Mezinárodní ochrana přírody

Ochrana přírody 3/2025 — 26. 6. 2025 — Mezinárodní ochrana přírody — Tištěná verze článku v pdf

Červený seznam IUCN nově hodnotí také ohrožení ekosystémů v globálním měřítku

Autor: Jan Plesník

Červené seznamy globálně ohrožených druhů pravidelně vydávané Mezinárodní unií ochrany přírody (IUCN) se od začátku 60. let 20. století, kdy se objevily vůbec poprvé, staly významným a všeobecně uznávaným informačním zdrojem, snažícím se co nejobjektivněji zhodnotit, jakému riziku vymření, tedy vyhubení nebo vyhynutí, čelí příslušný druh či nižší taxon. Myšlenka představit ohrožené složky biologické rozmanitosti se ale již delší dobu netýká jen druhů a dalších taxonů a celosvětového měřítka.

S ekosystémy je to poněkud složitější

V IUCN se mnohovrstevnatou problematikou ekosystémů zabývá zejména komise pro péči o ekosystémy (CEM). Právě ji k vypracování nezbytných podkladů pro sestavování červených seznamů této hladiny organizace biologických systémů zmocnil už IV. světový kongres ochrany přírody konaný v říjnu 2008 v Barceloně.

Mangrovové porosty, jako se vyskytují v národním parku Everglades na Floridě,
patří mezi nejohroženější ekosystémy na naší planetě. Foto Jan Plesník

Podle střízlivých odhadů zůstalo na Zemi nedotčeno činností člověka méně než 3 % současné rozlohy tropické savany, jako se nachází v keňském národním parku Tsavo. Foto Jan Plesník

I když co nejobjektivněji stanovit, co je a co není druh, není úplně snadnou záležitostí (Plesník 2022), není žádným překvapením, že právě v případě další základní úrovně biologické rozmanitosti – ekosystému – se při snaze ji hodnotit z hlediska životaschopnosti objevují určité těžkosti. Podívejme se proto, proč tomu tak je.

Jako ekosystém, tedy strukturní a funkční celek složený ze všech živých organismů (bioty) a neživého (abiotického) prostředí v určitém čase a prostoru, můžeme vymezit jakoukoli část prostředí osídlenou organismy, a to včetně zcela umělého, vytvořeného člověkem. Ekosystémy jsou koncepčními entitami, které v přírodě většinou neexistují jako přesně vymezené jednotky. Určení konkrétního ekosystému proto bývá mnohdy vysloveně účelové a nemusíme při něm zachytit v přírodě skutečně existující celky. Z tohoto hlediska představuje ekosystém spíše určitou metaforu, jisté přiblížení reálného světa, specifický pohled na přírodu.

Vymezení určitého ekosystému tak zůstává především otázkou měřítka. Je ekosystémem studánka, nebo celý les, v němž se nachází, či rovnou horský hřeben, jehož je zmiňovaný les součástí? Samozřejmě všechny tři případy představují různě velký a také rozdílně fungující ekosystém. Pokud se neřídíme prostorovým měřítkem, můžeme z určitého místa vymezit nekonečně mnoho ekosystémů. Proto lze ekosystémy třídit podle rozmanitých hledisek, jako je jejich složení, struktura nebo v nich probíhající procesy. Nicméně ať už přijmeme jakoukoli klasifikaci ekosystémů, výsledkem nutně budou navzájem se překrývající celky složené z více úrovní (Plesník 2010a, 2010b, 2018).

Na druhou stranu je specifická biologická entita mezi společenstvem a krajinou nesporně užitečná, v našem případě mj. proto, že sjednocuje dva možné cíle péče o přírodní dědictví: ochranu původní biologické rozmanitosti a zachování přírodních, život podporujících procesů, bez nichž není existence naší civilizace na Zemi možná.

