Z naší přírody

Ochrana přírody 2/2019 — 26. 4. 2019 — Z naší přírody — Tištěná verze článku v pdf

Přežijí krkonošští tetřívci rok 2040?

Zatím je to reálné! Ale záleží jen na nás – lidech, kteří v Krkonoších žijí a podnikají, i návštěvní

Autor: Jiří Flousek

Tuhle výhodu tetřívci postrádají. Nejbližší početnější populace nalezneme až v Alpách, ve Skandinávii, ve východním Polsku či v Bělorusku, tedy přinejmenším stovky kilometrů daleko. Pro tetřívky je taková vzdálenost nepřekonatelnou překážkou. Většina samců totiž tráví celý svůj život do jednoho kilometru od místa vylíhnutí, samice se v průměru přemísťují do 5 km a přelet nad 10 km je spíše výjimkou. A izolovaná populace, obzvláště když se jí nedaří, je zásadním problémem pro každého živočicha. Zejména u „usedlých“ druhů, jako je tetřívek. Nevyřešíme-li tudíž tetřívčí problémy my sami, okolní příroda nám nepomůže – posílení našich populací tetřívky, kteří přiletí z Alp či ze severní Evropy, je totiž vyloučeno. A umělé posilování populací vypuštěnými ptáky nepomáhá!

Tetřívci celostátně
Ještě v polovině minulého století, zhruba před 70 lety, bylo možné tetřívky zastihnout na většině území naší republiky. Při celostátním mapování ptáků v letech 1973–77 už byli nalezeni pouze na 15 % původní plochy, jejich početnost však stále byla poměrně vysoká, odhadem 1 250–2250 samců (Šťastný et al. 1987). Následoval dramatický pokles: 800–1000 samců k roku 2000, necelých 600 nasčítaných samců v roce 2005 a pouhých 330–380 samců k roku 2017 (Šťastný et al. 2000, Hora et al. 2015, J. Flousek nepubl.). Během 40 let tak z naší krajiny vymizelo 80 % tetřívků!

Ptáci zmizeli ze všech níže položených oblastí, z Vysočiny, Jeseníků nebo Českého lesa a přežívají jen ve třech horských populacích – v Krušných horách, Krkonoších a Jizerských horách, na Šumavě a v Boleticích (v Doupovských horách, kde žije do 10 samců, a na Libavé se dvěma vloni nalezenými kohoutky se už o populacích nedá hovořit). A ve všech oblastech tetřívků stále ubývá, nejdramatičtěji právě na Šumavě a v Boleticích – za 40 let o plných 95 % na dnešních zhruba 50 samců. Jen o málo lépe jsou na tom Krušné a Jizerské hory a Krkonoše s poklesem o 40–60 % od roku 2000 (viz box).

Proč tak rychle ubývají?
Příčin existuje celá řada. Tou hlavní je mizení vhodných biotopů a fragmentace krajiny (např. Patthey et al. 2012, Geary et al. 2015). Tetřívek preferuje otevřená stanoviště, především podmáčené louky, slatiniště a rašeliniště, vřesoviště či paseky, s bohatým bylinným patrem, různými druhy brusnic a s roztroušenými porosty bříz, vrb a jeřábů (plody všech uvedených rostlin tvoří významnou složku jeho potravy) (např. Svobodová 2005). Důležitou podmínkou je i přítomnost mladších lesních porostů nebo křovinatých ploch v blízkém okolí, kde se tetřívci ukrývají a kde samice zakládají hnízda. V této pestré mozaice biotopů nesmí chybět ani obnažená místa se sporou vegetací nebo i bez ní, kde tetřívci vyhrabávají a sbírají různé kamínky (grit), pomáhající jim v žaludku k lepšímu zpracování potravy.

Takový typ prostředí ale z naší krajiny velmi rychle mizí už od zmíněné poloviny 20. století. Vlhké louky byly odvodňovány, stejně tak i četné mokřady v nížinách nebo rašeliniště a podmáčené smrčiny na horách, do původně vcelku málo využívané krajiny se šířilo intenzivní hospodaření. A tetřívci ustupovali a ustupovali… a jejich dříve souvislá populace se tříštila do menších částí, až zůstali jen v několika horských oblastech. Klid v nich ale nemají ani dnes – např. velmi cenná rozsáhlá rašeliniště a otevřené plochy v Krušných horách, kde v současnosti žije téměř polovina našich tetřívků, jsou zároveň atraktivními lokalitami pro stovky plánovaných větrných elektráren.

