Kulér-Recenze

Ochrana přírody 6/2015 — 4. 2. 2016 — Kulér-Recenze — Tištěná verze článku v pdf

Příležitosti a výzvy environmentálního výzkumu

Autor: Jan Plesník

Ochrana životního prostředí je tradičně založena na pěti základních nástrojích, kterými se staly právní regulace, ekonomické pobídky, informování, výchova a vzdělávání veřejnosti a cílových skupin obyvatelstva a získávání jejich podpory a v neposlední řadě věda, výzkum, technický vývoj, inovace a odborný průzkum. Pátou a v praxi nejčastěji uplatňovanou možností zůstává rozumná kombinace všech čtyř zmiňovaných přístupů. V ideálním případě poskytují věda a výzkum péči o životní prostředí nejen nezbytný základní koncepční rámec, ale i těžko zpochybnitelné a robustní údaje, důkazy a argumenty. Vazba mezi praktickou ochranou životního prostředí a vědou a výzkumem bývá i zpětná: péče o prostředí, v němž žijeme, může vědu, výzkum a technický vývoj vhodně nasměrovat.

Jedna z nejvýznamnějších osobností environmentalistiky v České republice, Bedřich Moldan, a jeho nástupce ve funkci ředitele Centra pro otázky životního prostředí UK, uznávaný půdní biolog a odborník na obnovu krajiny Jan Frouz sestavili zajímavý sborník příspěvků představujících některé výstupy na životní prostředí zaměřeného výzkumu probíhajícího na různých pracovištích Univerzity Karlovy. Celkem 16 kapitol tvoří výsledky jak v dnešní době honby za inovacemi zhusta přehlíženého základního bádání, tak v praxi okamžitě použitelné znalosti získané aplikovaným výzkumem.

Již z názvu jednotlivých témat je patrné několik zákonitostí. Věda či vědy o životním prostředí nutně musí mít vysloveně mezioborový charakter. I když základem péče o životní prostředí zůstávají i nadále přírodní vědy, opomenout nelze ani technické, ekonomické a jak tradiční, tak v poslední době se prudce rozvíjející společenskovědní disciplíny. A konečně na důkazech založená ochrana životního prostředí vyžaduje kromě nezbytných údajů i propracovanou interpretaci zákonitostí, podle nichž svět kolem nás funguje. Jejich popis zdaleka nestačí, potřebujeme mj. znát logický řetězec příčin a důsledků.

Po úvodní kapitole, zabývající se základními otázkami souvisejícími s jedněmi vzývanými, jinými striktně odmítanými změnami podnebí, má čtenář možnost seznámit se na modelové skupině ptáků s jejich dopady na biologickou rozmanitost. Protože čeští vědci zkoumající rostlinné invaze patří ke světové špičce, nemůže v recenzované publikaci chybět stať věnovaná zmiňované problematice. „Nové“nerovnovážné paradigma ekologie změnilo náš pohled na zásahy zvenčí působící na ekosystémy (viz Ochrana přírody, 65, 3, 27-30, 2010). Na disturbance se proto zaměřily hned dvě kapitoly sborníku. Zatímco první vyhodnocuje jejich vliv na minulou, současnou a budoucí krajinu v ČR, další se zabývá zcela konkrétním případem, téměř dvě desetiletí hromadnými sdělovacími prostředky propíranou gradaci populačního cyklu lýkožrouta smrkového (Ips typographus) na Šumavě. Okyselování ohrožovalo přírodu v ČR zejména v 80. a 90. letech 20. století. O tom, že nad tímto problémem nemůžeme mávnout rukou ani dnes, nás přesvědčuje dlouholetý výzkum tatranských a šumavských jezer.

Na rozdíl od některých cizorodých látek znečišťujících vodní zdroje, jejichž dopady na prostředí jsou známé a jejichž množství dlouhodobě, pravidelně a standardními metodami sledujeme, organické mikropolutanty jsme až do nedávna přehlíželi. Přitom zbytky pesticidů, léčiv a antikoncepčních přípravků mohou ovlivňovat živou složku ekosystémů (biotu) jako endokrinní disruptory. Tímto termínem označujeme látky, které se do organismu dostávají z vnějšku a které v něm narušují fyziologické funkce hormonů. Kapitola na toto téma není jen hutnou rešerší problematiky v globálním a evropském měřítku, ale čtenář se v ní dozví i o situaci v ČR. Ani statě o znečištění ovzduší a o vlivu prostředí a životního stylu na lidské zdraví nejsou zrovna radostným čtením. Věděli jste, že i když v pražských tělocvičnách bývají koncentrace polétavého prachu neboli atmosférického aerosolu nižší, než ukládají příslušné zákonné normy, nadýchají školáci v důsledku zvýšené plicní ventilace i několikanásobně více, než stanovují uvedené zdravotní limity? Navíc se Česká republika řadí mezi státy s vyšší zátěží dětské populace pasivním kouřením, než je celosvětový průměr.

Část knihy, shrnující některé společenskovědní aspekty životního prostředí, zahajuje čtivý příspěvek o vývoji lidské společnosti a přírody v českých zemích, a to od pravěku po současnou globalizaci. Uživatel sborníku má ne zcela běžnou příležitost dozvědět se více o dvou novějších koncepcích, kterými jsou společenský metabolismus a environmentální bezpečnost lidské společnosti. Proč by měla praktická péče o životní prostředí vycházet z důkazů, ilustruje příklad skrytých nákladů možné těžby uhlí v oblastech, které se v současnosti nacházejí v Severočeské hnědouhelné pánvi a které jsou již za územními limity těžby. Řadu často pozoruhodných výstupů environmentálního vzdělávání a výchovy jak v zahraničí, tak v ČR diskutuje samostatná pasáž textu. Výběr příspěvků uzavírá kapitola soustřeďující se na prosazování a vymáhání práva životního prostředí v ČR.

Musím ocenit, že většina textu je psána srozumitelně a tvrzení v něm uvedená podporují jak verbální a grafické údaje, tak četné odkazy na primární zdroje. Jako každá antologie, představuje nutně také recenzovaná publikace subjektivní výběr redaktorů. Dovedl bych si v ní představit příspěvky kupř. o současných poznatcích o možnostech hodnocení povodňového rizika, o pokračující suburbanizaci či o vývoji postojů nejširší veřejnosti a cílových skupin obyvatelstva k ochraně životního prostředí.

Do přehledu některých výsledků environmentálního výzkumu na Univerzitě Karlově, sestaveného J. Frouzem a B. Moldanem, se s chutí začte každý, komu není stav životního prostředí naprosto lhostejný. Pokud ale po něm sáhnou i lidé, kteří na různé úrovni politicky rozhodují právě o péči o životní prostředí, nebude to vůbec na škodu.