Péče o přírodu a krajinu

Ochrana přírody 2/2023 — 23. 4. 2023 — Péče o přírodu a krajinu — Tištěná verze článku v pdf

Soudobé a budoucí směřování ochrany přírody a krajiny

Whenever you find yourself on the side of the majority,  it is time to pause and reflect. Mark Twain

Autor: Jan Plesník

Dříve než se podíváme na určitá témata, kterými ochrana přírody a krajiny v současnosti v různé míře žije, nemůžeme v této souvislosti nepřipomenout, že to neznamená, že by se oprávněně nevěnovala otázkám, které vévodily předcházejícím fázím vývoje oboru. Na mysli máme kupř. zřizování chráněných území a ekologických sítí, druhovou ochranu zaměřenou na ohrožené taxony, mezinárodní spolupráci, bioinformatiku, monitorování modelových složek biologické rozmanitosti či udržitelné využívání biologických zdrojů. Protože od přelomu 80. a 90. let 20. století péčí o přírodní a krajinné dědictví hýbe, a to dost významně, problematika biologické rozmanitosti, je záběr soudobých trendů širší a nevztahuje se pouze na přírodu, ale i na člověkem vytvořené entity, jako jsou geneticky modifikované organismy (GMO) nebo městské prostředí.   

Charakteristika současné etapy vývoj ochrany přírody a krajiny (Plesník 2022)

Svět viděný jako ekosystém

Náš letmý přehled vybraných soudobých trendů ochrany přírody a krajiny začneme u jedné ze tří základních hladin biologické rozmanitosti – ekosystémů. 

Ekologická integrita označuje stav, kdy je v ekosystému udržováno složení a funkční vztahy odpovídající přírodní biologické rozmanitosti. Postihuje proto kapacitu ekosystému podporovat a udržet vyrovnaný, celistvý a adaptivní celek s druhovým složením, prostorovou strukturou a funkční organizací, tedy probíhajícími procesy srovnatelnými s přírodním ekosystémem příslušné oblasti. Jinak řečeno, ekosystémová integrita je vyjádřením složení, struktury a fungování příslušného ekosystému v porovnání s uvedenými složkami, typickými pro přírodní, člověkem málo dotčený ekosystém v obdobném prostředí. Protože ekosystémy jsou utvářeny a udržovány vzájemným spolupůsobením hned celé řady činitelů (hnacích sil), představuje ekologická integrita vhodný způsob, jak vyjádřit jejich komplexnost, úplnost a schopnost fungování (Noss 1990, Pimentel et al.  2000, Parrish et al. 2003, Plesník 2010a, 2010b, 2020, Wurtzebach & Schultz 2016, Nicholson et al. 2021, Karr et al. 2022, UNEP 2022a, 2022b). 

Jako klíčové druhy neboli stavební kameny ekosystémů označujeme druhy, jejichž vliv na společenstvo či na fungování ekosystému bývá větší, než odpovídá jejich podílu na celkové početnosti nebo biomase společenstva (dominanci). Patří mezi ně i mrchožrouti, jako je méně známá hyena čabraková (Parahyaena brunnea) vyskytující na jihu afrického kontinentu.    Foto Jan Plesník

Ekologická integrita zahrnuje možné charakteristiky ekosystému na různých úrovních, od genů po ekosystémy, a současně řeší postavení člověka v přírodě. Viditelnou nevýhodou aplikace ekologické integrity v praxi zůstává otázka, co vlastně ještě můžeme považovat za přírodní ekosystém, stejně jako značná rozmanitost, komplexnost a níže zmiňovaná dynamika ekosystémů nebo promítání lidských představ o fungování přírody (Rohwer & Marris 2021).