V pohraničních pohořích, která byla koncem uplynulého století ovlivněna průmyslovými imisemi, zejména v Krušných a Jizerských horách a v Krkonoších, byl tetřívek jedním z nemnoha ptačích druhů, kterým prospívalo odumírání lesů a vznik velkých imisních holin (např. Šťastný & Bejček 1983, Flousek 1989). Emise naštěstí odezněly, holiny zarůstají, smrkové lesy se vracejí na svá původní místa – určitě příznivý trend, který ale nesvědčí tetřívkům. O to cennější jsou relativně nedotčená stanoviště nad krkonošskou horní hranicí lesa.

Na frekventovanou turistickou trasu mezi Výrovkou a kapličkou v Modrém sedle,
po které projdou tisíce návštěvníků, si tetřívci zvykli. Dva lyžaři vlevo, sobecky
preferující vlastní prožitek před citlivou krkonošskou přírodou, ale směřují přímo
k místu zimujících tetřívků. A že nebyli sami, ukazují tři další prošlápnuté stopy
ve stejném směru. Tohle už ve sněhu zahrabaní tetřívci „neustojí“.
Foto Kamila Antošová

Velmi významným negativním faktorem, přinejmenším v dnešních Krkonoších patrně nejdůležitějším, je rušení tetřívků na tokaništích, hnízdištích a v místech jejich zimního výskytu různými lidskými, nejčastěji sportovními a rekreačními aktivitami (např. Zeitler 2000, Baines & Richardson 2007, Arlettaz et al. 2013). Jen obtížně budeme v dnešní krajině hledat místa, kam lidská noha nevkročí. A tetřívci jsou přitom velmi citliví k jakémukoliv rušení.

Tokaniště je klíčovou plochou pro celý tetřívčí život, nejdůležitější je ale každého jara. Od konce března do začátku května, několik málo hodin po rozednění, se na něm shromažďují samci, bojují o samice a nejúspěšnější z nich se s nimi páří (např. Alatalo et al. 1992 a 1996). Jsou-li tetřívci vyrušeni, odletí, nastane-li klid, vracejí se zpět. Jsou-li vyplašeni opakovaně, vrátí se až další den. A nastává-li takováto situace každodenně, bez ohledu, zda je rušivým prvkem časný turista, zásobovací vozidlo či bezohledný fotograf, mohou mít rušení ptáci problémy s rozmnožováním. V extrémním případě vůbec nemusí dojít k páření, samice snese neoplozená vejce a tohoroční hnízdění je neúspěšné. Je třeba si uvědomit, že asi 90 % samic se páří pouze jednou během celého hnízdního období (např. Lebigre et al. 2007).

Jedno z tetřívčích center v Krkonoších – otevřená plocha pro tokající tetřívky,
jednotlivé stromy či jejich malé skupinky k úkrytu ptáků, vegetace nabízející
vhodnou potravu (brusnice, břízy či jeřáby) i obnažená plocha pro sběr gritu.
Foto Jiří Flousek

Kritickým obdobím pro přežívání tetřívků je zima (např. Patthey et al. 2008, Braunisch et al. 2011, Formenti et al. 2015). Tu z větší části tráví pod sněhem, do kterého si vyhrabávají nory a nechají se zapadat sněhem. Takové iglú je chrání před nepřízní počasí i před predátory. Noru opouštějí jen po ránu a v podvečer, aby nasbírali potravu a doplnili tak zásoby energie. Každé další opuštění nory navíc představuje pro tetřívka zbytečnou ztrátu energie, nutnost trávit více času na povrchu sněhové pokrývky při shánění dodatečné potravy a zvýšené riziko, že ho uloví nějaká šelma nebo dravec. Rušeným tetřívkům navíc stoupá hladina stresového hormonu v krvi. Stres je důležitou obrannou reakcí organismu na nebezpečí, zásadní pro přežívání živočichů včetně člověka. Trvá-li však dlouho, podkopává zdraví stresovaného jedince. Jediné vyrušení tetřívka zvyšuje hladinu jeho stresového hormonu o 20–50 %, každé další vyrušení prodlužuje dobu jeho odbourávání. Trvale stresovaný tetřívek má zdravotní problémy a opět roste riziko, že ho udolá špatné počasí nebo predátor. A studie z Alp jasně ukazují, že úroveň stresu u tetřívků roste s blízkostí lyžařského areálu nebo frekventované trasy pro běžkaře.

