Péče o přírodu a krajinu

Ochrana přírody 2/2008 — 22. 4. 2008 — Péče o přírodu a krajinu

Říční plavba versus příroda a krajina

Autor: Tomáš Just

Vztahy mezi říční plavbou a zájmy ochrany přírody a krajiny jsou zažitým tématem hlavně v souvislosti se záměry další zesplavňující výstavby. Nejčastěji se hovoří o dopadech těchto záměrů na zvláště chráněné druhy organismů.

Problematika je však podstatně širší. Z pozice ochrany přírody neumíme řešit závažné ekonomické aspekty plavby, musíme je však mít na zřeteli, neboť mohou působit i v náš prospěch. Měli bychom se však plavbou zabývat z hlediska všech aspektů obecné ochrany příznivého ekologického stavu vodních toků a jejich niv, včetně morfologického stavu vodních toků a jejich průtokového režimu. A podle toho posuzovat nejen rozvojové záměry (plavební stupně na Labi u Děčína, plavební bypass u Přelouče, nové plavební kanály nebo lodní zdvihadla ve vltavské kaskádě), ale také existenci stávajících plavebních cest.

Ochrana příznivého ekologického stavu vodních toků je novým polem odpovědnosti s novými nástroji, které se s přijetím evropské právní úpravy otevřelo sektoru vodního hospodářství. Značné možnosti přináší také ochraně přírody a krajiny – což mimo jiné souvisí s tím, že v moderním evropském pojetí mají k sobě tyto dvě oblasti blízko. Východiskem je Směrnice 2000/60/ES, stanovující rámec pro činnost Společenství v ob­lasti vodní politiky (Rámcová směrnice). Tato směrnice pracuje s pojmem příznivý ekologický stav vodních toků, resp. vodních útvarů, přičemž měřítkem je blízkost stavu přírodnímu. Ekologický stav je posuzován v aspektech kvality vody, oživení a morfologických charakteristik toků. Směrnice ukládá ekologický stav vodních toků chránit. Kde je stav příznivý, nesmí být poškozován. Kde jsou vodní toky následkem různých lidských činností příznivému ekologickému stavu vzdáleny, měla by být prováděna opatření ke zlepšení. Směrnice není žádný ohnivý meč absolutní nápravy, neboť mezi obecnými požadavky a konkrétními opatřeními jsou dost komplikované převodní mechanismy. Ty v důsledku vytvářejí, a v našem specifickém národním prostředí zvlášť, poměrně velkou míru tolerance k různým formám nepříznivých změn vodních toků, souvisejících s jejich hospodářským využíváním, protipovodňovou ochranou apod. Rozhodně však nelze směrnici a z ní vycházející nástroje podceňovat, mimo jiné proto, že pro účely zlepšování ekologického stavu vodních toků bude možné čerpat značné prostředky z evropských zdrojů. Přirozeně je žádoucí, aby péče včetně nákladných revitalizačních opatření byla logická, přiměřená a proporční.

Pak se nutně dostaneme také k plavbě jako významnému faktoru ekologické degradace našich největších řek. Obecně jsou technické úpravy pro účely plavby akceptovatelné jako důvod odchýlení od příznivého ekologického stavu vodních toků. Zlepšování stavu toků tedy samo o sobě nejspíše nebude důvodem pro zánik plavby. (Měla-li by tato varianta nastat, pak spíše z důvodů ekonomických.) Nicméně odchylky od příznivého stavu by měly být akceptovány pouze v nezbytném, dobře odůvodněném rozsahu. V jednotlivých úsecích řek by se mělo pro příznivý ekologický stav udělat vždy to, co je nejlépe možné, s příznivým poměrem efektů a nákladů. Skutečnost, že v určitém úseku řeky existuje plavební cesta, neznamená, že by v tomto úseku byly automaticky amnestovány jakékoliv odchylky od příznivého ekologického stavu a že by tento úsek měl být zcela vyňat z provádění zlepšujících opatření.

Je zřejmé, že současná ekologická degradace splavných úseků našich řek přesahuje míru nezbytnosti a přiměřenosti. Je třeba požadovat podstatné ekologicky příznivé změny ve vztazích mezi plavbou a prostředím řek. A péče o ekologický stav vodních toků a jejich niv musí být významným hlediskem při posuzování jakýchkoliv záměrů nových staveb sloužících plavbě.

