Mezinárodní ochrana přírody

Ochrana přírody 2/2022 — 21. 4. 2022 — Mezinárodní ochrana přírody — Tištěná verze článku v pdf

Je „nová“ ochrana přírody skutečně nová?

Autor: Jan Plesník

Jinak řečeno: měl by se radikálně změnit vztah lidí k přírodě, resp. životnímu prostředí (IPBES 2019, UN ENVIRONMENT 2019, UN 2021, MOLDAN 2021, NOBEL PRIZE FOUNDATION 2021, PLESNÍK 2021). Potřebuje také současná ochrana přírody zásadní přestavbu? Někteří, zejména američtí odborníci jsou již určitou dobu skálopevně přesvědčeni, že ano. Dříve než se blíže podíváme na jejich názory, jimž se znovu dostává pozornosti, neuškodí si stručně shrnout dosavadní vývoj péče o přírodní a krajinné dědictví.

Co je a co není ochrana přírody

Ochrana přírody a krajiny není a ani nemůže být vědeckou disciplínou, i když právě věda by jí měla poskytovat robustní důkazy pro její koncepční rámec, strategie, programy, projekty i každodenní praktickou činnost. Není ani represivní složkou státní správy, záměrně si libující v šikanování návštěvníků chráněných území nebo v bránění ctihodným záměrům developerů, přinášejícím pokrok všeho druhu. Nejedná se o nic jiného než o velmi širokou mezioborovou společenskou profesní činnost snažící se zachovat přírodu v dlouhodobě příznivém stavu, tedy zdravou. Jde o aktivní péči o přírodní a krajinné dědictví založenou na vědeckých základech a prováděnou ve veřejném zájmu státní správou, dobrovolnými organizacemi i jednotlivci s cílem podpořit biologickou rozmanitost a zachovat základní životadárné procesy a funkce ekosystémů (PLESNÍK 1998a, 1998b, 2001). Ve zmiňovaném pojetí zůstává ochrana přírody klíčovou složkou péče o životní prostředí. Ve střední Evropě přidáváme na rozdíl od anglosaského nebo ruského vymezení disciplíny k přírodě ještě krajinu. V širším smyslu můžeme ochranu přírody chápat jako činnosti, jejichž cílem je vytvořit, zlepšit nebo udržovat dobré vztahy s přírodou (SANDBROOK 2015).

Bobr evropský (Castor fiber) se dokázal přizpůsobit současné krajině střední Evropy. Ostrými hlodáky poráží stromy nejčastěji do průměru 20 cm, ale poradí si i s větším (CHKO Litovelské Pomoraví). Početnost tohoto kdysi na území ČR vyhubeného hlodavce dosahuje přes 6 000 jedinců. Foto Jan Plesník

Ochrana přírody a krajiny je založena na pěti hlavních pilířích:

1) legislativním rámci

2) vlastní péči o přírodu a krajinu, mj. s využitím ekonomických nástrojů

3) vědě, výzkumu, odborném průzkumu a monitorování

4) výchově, vzdělávání a informování nejširší veřejnosti a vybraných skupin obyvatelstva
    s cílem získat jejich podporu

5) na rozumné kombinaci všech čtyř pilířů (PELC 2018).

Pohled do zpětného zrcátka

Tvrzení, že člověk chrání určité části přírody od samotného počátku lidské civilizace, není ani zdaleka nadsazené. Pravdou ale zůstává, že se důvody, proč tak činí, liší.

Lidé odpradávna chránili nejrůznější místa, spojená s náboženstvím, jako jsou posvátné háje, lesy a stromy nebo významné geomorfologické jevy, kupř. bludné kameny či vodopády, před jakýmkoli využíváním (VERSCHUUREN et al. 2010). První plochy, kde byla omezena činnost člověka, známe z Blízkého východu a některých oblastí Asie z doby ještě předtím, než se z lovců a sběračů stali zemědělci a pastevci. Přibližně před 3 000 lety vymezily čínské a jihoamerické kultury určitá území s cílem chránit v nich některé planě rostoucí rostliny a volně žijící živočichy (STERLING 2002).