Ekosystémová diverzita se určuje obtížněji než druhová nebo genetická rozmanitost právě proto, že skutečně funkční hranice společenstev a ekosystémů jsou obvykle jen těžko rozpoznatelné. Svědčí o tom mj. přítomnost četných ekotonů, přechodových zón mezi dvěma dobře vymezenými ekosystémy. Výjimku z uvedeného pravidla představují jasně izolované ekosystémy (ostrovy, horské hřebeny) nebo ekosystémy vymezené příslušnými procesy: v druhém případě máme na mysli kupř. povodí vodních toků nebo mangrovové porosty rostoucí v prostoru mezi přílivem a odlivem nebo těsně u něj. Situaci rovněž ztěžuje nepřeberné množství typů ekosystémů. Dlouhou dobu byl za nejúspěšnější pokus o klasifikaci ekosystémů považován návrh na třídění půdního krytu (DiGregorio & Jansen 2000). Jako půdní kryt – někdy hovoříme také o krajinném pokryvu – označujeme fyzický materiál, tedy veškerou hmotu na povrchu Země (EC 2001).

Nicméně po několikaletém intenzivním úsilí předložila IUCN, konkrétně CEM, propracovaný návrh na klasifikaci ekosystémů (Keith et al. 2020, 2022). Protože jde o bezesporu přelomový počin, jehož diskuse ale výrazně přesahuje rozsah tohoto příspěvku, chceme se mu podrobněji věnovat v některém z příštích čísel našeho časopisu.

Laguna pelichání tvoří součást Velké ústřicové zátoky na východním pobřeží Tasmánie
a představuje pro četné ptáky při jejich migraci významnou zastávku.    Foto Jan Plesník

Původní pobřežní smrkový les, jako roste v rezervaci Homla v západním Norsku,
patří mezi celoevropsky ohrožené biotopy. Foto Jan Plesník

 

Kategorie a kritéria červených seznamů ohrožených ekosystémů

Ještě před návrhem nové typologie globálních ekosystémů připravila CEM kritéria a kategorie využitelné při sestavování červených seznamů ohrožených ekosystémů.

Zatímní zkušenosti potvrzují, že čím dokonalejší a vědecky jednoznačnější jsou kritéria pro hodnocení druhů z hlediska jejich ohrožení vyhynutím nebo vyhubením, tím méně bude existovat druhů a nižších taxonů, o nichž máme k dispozici nezbytné aktuální a věrohodné údaje. Totéž se vztahuje také na ekosystémy. Proto bylo nanejvýš nutné najít rozumný kompromis mezi oprávněnou snahou o co nejobjektivnější kritéria a našimi reálnými znalostmi přírody.

Zatímco druhy fauny, flóry a dalších organismů ohrožuje nebezpečí extinkce, u ekosystémů představuje obdobné riziko jejich zhroucení. Na rozdíl od prokazatelně vyhubených nebo vyhynulých druhů jsou zhroucené ekosystémy nahrazeny jinými. Uznávaná kritéria IUCN pro zařazování druhů a nižších taxonů do červených seznamů (IUCN 2012) vycházejí ze změn početnosti jejich populací a velikosti areálu rozšíření, v případě ekosystémů uvažovali vědci hned o několika základních charakteristikách naznačujících, že s určitým ekosystémem není něco v pořádku.

Ochránce přírody ale zajímá nejen to, zda určitý ekosystém plošně ubývá, nebo se naopak rozšiřuje, ale i to, jak úspěšně funguje. Ekologové si v tomto případě vypomáhají podobenstvím s lidským zdravím. Jestliže se necítíte dobře, zajdete k praktickému lékaři. Ten vás může poslat na řadu vyšetření u jednotlivých specialistů a po jejich ukončení stanoví diagnózu. Druhou možnost představuje postup, při němž samotný lékař určí, co pacienta trápí, a to podle příslušných příznaků (symptomů).

Kolektiv expertů, zabývajících se přípravou červeného seznamu celosvětově ohrožených ekosystémů, neměl před sebou právě jednoduchý úkol. Stejně jako u kritérií pro zařazování druhů do červených seznamů museli odborníci obecně použitelné přístupy přeměnit v jednoznačné kvantitativní hodnoty. Současně chtěli využít zkušenosti z hodnocení ohrožení druhů vymřením na globální úrovni tak, aby nový červený seznam ekosystémů vhodně doplňoval právě tradiční a veřejnosti dobře známý soupis ohrožených taxonů.