Už zmíněná predace je v přírodě běžným jevem. Je-li populace potenciální kořisti (v našem případě tetřívka) v příznivém stavu, dokáže se s útoky predátorů vyrovnat. Nedaří-li se však populaci dobře, může v ní chybět každý ulovený pták či zničené hnízdo. A že je přirozených nepřátel tetřívků všude kolem až dost, je zřejmé – stavy lišek, divokých prasat a kun (aspoň těch skalních) u nás dlouhodobě stoupají, k predaci tetřívků přispívají také lasice a jestřábi (např. Summers et al. 2004, Tornberg et al. 2016).

Nebezpečím jsou i „neviditelné“ překážky – lana lanovek a vleků, elektrické dráty nebo pletivové oplocenky chránící lesní výsadby (např. Bevanger 1995, Baines & Andrew 2003, Buffet & Dumont-Dayot 2013). Prudce letící tetřívek se jim nedokáže vyhnout a po nárazu zahyne nebo se poraní natolik, že má jen malou šanci na přežití.

Téměř nic zatím nevíme o vlivu probíhající klimatické změny (např. Spidsø et al. 1997, Selås et al. 2011). Vzhledem k rostoucím teplotám v hnízdním období se například přestává překrývat období líhnutí mláďat s dobou optimální potravní nabídky. S rostoucí teplotou rovněž ubývá přírodního sněhu a očekává se, že tetřívci budou mít problémy s budováním svých zimních úkrytů. A ptáci zimující mimo sněhovou pokrývku jsou zranitelnější počasím i predátory.

A co Krkonoše?
Žádná sláva! Při posledním mapování tokajících tetřívků v roce 2017 jsme v české části pohoří napočítali 74 samců (nenápadně zbarvené samice se přesně počítat nedají). O 16 let dříve jich tu tokalo 135, což znamená pokles o plných 45 % (viz graf).

Jednou z charakteristik tetřívčí populace je počet samců tokajících na společných tokaništích (např. Höglund & Stöhr 1996, Lebigre et al. 2007). Čím více ptáků toká pospolu, tím vyšší je šance, že se budou se samicemi pářit nejlepší z nich a jejich geneticky kvalitní potomci budou udržovat populaci v příznivém stavu. A naopak, na tokaništi s jediným samcem se uplatní i mladý nebo hendikepovaný jedinec. I tady mají Krkonoše patrně problém – při posledních sčítáních se počet hromadně tokajících samců pohyboval mezi pouhými 4–25 %.

Oproti zbývajícím populacím u nás však mají krkonošští tetřívci i řadu výhod. Imisní holiny tu také zarůstají, ale četné enklávy horských luk a především stanoviště nad horní hranicí lesa stále tetřívkům nabízejí dostatek vhodných biotopů. A navíc je celé pohoří chráněno jako národní park, tedy v nejvyšší kategorii ochrany přírody u nás. Mají-li tak někde v České republice tetřívci ideální podmínky pro přežití, měly by to být právě Krkonoše, jejich národní park a subalpínské a alpínské trávníky a rašeliniště s roztroušenými klečovými porosty na hřebenech.

Bohužel se zdá, že vše přebíjí velmi vysoká návštěvnost Krkonoš. Podle nejnovějších sčítání z roku 2018 tu téměř 6 milionů návštěvníků strávilo bezmála 12 milionů pobytových dní (CE‑Traffic 2019). A i kdyby jen malé procento z nich nedodržovalo „pravidla hry“ národního parku (třeba zákaz vstupu mimo značené cesty), pak snad už není tetřívkům pomoci.

Dá se ještě vůbec něco dělat?
Určitě! A možné cesty nám napovídá výše uvedený výčet tetřívčích problémů.

Ztracené biotopy již tetřívkům asi nevrátíme, ale můžeme zachovat a pokusit se o propojení těch dosud zbývajících a vhodných. V Jizerských horách a Krkonoších bylo v uplynulých čtyřech letech vytvořeno 24 tetřívčích „center“ o souhrnné velikosti 86 hektarů (Dostál & Kavková 2015, J. Flousek nepubl.). Prokácením lesa vznikly otevřené plochy pro úplně nová nebo již zaniklá tokaniště. Navíc v „doletové“ vzdálenosti, aby měly alespoň tetřívčí samice šanci přeletět z Jizerek do Krkonoš či opačným směrem, nebo postupně „přeskákat“ ze západu na východ pohoří.