Ve starověku a zejména ve středověku došlo k určitému posunu: vlastníci se snažili již tehdy obvykle právní cestou a následným vymáháním, které ne vždy probíhalo zrovna v rukavičkách, zajistit, aby nebyl poškozován jejich majetek. Proto vzali pod ochranu některé druhy (lovná zvěř), typy ekosystémů, jako jsou lesy, nebo určité plochy s cílem zachovat je jako hodnotné přírodní zdroje.

Požáry patří v severozápadní části USA k pravidelným změnám obvyklých podmínek způsobujícím podstatnou změnu ekosystému (disturbancím) přírodního původu, jako je tomu v lesích národního parku Skalnaté hory v Coloradu. Foto Jan Plesník

Ročně je pytláky a organizovaným zločinem zabito ve světě více než 150 strážců chráněných území. Na řadě míst afrického kontinentu se potýkají s nedostatečným vybavením. Obrázek přibližuje vyprošťování nákladního automobilu rangery z národního parku Niokolo Koba v Senegalu. Foto Jan Plesník

Ochrana přírody se jako pravidelná svébytná činnost vymezená jasnými cíli a postupně i pravidly ustavila v první polovině 19. století a od té doby prošla pozoruhodným vývojem. Jednotlivé základní etapy zmiňovaného procesu představuje tabulka níže. Z ní je zřejmé, že i ochrana přírody, ostatně jako každé jiné odvětví, neustále hledá základní přístup, klíčové pojetí, vůdčí rámcovou myšlenku, od nichž by se odvozovaly jak další názory včetně strategických koncepcí, tak konkrétní programy, projekty a každodenní činnosti. Původně se představa klíčové rámcové myšlenky neboli základního rámce, jímž interpretujeme příslušné jevy a zákonitosti (paradigmatu), vžila ve vědě (KUHN 1962), odkud se přenesla i do jiných činností.

Otevřená, poměrně suchá parkovitá krajina v jihozápadním Španělsku, označovaná jako dehesa, vznikla přeměnou původního středomořského lesa tradičním agrolesnictvím. Foto Jan Plesník

V uvedené tabulce je doplňují hlavní témata, kterými se ochrana přírody a krajiny v příslušném období prioritně zabývala. Je pochopitelné, že se těmto otázkám péče o přírodní a krajinné dědictví věnuje i v dalších etapách. Územní a druhová ochrana neskončila v osmdesátých letech 19. století, resp. o století později, jen se od té doby objevily nové přístupy. Současně zdůrazněme, že časové vymezení pěti základních etap je vysloveně orientační a vztahuje se spíše k jednotlivým dekádám. Ukazuje se rovněž, že od poloviny devadesátých let 20. století se hlavní témata, kterým se péče o přírodní a krajinné dědictví věnuje, značně rozkošatila. Navíc v této etapě právě žijeme, takže z pochopitelných důvodů nám chybí dostatečný časový odstup.

Rozšíření vstavačovitých (Orchidaceae) bylo ve střední Evropě často vázáno na extenzivní zemědělskou výrobu. Taxony uvedené čeledi bývají často označovány za indikátory stavu prostředí, zejména dopadů acidifikace a eutrofizace. Foto Jan Plesník

Rebelové s příčinou

Rok 2005 znamenal výrazný mezník v ochraně přírody a obecněji i péči o životní prostředí tím, že v jeho průběhu byly postupně uveřejněny závažné výstupy megavědeckého projektu Hodnocení ekosystémů na začátku tisíciletí (Millennium Ecosystem Assessment, MA). Na rozdíl od jiných ocenění celkového stavu biosféry nebo některých jejích složek se projekt soustředil na ekosystémové služby, a to nikoli jen na jejich peněžní (monetární) vyjádření, jak se obvykle tvrdí, ale zejména na jejich nezpochybnitelnou důležitost pro současnost a budoucnost lidské civilizace (MA 2003, 2005A, 2005B, MOLDAN et al. 2006, PLESNÍK 2007, 2008, 2009, 2011, VAČKÁŘ et al. 2008).

