Recenze

Ochrana přírody 6/2024 — 19. 12. 2024 — Recenze — Tištěná verze článku v pdf

O chování živočichů přehledně a záživně

Autor: Jan Plesník

„I to je určitý impakt,“ řekl mi kdysi nad šálkem výtečného assámského čaje Zdeněk Veselovský. Pan profesor předtím vzpomínal, jak mu mnozí akademičtí pracovníci včetně několika ředitelů ústavů Akademie věd ČR nebo vedoucích kateder potvrdili, že je na dráhu profesionálních přírodovědců nasměrovala některá z jeho četných knih. Žertovně tak narážel na mantru scientometrie, přesněji řečeno citační analýzy – impakt faktor.

Dlouholetý ředitel pražské zoologické zahrady, kterou s týmem spolupracovníků dostal na světovou úroveň, se v Československu stal zakladatelem rychle se rozvíjejícího vědního oboru zaměřeného na chování živočichů – etologie. Donedávna poslední učebnice oboru nazvaná Etologie: biologie chování zvířat právě z pera či spíše klávesnice osobního počítače Zdeňka Veselovského vyšla v roce 2005. Ještě předtím k čtenářům zamířily jeho knihy populární formou přibližující poznatky zmiňované nauky.

Na další studijní text etologie v naší mateřštině čekala odborná i široká veřejnost dlouhých 19 let. A řekněme si rovnou, že se uvedené čekání vyplatilo. Autorský tým 41 expertů zasvěceně provádí čtenáře širokou škálou poznatků získaných zkoumáním živočichů ve volné přírodě i v lidské péči či analýzou lidského chování.

Souboje jedinců, jako v tomto případě mladých samců antilopy impaly (Aepyceros melampus), bývají náznakové (ritualizované), a tak u nich nedochází k úhynu některého z účastníků. Foto Jan Plesník

Strukturu rozsáhlé knihy výmluvně vystihuje její podtitul, zachycující čtyři vzájemně se doplňující otázky vyslovené nizozemským vědcem Nikem Tinbergenem, jedním ze tří badatelů, jimž byla v roce 1973 udělena za rozvoj etologie Nobelova cena. Knihu otevírá výstižný pohled na vývoj oboru, od koně Chytrého Hanse, který „zvládal“ matematické příklady lépe než lecjaký žák, až po současnou ekologii chování a etologii člověka. Čtenář se následně dozví o historii československé etologie, která vždy – eufemisticky řečeno – neměla na růžích ustláno. Na více než 200 stranách autoři představují mechanismy chování: jejich základy podrobně rozpracovávají do jednotlivých témat, jako je neurální řízení chování, učení, chování v prostoru a čase nebo komunikace mezi jedinci a skupinové chování.

Za jednu ze čtenářsky nejvděčnějších pasáží knihy považuji oddíl věnovaný ontogenezi chování nejen proto, že zahrnuje nové poznatky genetiky a epigenetické dědičnosti: posledně jmenovaný proces představuje přenos fenotypových, tedy vnějších, projevů, jež nebývají jednoznačně, někdy dokonce vůbec zapsány v dědičné hmotě, konkrétně v DNA (deoxyribonukleové kyselině), do dalších generací založený na různých molekulárních procesech. Uvedený jev je mezi nejširší veřejností mnohem méně známý než standardní genetická dědičnost.

Odpověď na další Tinbergenovu otázku, tentokrát související s funkcí chování, je neméně věcná a názorná. Jednoduše řečeno, nejde o nic jiného než o to, jak chování pomáhá zvířatům úspěšně přežít a předat geny potomkům. Předkládá totiž soudobé poznatky o potravním, antipredačním a reprodukčním chování, rodičovské péči a o spolupráci nebo soupeření mezi živočichy. Patří do ní i téma dlouhodobě rezonující, a to se všemi možnými dopady, nejen mezi etology a behaviorálními ekology, ale i v jiných oborech, a tím je agresivní chování. Tipnul bych si, že právě tuto část objemné publikace bude číst řada jejích uživatelů jako jednu z prvních a poté opakovaně.

A to se již dostáváme k neméně důležitému předmětu zájmu nauky o chování živočichů – jeho evoluci. V tomto případě nám významně pomohou četné poznatky o vývoji nervové soustavy vztažené k chování živočichů, o sociálních systémech a o fungování společenství sociálního hmyzu, kupř. mravenců, včel nebo všekazů (termitů). Závěrečný oddíl učebnice se soustřeďuje na rozmanité využití etologických zjištění v praxi, a to v péči o biologickou rozmanitost, regulaci a odstraňování (eradikaci) invazních druhů, v chovech domácích a hospodářských zvířat a ve farmakologii a předklinickém výzkumu.

