Ochrana přírody 3/2016 — 4. 7. 2016 — Péče o přírodu a krajinu — Tištěná verze článku v pdf

Opravdu chceme hradit vodní toky v národních parcích?

autoři: Václav Škarpich, Tomáš Galia, Jan Hradecký, Stanislav Ruman

Sucho posledních let vyvolává diskuse o adaptačních opatřeních. Výzkumný ústav vodohospodářský T. G. Masaryka přichází s konceptem N-letých such, podobně jako v případě povodní. Hledáme nástroje, jak omezit vysychání krajiny, a zároveň ideální cestu pro naplňování směrnice o vodách v oblasti zlepšování hydromorfologického stavu našich toků. Lze tyto snahy skloubit, abychom v adaptačních opatřeních naopak nevytvářeli další protichůdné kroky, jež ve výsledku stav české krajiny dále zhorší?

Minimum srážek, vysušená půda, pokleslé hladiny řek, vyschlé studny. Všechny tyto okolnosti poukazují na urychlené řešení situace s cílem eliminace negativních důsledků na lidskou společnost a krajinu obecně. Jednou z navrhovaných variant je možnost obnovy tzv. klauzů (nádrží) na několika místech v oblasti Krkonoš a Šumavy. V první řadě je nutné si uvědomit, že lokální zásahy v krajině tento stav mnohdy neřeší. Naopak neuvážené kroky mohou způsobit vážná poškození fungování krajiny. Hlavním cílem by v současnosti měl být komplexní přístup s posouzením podmínek nejlépe v celých povodích velkých řek (v České republice např. povodí Vltavy, Labe, Ohře, Moravy nebo Odry). Tyto přístupy jsou dnes již úspěšně aplikovány v západních zemích.

Dále by bylo vhodné korektně definovat termín „klauz“, jelikož se v médiích objevují nesprávná a zavádějící vysvětlení, jako např. údolní přehrady sroubené pouze ze dřeva. Klauzy jsou myšleny malé vodní nádrže (vodní díla) sroubené ze dřeva s výplní kamene a hlíny, někdy i jiného materiálu, určené v minulosti k navyšování průtoků řek a potoků při plavení dřeva.

Z pohledu problematiky nádrží přímo umístěných v trase vodního toku a jejich vlivu na vysušování krajiny výzkum v České republice a ve světě poukazuje na zcela opačný efekt. Tedy, že tyto nádrže naopak podporují vysušování krajiny. Hlavním důvodem je vytváření akumulačního prostoru pro vodu, ale také pro samotné sedimenty, které jsou v dnešní době považovány za důležitou součást koryto-nivního systému řek. Problematické z tohoto pohledu nejsou jen samotné nádrže, ale i např. člověkem vystavěné splaveninové přehrážky. Pod těmito nádržemi a přehrážkami, vlivem zastavení sedimentů, nastává působení tzv. „efektu hladové vody“. Tím je myšleno působení energie proudící vody, která je v případě výskytu sedimentů v korytě řeky spotřebována na pohyb sedimentů. V případě absence sedimentů v korytě řeky („efekt hladové vody“) energie proudící vody způsobuje erozi vodního toku, resp. zahlubování. Zahloubení toku řeky následně vede k eliminaci rozlivů do krajiny a také ke snížení hladiny podzemní vody vlivem hydraulického propojení s hladinou v korytě vodního toku. V tomto případě je nutné přiznat, že v České republice jde pouze o kvalitativní zhodnocení situace a podrobnější výzkumy této problematiky chybí. Nádrže umístěné přímo na trase vodního toku v dlouhodobém horizontu však nepodporují eliminaci vysušování krajiny, ba naopak. V případě obnovy těchto vodních děl by dle zákona č. 254/2001 Sb. (tzv. vodního zákona) musel být také nastaven vhodný management (resp. manipulační řád). Především pak eliminace ovlivnění občasného pohybu vody i sedimentů v podélném průběhu vodního toku těmito klauzy. V rámci České republiky prozatím nebyl exaktní výzkum někdejších efektů klauzů a plavení dřeva na procesy v korytech toků proveden. Například studie klauzů, jež navyšovaly průtok pro plavení dřeva v období 16.–19. století ve Francii (horské pásmo Morvan v Burgundsku), ukázala, že pod těmito stavbami docházelo k významnému zahlubování koryt způsobené pravidelným umělým navyšováním průtoků za účelem plavení dřeva a dodnes je toto zahloubení koryt až
dva metry pod úrovní někdejší nivy patrné. Takže zůstává otázkou, jak by byl takový manipulační řád upraven, aby se neprojevovaly negativní dopady „efektu hladové vody“ v důsledku zadržení sedimentů, a naopak umělého navyšování průtoků pravidelným vypouštěním. Oba tyto procesy tak mohou iniciovat významné zahloubení koryt následně spojené s vysušováním krajiny, ale i změnu hydrologického režimu vodních toků.

