Péče o přírodu a krajinu

Ochrana přírody 6/2025 — 18. 12. 2025 — Péče o přírodu a krajinu — Tištěná verze článku v pdf

Ohniváček rdesnový vyhubený, přenesený a globálně oteplený

autoři: Martin Konvička, Terezie Peškařová, Zdeněk Fric, Přemysl Tájek, Hana Konvičková

Obývají je s chladnomilnými motýly, jako jsou perleťovec severní (Proclossiana eunomia), který s ohniváčkem rdesnovým sdílí živnou rostlinu, žluťásek borůvkový (Colias palaeno) nebo modrásek stříbroskvrnný (Plebejus optilete). Ohniváček rdesnový obohatil šumavskou přírodu, měl však jeho transfer i hlubší ochranářský význam? Pokusíme se ukázat, že by se mohl stát příkladem, jak chránit populace cenných druhů ohrožených klimatickou změnou.

Relikt dob ledových a jeho životní strategie

Český název ohniváčka rdesnového, na rozdíl od spousty českých názvů jiných motýlů, odráží jeho ekologické nároky. Larvální živnou rostlinou je rdesno hadí kořen (Polygonum bistorta), v arktické části areálu pak rdesno živorodé (Polygonum viviparum). Rdesno hadí kořen je rostlinou pozdější fáze sukcese mokřadních a horských luk, může však prosperovat i v řídkých mokřadních lesích. Rostlina díky robustním oddenkům efektivně hospodaří s dusíkem, zdatně konkuruje jiným rostlinám a dosáhla značného vertikálního rozšíření – od niv nížinných řek přes podhůří po vysokohorské hole. Nížinné lokality vesměs padly za oběť melioracím a intenzifikaci hospodaření, takže rdesno hadí kořen dnes v nížinách najdeme spíš v příkopech u silnic či podél odvodňovacích kanálů. V horách jsou některé populace naopak stále silné, růžová květenství hadího kořene zbarvují časně letní aspekt zanedbanějších luk Šumavy, Českého lesa, Krušných hor i dalších pohoří.

Ohniváček rdesnový je široce, byť ostrůvkovitě rozšířen v severní polovině palearktické oblasti. V evropské části areálu tvoří dva typy populací – nížinné a horské. Ty nížinné, k nimž patřil i náš historický výskyt na jižní, střední a severní Moravě, v Polabí a v Poohří, tvořily ročně dvě i víc generací dospělců (květen, červenec, výjimečně září). Do současnosti přežily vícegenerační populace jen na dvou lokalitách v rumunské Transylvánii a dále v oblasti Severoevropských nížin od německého Meklenburska-Pomořanska přes severní, střední a východní Polsko a Pobaltí dále na východ. Krom toho dnes ohniváčka rdesnového najdeme jen v horách. Nejjihozápadněji v Kantabrijském pohoří (národní park Picos de Europa) a Pyrenejích, nejjihovýchodněji v pohoří Stara Planina na pomezí Bulharska a Srbska. Dále je ohniváček roztroušen ve středohorách Francie, Belgie, Lucemburska a Německa (nejblíže k nám v pohoří Westerwald), roztroušeně se vyskytuje v Alpách a Karpatech. Až na nejjižnější Evropu motýl nevystupuje nad klimatickou hranici lesa. V našich pohraničních horách dle všeho nikdy nežil. 

Dospělci ohniváčka rdesnového jsou poměrně krátkověcí a mimořádně aktivní. Doba letu introdukované šumavské populace (detaily: Peškařová et al. 2024, Nota Lepid. 47, 171–186) začíná na přelomu května a června, kdy rdesno hadí kořen teprve rozkvétá. Doba letu trvá přibližně tři týdny. Hlavním zaměstnáním samečků je vyčkávat na výrazných vyvýšených bodech na prolétávající samičky, které se snaží přimět k páření. Motýli obou pohlaví tráví mnoho času příjmem nektaru, nejčastěji opět ze rdesna hadího kořene. Pro své aktivity využívají závětří tvořené lesními lemy či solitérními stromy a keři, na nízkých stromech či keřích nocují.

Mobilita dospělců je velmi omezená, různé studie zpětnými odchyty prakticky nezachytily přelety delší než jeden kilometr. Kvalitní informace o mobilitě motýlů pocházejí právě ze sledování uměle založených populací. Krom naší alpsko-šumavské existují v Evropě dvě další, ve francouzských pohořích Morvan (přenesená v 70. letech z francouzských Arden) a Forez (přenesená v 90. letech z Monts de la Madeleine) (Descimon et Bachelard, 2014, Jewels in the Mist str. 185–196). Všechny tři populace se v nových územích šíří rychlostí 200–400 metrů ročně. Oplozené samičky kladou vajíčka jednotlivě na spodní stranu větších listů živné rostliny. Žír housenky je poměrně krátký, v šumavské populaci nastává kuklení už začátkem července. Kukla leží v hrabance nízko nad zemí a buď přezimuje, nebo dá vznik letní generaci.