Soudobé postupy molekulární genetiky docházejí k závěru, že v současnosti existují 2–3 druhy goril s pěti nebo šesti poddruhy. I nejpočetnější subspecie gorila nížinná (Gorilla g.  gorilla) je hodnocena Mezinárodní unií ochrany přírody (IUCN) jako kriticky ohrožená (CR).     Foto Jan Plesník 

V polovině 90. let 20. století přišli někteří vědci s představou „nového“ nerovnovážného paradigmatu přírody. Na rozdíl od klasické ekologie zdůrazňuje, že ekosystémy se nacházejí v rovnovážném stavu spíše vzácně a časově značně omezeně, podléhají neustálým, často těžko předvídatelným změnám, regulují je nejen vnitřní, ale i vnější činitelé a opakované disturbance (zásahy z vnějšího prostředí narušující ekosystém podstatnou změnou) patří v přírodním prostředí k zcela základním procesům. Neexistuje konečný stav ekosystému, který by se dal jednou provždy zakonzervovat: obrazně proto hovoříme o neustálém dynamickém toku přírody (Pickett et al. 1997, 2007, Plesník 1998a, 1998b, 2010a, 2010b, 2018, 2020, Mori 2011, Simberloff 2014).

Ekosystémy jako předmět zájmu péče o přírodní a krajinné dědictví

Ekosystémový přístup bývá na rozdíl od zjed-nodušujících představ charakterizován jako 
ucelená strategie pro integrovanou péči o suchozemské, vodní a živé zdroje, která rovnoměrně podporuje jejich ochranu a udržitelné využívání a která uznává, že lidé se svou kulturní rozmanitostí jsou nedílnou součástí mnoha ekosystémů. Jako zásadní koncepci jej v podobě 12 malawských/montrealských zásad přijala Úmluva o biologické rozmanitosti (CBD), uplatnění dlouhodobě nachází i při praktické péči o ekosystémy a jejich obnově a vycházejí z něj také přírodě blízká řešení při zmírňování negativních dopadů přírodních pohrom a poškozování životního prostředí člověkem, a to včetně změn podnebí (UNEP 2000, 2003, 2022c, SCBD 2004, Plesník 2010a, Plesník et al. 2005). Také nesnadno vyjednaný globální rámec biodiverzity po roce 2020, přijatý 15. zasedáním konference smluvních stran CBD v Montrealu v prosinci 2022, by měl být naplňován právě ekosystémovým přístupem (UNEP 2022d, Miko & Plesník 2023). 

V širším pojetí představuje zelená infrastruktura soubor přírodních nebo přírodě blízkých ploch, v nichž probíhají základní přírodní procesy, jejichž přínosy lidem jsme si zvykli označovat jako ekosystémové služby. Zahrnuje proto také rozličné plochy zeleně v lidských sídlech. Na snímku oblíbený park Esplanade v Kodani.    Foto Jan Plesník

Kodifikovaný ekosystémový přístup tvrdí, že musíme co nejobjektivněji vyhodnotit rozmanité vztahy mezi druhy, biotopy a ekosystémovými a evolučními procesy a zajistit, že uvedené vzájemné vazby budou při našem působení na přírodu co nejvíce zohledněny. Proto ani nemůže existovat jediný univerzální způsob, jak ekosystémový přístup uplatnit v praxi. Jde spíš o návod, jak o přírodě uvažovat a chovat se k ní, než o podrobnou kuchařku, která nám přesně a podrobně říká, co, kde, kdy a jak máme dělat (UNEP 2003, Plesník 2010b, 2018, Anonymus 2017, Defries & Nagendra 2017, Arpin & Cossin 2018, Nesshöver et al. 2017). 

Jednou z odpovědí na poznání, že příroda bývá mnohem dynamičtější, než jsme si dlouhou dobu mysleli, se stala adaptivní péče o ekosystémy (Holling 1978, Schreiber et al. 2004, Plesník 2010a, 2010b, Rist et al. 2012, Westgate et al. 2013, Williams & Brown 2014). Můžeme ji charakterizovat jako proces opakovaného a průběžného hodnocení zjištěných zkušeností, beroucí v úvahu měnící se ekologické/environmentální, společenské a politické souvislosti a na ně navázanou míru neurčitosti. Rozhodování tak na rozdíl od tradiční, formulářové péče probíhá neustále a začleňuje do sebe výsledky předchozích akcí, čímž umožňuje reagovat včas, pružně a účinně na změny ekosystému. Není divu, že právě adaptivní péče zůstává jedním z principů ekosystémového přístupu. Stejně jako u ekosystémového přístupu také v tomto případě nejde o úplnou novinku: mnohde se uplatňuje již delší dobu – a nemusí se jí tak vznešeně říkat. 

