Kulér-Recenze

Ochrana přírody 6/2020 — 21. 12. 2020 — Kulér-Recenze — Tištěná verze článku v pdf

Vrchovatě naplněný život v dobrých i zlých časech

Autor: Jan Plesník

Autoři vlastních životopisů si na nezájem čtenářů nejen v České republice rozhodně stěžovat nemohou, spíše naopak. Většinu oborů lidské činnosti, neřku-li všechny, do značné míry ovlivňují výrazné osobnosti: na mysli máme pochopitelně skutečné persony, nikoli sociálními sítěmi a umným marketingem vyhnané pseudohvězdy a hvězdičky, kterým se hezky česky říká influenceři. Mimochodem, právě v názoru na úlohu osobností v běhu dějin se evropští a američtí historici rozcházejí dodnes. Navíc dobré autobiografie bývají neopominutelným svědectvím své doby. A vždycky jde o příběh.

Kniha, o níž hodlám v dalším textu psát, splňuje všechny tři výše uvedené charakteristiky najednou. Vzpomínky známého odborníka na ekologii lesních ekosystémů a krajiny Josefa Fanty zazněly původně v desetidílném pořadu Českého rozhlasu Vltava. Protože se mezi posluchači setkaly s veskrze příznivým ohlasem, přikročilo nakladatelství ČRo Radioservis k vydání pamětí v knižní podobě jako součást edice nazvané více než výmluvně Osudy. 

„Svět se vidí jinak z houpacího křesla a jinak ze šibenice, ale je to pořád jeden, ten samý svět,“ říká trefně výrazný představitel nonsensové poezie německý básník Christian Morgenstern. Muži, jenž v červnu příštího roku oslaví těžko uvěřitelné devadesátiny, ukázal život světlé i stinné stránky v míře ne zcela běžné. Od dětství v rodině správce, dnes by se řeklo manažera sklárny, školních let, do nichž nemohla nezasáhnout světová válka, studií na Lesnické fakultě ČVUT, kde někteří vyučující již tehdy jasnozřivě chápali les nikoli jen jako zdroj, přes první zaměstnání v lesnickém výzkumu až po mravenčí práci, jež vyústila ve vyhlášení prvního národního parku v ČR – Krkonošského, vším nás poutavě provází prostřednictvím faktů, zážitků a úvah. 

Jedním z milníků, lemujících Josefovu životní trajektorii s neodvratnou sevřeností antické tragédie, se stal osudný a ostudný 21. srpen 1968. Je jako rukavice obrácená naruby: vše, co má rád a pro co žil, musí bez milosti opustit. Následuje pracovní zařazení jako technický pracovník – topič, neoficiální výrobce samorostů, terénní pracovník Lesoprojektu a dělník zemních prací v zahradnictví. Řešením bezvýchodné situace se proto po mnoha nezáviděníhodných úvahách stává emigrace. Po dvou letech od příjezdu do Nizozemska již díky hlubokým znalostem, neuvěřitelné houževnatosti, jazykovému nadání (sami Holanďané doporučují se raději jejich jazyk nikdy nezačít učit, jinak si zkazíte angličtinu i němčinu) a pracovitosti již přednášel studentům Amsterdamské univerzity. Později se stal profesorem podle různých žebříčků jedné z nejlepších, ne-li vůbec nejlepší zemědělské univerzity na světě, kde se navíc celá desetiletí pěstuje i skvělá věda o ochraně životního prostředí, ve Wageningenu. V zemi tulipánů a větrných mlýnů se ale nezapojil jen do celostátních programů a projektů, ale jeho činnost v ekologii lesa a krajiny, ochrany biologické rozmanitosti a ekosystémových procesů, funkcí a služeb a udržitelném využívání zdrojů brzy po zásluze dosáhla mezinárodního rozměru. 

Po roce 1989 se prof. Fanta snaží uplatňovat své nemalé vědomosti i dlouholeté praktické zkušenosti zpátky v České republice. Protože si přitom nebere servítky, ne vždy se při tom setkává s porozuměním. V 90. letech 20. století se to u nás uznávanými experty ze Západu jen hemžilo. U řady z nich se ale dřív či později provalilo, že nejsou ani uznávanými, ani experty. Vybavuji si, jak mi královsky placený konzultant Světové banky, původem z Nového Zélandu, písemně vytkl, že jsem v osnově strategie ochrany biodiverzity v ČR zcela opomenul Vysoké Tatry. Na semináři o ekologických sítích odpověděla pracovnice Evropského programu IUCN na otázku, jaký je její názor na metapopulace, že vše dostuduje. Na druhou stranu se americká sekretářka z velitelství NATO nerozpakovala „radit“ milovickému starostovi, jemuž se jaksi zapomněla představit, jak revitalizovat bývalý vojenský výcvikový prostor. Josef Fanta, fyzicky i duševně v nejlepším smyslu archetyp západního univerzitního profesora, se nejen svým širokým přehledem, ale i důvěrnou znalostí našeho prostředí tomuto schématu zcela vymykal, což někteří nemohli a dosud nemohou skousnout. 

Mezi v dnešní době nadužívaná až zneužívaná slova patří i výraz vize. V našem případě je onou pověstnou červenou nití prostupující celou autobiografií známého ekologa vize rozumného vztahu k přírodě, která se vyplatí oběma stranám. Příklad za všechny: otázkou dopadů probíhajících a očekávaných změn podnebí na evropskou krajinu se s předvídavostí sobě vlastní začal zabývat už v době, kdy o nich věděl jen omezený okruh zasvěcených akademiků, širokou veřejností pokládaný v lepším případě za pošetilce. Když jsme v květnu a červenci 2003 dávali v rámci Úmluvy o biologické rozmanitosti (CBD) v Addis Abebě a Montrealu dohromady zásady udržitelného využívání biologické rozmanitosti, resp. ekosystémového přístupu, neobešli jsme se bez nezištné pomoci pracovníků Wageningské univerzity, kolegů a žáků pana profesora. 

Anglický výraz selfmademan se za první republiky v červené knihovně pro slečny a paní překládal jako chudý chlapec, který se proslavil. Vystihuje člověka, který se nemalého úspěchu a určitého postavení dobral pouze díky svým schopnostem, tvrdé práci, přičinlivosti a odhodlání, nikoli korupci, protekci a vhodnému politickému krytí. Josef Fanta se jím stal jak v Československu, tak Nizozemsku. Pokud jeho vzpomínková publikace nese určité poselství, pak jím je jeho neutuchající úsilí (škoda, že naše mateřština nemá na rozdíl od angličtiny pro tento termín množné číslo) o žádoucí proměnu českého lesnického výzkumu a praxe, ochrany přírody a zejména péče či spíše nepéče o krajinu s jasným výhledem do budoucnosti. Přesvědčit se o tom můžete na každé stránce této knihy.