Viditelný posun od biocentrického přístupu, zdůrazňujícího, že příroda má vnitřní hodnotu samu o sobě, bez ohledu na lidskou civilizaci, k utilární hodnotě (hodnoty přírody, z nichž má užitek člověk), přivítali mj. američtí ochranářští biologové Peter Kareiva a Michelle Marvierová (KAREIVA & MARVIER 2007, TALLIS et al. 2008). Později sami nebo se svými spolupracovníky formulovali pohled na ochranu přírody, kterému se začalo říkat nová ochrana přírody. Ke kritice zaměření současné ochranářské vědy přiřadili i neotřelé názory na fungování soudobé péče o přírodní a krajinné dědictví a na její výhledy.

Uvedený netradiční pohled na péči o přírodní a krajinné dědictví vychází z následujících tvrzení (KAREIVA et al. 2007, 2012, 2018, KAREIVA & MARVIER 2012, 2017, KAREIVA 2014, MARVIER 2014a, 2014b, MARVIER & KAREIVA 2014):

• Panenská příroda, nedotčená vlivem člověka, neexistuje.
• Osudy přírody a lidí spolu úzce souvisejí. Přírodu bychom měli chránit, protože lidem poskytuje pro ně existenční přínosy. Koncepce ekosystémových služeb nemění cíle ochrany přírody, ale rozšiřuje možnosti její podpory.
• Příroda může být překvapivě odolná a pružná.
• Antropocén může povzbudit tvůrčí sílu přírody.
• Příroda se neustále mění a dlouhodobá rovnováha v ní neexistuje.
• V místním měřítku nemusí docházet ke snížení druhové bohatosti a rozmanitosti, může se ale měnit druhové složení společenstev a ekosystémů: uvedený proces zesilují změny podnebí.
• Lidská společnost se může vyhnout tragédii společného.
• Ochrana přírody na místní úrovni bývá silně propojena s celosvětovými procesy.
• Ochrana přírody musí probíhat v člověkem pozměněné krajině včetně produkční, která slouží zemědělství a lesnictví.
• Ochrana přírody bude trvale silná jen tehdy, pokud budou lidé podporovat její cíle.
• Ochrana přírody musí pracovat s velkými firmami.
• Ochrana přírody nesmí porušovat lidská práva a musí si osvojit zásady spravedlnosti a rovnosti pohlaví.

V ekonomii používaný pojem tragédie společného (Tragedy of the Commons, v češtině také tragédie obecní pastviny nebo obecních pastvin) popisuje alegoricky situaci, kdy je určitý, obvykle omezený zdroj sdílen hned několika jednotlivci. Protože ti se z něj pochopitelně snaží pro sebe získat co nejvíce, aniž by za něj nesli osobní zodpovědnost, může dojít k jeho nevratnému vyčerpání (HARDIN 1968). Mimochodem, jedná se o vůbec nejčastěji citovanou vědeckou práci v dějinách (MOLDAN 2022).

Postupné uveřejňování základních východisek nové ochrany přírody vyvolalo zejména v USA místy hodně vzrušenou diskusi (KLOOR 2015). Jádrem sporu zůstává základní otázka, zda má ochrana přírody sloužit přírodě nebo také stejnou měrou přispívat ke zkvalitňování života lidí. Jinak řečeno, jde o viditelný střet mezi biocentrickým a antropocentrickým pojetím péče o přírodní a krajinné dědictví.