Jednoduchá technická řešení mají zmíněné „neviditelné“ překážky. Lana lanovek a vleků jsou průběžně zabezpečována plašícími závěsy (nejvhodnějším se zatím jeví typ FireFly – www.hammarprodukter.com), pletivové oplocenky se buď už nestavějí, nebo zabezpečují zviditelňujícími prvky (např. horními a příčnými břevny).

I rušení tetřívků lze omezit na přijatelnou míru. Tady se ale neobejdeme bez odpovědného přístupu každého obyvatele a návštěvníka našich pohoří. Tetřívci jsou schopni si zvyknout na pohyb lidí po známých trasách. Jakékoliv vybočení z nich je ale pro ptáky problémem. A uvědomme si, že v zimním období může takový problém způsobit jen několik málo nezodpovědných jedinců, kteří se vydají do nepřístupných míst, ponechaných pro klidný vývoj přírody a jejích obyvatel.

Času není nazbyt. Máme nějakých deset dvacet let, abychom se pokusili nepříznivý populační trend zvrátit a tetřívky v Krkonoších, Jizerských horách i v celé České republice udržet v dostatečném počtu. A zachovat tento nádherný a ikonický ptačí druh i pro následující generace!

(S laskavým svolením Správy Krkonošského národního parku je upravená verze článku převzata z časopisu Krkonoše a Jizerské hory č. 1/2019.)

 

Literatura

Alatalo R. V., Höglund J., Lundberg A. & Sutherland W. J. 1992: Evolution of black grouse leks: female preferences benefit males in larger leks. Behavioral Ecology 3: 53–59.

Alatalo R. V., Burke T., Dann J., Hanotte O., Höglund J., Lundberg A., Moss R. & Rintimäki P. T. 1996: Paternity, copulation disturbance and female choice in lekking black grouse. Animal Behaviour 52: 861–873.

Arlettaz R., Patthey P. & Braunisch V. 2013: Impacts of outdoor winter recreation on alpine wildlife and mitigation approaches: a case study of the black grouse. In: Rixen C. & Rolando A. (eds), The impacts of skiing and related winter recreational activities on mountain environments. Bentham Science Publishers, Bussum: 137–154.

Baines D. & Andrew M. 2003: Marking of deer fences to reduce frequency of collisions by woodland grouse. Biological Conservation 110: 169–176.

Baines D. & Richardson M. 2007: An experimental assessment of the potential effects of human disturbance on black grouse Tetrao tetrix in the North Pennines, England. Ibis 149 (Suppl. 1): 56–64.

Bevanger K. 1995: Estimates and population consequences of tetraonid mortality caused by collisions with high tension power lines in Norway. Journal of Applied Ecology 32: 745–753.

Braunisch V., Patthey P. & Arlettaz R. 2011: Spatially explicit modeling of conflict zones between wildlife and snow sports: prioritizing areas for winter refuges. Ecological Applications 21: 955–967.

Buffet N. & Dumont-Dayot  E. 2013: Bird collisions with overhead ski-cables: a reducible source of mortality. In: Rixen C. & Rolando A. (eds), The impacts of skiing and related winter recreational activities on mountain environments. Bentham Science Publishers, Bussum: 123–136.

CE-Traffic 2018: Návštěvnost Krkonoš 2017. Analytická studie – analýza návštěvnosti pohoří Krkonoše. Prezentace ppt (dep. Správa KRNAP Vrchlabí), říjen 2018: 68 str.

Dostál L. & Kavková M. 2015: Lesníci na tetřívka nezapomněli. Upolín 17, 1: 26–28.

Flousek J. 1989: Impact of industrial emissions on bird populations breeding in mountain spruce forests in Central Europe. Annales Zoologici Fennici 26: 255–263.

Flousek J., Gramsz B. & Telenský T. 2015: Ptáci Krkonoš – atlas hnízdního rozšíření 2012–2014 / Ptaki Karkonoszy – atlas ptaków lęgowych 2012–2014. Správa KRNAP Vrchlabí, Dyrekcja KPN Jelenia Góra: 480 str.