Adaptivní péči ve zvláště chráněných územích spravovaných Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR přiblížili Pešout & Knížátková (2020). Soudobé poznatky ekosystémové ekologie výstižně, podrobně a současně srozumitelně zpracoval Sabo et al. (2020). 

Malé okénko do aplikované genetiky

Mezi politicky, sociálně a hospodářsky značně ožehavé otázky se dlouhodobě řadí i využívání genetických zdrojů včetně spravedlivého rozdělování přínosů vyplývajících z jejich (komerčního) využívání (SCBD 2010, Plesník 2011a). Zdůrazněme proto, že genetický materiál vymezujeme jako jakýkoli materiál rostlinného, živočišného, mikrobiálního nebo jiného původu, který obsahuje funkční geny (jednotky dědičnosti). Genetickým zdrojem potom rozumíme genetický materiál skutečné nebo potenciální hodnoty, a to včetně produktů soudobých biotechnologických postupů (UN 1992). 

Jednou z nejvýznamnějších ekosystémových služeb poskytovaných rašeliništi zůstává ukládání uhlíku. Mezi státy s nejvyšším podílem rašelinišť na celkové rozloze se řadí Estonsko (rozsáhlé rašeliniště Viru raba v estonském národním parku Lahemaa).    Foto Jan Plesník

Syntetická biologie sensu stricto představuje obor, zaměřený na navrhování a přípravu umělých biologických procesů, organismů nebo nástrojů včetně jejich částí a na cílenou zásadní přeměnu již existujících přirozených biologických soustav, vycházející z biologických poznatků a využívající výpočetní techniku (Carlson 2010, Plesník 2012a). Jednoduše řečeno, podle počítačem připraveného postupu skládáme z jednotlivých genů jako puzzle zcela umělý organismus, který nemá v přírodě obdoby. Přestože první jedinec zkonstruovaný syntetickou biologií přišel na svět až v květnu 2010, dosud jí byly vytvořeny nejen viry, bakterie a sinice, ale i eukaryontní řasy (Shao et al. 2018). V širším pojetí chápeme syntetickou biologii jako další biotechnologický postup kombinující vědu a techniku a prohlubující a urychlující pochopení, navrhování, přetváření, tvorbu a úpravu genetických materiálů, živých organismů a biologických soustav: zahrnuje proto kupř. i editování genů (Redford et al. 2014, SCBD 2022). 

Molekulární ekologie není nic jiného než vědecká disciplína, snažící se pomocí rozmanitých molekulárních metod řešit některé tradiční ekologické otázky (Mikulíček 2018, Supple & Shapiro 2018).

Mohutný a trochu nečekaný podnět pro další překotný rozmach biotechnologií přineslo editování genů/genomů. Zahrnuje soubor postupů molekulární biologie, umožňujících provádět cílené a vysoce specifické změny kyseliny deoxyribonukleové (DNA) určitého organismu, kupř. přidáním nebo naopak odstraněním genetické informace. Je založeno na principu obranné reakce bakterií proti virům: bakteriální enzymy dokáží velmi přesně vystřihnout z molekuly DNA konkrétní úsek, zpátky oba konce spojit nebo nahradit odstraněnou část dědičné hmoty jinou. Nejznámější metodou editace genů se stal postup CRISPR-Cas9, objevený v r. 2012 (Doudna & Charpentier 2014) a už v r. 2020 vyznamenaný Nobelovou cenou. Dovoluje totiž upravovat dědičnou informaci doslova na přání, což nachází nejrůznější uplatnění nejen v lékařství včetně přípravy očkovacích látek, zemědělství či šlechtitelství, ale i v péči o přírodní a krajinné dědictví (Piaggio et al. 2017, Cleves et al. 2018, Kofler et al. 2018, Mach & Plesník 2019, Keiper & Atanassova 2020, Phelps et al. 2020, BfN 2022, Dixon et al. 2022, Mcgrail et al. 2022, SCBD 2022).

Prvním uměle vytvořeným organismem podobajícím se vymřelému „oživenému“ taxonu se má stát mamut srstnatý (Mammuthus primigenius). Na snímku socha tohoto populárního chobotnatce před Národním přírodovědeckým muzeem v Paříži.     Foto Jan Plesník

Na některých postupech biotechnologie a genového inženýrství je založeno také umělé vytváření jedinců, kteří se podobají vymřelým taxonům. Zatímco část odborníků deextinkci vítá, jiní upozorňují na nemalá úskalí s ní spojená (Kumar 2012, Seddon et al. 2014, Plesník 2017a, Novak 2018, Valdez et al. 2019, Genovesi & Simberloff 2020). 