Zastánci tradičního směřování ochrany přírody koncepci Kareivy a spolupracovníků z nejrůznějších důvodů ostře odmítli (GREENWALD et al. 2013, NOSS et al. 2013, DOAK et al. 2014a, 2014b, MARRIS 2014, MILLER et al. 2014a, 2014b, PICCOLO et al. 2018) a označili nový přístup za chimérické hnutí a radikální odklon, který může napáchat značné škody (SOULÉ 2013), nebo za císařovy nové šaty (SOULÉ 2015). Debata se nakonec zvrtla do řady osobních útoků, při nichž byl Kareiva přirovnán slušně řečeno k prostitutce (výraz byl ve skutečnosti vulgárnější) nabízející se průmyslu (PIMM 2014).

Hodně horké hlavy se pokusila zchladit výzva podepsaná 240 signatáři (TALLIS et al. 2014). Upozorňovala, že takto vedená diskuse o dalším možném vývoji nejen ochrany přírody samotné, ale i s ní souvisejících vědeckých disciplín rozděluje ochranářské společenství a začíná svým hanlivým tónem odrazovat odbornou a širokou veřejnost. Podepsaní proto vyzvali účastníky k prosazování ochranářské etiky, která by přijala všechna filozofická zdůvodnění potřeby pečovat o přírodu včetně těch založených na morálních, etických a ekonomických úvahách (cf. HUNTER et al. 2014, HOLMES 2015, PETRIELLO & WALLEN 2015, GODET & DEVICTOR 2018). Různé hodnotové přístupy ovlivňují i vědy podporující ochranu biodiverzity (DICK et al. 2016, REID & MOONEY 2019, EVANS 2021).

V současnosti se v chráněných územích s vymezenými hranicemi ve světě nachází 15 % vnitrozemských vod. Přírodní rezervace Pöhja-Körvemaa v Estonsku byla jako řada dalších ploch ve střední a východní Evropě vyhlášena na místě bývalého vojenského výcvikového prostoru využívaného do roku 1990 Sovětskou armádou. Foto Jan Plesník

Revoluce? Spíše inovace pod jednou střechou

Odpůrci nové ochrany přírody tvrdí, že vlastně nová není, protože pouze rezonuje názory, které obor již určitou dobu prostupují a budou i nadále prostupovat (GREENWALD et al. l. c.). Sjednotila je ale do uceleného rámce, vzájemně je propojila a v řadě případů aktualizovala a inovovala. Hlavní proud ochrany přírody uvedenou koncepci v její celistvosti a radikální podobě zavrhuje. Nicméně některé její postuláty, kupř. důraz na vztah mezi ochranou přírody a zdravím a kvalitou života lidí, snahu zachovat ekosystémy, jež jsou důležité i pro naši civilizaci, nebo „nové“ nerovnovážné paradigma přírody, přijímá nemalá část vědců i praktiků (HOBBS et al. 2013, MACE 2014, NAEM et al. 2016, RAPACCIUOLO et al. 2019, GARIBALDI et al. 2021, MARSELLE et al. 2021). Sociologické šetření mezi ochránci přírody a ochranářskými biology ukázalo, že dotazovaní podporují, aby ochrana přírody poskytovala lidem přínosy, ale aby současně nespolupracovala s korporacemi, souhlasí s biocentrickým pohledem na přírodu, přičemž kladou na ochranu divočiny menší důraz než prominentní odpůrci nové ochrany přírody a jsou pro některé perspektivy definované Kareivou a spolupracovníky, ovšem bez zdůraznění toho, že primárním cílem ochrany přírody je zlepšování kvality života obyvatel (HOLMES et al. 2016).

