Časopis vydává Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ve spolupráci se Správou jeskyní ČR a Správou NP Šumava, Krkonošského národního parku, NP Podyjí a NP České Švýcarsko. V tištěné podobě vychází již od roku 1946.
cs / en
Ochrana přírody 5/2021 — 28. 10. 2021 — Kulér-Recenze — Tištěná verze článku v pdf
David Attenborough: Život na naší planetě – mé svědectví a vize pro budoucnost
Práh, 2021
Sir David Attenborough oslavil letos své 95. narozeniny. Tento britský přírodovědec a popularizátor přírody má pořád co říct. V říjnu 2020 obletěl svět jeho poslední dokument Život na naší planetě, o kterém jeho autor řekl: „Tento film je mým životním svědectvím a vizí do budoucnosti. Příběh o tom, jak se dopouštíme naší největší chyby. A o tom, jak ji můžeme stále napravit, pokud začneme ihned jednat.“ Současně s filmem, který je možné sledovat v síti Netflix, vyšla též kniha se stejným názvem a obsahem. A je dobře, že již v následujícím roce vyšla v českém překladu Jiřího Petrů v nakladatelství Práh.
Na rozdíl od výpravného filmu obsahuje kniha jen několik ilustračních fotografií k diskutovaným tématům. Nejde o fotografickou knihu, zásadní je její obsah. Attenborough sleduje v knize stejnou linku dramatu jako ve filmu. Příběh začíná v ukrajinském opuštěném městě Pripjať v sousedství jaderné elektrárny Černobyl. Smutný příběh této sovětské jaderné elektrárny porovnává s téměř nepostřehnutelnou katastrofou, která je ve svém důsledku ještě významnější než výbuch reaktoru a které byl v uplynulém století očitým svědkem. Skutečnou tragédií našich časů je čím dál výraznější pokles biodiverzity.
V první části knihy se autor věnuje svým začátkům a práci v BBC a dává je do souvislosti s tehdejším děním na naší planetě. Není to autobiografie, jde o vyprávění příběhu biodiverzity na Zemi, o svědectví změny holocénu na antropocén. Velmi jednoduše a srozumitelně zde Attenborough vysvětluje, jak příroda funguje a jak jsou její jednotlivé části navzájem provázány. Je to až překvapivě jednoduché. A to je záměr tohoto světově proslulého vypravěče, který zprostředkovává zázraky přírody napříč generacemi na celém světě. Bohatství přírody, tedy biodiverzita, byla předpokladem pro rozvoj lidských společností, dokud poskytovala potřebné podmínky a kýžené komodity. Sami jsme ji ale dostali do stavu, kdy příroda již nemůže dál sama o sobě zajišťovat dosud stabilní podmínky, a některé zdroje jsme již úplně vyčerpali. Příkladem jsou ryby a biodiverzita v oceánech. Do konce dvacátého století vyhubilo lidstvo 90 procent velkých ryb ve všech světových oceánech. V oblastech s intenzivním rybolovem už nežijí žádné velké ryby.
Attenborough v první části knihy mluví o tom, že když si pouští své první filmy, vzpomíná si na svůj pocit objevování divočiny, ale dnes ví, že už tehdy to byla jen iluze, že svět skutečné divočiny mizel již tehdy doslova před očima. Vysvětluje syndrom posouvajícího se referenčního bodu, který zkresluje naše vnímání reality. Tímto termínem označuje naši schopnost zapomínat mezi generacemi, jaká biodiverzita existovala v přírodním prostředí v minulosti. Tento syndrom vidí jako jednu z příčin, proč dosud nevnímáme úbytek biodiverzity jako katastrofu černobylských rozměrů. „Zvykli jsme si na zplundrovanou planetu,“ říká bez obalu David Attenborough.
Druhou část věnuje autor nepříliš vzdálené budoucnosti. A nutno říct, že neradostné budoucnosti. Podle něj má „živoucí svět namířeno ke zlomu a následnému kolapsu“. Poukazuje zde na nesmyslnost neustálého růstu a na biologickém systému v petriho misce ukazuje, že v přírodě nic takového jako neustálý růst neexistuje. Ukazuje podobnost růstových fází vývoje bakterií s modelem lidských dějin a tzv. velkého urychlování. Lidstvo je nyní v exponenciální části růstové křivky, po které ovšem dochází k velmi rychlému propadu. „Už dnes žijeme za bezpečnými provozními limity Země,“ zdůrazňuje Attenborough. Ve svých prognózách dalšího vývoje v následujících sto letech si nebere servítky a jasně pojmenovává hrozby, které nás čekají, pokud něco neuděláme. Attenborough vidí budoucnost jednoznačně v nutnosti obnovit divočinu. Přírodní procesy jsou natolik silné a hlavně fungují samy od sebe, že je to jediná cesta k nápravě škod, které Homo sapiens svým rychlým rozvojem způsobil. Všechno, co dnes máme, jsme ukradli přírodnímu světu.
Tématu, jak na světě obnovit divočinu, věnuje Attenborough třetí část knihy. Mluví o nutné změně našeho modelu neustálého růstu a argumentuje nejrozmanitějším suchozemským ekosystémem – deštným pralesem, který se neustále přizpůsobuje, přetváří a zdokonaluje, aniž od Země vyžaduje jakékoliv další přírodní zdroje. „Je to nejúspěšnější ze současných projektů přírody,“ říká Attenborough, „a přitom nemá potřebu neustálého růstu. Amazonie je dostatečně dospělá na to, aby vydržela věčně.“ A v dalších částech knihy předkládá vize další existence lidí, založené na podobném modelu, který opouští neustále stoupající křivky HDP. Že nemusí jít o utopii, dokládá na několika příkladech z celého světa, které demonstrují, že obnova divoké přírody je možná a přínosná pro život lidí. Co bude kamenem úrazu, je dosažení celosvětové shody k přechodu na čistou energii, obnovení divočiny v mořích, uvolnění prostoru pro přírodu, radikální snížení spotřeby masa, plánování populačního zlomu a vytvoření cirkulární ekonomiky bez odpadů. Na čtenáře mohou některé části působit až naivně, ale zkusme věřit instinktu muže, který viděl a zažil divočinu jako asi nikdo další. Zkusme přijmout jeho vizi v dnešním světě, který mnoho nadějných vizí nenabízí.
Film a kniha jsou prostředky srozumitelné širokému publiku. Sir David Attenborough nemohl pro předání svého svědectví udělat víc. V knize je navíc řada odkazů na literaturu a webové stránky k tématům diskutovaných v této knize. Je to literatura, kterou přečtete jedním dechem, ale zároveň se k ní budete vracet. Je to jedna z těch knih, které vám dávají sílu pokračovat v tom, co děláte a o čem jste přesvědčeni, že je to správné.