A nakonec průřezová témata

Současná etapa vývoje ochrany přírody nedostala název podle ekologické integrity, jak by se mohlo na první pohled usuzovat, ale podle začleňování problematiky ochrany přírody, resp. péče o biodiverzitu do myšlenkových rámců, strategií, koncepcí, programů, projektů i každodenní činnosti resortů (kupř. zemědělství) a sektorů, jako je lesní hospodářství. Měla by zajistit, že snaha zachovat zdravou biodiverzitu a tím také služby, které poskytuje, bude odpovídajícím způsobem začleněna do činností, které s nimi souvisejí a které je ovlivňují (UN l.c., Plesník 2017b, OECD 2018). 

Účastnický přístup, tedy aktivní zapojení všech zainteresovaných stran (podílníků, stakeholders) do procesů, které se jich týkají, ať už jde o rozhodování, nebo rozdělování přínosů z nich vyplývajících, se v péči o přírodu a krajinu uplatnil nejdříve v případě chráněných území. Později našel nezastupitelné místo i v ochraně a obnově nechráněné krajiny: nověji se týká také ekosystémových služeb (López-Bao et al. 2017, Matarrita-Cascante et al. 2019, Baldauf 2020, Salazar et al. 2021). I když nám uvedený proces může připadat jako naprostá samozřejmost, ne vždy tomu tak bylo, je a bude. Vždyť ve 20. století byly z chráněných území, zejména při důsledném aplikování amerického pojetí národního parku jako rozsáhlé plochy pokud možno bez obyvatelstva, vysídleny desítky milionů lidí: jen v samotné Africe mohlo jít o 14 milionů obyvatel (Dowie 2009). 

Vzpomínky na budoucnost

Pozornému čtenáři jistě neuniklo, že většina moderních postupů ochrany přírody a krajiny nepředstavuje nejnovější, zcela převratné myšlenky, ale že jde o aplikaci již dříve navržených přístupů. Můžeme předpokládat, že v článku popsané trendy budou – pochopitelně v různém rozsahu a intenzitou – pokračovat i v blízké budoucnosti. Nicméně je pravděpodobné, že se objeví nová pro ochranu přírody bezpochyby závažná témata, jako tomu nedávno bylo v případě biopaliv I.–III. generace či digitální informace o genetických zdrojích, zejména o sekvencích nukleových kyselin nebo bílkovin, a že dojde k dalšímu rychlému zavedení dostupné moderní techniky ve výzkumu či praktické péči, což už zažíváme u fotopastí či dronů. Uplatnění najdou i staronové přístupy v péči o přírodní prostředí, čehož jsme svědkem kupř. u stále oblíbenějšího spásání vegetace velkými býložravci ve snaze udržet otevřenou krajinu.     ■

Asijští lvi, z nichž zůstala jediná populace žijící v Girském lese v indickém státě Gudžarát, byli původně řazeni do poddruhu lev perský (Panthera leo persica). Opakované rozbory využívající moderní metody molekulární genetiky došly k závěru, že náležejí k subspecii lev berberský (P l. leo). Místo 11 poddruhů zmiňované kočkovité šelmy v současnosti rozlišujeme pouze dva.   Foto Jan Plesník

---

Titulní foto: Přírodní disturbance jsou nedílnou součástí vývoje přírody a krajiny a mohou ovlivňovat zasažené ekosystémy kladně i záporně. Vulkán Kilauea v národním parku Hawaii Volcanos/Havajské sopky patří mezi nejaktivnější na světě. Na snímku jeden z jeho kráterů – nečinný Kilauea Iki, v němž lze názorně pozorovat sukcesi od holé lávy po lesní porost.     Foto Jan Plesník

---

Použitá literatura: 

anonymus (2017): Natural language. The latest attempt to brand green practices is better than it sounds. Nature 541:133-134.

Arpin I.  & Cossin A. (2018): What the ecosystem approach does to conservation practices. Biol. Conserv. 219: 153–160.

