Ochrana přírody 1/2011 — 6. 4. 2011 — Recenze
Negativní vliv kosení na herpetofaunu
Fenomén kosení travních porostů ve středoevropském prostoru z historického hlediska úzce souvisí s intenzifikací chovu domestikovaných kopytníkpů a s potřebou vytvořit pro ně zásoby sena na zimní období. Primárně pastva a následně sečení travních porostů výraznou měrou přispěly k proměně původně zalesněné krajiny i ke zformování specifických rostlinných a následně i živočišných společenstev vázaných na nově vzniklé nelesní biotopy.
Po staletí si člověk při sečení luk vystačil s kosou, teprve v průběhu 19. století se začalo uplatňovat i strojové kosení, které úplně převládlo ve 20. století. Vzhledem k rozdrobenosti zemědělské půdy a nízké intenzitě tradičního kosení, v důsledku kterého byly jednotlivé louky sečeny v různých termínech buď jednou v roce (jednosečné), nebo opakovaně (dvousečné), vznikla v krajině jemnozrnná mozaika nejrůznějších typů stanovišť. Různé typy luk umožňovaly existenci velkého množství organizmů, často s velice rozdílnými nároky na prostředí.
Radikální obrat nastal po zavedení výkonné mechanizace, kdy byly velké plochy luk pokoseny v relativně krátkém čase. Mnohé druhy živočichů tak prakticky z hodiny na hodinu přišly o úkryt i zdroj potravy, a protože v širším okolí nenašly refugia k přežití, během několika let se jejich populace zredukovaly na minimum, v horším případě dokonce vyhynuly (např. mnohé druhy motýlů). Kromě toho strojové kosení zvýšilo mortalitu drobných bezobratlých, ale i některých obratlovců. Mnoho druhů živočichů zahyne při sečení pod koly traktorů, další jsou rozsekáni lištou sekačky. Ještě větší pohromou se stalo zavedení bubnových sekaček, které zvýšilo nejenom úmrtnost živočichů, ale rovněž znesnadnilo obnovení růstu některých druhů bylin v daném roce, a tedy i jejich kvetení a plození.
Co se týče posuzování vlivu tradičního a strojového sečení na zoocenózy, zoologové se téměř výlučně zaměřili na bezobratlé, především na hmyz. Přitom k dosti početným živočichům na mnoha lukách patří i obojživelníci a plazi. Moje poznatky o jejich mortalitě vlivem kosení jsou neúplné, vycházím totiž ze zkušeností, které jsem s kolegy získal pouze při péči o chráněná území. Když přeskočím pionýrskou dobu před třiceti lety, kdy jsme se pokoušeli louky sekat tradičně kosami, tak vlastně k našemu standardnímu vybavení používanému při kosení chráněných území patří lištové sekačky a křovinořezy. Až donedávna jsme používali lištové sekačky MF s nejširší lištou 1,4 m, které byly dosti pomalé a poruchové, v současnosti používáme výkonnější stroje, kde šířka záběru je 1,8 m, ale především je rychlejší.
Už před léty jsem si všiml, že na podmáčených loukách se po jejich posečení dají najít ojedinělé zraněné exempláře skokana hnědého (Ranatemporaria), na sušších loukách sem tam slepýše křehkého (Anguisfragilis). Tento stav jsme léta brali jako jistou daň za činnost, která v konečném důsledku populacím obojživelníků a plazů prospívá. Uvedeným problémem jsem se začal znovu zabývat asi před 2–3 lety, kdy jsme při kosení chráněných území přešli na výkonnější techniku. Z našich dosavadních zkušeností vyplývá, že na změnu technického vybavení začaly doplácet běžné druhy plazů vázaných na louky a pastviny, především ještěrka obecná (Lacerta agilis) a slepýš křehký. Například při kosení přírodní památky Brezovská dolina v CHKO Biele Karpaty za horkého červencového dne v roce 2010 jsme s kolegou, který obsluhoval sekačku, odhadli, že na ploše 1 ha mohlo být zraněno nebo usmrceno do deseti exemplářů ještěrky a slepýše. Zatím se mi zdá, že jenom vzácně bývají posečeni hadi, kteří zřejmě lépe reagují na otřesy. I přesto jsem při kosení národní přírodní památky Lánce v září 2010 našel smrtelně zraněnou užovku stromovou (Zamenis longissimus). Je přirozené, že důležitým faktorem ovlivňujícím počet zraněných nebo zabitých plazů je počasí. Studenokrevním plazům, kteří se za studeného a deštivého počasí ukrývají, nehrozí od sekaček prakticky žádné nebezpečí, asi nejnebezpečnější jsou rána, kdy se snaží získat potřebnou energii sluněním. Z mých zkušeností vyplývá, že především slepýši a užovky se často nacházejí v blízkosti tlející biomasy, kterou z luk deponujeme na kopách po okrajích chráněných území. Zde je proto třeba při sečení postupovat obzvlášť opatrně. Tlející rostlinná hmota plazům slouží nejenom jako úkryt, ale i jako vhodné místo pro kladení vajec.
Management luk přináší plazům nejenom prospěch, ale občas i smrt - zleva ještěrka obecná, užovka stromová.
Čtenáři mého příspěvku asi očekávají, že navrhnu vhodná řešení, jak eliminovat kolize obojživelníků a především plazů se sekačkami. Bohužel, zatím jsme já ani moji kolegové nepřišli na opatření, která by byla nenáročná na vynaložené prostředky, čas a lidi. Víme sice, že snížení rychlosti sekačky při sečení by do jisté míry snížilo mortalitu živočichů na kosené louce, v praxi je ovšem toto opatření nepoužitelné stejně jako třeba kosení pouze za studených a deštivých dnů, potažmo na podzim (říjen–listopad).
Proto ať je tento příspěvek jakousi výzvou pro všechny „otevřené hlavy“, které by na základě zkušeností s managementem luk a poznatků získaných z naší i zahraniční literatury uměly navrhnout vhodná, třebaže jenom dílčí řešení nastoleného problému. Jakou podobu má tato „kauza“ na intenzivně obhospodařovaných trvalých travních porostech, se můžeme jenom domnívat. Pro objektivnější posouzení situace by určitě jak zoologům, tak i pracovníkům ochrany přírody pomohly relevantní informace o množství zraněných a usmrcených živočichů při kosení různou technikou. Určitě by byla tato problematika vhodným tématem diplomových prací nebo samostatného výzkumného projektu.