První návrh kritérií byl uveřejněn po třech letech intenzivních diskusí (Rodríguez et al. 2011). Později byl doplněn o nepřekrývající se kategorie a návodné příklady jejich použití (Keith et al. 2013). Rada IUCN uvedenou metodiku oficiálně schválila o rok později (Keith et al. 2015). Aby se v co největší míře omezily potíže související s vymezením ekosystémů, byly následně zpracovány obsáhlé pokyny pro aplikaci kritérií a kategorií v různém prostorovém měřítku (Bland et al. 2016, 2017a), přičemž jejich poslední aktualizace proběhla v roce 2024 (IUCN 2024a): z ní vycházíme i v našem článku.

Hodnocení určitého ekosystému začíná syntézou dostupných znalostí a informací o něm. Může jít o jeho popis, kupř. prostřednictvím charakteristických druhů, procesů, funkcí a dalších znaků, mapové podklady o jeho minulém, současném a předpokládaném budoucím rozšíření, určení hlavních vnějších činitelů (hnacích sil), jež jej ovlivňují, prostorová data a indikátory trendů ekologické integrity. Ekologická integrita označuje stav, kdy je v ekosystému udržováno složení a funkční vztahy odpovídající přírodní biologické rozmanitosti. Postihuje proto kapacitu ekosystému podporovat a udržet vyrovnaný, celistvý a adaptivní celek s druhovým složením, prostorovou strukturou a probíhajícími procesy srovnatelnými s přírodním ekosystémem příslušné oblasti (Noss 1990, Pimentel et al. 2000, Plesník 2010a, 2010b, 2023a, WCS 2019, Karr et al. 2022, UNEP 2022a, 2022b).

Největší chloubou rezervace na německém ostrově Vilm v blízkosti Rujany zůstává dlouhověký listnatý les,
v němž poslední velké kácení proběhlo v roce 1547.    Foto Jan Plesník

Pro západoafrickou suchou savanu jsou kromě trav s dlouhými stébly typické i až deset metrů vysoké stromy, které ale v poslední době vykazují jen malou schopnost regenerace. Foto Jan Plesník

Získané údaje jsou hodnoceny níže uvedenými kritérii. Pro stanovení míry ohrožení ekosystémů jich bylo navrženo pět:

(A) zmenšení zeměpisného rozšíření ekosystému (kvantitativní úbytek ekosystému)

(B) omezené zeměpisné rozšíření ekosystému

(C) zhoršení stavu neživé (abiotické) složky ekosystému v podobě poškození prostředí

(D) narušení biotických procesů nebo vzájemných vazeb odrážející zhoršení stavu živé složky ekosystému

(E) kvantitativní rozbor možného zániku (vymizení, zhroucení) ekosystému (IUCN 2024a).

Kritéria se tak zaměřují jak na prostorové rozšíření hodnoceného ekosystému (A-B), tak na dva prvky ekosystémové integrity (C-D), a to jak v minulosti (nejméně padesátiletá historie), přítomnosti a budoucnosti (výhled 50 let). Protože se různé typy ekosystémů mohou měnit rozdílnými cestami a mechanismy, poškození ekosystému (i.e. snížení integrity podle kritérií C a D) se hodnotí pomocí veličin specifických pro určitý ekosystém a vztažených k jeho zhroucení. V lesích tak může být integrita kvantifikována podílem dlouhověkého nebo pralesního porostu, v korálových útesech plochou pokrytou korály a početností ryb, v řekách hydrologickými průtoky a ve sladkovodních jezerech pomocí rozsahu vodního květu.

Pro kritérium E, tedy kvantitativní hodnocení možného zániku daného ekosystému, jsou nezbytné pravděpodobnostní (stochastické) matematické modely dynamiky ekosystémů (cf. Bland et al. 2017b).