Oceňuji zejména vhodné, nikoli samoúčelné nebo formálně odbyté propojení etologických zákonitostí s výstupy dalších přírodních věd, jako je evoluční biologie, populační genetika, fyziologie živočichů, biologie invazí nebo aplikovaná ekologie, a společenských nauk, jmenovitě evoluční a srovnávací psychologie.

Recenzované dílo zdobí na naše poměry značná uživatelská vstřícnost. Všech šest oddílů uvádí přehled základních principů, jimiž se řídí příslušná problematika: zároveň upozorní čtenáře na to, co může v následujících řádcích očekávat. Knihou prostupují komplexní kapitoly, shrnující zákonitosti chování určitého taxonu, konkrétně švábů, rypošů, kukaček, pavouků, netopýrů a člověka. Každou kapitolu navíc zakončuje její shrnutí prezentované v bodech a komentovaný přehled doporučené literatury. O dobrém ozdrojování textu svědčí obsáhlý soupis citované literatury tištěný drobným písmem a čítající plných 34 stránek. Rejstřík českých a latinských názvů taxonů až do úrovně čeledi stejně jako společný věcný a jmenný rejstřík nemůžeme hodnotit jinak než jako vyčerpávající: nahrazují tak slovníček, či spíše slovník pojmů. Vzhledem k neustálenosti odborné terminologie a rychlému přejímání výrazů zejména ze Shakespearovy mateřštiny čtenář uvítá, že u příslušného českého pojmu je uveden jeho anglický ekvivalent.

Pokud jde o grafickou podobu kompendia, můžeme ji bez uzardění označit za výpravnou. Zajímavý, dobře plynoucí text ještě podporují četné ilustrace již dvou známých výtvarníků specializujících se na přírodu Jana Hoška a Pavla Procházky, potvrzující, že dobrá kresba může nenásilně a přitom návodně zdůraznit určitou skutečnost stejně dobře, ne-li lépe než dokumentární fotografie. Uvedené tvrzení ale v žádném případě neznamená, že by snímky otištěné v učebnici nebyly kvalitní. Uživatel publikace jistě uvítá, že nejrůznější grafy a schémata nejsou renesančními miniaturami, nýbrž přehlednou grafikou na dostatečném prostoru. Navíc tuto českou moderní encyklopedii etologie charakterizuje také pečlivá redaktorská práce, ne zcela obvyklá v dnešní knižní (nad)produkci, ale která již k publikacím nakladatelství Academia tak nějak samozřejmě patří.

K textu mám několik drobných poznámek. V prosinci 2021 se Monica McLemoreová z Kalifornské univerzity v San Francisku v časopise Scientific American zamyslela nad skonem všestranného biologa Edwarda Wilsona, přičemž jej neváhala označit za vědeckého rasistu. V debatě o tom, zda člověka formuje dědičnost, nebo prostředí, tedy přirozenost, či výchova, se Wilson přiklonil k názoru, že část našeho chování bývá dědičná a že rozdíly mezi lidmi může vysvětlit právě dědičnost a další biologické mechanismy. Podle afroamerické vysokoškolské učitelky, původním povoláním zdravotní sestry, a aktivistky ale v tomto ohledu nebyl jediný. Mezi jeho předchůdce, kteří podle ní vystoupili s „teoriemi plnými rasistických myšlenek“, neváhala zařadit mj. také Charlese Darwina, a dokonce i Gregora Johanna Mendela.

Přitom nebohý Mendel křížil v propracovaných pokusech mezi sebou jedince hrachu s různými znaky, kupř. barvou květu, tvarem semen či lusku či velikostí stonku, přičemž za osm let vypěstoval 33 000 rostlin. Darwin vystupoval nebojácně proti otroctví v době, kdy ještě bylo na americkém Jihu legální. Ostatně McLemoreová není první, komu puntičkářský a trpělivý chlapík z brněnského kláštera ležel hodně v žaludku. Sovětští vědci sdružení kolem nechvalně proslulého ukrajinského agronoma a Stalinova oblíbence Trofima Lysenka celou mendelovskou genetiku rovnou zavrhli, protože všechno je podmíněno prostředím. O Mendelovi hovořili a psali jako o buržoazním reakčním pavědci rakouského původu a církevním tmáři již v 50. letech 20. století.