Baldauf C. (2020): Participatory biodiversity conservation. Concepts, experiences, and perspectives. Springer Cham, Switzerland. 237 pp. + xiii.

Bekessy S.A., Runge M.C., Kusmanoff A.M., Keith D.A. & Wintle B.A. (2018): Ask not what nature can do for you: A critique of ecosystem services as a communication strategy. Biol. Conserv. 224: 71-74.

BfN (2022): Genetic engineering, nature conservation and biological diversity: Boundaries of design. Viewpoint. Bundesamt für Naturschutz Bonn, 32 pp.

Braat L.C. (2018): Five reasons why the Science publication “Assessing nature’s contributions to people” (Diaz et al. 2018) would not have been accepted in Ecosystem Services. Ecosyst. Serv. 30: A1–A2.

Brauman K.A., Garibaldi L.A., Polasky S., Aumeeruddy-Thomas Y., Brancalion P.H.S., DeClerck F. et al. (2020): Global trends in nature’s contributions to people. Proc. Natl. Acad. Sci. USA 117: 32799–32805.

Carlson R.H. (2010): Biology is technology: the promise, peril, and new business of engineering life. Harvard Univ. Press Cambridge, MA, 288 pp.

Cleves P.A., Strader M.A., Bay L.K., Pringle J.R. & Matz M.V. (2018): CRISPR/Cas9-mediated genome editing in a reef-building coral. Proc. Natl. Acad. Sci. U.S.A. 115: 5235–5240.

Costanza R., d´Arge R., De Groot R., Farber S., Grasso M., Hannon B., Limburg K. et al. (1997): The value of the world´s ecosystem services and natural capital. Nature 387: 253-260.

Costanza R., De Groot R., Braat L., Kubiszewski I., Fioramonti L., Sutton P., Farber S. & Grasso M. (2017): Twenty years of ecosystem services: How far have we come and how far do we still need to go? Ecosyst. Serv. 28: 1-16.

Daily G.C. ed. (1997): Nature's services: Societal dependence on natural ecosystems. Island Press Washington, D.C., 412 pp.

Daily G.C., Alexander S., Ehrlich P.R., Goulder L., Lubchenco J., Mason P.A., Mooney H.A. et al. (2002): Ecosystem services. Benefits supplied to human society by natural ecosystems. Ecological Society of America Washington, D.C., 20 pp.

Daily G.C, Söderqvist T., Aniyar S., Arrow K., Dasgupta P., Ehrlich P.R., Folke C. et al. (2000): The value of nature and the nature of value. Science 289: 395-396.

DeFries R. & Nagendra H. (2017): Ecosystem management as a wicked problem. Science 356: 265–270.

De Groot R.D., Fisher B., Christie M., Aronson J., Braat L., Haines-Young R. et al. (2010): Integrating the ecological and economic dimensions in biodiversity and ecosystem service valuation. In Kumar P. (ed.): The Economics of Ecosystems and Biodiversity (TEEB): Ecological and economic foundations. Earthscan London and Washington, D.C.: 11-51.

Díaz S., Demissew S., Carabias J., Joly C., Lonsdale M., Ash N., Larigauderie A et al. (2015): The IPBES conceptual framework — connecting nature and people. Curr. Opin. Environ. Sust. 14: 1-16.

Díaz S., Pascual U., Stenseke M., Martín-López B., Watson R.T., Molnár Z., Hill R. et al. (2018): Assessing nature’s contributions to people. Science 359: 270-272.

Dixon Th.A., Freemont P.S., Johnson R.A. & Pretoruis I.S. (2022): A global forum on synthetic biology: The need for international engagement. Nat. Commun. 13: 3516.

Doudna J.A. & Charpentier E. (2014): Genome editing. The new frontier of genome engineering with CRISPR-Cas9. Science 346: 1258096.

Dowie M. (2009): Conservation refugees: The hundred-year conflict between global conservation and native peoples. MIT Press Cambridge, MA, 372 pp.

Genovesi P. & Simberloff D. (2020): “De-extinction” in conservation: Assessing risks of releasing “resurrected” species. J. Nat. Conserv. 56: 125838.

Holling C.S. ed. (1978): Adaptive environmental assessment and management. J. Wiley and Sons London, 377 pp.