Splnění jakéhokoli z výše uvedených kritérií kvalifikuje daný ekosystém pro zařazení do příslušného stupně ohrožení. Každý ekosystém by měl ale být hodnocen všemi kritérii, pro která jsou k dispozici údaje, přičemž využita by měla být nejlepší dostupná data. Výhodou zůstává, že uvedenou metodiku je možné použít pro hodnocení jak suchozemských, vnitrozemských vodních, mořských a pobřežních ekosystémů, tak v různém měřítku, i.e. v globálním, v rámci několika států či určitého kontinentu, celostátním a místním.

Červený seznam ohrožených ekosystémů využívá většinu kategorií ohrožení uplatňovaných v druhových seznamech, a to od nejméně ohroženého: Málo dotčený (LC), Téměř ohrožený (NT), Zranitelný (VU), Ohrožený (EN) a Kriticky ohrožený (CR). Stejně jako v případě druhů spadají také ekosystémy klasifikované v kategoriích VU, EN a CR mezi obecně ohrožené. Kategorie Vyhynulý nebo vyhubený (EX) a Vyhynulý nebo vyhubený ve volné přírodě (EW) musely být, jak jsme již uvedli, v případě ekosystémů nahrazeny kategorií Zaniklý (CO), označující jejich zhroucení. Analogicky s druhy zavádí IUCN také kategorie Ekosystém, o němž jsou nedostatečné údaje (DD) a Nevyhodnocený (NE). Výstupem hodnocení budou konkrétní geograficky vymezené ekosystémy s přiřazeným stupněm rizika zániku nebo různé typy ekosystémů s procentuálním podílem v jednotlivých kategoriích.

Ekosystém, nebo biotop?   Přestože se klasifikace ohrožení ekosystémů zánikem netěší takové pozornosti, jako je tomu v případě druhů, do roku 2024 vyhodnotilo z tohoto hlediska všechny suchozemské ekosystémy 63 států. V případě mořských ekosystémů šlo o 32 zemí, kdežto soupisy ohrožených sladkovodních ekosystémů včetně mokřadů uveřejnilo 42 států. V řadě dalších zemí proběhlo hodnocení určitých dílčích souborů ekosystémů, kupř. lesů mírného a tropického podnebného pásu v Severní a Jižní Americe. Protože se doporučuje provádět klasifikaci ohrožení ekosystémů každých pět až deset let, červené seznamy ekologických soustav již opakovaně vyšly kupř. v Norsku, Finsku a Jihoafrické republice (Nicholson et al. 2024).

Na globální úrovni jde zatím o smělé, ale stále ještě dětské krůčky

Je zřejmé, že sestavení červeného seznamu ohrožených ekosystémů na jakékoli úrovni bude vyžadovat velké množství důvěryhodných údajů. V některých případech bude možné při sběru dat pro hodnocení ohrožení ekosystémů s úspěchem uplatnit výstupy dálkového průzkumu Země, a to včetně použití umělé inteligence (Plesník & Plesníková 2023) nebo terénního mapování biotopů. Na druhou stranu červené seznamy ohrožených ekosystémů najdou zcela určitě vhodné uplatnění při naplňování klíčového strategického dokumentu přijatého Úmluvou o biologické rozmanitosti – Kchun-mingsko-montrealského globálního rámce pro biologickou rozmanitost (KMGBF, UNEP 2022c, 2022d, Plesník 2023b). Byly odsouhlaseny přímo jako titulkový indikátor A1 doporučený smluvním stranám úmluvy pro monitorování realizace KMGBF (Nicholson et al. 2024).

V roce 2024 publikovala IUCN vůbec první červený seznam v celosvětovém měřítku ohrožených ekosystémů. Odborníci si pro zmiňovaný soupis zvolili specifické, ale relativně dobře vymezitelné ekosystémy, o nichž již určitou dobu víme, že se celkově nenacházejí v příznivém stavu – mangrovy (IUCN 2024b). Proto se budeme touto problematikou podrobněji zabývat v některém z příštích čísel našeho časopisu.