Regulace Labe a Vltavy, jejichž významným, byť ne jediným účelem bylo zesplavnění, započaly na konci 19. století a pak probíhaly v meziválečném období. Ve druhé polovině 20. století byly rozvíjeny zvětšováním kapacity plavebních komor, rekonstrukcemi jezů a postupnými korekcemi plavebních drah. Tyto regulace znamenaly zásadní přestavbu řek a jejich niv. Z hlediska ekologického stavu, v aspektech morfologické členitosti a bohatosti a charakteru oživení, se jednalo o nepříznivé změny velkého až fatálního rozsahu. V zasažených úsecích došlo k zásadní prostorové redukci a tvarovému zjednodušení říčních koryt a přírodních říčních pásů a k celkovému zjednodušení průtokových poměrů. Vedle plavby a malé vodní energetiky profitovalo z těchto úprav hlavně zemědělství, které získalo nové plochy a ochranu před častějším zaplavováním menšími povodněmi. V současnosti jsou technické úpravy splavných úseků Labe a Vltavy soustavně udržovány správci vodních toků na jejich náklady. Pro správce je hlavním kriteriem udržování parametrů plavební cesty. V podstatě konzervativně dodržují předlohy, založené v dobách před druhou světovou válkou, přičemž ekologický stav toků zůstává stranou. V řadě aspektů jsou jejich přístupy překonané i jen z technického hlediska – například udržování některých historických konstrukčních prvků, které sloužily dnes již zaniklým způsobům plavby. Z celkově dosti ustrnulých požadavků, které lze zjednodušeně vyjádřit slovy: „Na plavební dráhu nám nesahejte“, vyplývá, že některá zlepšující opatření nelze provést, nebo by se v případě realizace posouvala do toporných, neorganických způsobů provedení s významně redukovanými efekty. Příkladem může být odmítání obnovy přímého napojení některých mrtvých ramen na aktivní řečiště.

Zdá se, že v současné době nazrává neudržitelnost současného stavu zesplavněných úseků našich řek, a to z hlediska zájmů jak ochrany přírody a krajiny, tak vodního hospodářství i samotné říční plavby:

• Hlavně v široké nivě středního Labe se začíná zřetelněji projevovat, trochu nadneseně vyjádřeno, další generace nepříznivých ekologických dopadů regulačních úprav. Do gradační fáze dospívá zazemňování řady vodních prvků krajiny, které se při úpravách řeky ocitly mimo působení přirozeného říčního průtokového režimu. V řadě míst se vytrácejí vodní hladiny, stanoviště se zjednodušují a ochuzují. To se bohužel týká i zvláště chráněných území, o nichž jsme si mohli léta myslet, že jsou „zabezpečena“.
• Zejména po povodňových zkušenostech posledního desetiletí začíná být zřejmé, že říční regulace, založené v první polovině minulého století, již v řadě ohledů nevyhovují ani současným vodohospodářským požadavkům. Souvislé technické úpravy koryt řek, včetně částečného ohrázování, byly ve své době prováděny bez dostatečného rozlišení mezi zastavěnými a nezastavěnými úseky niv. Z hlediska současných potřeb poskytují příliš malou protipovodňovou ochranu obcím a městům a naopak příliš velkou měrou omezují povodňové rozlivy do nezastavěných niv. Protipovodňová ochrana obcí a měst je zatím vylepšována lokálními opatřeními, podporovanými programy protipovodňové prevence Ministerstva zemědělství. Jde však spíše o dílčí řešení, zatímco v zájmu komplexně pojaté protipovodňové ochrany je potřeba zásadněji rehabilitovat průtokové poměry v rámci povodí. To zahrnuje i šíře pojaté revitalizace významnějších úseků řek a jejich niv, včetně obnovy přírodě blízkých, povodňově průtočných říčních pásů.
• Další vodohospodářský problém představuje existence některých historických prvků technických úprav řek, které vznikly kvůli dnes již neprovozované voroplavbě nebo potažní plavbě. Jde zejména o dlážděné potahové stezky, kvůli nimž jsou rovněž převážně dlažbami souvisle stabilizovány říční břehy. Některé výhony a po­délné koncentrační hráze byly postaveny v zájmu soustředění proudění, ale později jejich účinky nahradily nové jezové stavby nebo funkční konstrukce jezů. Dnes je otázka, zda tyto prvky regulací dál udržovat jako zajímavé starožitnosti, ovšem s tím, že jejich existence významnou měrou blokuje případné obnovování členitosti koryt řek.
• Nákladně udržované plavební cesty na Labi a Vltavě jsou využity jenom málo. Na Labi nad soutokem s Vltavou je výskyt plavidla většího než rybářská pramice skoro sváteční záležitostí. Zástupci plavby vysvětlují tento stav mimo jiné nedoinvestovaností plavebních cest a vznášejí požadavky na jejich masivní podporu z veřejných prostředků, včetně financování zcela nové výstavby. Spíše však lze hovořit o tom, že plavba neuspívá v soutěži s jinými druhy dopravy. V této situaci také ztrácí váhu jako důvod pro udržování řeky v ekologicky degradovaném stavu.

Celkově není současná situace našich zesplavněných toků uspokojivá, stejně jako je nejasná další ekonomická existence plavby. Nejspíše by měla být činěna významná rozhodnutí zda, případně nakolik a za jakých podmínek, plavbu a její nepříznivé dopady na prostředí řek dále podporovat z veřejných zdrojů. Pokud se plavbě na našich řekách podaří najít novou hospodářskou dynamiku, je současně nezbytné, aby přijala kvalitativně nové způsoby soužití s prostředím řek a niv, umožňující významná zlepšení jejich ekologického stavu. Jinak je na místě otázka, zda by se plavba na českých řekách skutečně neměla zredukovat třeba na krátkou trasu pražských rekreačních parníků někde mezi Chuchlí a Císařským ostrovem.