Dalším argumentem proti obnově těchto klauzů v národních parcích je samotný zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Nejenže by v těchto územích podobné projekty neměly vznikat, zákonem jsou přímo zakázány. Viz § 16 zákona č. 114/1992 Sb. –
Základní ochranné podmínky národních parků, odst. (1): Na celém území národních parků je zakázáno měnit stávající vodní režim pozemků. Některá tvrzení objevující se v médiích, že stavby tohoto typu jsou velmi blízké a šetrné k přírodě, protože tam jednoduše kdysi po staletí byly, jsou částečně pravdou. Je však nutné si uvědomit, že jsou na území národních parků, kde by měla být jakákoliv lidská činnost eliminována.

Spekulace v médiích o překonaném dogmatu bezzásahovosti území a nutnosti zahrnutí managementu na území národních parků jsou zcela mimo jakékoliv chápání ochrany přírody v západních společnostech. Příkladem tak může být např. požár v Yellowstonském národním parku z roku 1988, který zasáhl skoro polovinu tohoto území. Požár měl pozitivní vliv na přirozenou obnovu lesních porostů, a v některých případech dokonce na samotné rostliny, např. u borovice pokroucené (Pinus concorta), která skladuje dlouhá léta semena v šiškách a ty se otevírají až spolupůsobením vyšších teplot. Úplná bezzásahovost území a eliminace vlivu člověka při ochraně přírody je v západních zemích dnes již zcela běžnou praxí. Důkazem může být článek z prestižního vědeckého časopisu Nature, uveřejněný v červenci 2014 s názvem Rivers on the run – as the United States destroys its old dams, species are streaming back into the unfettered rivers (v překladu: Řeky na útěku – jak Spojené státy odstraňují staré přehrady a živočichové proudí zpět do
neovlivněných řek). V něm je mimo jiné popisován odlišný přístup USA od zbytku světa v přístupu k ochraně vodních toků. Především pak odstraňování jakýchkoliv lidských staveb na řekách. Mimo jiné také odstraňování středně velkých přehrad (jmenovitě např. přehradu Elwha Dam a Glines Canyon Dam na řece Elwha).

Nepopiratelným faktem je, že vodní plochy zcela jistě zvyšují jak geodiverzitu, tak i biodiverzitu v některých oblastech. Příkladem může být např. CHKO Třeboňsko (od roku 1977 součástí sítě biosférických rezervací UNESCO), kde původní bažinaté oblasti lidská činnost přeměnila v nádrže, které jsou v rovnováze s přírodními hodnotami této oblasti. Ovšem v oblastech s nejvyšším stupněm ochrany, jimiž národní parky v České republice zcela nepochybně jsou, by měla být již výše zmíněná eliminace člověkem podmíněných zásahů do krajiny prioritou.

Podpora samotných funkcí říční nivy je tak mnohem zásadnější otázkou a přínosem při snížení důsledků sucha i povodní. Tyto závěry potvrzují i slova ředitele šumavského parku Pavla Hubeného (uveřejněná na webu online deníku Aktuálně.cz ze dne 13. 10. 2015 s názvem Experti oživují dávné přehrady v horách. Mají pomoci zachránit Česko před suchem). Ten ve zmíněném článku poukazuje na fakt, že spíše podpora tvorby rašelinišť a mokřadů, ale také funkcí říční nivy by měla být prioritou správy území. V dnešní době již existuje velké množství příkladů, jak úspěšně zadržovat vodu v krajině prostřednictvím revitalizačních opatření v říční nivě, za pomoci mokřadů a obnovením procesů podporujících opětovný vývoj rašelinišť nebo obnovou v minulosti nevhodně technicky upravených koryt vodních toků směrem k původnímu, přírodě blízkému stavu. Neopomenutelným faktem revitalizací je také následný management. U revitalizačních opatření na území národních parků lze usuzovat, že budou následně fungovat bez dalších zásahů člověka. U klauzů a nádrží podobného typu se jedná o vodní díla, která budou muset podléhat současné vodohospodářské legislativě v souvislosti se schválenými manipulačními řády, tedy určité formě managementu. Nejedná se v tomto případě tedy o opatření bezzásahové, oproti revitalizačním projektům, kde je následná bezzásahovost prioritou.

Titulní footgrafie článku:

Eliminace umělých drenáží na Modravsku, jako účinnější alternativa k hrazení vodních toků.

Foto Zdeněk Patzelt