V některých případech se výstupem obdobné klasifikace, zejména pokud vycházela z mapování stanovišť, staly červené seznamy ohrožených biotopů, i když při ní byla využita, byť občas upravená, metodika IUCN pro zařazování ekosystémů do červených seznamů. V Evropě je důvodem popsaného stavu jednak tradice, jednak mezinárodní právní normy pracující s typy přírodních stanovišť. V ČR takto vyšel stále ještě nedoceněný Červený seznam ohrožených biotopů České republiky (Chytrý et al. 2019, 2020). Autoři z ČR se významně podíleli i na přípravě Evropského červeného seznamu ohrožených biotopů, pochopitelně v případě suchozemských a sladkovodních stanovišť (Janssen et al. 2016). První část mimořádného díla zahrnovala mořské biotopy (Gubbay et al. 2016). Podrobnější hodnocení uvedeného přelomového počinu uveřejnil i náš časopis (Plesník 2017, Chytrý 2018).    ■

- - - -

Úvodní foto: Vlhkých luk v Evropě vyznačujících se často vysokou druhovou bohatostí cévnatých rostlin významně ubývá (přírodní rezervace Ruggeller Riet v Lichtenštejnsku).    Foto Jan Plesník

- - - -

Literatura:

• Bland L.M., Keith D.A., Miller R.M., Murray N.J. & Rodríguez J.P. eds. (2016): Guidelines for the application of IUCN Red List of Ecosystems Categories and Criteria, Version 1.0. IUCN Gland, Switzerland, 94 pp. + ix.
• Bland L.M., Keith D.A., Miller R.M., Murray N.J. & Rodríguez J.P. eds. (2017a): Guidelines for the application of IUCN Red List of Ecosystems Categories and Criteria, Version 1.1. IUCN Gland, Switzerland, 94 pp. + ix.
• Bland L.M., Regan TJ., Dinh M.N., Ferrari R., Keith D.A., Lester R., Mouillot D. et al. (2017b): Using multiple lines of evidence to assess the risk of ecosystem collapse. Proc. R. Soc. B 284: 20170660.
• DiGregorio A. & Jansen L.J.M. (2000): Land cover classification concept (LCCS). Classification concepts and user manual. FAO Rome, 179 pp.
• EC (2001): Manual of concepts on land cover and land use information systems. Office for Official Publications of the European Communities Luxembourg, 93 pp.
• Gubbay S., Sanders N., Haynes T., Janssen J.A.M., Rodwell J.S., Nieto A., García Criado M. et al. (2016): European Red List of Habitats – Part 1. Marine habitats. Publ. Office of the European Union Luxembourg, 46 pp.
• Chytrý M. (2018): Evropský červený seznam biotopů. Ochrana přírody 73 (1): 18–21.
• Chytrý M., Hájek M., Kočí M., Pešout P., Roleček J., Sádlo J., Šumberová K. et al. (2019): Red List of Habitats of the Czech Republic. Ecol. Indic. 106: 105446.
• Chytrý M. et al. (2020): Červený seznam biotopů České republiky. Příroda 41: 1−172.
• Janssen J.A.M., Rodwell J.S., García Criado M., Gubbay S., HAynes T., Nieto A., sanders N. et al. (2016): European Red List of Habitats – Part 2. Terrestrial and freshwater habitats. Publ. Office of the European Union Luxembourg, 38 pp.
• IUCN (2012): IUCN Red List Categories and Criteria, version 3.1, second edition. IUCN Gland, Switzerland, and Cambridge, U.K., 32 pp. + iv.
• IUCN (2024a): Guidelines for the application of IUCN Red List of Ecosystems. Categories and Criteria, Version 2.0. IUCN Gland, Switzerland, 163 pp. + xii.
• IUCN (2024b): Red List of Threatened Mangroves. IUCN Gland, Switzerland. (dostupné online)
• Karr J.R., Larson E.R. & Chu E.W. (2022): Ecological integrity is both real and valuable. Conserv. Sci Pract. 4: e583.