IPBES (2022): Methodological assessment report on the diverse values and valuation of nature. Secretariat of the Intergovernmental Science-Policy Platform on Biodiversity and Ecosystem Services Bonn, 801 pp.

Kadykalo A.N., López-Rodriguez M.D., Ainscough J., Droste N., Ryu H., Ávila-Flores G., et al. (2019): Disentangling ‘ecosystem services’ and ‘nature’s contributions to people’. Ecosyst. People 15: 269-287.

Karr J.R., Larson E.R. & Chu E.W. (2022): Ecological integrity is both real and valuable. Conserv. Sci Pract. 4: e583.

Keiper F. & Atanassova A. (2020): Regulation of synthetic biology: Developments under the Convention on Biological Diversity and its protocols. Front. Bioeng. Biotechnol. 8: 310.

Kenter J.O. (2018): IPBES: Don’t throw out the baby whilst keeping the bathwater; put people’s values central, not nature’s contributions. Ecosyst. Serv. 33: 40–43.

Kofler N., Collins J.P., Kuzma J., Marris E., Esvelt K. et al. (2018): Editing nature: local roots of global governance. Science 362: 527-529.

Kumar J. (2012): Extinction need not be forever. Nature 492: 9.

López-Bao J.V., Chapron G. & Treves A. (2017): The Achilles heel of participatory conservation. Conserv. Biol. 212: 139-143.

MA (2005): Ecosystems and human well-being: Synthesis. Island Press, Washington, D.C., 137 pp. + x.

Mach J. & Plesník J. (2019): Mezinárodní ochrana biodiverzity opět na křižovatce. Ochrana přírody 74 (1): 44-48.  

Managi S., Moinul Islam M., Saito O., Stenseke M.,  Dziba L., Lavorel S.,  Pascual U. & Hashimoto S. (2022): Valuation of nature and nature’s contributions to people. Sustain. Sci.  17: 701–705.

Matarrita-Cascante D., Sene-Harper A. & Ruyle L. (2019): A holistic framework for participatory conservation approaches. Int. J. Sustain. Dev. 26: 484-494.

Maund Ph.R., Irvine K.N., Dallimer M., Fish R., Austen G. & Davies Z.G. (2020): Do ecosystem service frameworks represent people’s values? Ecosyst. Serv. 46: 101221.

McGrail M., Sakuma T. & Bleris L. (2022): Genome editing. Sci. Rep. 12: 20497.

Mikulíček P. (2018): Úvod do molekulárnej ekológie. Univerzita Komenského Bratislava, 95 pp.

Miko L. & Plesník J. (2023): Ohlédnutí za předsednictvím České republiky v Radě Evropské unie. Ochrana přírody 78 (x): xx-xx.

Mori A.S. (2011): Ecosystem management based on natural disturbances: Hierarchical context and non-equilibrium paradigm. J. appl. Ecol. 48: 280-292.

Muradian R. & Gómez-Baggethun E. (2021): Beyond ecosystem services and nature’s contributions: Is it time to leave utilitarian environmentalism behind? Ecol. Econ. 185: 107038.

Nesshöver C., Assmuth T., Irvine K.N. , Rusch G. M.,Waylen K.A., Delbaere B., Haase D. et al. (2017): The science, policy and practice of nature-based solutions: An interdisciplinary perspective. Sci. Total Environ. 579:1215-1227.

Nicholson E., Watermeyer K.E., Rowland J.A., Sato C.F., Stevenson S.L., Andrade A. et al. (2021): Scientific foundations for an ecosystem goal, milestones and indicators for the post-2020 global biodiversity framework. Nat. Ecol. Evol. 5: 1338–1349.

Noss R.F. (1990): Indicators for monitoring biodiversity: a hierarchical approach. Conserv. Biol. 4: 355–364.

Novak B.J. (2018): De-extinction. Genes 9: 548.

OECD (2018): Mainstreaming biodiversity for sustainable development. OECD Publ. Paris, 180 pp.

Parrish J.D., Braun D.P. & Unnasch R.S. (2003): Are we conserving what we say we are? Measuring ecological integrity within protected areas. BioScience 53: 851-860.

Pascual U., Balvanera P., Díaz S., Pataki G., Roth E., Stenseke M., Watson R.T., Başak Dessane E. et al. (2017): Valuing nature’s contributions to people: the IPBES approach. Curr. Opin. Environ. Sustainability 26–27:7–16.