Z životních projevů motýla lze odvodit jeho nároky na stanoviště. Vyžaduje bohaté porosty rdesna hadího kořene, členité závětrné lemy či roztroušené stromy a keře a bohatou vrstvu stařiny. To vše jsou znaky luk v pokročilejší fázi zanedbání. Příliš častá seč či soustavná pastva motýlovi škodí. Šumava je vhodných stanovišť plná. Případnou péči o louky (aby nám zcela nezarostly) je třeba praktikovat zvolna a fázovitě.

Ostrůvkovité rozšíření v evropských pohořích napovídá, že ohniváček ve střední Evropě přežil od chladnějších časů dob ledových, kdy musel být rozšířen v nižších polohách jižnější části kontinentu. Severoevropská nížina byla pod ledovci, vyšší horské polohy byly pro motýla a jeho živnou rostlinu příliš chladné. Protože je motýl v řadě zemí ohrožen a figuruje mezi zájmovými druhy EU (tzv. Natura 2000), přitahoval a přitahuje zájem řady badatelů. Zejména tým Jana-Christiana Habela (nyní na univerzitě v Salzburku) detailně studoval populační genetiku a historické rozšíření (tzv. fylogeografii) evropských populací (např. Habel et al. 2011, Glob. Change Biol. 17, 194–205). Jiní kolegové studovali chování, populační strukturu, biotopové nároky a dopady péče o stanoviště v Belgii, Francii, Německu a Polsku (Bauerfeind et al. 2009, J. Insect Conserv. 13, 271–277; Plazio et Nowicki 2021, Sci. Rep. 11, 10950). Ukázalo se, že populace v jednotlivých evropských pohořích jsou navzájem dlouho izolovány, což se projevuje jejich rozrůzněním, ale i tím, že různé populace nesou alely, které jinde nenajdeme. Vývoj po skončení doby ledové si můžeme představit tak, že s oteplením a šířením vhodných stanovišť k severu a současně se zánikem biotopů v jižnějších oblastech se jednotlivé populace, skuteční klimatičtí trosečníci, zachránily buď výstupem do nejbližšího pohoří, nebo přesunem na sever.

Pozůstatkem tohoto scénáře jsou nížinné dvougenerační populace přežívající v relativní blízkosti populací horských jednogeneračních. Najdeme je např. v Transylvánii, kde poslední dvě nížinné populace obývají les Vad pod severními svahy pohoří Fagaraš a nivu říčky Lăpuș pod pohořím Maramures. Pouze 130 km od druhé z populací najdeme rumunské populace horské. Další nížinné populace se nacházejí v Polsku. Vztahy mezi těmito populacemi jsme studovali analýzou tzv. mikrosatelitů, což jsou krátké nekódující a velmi variabilní úseky DNA, které ke studiu populační genetiky ohniváčka rdesnového použil už tým J.-C. Habela. Zjistili jsme, že rumunské horské populace jsou skutečně odvozeny od rumunských populací nížinných, další jim příbuzné populace najdeme severně od Karpat, v jihovýchodním Polsku (podrobněji Sitar et al. 2025, Insects, in press).

Celý scénář má několik neznámých. Podle Klause Fischera z Koblenze, který je v biologii ohniváčků světovou špičkou, se v laboratorních podmínkách nepodařilo přimět západoevropské jednogenerační motýly k vytvoření druhé generace bez přezimování. Možná motýli během ústupu do hor ztratili příslušné genetické vlohy. S dvougeneračními motýly v Koblenzi zatím neexperimentovali. Další záhadu, jak ohniváčci přežili v polských nížinách v době maximálního rozvoje lesů, vysvětluje biotopová vazba rumunských populací. Motýl i jeho živná rostlina dokáží přežít i ve vlhkých lesích, pakliže půdní podmínky a disturbanční režim zajistí rozvolněné stromové patro (Obr. 2).

a)

b)

Obr. 2: Nahoře dvě zahraniční nížinné lokality ohniváčka rdesnového, a) rumunský les Lăpușel, nápadně připomínající světlé doubravy jihovýchodní Moravy, b) lokalita Siedliszcze v jihovýchodním Polsku, hostící geneticky nejbohatší populaci motýla v EU. Dole dvě české lokality vhodné k záchrannému transferu západoevropských horských linií motýla, c) okolí Horní Blatné v Krušných horách, d) CHKO Slavkovský les. Foto Cristian Sitar, Marcin Sielezniew a Přemysl Tájek 

c)

d)

Zachrání naše hory západoevropské populace?

Protože ohniváčka rdesnového pokládáme za glaciální relikt, pokusilo se hned několik pracovišť modelovat vývoj evropských populací v podmínkách klimatické změny. Výsledky nás asi nepřekvapí (Obr. 3). Středoevropské nížiny včetně těch, kde žily naše původní populace a kde motýl dávno ztratil vhodné biotopy, pro něj v teplejším klimatu přestanou být obyvatelné. Ovšem ani některé horské populace nebudou v bezpečí. Je to proto, že pohoří jako Westerwald nebo Ardeny nedosahují ani 700 m n. m. Zejména ve Westerwaldu jsou dopady oteplení patrné již v těchto letech. Suchá léta vedou k vysychání lučních mokřadů a viditelnému úbytku rdesna hadího kořene.