I přes odmítnutí „nové“ ochrany přírody nám její provokující vpád připomněl jednu nikoli nevýznamnou skutečnost. Ochrana přírody představuje – ať se nám to líbí, nebo nikoli – obor zahrnující nejrůznější myšlenkové proudy. Právě jejich rozmanitost přitom zůstává jedním z hybatelů oboru, nicméně při pohledu z vnějšku nebo z praxe může s sebou přinášet i jistá úskalí. Diskuse o minulém, současném a budoucím směřování ochrany přírody a krajiny je nejen z tohoto důvodu více než žádoucí. Etablované představy často přetvořené do neměnných zásad je nezbytné také v ochraně přírody konfrontovat se současnými poznatky. Jen tak se nám totiž podaří péči o přírodní prostředí nezakonzervovat do něčeho již překonaného.    ■

Úvodní foto: Početné society velkých savců najdeme na africkém kontinentě většinou již jen v národních parcích a dalších chráněných územích, na jihu kontinentu i v soukromých rezervacích a na farmách. Na snímku část stohlavého stáda impal (Aepyceros melampus) tvořeného samicemi s mláďaty v zambijském národním parku Kafue. Foto Jan Plesník

 

Literatura:

Anonymus (1992): Zákon České národní rady ze dne 19. února 1992 o ochraně přírody a krajiny. Sbírka zákonů 28/1992: 666. – Council of Europe (2000): European Landscape Convention. Council of Europe Strasbourg, 7 pp. – Dick M., Rous A.M., Nguyen V.M. & Cooke S.J. (2016): Necessary but challenging: Multiple disciplinary approaches to solving conservation problems. FACETS 1: 67–82. – Doak D.F., Bakker V.J., Goldstein B.E. & Hale B. (2014a): What is the future of conservation? Trends Ecol. Evol. 29: 77–81. – Doak D.F., Bakker V.J., Goldstein B.E. & Hale B. (2014b): Moving forward with effective goals and methods for conservation: A reply to Marvier and Kareiva. Trends Ecol. Evol. 29: 132–133. – Evans M.C. (2021): Reconceptualizing the role(s) of science in biodiversity conservation. Environ. Conserv. 48: 151–160. – Garibaldi L.A., Oddi F.J., Miguez F.E., Bartomeus I., Orr M.C., Jobbágy E.G., Kremen C. et al. (2021): Working landscapes need at least 20% native habitat. Conserv. Lett. 14: e12773. – Glowka L. et al. (1994): A guide to the Convention on Biological Diversity. IUCN Gland, Switzerland and Cambridge, U.K., 161 pp. – Godet L. & Devictor V. (2018): What conservation does. Trends. Ecol. Evol. 323: 720–730. – Greenwald N., Dellasala D.A. & Terborgh J.W. (2013): Nothing new in Kareiva and Marvier. BioScience 63:241–241. – Hardin G. (1968): The tragedy of the commons. Science 162: 1243–1248. – Hobbs R.J., Higgs E.S. & Hall C.M. eds. (2013): Novel ecosystems: Intervening in the new ecological world order. Wiley-Blackwell Oxford, 384 pp. – Holmes G. (2015): What do we talk about when we talk about biodiversity conservation in the Anthropocene? Environ. Soc. Adv. Res. 6: 87–108. – Holmes G., Sandbrook Ch. & Fisher J.A. (2016): Understanding conservationists´ perspectives on the new-conservation debate. Conserv. Biol. 31: 353 – 363. – Hunter M.L., Redford K.H. & Lindenmayer D.B. (2014): The complementary niches of anthropocentric and biocentric conservationists. Conserv. Biol. 28: 641–645. – IPBES (2019): Global Assessment Report on Biodiversity and Ecosystem Services. Intergovernmental Science-Policy Platform on Biodiversity and Ecosystem Services Bonn, 1753 pp. – Kareiva P. (2014): New conservation: Setting the record straight and finding common ground. Conserv. Biol. 28: 634–636. – Kareiva P. & Marvier M. (2007): Conservation for the people. Sci. Am. 297 (4): 50–57. – Kareiva P. & Marvier M. (2012): What