Pešout P. & Knížátková E. (2020): Adaptivní management chráněných území ve správě AOPK ČR. Ochrana přírody 75 (6): 20-25.

Phelps M.P., Seeb L.W. & Seeb J.E. (2020): Transforming ecology and conservation biology through genome editing. Conserv. Biol. 34: 54-65.  

Piaggio A.J., Segelbacher G., Seddon P.J., Alphey L., Bennett E.L., Carlson R.H., Friedman R.M. et al. (2017): Is it time for synthetic biodiversity conservation? Trends Ecol. Evol. 32: 97-107.

Pickett S.T.A., Kolasa J. & Jones C.G. (2007): Ecological understanding: The nature of theory and the theory of nature, 2^nd edition. Elsevier/Academic Press Amsterdam Boston, MA, 233 pp.

Pickett S.T.A., Ostfeld R.S., Shacha K.M. & Likens G.E. eds. (1997): The ecological basis of conservation.  Heterogeneity, ecosystems and biodiversity. Chapman & Hall New York London, 466 pp.

Pimentel D., Westra L. & Noss R. (2000): Ecological integrity: Integrating environment, conservation & health. Island Press Washington D.C., and Covelo, Calif., 376 pp.

Plesník J. (1998a): Ochrana přírody a krajiny na konci 20. století: Integrovaný přístup nezbytný. Živa 46: 249-251.

Plesník J. (1998b): Habitat and wildlife management: Inventory and biodiversity assessment. In Nowicki P. (ed.): The Green Backbone of Central and Eastern Europe. Conference Proceedings, Cracow, 25–27 February 1998. European Centre for Nature Conservation Tilburg: 241 – 253.

Plesník J. (2010a): Příroda jako proudící mozaika. Co přinesly novější poznatky ekosystémové ekologie. Ochrana přírody 65 (3): 27–30.

Plesník J. (2010b): Přínos ekosystémové ekologie pro biologii ochrany přírody. In Machar I., Drobilová L. et al.: Ochrana přírody a krajiny v České republice. Vybrané aktuální problémy a možnosti jejich řešení I. Univerzita Palackého Olomouc: 13–21.

Plesník J. (2011a): V Nagoji se Kodaň nekonala. Ochrana přírody 66 (1): 29-31.

Plesník J. (2011b): Ecosystem services – a SWOT analysis. Presentation, 9^th ENCA Plenary Meeting, Haarlem, the Netherlands, 9-11 October 2011.

Plesník J. (2012a): Vědeckotechnické základy péče o celosvětovou biologickou rozmanitost: tradiční témata a nové otázky. Živa 60: CIX-CXI.

Plesník J. (2012b): Ekosystémové služby nejsou anonymní. Význam organismů pro fungování ekosystémů. Ochrana přírody 67 (5): 21-25.

Plesník J. (2017a): Má ochrana přírody oživovat mamuty, nebo zachraňovat slony? Ochrana přírody 72 (5): 18-21.

Plesník J. (2017b): V Cancúnu se jednalo o globální biologické rozmanitosti. Ochrana přírody 72 (1): 28-31.

Plesník J. (2018): Ekosystém v teorii a praxi ochrany přírody. Vesmír 97: 372-373.

Plesník J. (2020): Nature conservation policy I. Key nature conservation paradigms. Czech University of Life Sciences Prague, 23 pp.

Plesník J. (2022): Je „nová“ ochrana přírody skutečně nová? Ochrana přírody 77 (2): 44-48. Plesník J., Vačkář D. & Mackovčin  P. (2005): Je péče o ekosystémy dlouho hledaným východiskem ochrany přírody a krajiny? In Němec J. (ed.): Krajinotvorné programy Průhonice 2005. MŽP Praha: 40–61.

Redford K.H., Adams W.A., Carlsson A., Mace G.M. & Ceccarelli B. (2014): Synthetic biology and the conservation of biological diversity. Oryx 48: 330-336.

Rist L., Campbell B. & Frost P. (2012): Adaptive management. Where are we now? Environ. Conserv. 40: 5–8.

Rohwer Y. & Marris E. (2021): Ecosystem integrity is neither real nor valuable. Conserv. Sci. Pract. 3: e411.