• Keith D.A., Rodríguez J.P., Rodríguez-Clark K.M., Nicholson E., Aapala K., Alonso A., Asmussen M. et al. (2013): Scientific foundations for an IUCN Red List of Ecosystems. PLoS ONE 8 (5): e62111.
• Keith D.A., Rodríguez J.P., Brooks T.M., Burgman M.A., Barrow E.G., Bland L., Comer P.J. et al. (2015): The IUCN Red List of Ecosystems: Motivations, challenges, and applications. Conserv. Lett. 8: 214–226.
• Keith D A., Ferrer-Paris J. R., Nicholson E. & Kingsford R. (2020): IUCN Global Ecosystem Typology 2.0: Descriptive profiles for biomes and ecosystem functional groups. IUCN Gland, Switzerland, 170 pp. + xviii.
• Keith D.A., Ferrer-Paris J.R., Nicholson E., Bishop M.J., Polidoro B.A., Ramirez-Llodra E., Tozer M.G. et al. (2022): A function-based typology for Earth’s ecosystems. Nature 610: 513–518.
• Nicholson E., Andrade A., Brooks Th.M., Driver A., Ferrer-Paris J.R., Grantham H., Gudka M. et al. (2024): Roles of the Red List of Ecosystems in the Kunming-Montreal Global Biodiversity Framework. Nat. Ecol. Evol. 8: 614−621.
• Noss R.F. (1990): Indicators for monitoring biodiversity: a hierarchical approach. Conserv. Biol. 4: 355–364.
• Pimentel D., Westra L. & Noss R. (2000): Ecological integrity: Integrating environment, conservation & health. Island Press Washington D.C., and Covelo, Calif., 376 pp.
• Plesník J. (2010a): Příroda jako proudící mozaika. Co přinesly novější poznatky ekosystémové ekologie. Ochrana přírody 65 (3): 27–30.
• Plesník J. (2010b): Přínos ekosystémové ekologie pro biologii ochrany přírody. In Machar I., Drobilová L. et al.: Ochrana přírody a krajiny v České republice. Vybrané aktuální problémy a možnosti jejich řešení I. Univerzita Palackého Olomouc: 13–21.
• Plesník J. (2017): Vyšel Evropský červený seznam ohrožených biotopů. Ochrana přírody 72 (2): i-ii.
• Plesník J. (2018): Ekosystém v teorii a praxi ochrany přírody. Vesmír 97: 372−373.
• Plesník J. (2022): Druh v teorii a praxi ochrany přírody. Ochrana přírody 77 (5): 12−15.
• Plesník J. (2023a): Soudobé a budoucí směřování ochrany přírody a krajiny. Ochrana přírody 78 (2): 24−28.
• Plesník J. (2023b): Globální rámec pro biologickou rozmanitost: přání otcem myšlenky, nebo žádoucí impuls? Ochrana přírody 78 (5): 42−48.
• Plesník J. & Plesníková M. (2023): Umělá inteligence se stále častěji uplatňuje i v ochraně přírody a krajiny. Ochrana přírody 78 (6): 20−23.
• Rodríguez J.P., Rodríguez-Clark K.M., Baillie J.E.M, Ash N., Benson J., Boucher T., Brown C. et al. (2011): Establishing IUCN Red List Criteria for threatened ecosystems. Conserv. Biol. 25: 21–29.
• UNEP (2022a): Science briefs on targets, goals and monitoring in support of the post−2020 global biodiversity framework negotiations. Secretariat of the Convention on Biological Diversity Montreal, 97 pp.
• UNEP (2022b): Expert input to the post−2020 global biodiversity framework: Transformative actions on all drivers of biodiversity loss are urgently required to achieve the global goals by 2050. Secretariat of the Convention on Biological Diversity Montreal, 183 pp.
• UNEP (2022c): Kunming-Montreal Global Biodiversity Framework. Secretariat of the Convention on Biological Diversity Montreal, 14 pp.
• UNEP (2022d): Monitoring framework for the Kunming-Montreal Global Biodiversity Framework. Secretariat of the Convention on Biological Diversity Montreal, 26 pp.
• WCS (2019): Ecosystem integrity in the post−2020 Global Biodiversity Framework. Wildlife Conservation Society New York, NY, 7 pp.