Obr. 3: Výsledky modelování optimálního klimatu pro ohniváčka rdesnového v různých obdobích, včetně predikcí do budoucnosti, a síťová mapa historického a současného rozšíření motýla v ČR.  Klimatické mapy byly vytvořeny metodou MaxEnt na základě současných lokalit výskytu a jejich klimatických poměrů (BP – před současností; cc 45 a cc 85 – mírnější a radikálnější scénář budoucího oteplení). Kroužky na síťové mapě ukazují historický výskyt (prázdné do roku 1950, dvojité v období 1950–1989), vyplněné a červenou šipkou zvýrazněné pole pak současný výskyt na Šumavě.

Naopak v našich pohraničních horách (geologicky a geomorfologicky podobných hercynským horám východní Francie a západního Německa) vhodné podmínky setrvají. Šumava, Krušné hory, Slavkovský les a Krkonoše jsou všechny minimálně o 300 m vyšší než Westerwald nebo Ardeny a zůstanou pro ohniváčka rdesnového vhodné i při radikálních scénářích globálního oteplení. Stejně podstatné je, že se zde – díky specifické historii poválečného vysídlení původních obyvatel – nacházejí v přehojné míře zanedbanější luční partie s bohatými porosty rdesna hadího kořene.

To vše, stejně jako úspěch transferu ohniváčka z Alp na Šumavu před dvěma desítkami let, nás přivedlo ke kacířské myšlence: přenést do dalších našich pohoří populační vzorky ohniváčka z těch západoevropských genetických linií, které pravděpodobně nepřežijí současné oteplení, a vytvořit jim tak genetickou rezervu. Nejvhodnější cílové lokality najdeme v Krušných horách, Slavkovském lese a Českém lese (Obr. 2). Transfer do Krkonoš by asi narazil na pravidla tamního národního parku, na Šumavě už máme alpskou genetickou linii. Prvními kandidáty pro transfer jsou motýli z pohoří Westerwald a Ardeny. Ohniváček rdesnový je skutečným motýlím klenotem, neohrozí v cílových pohořích žádný příbuzný druh a ani míšení mezi genetickými liniemi přenesenými do jednotlivých pohoří nepředstavuje vzhledem k jeho omezené mobilitě rizikový faktor.  Němečtí kolegové jsou s myšlenkou seznámeni a přivítali ji.

Uvědomujeme si, že podobné transfery motýlů se nemusí setkat s pochopením – na přírodě je zajímavá především její unikátnost, k níž patří i to, že některé druhy v některých vhodných biotopech a oblastech chybí. Vzhledem k jedinečnosti každé evropské populace ohniváčka rdesnového a bezprostřednímu ohrožení populací v nižších západoevropských horách se ovšem tentokrát vyslovujeme pro jejich transfer.

Vznik příspěvku podpořily Technologická agentura ČR (SS01010526), Visegrádský fond (22330074) a Agentura ochrany přírody a krajiny ČR (kontrakt č. 09078/SOPK/24).    ■

- - - -

Úvodní foto: Ohniváček rdesnový na živné rostlině. Foto Přemysl Tájek

- - - -

Literaura:

• Bauerfeind SS, Theisen A, Fischer K (2019) Patch occupancy in the endangered butterfly Lycaena helle in a fragmented landscape: Effects of habitat quality, patch size and isolation. J. Insect Conserv. 13, 271–277.
• Descimon H, Bachelard P (2014) Results of two introductions of Lycaena helle in France. In Jewels in the Mist: A Synopsis on the Endangered Violet Copper Butterfly Lycaena helle. Pp 185–196 in JC Habel, M Meyer, T Schmitt (rds) Pensoft, Sofia.
• Habel JC, Schmitt T, Meyer M, Finger A, Roedder D, Assmann T, Zachos FE (2010) Biogeography meets conservation: The genetic structure of the endangered lycaenid butterfly Lycaena helle (Denis & Schiffermüller, 1775). Biol. J. Linn. Soc. Lond. 101, 155–168.
• Habel JC, Roedder D, Schmitt T, Nève G (2011) Global warming will affect the genetic diversity and uniqueness of Lycaena helle populations. Glob. Change Biol. 17, 194–205.
• Peškařová T, Pavlíčko A, Kuras T, Fric ZF, Konvička M (2024) Population status of the highly endangered Lycaena helle (Papilionoidea, Lycaenidae) in the Šumava Mts. two decades after establishment. Nota Lepidopterol. 47, 171–186.
• Plazio E, Nowicki P (2021) Inter-sexual and inter-generation differences in dispersal of a bivoltine butterfly. Sci. Rep. 11, 10950.
• Sitar C, Sielezniew M, Malkiewicz A, Faltynek Fric Z, Konvička M, Konvickova H (2025) Eastern Arc of Glacial Relict Species—Population Genetics of Violet Copper Lycaena helle Butterfly in East–Central Europe. Insects, in press.