Formenti N., Vigano R., Bionda R., Ferrari N., Trogu T., Lanfranchi P. & Palme R. 2015: Increased hormonal stress reactions induced in an alpine black grouse (Tetrao tetrix) population by winter sports. Journal of Ornithology 156: 317–321.

Geary M., Fielding A. H. & Marsden S. J. 2015: Both habitat change and local lek structure influence patterns of spatial loss and recovery in a black grouse population. Population Ecology 57: 421–431.

Hora J., Brinke T., Vojtěchovská E., Hanzal V. & Kučera Z. (eds) 2010: Monitoring druhů přílohy I směrnice o ptácích a ptačích oblastí v letech 2005–2007. AOPK ČR Praha: 319 str.

Hora J., Čihák K. & Kučera Z. (eds) 2015: Monitoring druhů přílohy I směrnice o ptácích a ptačích oblastí v letech 2008–2010. Příroda, Praha 33: 492 str.

Hora J., Kučera Z., Němec M. & Vojtěchovská E. (eds) 2018: Monitoring druhů přílohy I směrnice o ptácích a ptačích oblastí v letech 2011–2013. Příroda, Praha 38: 465 str..

Höglund J. & Stöhr S. 1996: A non-lekking population of black grouse Tetrao tetrix. Journal of Avian Biology 28: 184–187.

Klaus S. 1994: To survive or to become extinct: small populations of tetraonids in Central Europe. In: Remmert H. (ed.), Minimum animal populations. Springer Verlag Berlin & Heidelberg: 137–152.

Lebigre C., Alatalo R. V., Siitari H. & Parri S. 2007: Restrictive mating by females on black grouse leks. Molecular Ecology 16: 4380–4389.

Patthey P., Wirthner S., Signorell N. & Arlettaz R. 2008: Impact of outdoor winter sports on the abundance of a key indicator species of alpine ecosytems. Journal of Applied Ecology 45: 1704–1711.

Patthey P., Signorell N., Rotelli L. & Arlettaz R. 2012: Vegetation structural and compositional heterogeneity as a key feature in Alpine black grouse microhabitat selection: conservation management implications. Eur. J. Wildl. Research 58: 59–70.

Segelbacher G., Strand T. M., Quintela M., Axelsson T., Jansman H. A. H., Koelewijn H.-P. & Höglund J. 2014: Analyses of historical and current populations of black grouse in Central Europe reveal strong effects of genetic drift and loss of genetic diversity. Conservation Genetics 15: 1183-1195.

Selås V., Sonerud G. A., Framstad E., Kålås J. A., Kobro S., Pedersen H. B. Spidsø T. K. & Wiig Ø. 2011: Climate change in Norway: warm summers limit grouse reproduction. Population Ecology 53: 361–371.

Spidsø T. K., Hjeljord O. & Dokk J. D. 1997: Seasonal mortality of black grouse Tetrao tetrix during a year with little snow. Wildlife Biology 3: 205–209.

Summers R. W., Green R. E., Proctor R., Dugan D., Lambie D., Moncrieff R., Moss R. & Baines D. 2004: An experimental study of the effects of predation on the breeding productivity of capercaillie and black grouse. Journal of Applied Ecology 41: 513–525.

Svobodová J. 2005: Nehasnoucí hvězda – tetřívek obecný (Tetrao tetrix). Sylvia 41: 17–33.

Svobodová J., Segelbacher G. & Höglund J. 2011: Genetic variation in black grouse populations with different lekking systems in the Czech Republic. Journal of Ornithology 152: 37-44.

Šťastný K. & Bejček V. 1983: Bird communities of spruce forests affected by industrial emissions in the Krušné hory (Ore Mountains). In: Taylor K., Fuller R. J. & Lack P. C. (eds), Bird census work and atlas studies. BTO Tring: 243–253.

Šťastný K., Randík A. & Hudec K. 1987: Atlas hnízdního rozšíření ptáků v ČSSR 1973–1977. Academia Praha: 484 str.

Šťastný K., Málková P. & Bejček V. 2000: Tetřívek obecný (Tetrao tetrix). Sylvia 36: 43–46.

Tornberg R., Rytkönen S., Välimäki P., Valkama J. & Helle P. 2016: Northern goshawk (Accipiter gentilis) may improve black grouse breeding success. Journal of Ornithology 157: 363–370.

Zeitler A. 2000: Human disturbance, behaviour and spatial distribution of black gouse in skiing areas in the Bavarian Alps. Cahiers d‘Ethologie 20: 381–402.