Bohužel česká plavba nehledá příliš aktivně ekologicky příznivější soužití s řekami. Po léta produkuje povšechné řeči o nejekologičtějším způsobu dopravy, opomíjí však podstatný faktor ekologické degradace vodních toků v důsledku zesplavňujících úprav. To platilo i v posledním rozmachovém období naší plavby ke konci socialistické éry, kdy byly prováděny například rekonstrukce zdymadel. Již tehdy propagátoři plavby velmi pěkně hovořili například o ekologických kompenzačních opatřeních při výstavbě německého kanálu Dunaj – Mohan. (Nejvýznamnějším „ekologizačním“ prvkem tam je zřejmě otevřená komunikace mezi plavební dráhou a pomístně dochovanými členitými strukturami někdejší řeky Altmühl.) Ale u tohoto dávání za příklad u nás zatím všechno končilo. Do stadia konkrétních ekologizačních opatření zatím v Čechách v souvislosti s říční plavbou nikdo nepostoupil. Spíše naši propagátoři plavby dávali v šanc svoji věrohodnost různými zvláštními, nepodloženými výroky, například o blahodárném účinku provzdušňování a míchání vody lodními šrouby na říční ekosystémy.

Dopravu, kvůli níž byly zdevastovány naše největší řeky a jsou nadále udržovány v ekologicky degradovaném stavu, nelze pokládat za nejekologičtější. Je obtížné pokládat ji vůbec za ekologickou.Jestliže je u nás udržování plavebních cest zatíženo zřetelně obstarožními přístupy a neschopností spojovat plavbu s dalšími funkcemi vodních toků a jejich niv, ať se nikdo nediví, že ekologicky orientovaní lidé nemají k plavbě dobrý vztah a výrok o nejvyšší ekologičnosti vodní dopravy je pro ně jenom účelovou floskulí. Nelze se rovněž divit, že mnohým uším znějí jako velmi opovážlivé až nestoudné výroky o dalších miliardových stavbách ve prospěch lodní dopravy, nebo dokonce o nějakých kompenzacích za zisk ušlý v důsledku nedostatečného zesplavnění řek. Když ministr životního prostředí řekl v roce 2007 v souvislosti se záměrem stavět nový plavební kanál u Přelouče, že v Evropě nastal čas „přizpůsobování lodí potřebám řek“, vyjádřil názory ekologicky orientované části veřejnosti ještě velmi umírněně.

Jak by měla vypadat nová kvalita soužití s řekami, aby mohla být plavba i z hlediska ekologického stavu toků pokládána za přijatelnou? Funkční migrační zprostupnění plavebních stupňů je nezbytným, ale zdaleka ne postačujícím minimem. Nutná jsou opatření, která v celé délce splavných toků významným způsobem zvětší, respektive obnoví prostorový rozsah a přírodě blízkou tvarovou členitost vodních prvků krajiny, zvětší rozsah říčních pásů s přirozeným průtokovým režimem, aktivují přirozené mechanismy tlumení průběhu povodní. Ze strany správy toků je třeba opustit přežilé dogma nekompromisního udržování souvislé hladké břehové čáry. Pak se otevírají možnosti revitalizačních opatření, jako jsou například:

• Rozvolňování břehových partií.
• Snižování úrovně a rozvolňování tvarů říčních berem tak, aby dosavadní suché a z velké části dlážděné bermy byly nahrazeny bermami přírodě blízkými, které v říčním korytě rozhojní nabídku mokřadů a litorálů.
• Aktivace ploch pro přirozené povodňové rozlivy odsazováním linií protipovodňových hrází dál od řečiště (současně se dosáhne vyšší úrovně ochrany sídel vně těchto linií).
• Opětovné vystavování odříznutých ramen a dalších vodních prvků průtokovému režimu řeky.
• Přírodní a krajinářská rehabilitace dílčích degradovaných ploch v říční nivě. Tyto plochy lze vhodnými zásahy (například napojení na říční průtokový režim, dílčí terénní korekce, hloubení tůní a mokřadních sníženin, rekonstrukce postranních ramen, zakládání porostů lužního charakteru) aktivovat jako biocentra v neformálním smyslu.
• Výraznější podpora přírodě blízkých břehových a doprovodných porostů dřevin – na rozdíl od dosud převažujících likvidačních přístupů jenom nedostatečně vyvažovaných nahodilými, přírodě nepříliš blízkými výsadbami.

Uvedená opatření budou omezena řadou faktorů, jako třeba nepřirozeným podélným profilem vodních toků, daným zdymadly, nebo nedostupností pozemků. Nicméně i za těchto podmínek je možné provádět řadu opatření ke zlepšení ekologického stavu řek a niv. Budou sice nákladná – nicméně jejich financování se jeví podstatně smysluplnější – například v operačním programu Životní prostředí, oblasti 6.4 – než zatím dominující podpora výstavby a rekonstrukcí rybníků.

Autor je vodohospodář, pracuje ve středisku AOPK ČR Praha