is conservation science? BioScience 62: 962–969. – Kareiva P. & Marvier M. (2017): Conservation science. Balancing the needs of people and nature, 2nd ed. W.F. Freeman Co, New York, N.Y., 642 pp. – Kareiva, P., Marvier M. & Lalasz R. (2012): Conservation in the Anthropocene: beyond solitude and fragility. The Breakthrough Institute, Oakland, CA. http://thebreakthrough.org/index.php/journal/past-issues/issue-2/conservation-in-the- anthropocene. – Kareiva P., Marvier M. & Silliman B. eds. (2018): Effective conservation science: Data, not dogma. Oxford Univ. Press Oxford, 208 pp. – Kareiva P., Watts S., McDonald R. & Boucher T. (2007): Domesticated nature: shaping landscapes and ecosystems for human welfare. Science 316:1866–1869. – Kloor K. (2015): The battle of the soul of conservation science. Issues Sci. Technol. 31: e2. – Kuhn Th.S. (1962): The structure of scientific revolutions. Univ. Chicago Press Chicago, IL, 172 pp. + xv. – MA (2003): Ecosystems and human well-being. A framework for assessment. Island Press Washington, D.C., 245 pp. + xiv. – MA (2005a): Ecosystems and human well-being: Synthesis. Island Press Washington, D.C., 137 pp. + x. – MA (2005b): Ekosystémy a lidský blahobyt. Syntéza. Centrum pro otázky životního prostředí UK Praha, 138 pp. + x. – Mace G. (2014): Whose conservation? Science 345:1558–1560. – Marris E. (2014): ‘New conservation’ is an expansion of approaches, not an ethical orientation. Anim. Conserv. 17: 516–517. – Marselle M.R., Hartig T., Cox D.T.C., de Bell S., Knapp S., Lindley S., Triguero-Mas M. et al. (2021): Pathways linking biodiversity to human health: A conceptual Framework. Environ. Int. 150: 106420. – Marvier M. (2014a): A call for ecumenical conservation. Anim. Conserv. 17:518–519. – Marvier M. (2014b): New conservation is true conservation. Conserv. Biol. 28:1–3. – Marvier M. & Kareiva P. (2014): The evidence and values underlying ‘new conservation’. Trends Ecol. Evol. 29:131–132. – Miller B., Soulé M.E. & Terborgh J. (2014): ‘New conservation’ or surrender to development? Anim. Conserv. 17: 509–515. – Miller T.R., Minteer B.A. & Malan L.C. (2011): The new conservation debate: The view from practical ethics. Biol Conserv. 144: 948–957. – Moldan B. (2021): Životní prostředí v globální perspektivě, 2. vydání. Karolinum Praha, 234 pp. – Moldan B. (2022): Vládnutí globálním společným statkům v éře antropocénu. Polit. Ekon. 70, v tisku. – Moldan B., Hák T., Vačkář D. & Plesník J. (2006): Projekt „Hodnocení ekosystémů na začátku tisíciletí“ představuje scénáře dalšího vývoje biosféry. Zpr. MŽP 16 (5): 22–25. – Naeem S., Chazdon R., Duffy J.E., Prager C. & Worm B. (2016): Biodiversity and human well-being: An essential link for sustainable development. Proc. R. Soc. B 283: 20162091. – Nobel Prize Foundation (2021): Our Planet, Our Future. An urgent call for action. Nobel Foundation Stockholm, United States National Academy of Sciences Washington, D.C., Potsdam Institute for Climate Impact Research Postdam & Stockholm Resilience Centre (SRC)/Beijer Institute Stockholm, 8 pp. – Noss R., Nash R., Paquet P. & Soulé M. (2013): Humanity’s domination of nature is part of the problem: a response to Kareiva and Marvier. BioScience 63:241–242. – Pelc F. (2018): Ochrana přírody v České republice. Vesmír 97: 2–4. – Petriello M.A. & Wallen K.E. (2015): Integrative reflections on the new conservation science debate. Biodivers. Conserv. 