Sabo P., Urban P., Malina R., Švajda J. & Turisová I. (2020): Úvod do systémovej ekológie. Od environmentálnej krízy k princípom ekologickej zložitosti a organizácie ekologických systémov. Belianum – vydavateľstvo Univerzity Mateja Bela Banská Bystrica, 286 pp.

Salazar G., Monroe M.C., Jordan C., Ardoin N.M. & Beery T.H. (2021): Improving assessments of connection to nature: A participatory approach. Front. Ecol. Evol. 8: 609104.

SCBD (2004): The ecosystem approach. Secretariat of the Convention on Biological Diversity Montreal, 53 pp.

SCBD (2010): Introduction to access and benefit sharing. Secretariat of the Convention on Biological Diversity Montreal, 7 pp.

SCBD (2022): Synthetic biology. Secretariat of the Convention on Biological Diversity Montreal, 196 pp.

Seddon Ph.J., Griffiths Ch.J., Soorae P.S. & Armstrong D.P. (2014): Reversing defaunation: Restoring species in a changing world. Science 345: 406-412.

Shao Y., Lu N., Wu Zh., Wang Sh., Zhang L.-L. Zhou F., Xiao Sh. et al. (2018): Creating a functional single-chromosome yeast. Nature 560: 331-335.  

 Schreiber S.G., Bearkin A.R., Nicol S.J. & Todd Ch.R. (2004): Adaptive management: A synthesis of current understanding and effective application. Ecol. Manage. Restor. 5: 177 -182.

Simberloff D. (2014): The “Balance of Nature” – Evolution of a panchreston. PLoS Biol. 12: e1001963.

Stevenson H., Auld G., Allan J.I., Elliott L. & Meadowcroft J. (2021): The Practical fit of concepts: Ecosystem services and the value of nature. Glob. Environ. Polit. 21: 3-22.

Supple M.A. & Shapiro B. (2018): Conservation of biodiversity in the genomic era. Genome Biol. 19: 131.

TEEB (2010): Mainstreaming the economics of nature: A synthesis of the approach, conclusions and recommendations of TEEB. Earthscan London and Washington, D.C., 36 pp.

Un (1992): The Convention on Biological Diversity. United Nations New York, N.Y., 29 pp.

UNEP (2000): Ecosystem approach. Decisions adopted by the Conference of the Parties to the Convention on Biological Diversity at its Fifth Meeting, Nairobi, 15–26 May 2000. Secretariat of the Convention on Biological Diversity Montreal: 103–109.

UNEP (2003): Ecosystem approach: Further elaboration, guidelines for implementation and relationship with sustainable forest management. Secretariat of the Convention on Biological Diversity Montreal, 27 pp.

UNEP (2022a): Science briefs on targets, goals and monitoring in support of the post-2020 global biodiversity framework negotiations. Secretariat of the Convention on Biological Diversity Montreal, 97 pp.

UNEP (2022b): Expert input to the post-2020 global biodiversity framework: Transformative actions on all drivers of biodiversity loss are urgently required to achieve the global goals by 2050. Secretariat of the Convention on Biological Diversity Montreal, 183 pp.

UNEP (2022c): Nature-based solutions supporting sustainable development. Resolution adopted by the United Nations Environment Assembly on 2 March 2022. UNEP Nairobi, 3 pp.

UNEP (2022d): Kunming-Montreal Global Biodiversity Framework. Secretariat of the Convention on Biological Diversity Montreal, 14 pp.

Vačkářová D. (2022): Národní platforma pro ekosystémové služby v mezinárodním kontextu ochrany a obnovy přírody. Ochrana přírody 77 (6): 39-41.

Valdez R.X., Kuzma J., Cummings Ch.L. & Peterson M.N. (2019): Anticipating risks, governance needs, and public perceptions of de-extinction. J. Responsible Innov. 6: 211-231.

Westgate M.J., Likens G.E. & Lindenmayer D.B. (2013): Adaptive management of biological systems: A review. Biol. Conserv. 158: 128–139.

Williams B.K. & Brown E.D. (2014): Adaptive management: From more talk to real action. Environ. Manage. 53: 465-469.

Wurtzebach Z. & Schultz C. (2016): Measuring ecological integrity: History, practical application and research opportunities. BioScience 66: 446-457.