Otázka, nakolik můžeme přenášet zjištění o chování živočichů získaná v lidské péči na zvířata žijící v přírodě, není jen teoretická. Vzpomeňme jen diskusi, zda známá hierarchie ve smečce vlků obecných (Canis lupus) funguje i u volně žijících smeček pohybujících se v rozlehlých, lidmi málo osídlených oblastech. Taxonomové nakonec po dlouhé diskusi dospěli k závěru, že domestikovaná zvířata představují poddruhy volně žijících předků. Američtí zoologové byli do té doby přesvědčeni, že jde o samostatné druhy, byť nevznikly speciací, zatímco Evropané se naopak přikláněli k názoru, že jde o formy těchto výchozích druhů. Autoři hodnocené publikace uvedené dilema vyřešili vskutku šalamounsky – označují je jen českými názvy. Ostatně obdobně elegantně se vypořádali s výrazem welfare, jež se těší celé škále překladů, od prevence hrubého zacházení se zvířaty přes jejich dobré životní podmínky až po jejich spokojený život, pohodu nebo blaho. V knize proto vystupuje pod svým anglickým označením.

Ukazuje se, že změny chování živočichů ovlivňují přínosy poskytované lidem nejrůznějšími ekosystémy, tedy ekosystémové služby (viz Ochrana přírody, 78, 5, i-ii, 2023). V případě geneticky modifikovaných organismů by nebylo od věci zmínit zcela převratnou metodu editace genů, označovanou také jako molekulární nůžky (str. 214). Efekt refugia se výrazně projevil u nepřehlédnutelné bernešky havajské (Branta sandvicensis). Poslední ve volné přírodě přežívající jedinci byli zastiženi na lávových polích souostroví, jež jim dalo druhové jméno v latinském i českém jazyce. Jedinci narození v lidské péči byli proto repatriováni do obdobných biotopů, kde se jim nicméně příliš nevedlo. Studium starších dokumentů o výskytu bernešek ale odhalilo, že jejich optimálním biotopem jsou nížinné plochy s bujnou vegetaci a že na lávová pole byly zatlačeny člověkem (str. 412). Spíše jako extrémní případ uveďme, že španělský parlament již v roce 2008 deklarativně přiznal lidoopům lidská práva. S přijetím příslušného zákona, zlepšujícího životní podmínky 150 šimpanzům, bonobům, gorilám a orangutanům chovaným v lidské péči, či někdy spíše v zajetí, zatím tamější zákonodárci váhají. Čtenáře by jistě zajímal názor autorů na procesy, které někteří nazývají chování rostlin.

Biokorodory nutně nemusejí být pouze liniové, ale některá zvířata pro pohyb krajinou (nejde jen o migrace sensu stricto) využívají také nášlapné kameny (stepping stones). Rozsáhlá metaanalýza naznačuje, že živočichům v tomto směru pomáhají spíše podchody než nadchody. Chránit zvířata při migraci pravidelně překračující hranice několika států, a to nejen ptáky, má Úmluva o ochraně stěhovavých druhů volně žijících živočichů (Bonnská úmluva neboli CMS) a v rámci ní uzavřené dohody, samozřejmě pokud jsou naplňovány doopravdy. Výraz upytlačená mláďata obvykle označuje mláďata zabitá pytláky, nikoli juvenilní jedince odchycené poté, co byly pro uvedený účel zabity jejich matky (str. 532). Také úmrtnost (mortalita) živočichů, zejména ptáků a netopýrů, na větrných elektrárnách může být významná, jak o tom výmluvně hovoří nedávno vydaná rozsáhlá rešerše Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD).

Pojetí invazního druhu představované v kompendiu komplikuje tradiční přístup, byť definice v biologii invazí a v ochranářské biologii se liší, což občas působí zmatení jazyků. Proto by bylo vhodné důsledně odlišovat invazní nepůvodní a expanzivní druh. Představa, že repatriace v lidské péči odchovaných exemplářů či jejich vysazení do vhodného prostředí, jestliže v původním areálu se takové nenachází, představuje biologickou invazi, je poněkud přitažená za vlasy. 

Nová učebnice etologie vyniká grafickou úpravou Jiřího Kaláčka.

Výpravná, vysoce informativní a monumentální (hmotnost 2,5 kilogramu) učebnice má dobře našlápnuto k tomu, aby měla stejný dopad jako publikace Zdeňka Veselovského, a bude plným právem nadlouho autoritativním zdrojem etologických poznatků. Jsem si jistý, že po překladu do angličtiny by uspěla i v zahraničí. O to větší dík, že vyšla v naší mateřštině.    ■