24: 1549–1551. – Piccolo J.J., Washington H., Kopnina H. & Taylor B. (2018): Why conservation scientists should re-embrace their ecocentric roots. Conserv. Biol. 32: 959–961. – Pimm S. (2014): Keeping the wild: Against the domestication of Earth. Biol. Conserv. 180: 151–152. – Plesník J. (1998a): Ochrana přírody a krajiny na konci 20. století: Integrovaný přístup nezbytný. Živa 46: 249–251. – Plesník J. (1998b): Habitat and wildlife management: inventory and biodiversity assessment. In Nowicki P. (ed.): The Green Backbone of Central and Eastern Europe. Conference Proceedings, Cracow, 25–27 February 1998. European Centre for Nature Conservation Tilburg: 241–253. – Plesník J. (2001): Dokáže soudobá ochrana přírody a krajiny účinně odpovědět na ničení biosféry? Geogr. rozhledy 10 (4): 88–89. – Plesník J. (2007): Svět na rozcestí. Ochrana přírody 62 (3): 31–33. – Plesník J. (2008): Světové ekosystémy na začátku tisíciletí: nový pohled na staré problémy. Živa 56: i-iii, 24. – Plesník J. (2009): Projekt „Hodnocení ekosystémů na začátku tisíciletí“: cíle, význam a přínosy. EKO-Ekologie a společnost 20 (3): 11–14. – Plesník J. (2011): Ekosystémové služby mezinárodně. Veronika 25 (2): 6–7. – Plesník J. (2021): Globální změny potřebují globální změnu. Tentokrát ale naprosto jinou. Nika 42 (2): 5–13. – Rapacciuolo G., Rominger A.J., Morueta-Holme N. & Blois J.L. (2019): Ecological non-equilibrium in the Anthropocene. Front. Ecol. Evol. 7: 428. – Reid W.V. & Mooney H.A. (2018): The Millennium Ecosystem Assessment: Testing the limits of interdisciplinary and multi-scale science. In Dayal V. et al. (eds.): Ecology, economy and society. Springer Nature Singapore: 49–61. – Sandbrook Ch. (2015): What is conservation? Oryx 49: 565–566. – Soulé M. (2013): The „New Conservation“. Conserv, Biol. 27: 895–897. – Soulé M. (2015): Early years in modern conservation biology. Island Press Washington, D.C., 335 pp. – Sterling E.J. (2002): Conservation: Definition and history. In Eldridge N. (ed.): Life on Earth: An encyclopedia of biodiversity, ecology, and evolution. ABC-CLIO Santa Barbara, Calif.: 246–249. – Tallis H., Kareiva P., Marvier M. & Chang A. (2008): An ecosystem services framework to support both practical conservation and economic development. Proc. Natl. Acad. Sci. U.S.A 105 (28): 9457–9464. – Tallis H., Lubchenco J. et al. (2014): Working together: A call for inclusive conservation. Nature 515:27–28. – UN (1972): Report of the United Nations Conference on the Human Environment, Stockholm, 5 –16 June 1972. United Nations New York, N.Y., 80 pp. + xxx. – Un (1992): The Convention on Biological Diversity. United Nations New York, N.Y., 29 pp. – UN Environment (2019): Global Environment Outlook – GEO-6: Healthy Planet, Healthy People. Cambridge Univ. Press Cambridge, U.K., 745 pp. – UNEP (2021): Making peace with nature. A scientific blueprint to tackle the climate, biodiversity and pollution emergencies. UNEP Nairobi, Kenya, 166 pp. – Vačkář D., Hák T., Plesník J. & Moldan B. (2008): Služby globálního domu. Integrovaná správa ekosystémů. Vesmír 87: 26–31. – Verschuuren B., Wild R., McNeely J. & Oviedo G. eds. (2010): Sacred natural sites. Conserving nature and culture. Earthscan London, 310 pp. + xxvi. – Wilson E.O. ed. (1988): Biodiversity. National Academy Press Washington, D.C., 521 pp. – WRI/IUCN/UNEP (1992): Global biodiversity strategy. Guidelines for action to save, study, and use Earth´s biotic wealth sustainably and equitably. World Resources Institute Washington, D.C., IUCN Gland, Switzerland and United Nations Environment Programme Nairobi, 244 pp.