Z naší přírody

Ochrana přírody 6/2019 — 20. 12. 2019 — Z naší přírody — Tištěná verze článku v pdf

Krajníci v ochraně dřevin

Autor: Mladen Kaděra

Naši krajníci, jejich potravní orientace a stanoviště
Rod krajníků (Calosoma) je blízce příbuzný známému rodu střevlíků (Carabus) v čeledi střevlíkovitých brouků (Carabidae). Jde o celosvětově rozšířený rod asi se 120 druhy, u nás se čtyřmi. Jedno z předních postavení v ochraně dřevin brouky v oblasti palearktu mají krajník pižmový (Calosoma sycophanta) a krajník hnědý (C. inquisitor). Potravně se zaměřují zejména na larvy a kukly kalamitně se přemnožujících motýlů v lesích, parcích a sadech, hlavně bekyní, bourovců, obalečů a píďalek. Přitom početnost v populacích krajníků se vždy zvyšuje s růstem populací těchto motýlů, naopak s jejich úbytkem klesá. Poté, co motýlí gradační cykly odezní, pravidelně z takových míst jako by vymizeli rovněž krajníci, a to buď někde úplně, anebo si v takových místech udržují jen slabé populace. Velmi vzácně (dříve někde i hojně) se u nás na celém území vyskytuje také Calosoma auropunctatum (16–32 mm). Živí se rovněž převážně housenkami a kuklami, v polních podmínkách, kde se většinou zdržuje, často škodlivých můr osenic. Čtvrtým krajníkem, už téměř sto let u nás ale nově nezjištěným, je Calosoma reticulatum (20–27 mm). Žije podobně jako předešlý druh. Oba tak nejsou obyvateli lesů, ale půd s převahou bylinných porostů, tj. polí, zahrad, úhorů, pastvin apod. Všem krajníkům společná je však výrazná dravost jak brouků, tak i jejich larev.

Stejnou potravou se živí i larvy krajníka pižmového, třebaže jejich predační
schopnosti nejsou tak výrazné jako u brouků.
Foto Jiří Klváček

Krajník pižmový
Velký druh (18–35 mm), jenž patří ke skvostům mezi brouky mírného pásma: štít má černomodrý, krovky kovově zelené se svítivě zlatými, oranžovými až purpurovými lesky. Pozoruhodná je jeho velmi rychlá přítomnost v místech narůstající kalamity motýlů. Je totiž neobyčejně zdatným letcem, a poněvadž jeho schopnosti vypátrat porosty s enormním výskytem škůdce to nezůstane utajeno, neprodleně na taková místa přelétává a v letech gradace například oblíbené kořisti bekyně velkohlavé (Lymantria dispar) se objeví ve většině jí napadených porostů. Informace o lovecké zdatnosti jak brouků, tak i jeho larev vždy ale závisí na tom, o jak silné napadení motýlem jde, na proměnlivé velikosti populace krajníka a na jeho aktivitě (vliv počasí ap.). Odborná literatura uvádí, že dokáže zlikvidovat až kolem 20 % housenek a kukel, jiná považuje tento údaj za menší, nebo naopak větší. Odhady zahubených housenek a kukel jediným broukem od dvaceti za jeden den do šesti set za celou dobu výskytu se tak liší podle různých podmínek při výskytu škůdce a krajníka. Exaktní, a to na základě sledování napadených vývojových stadií v laboratoři, jsou zjištění o výrazné likvidaci této bekyně parazitoidními blanokřídlými (lumky, lumčíky, chalcidkami) a mouchami kuklicemi. Během progrese gradace dosahuje jimi způsobená parazitace hostitele bezmála 50  % (Lukášová & Vrána 2014), což je překvapivě vysoké číslo.

Housenky bekyně velkohlavé se rády kuklí v rozsochách větví nebo v brázdách
mezi pásy borky na kmenech. Řídkým předivem (těsně před proměnou) pouze
kukly fixují, aniž by je to jakkoli chránilo před predátory. Foto Jiří Klváček

K užitečnosti krajníka významně přispívá, že housenky ani kukly nepožírá beze zbytku, ale jen z menší části. A často napadené jedince mohutnými kusadly jen „rozpárá a nakousne“, jakoby z pouhého loveckého zápalu, a hned nato se vrhne na další kořist. Je neobyčejně hbitý a v pronásledování škůdce neúnavný. Uprostřed léta však často až překotně začnou brouci mizet, někdy ještě před ukončením „žravé laviny“ škůdce. Zalézají totiž do země (až 50 cm hluboko), kde včetně zimního spánku setrvávají až do přelomu dubna a května, kdy pro ně začíná být dostatek potravy. Brzy zakládají nové generace, byť v místech, kde už gradační cyklus (2 až 3 roky) až do dalšího přemnožení škůdce (za 10 až 20 let) skončil. Nejspíše právě to, kolik potom mají v okolí k dispozici potravy, určí, zda se v takových místech udrží i v dalších letech silnější, nebo velmi slabá, někdy až obtížně zjistitelná populace krajníka. Jeho početnost přechodně nápadně vzroste až ve styku s výrazným množstvím potravy. Jinak je to vzácný brouk, u nás žijící od nížin do hor, častější jen v některých polohách, hlavně jihu Moravy. Je zajímavé, že dvakrát až třikrát přezimuje, vždy však s vysokou mortalitou (Niedl 1960), a proto se tak brouci mohou dožít tří, nebo dokonce až čtyř let.

Neobyčejně významný podíl mají na likvidaci housenek motýlích škůdců parazitoidi
z řádu blanokřídlých (Hymenoptera), jichž se obvykle v místech masového napadení
pohybuje nespočet. Foto Jiří Klváček

Krajník hnědý
Brouk je menší, pouze 16 až 24 mm. Také jeho zbarvení je méně výrazné: většinou tmavě hnědé až černé, často s měďovým, kovově zeleným, modrým či fialovým leskem. Za potravu mu slouží hlavně larvy a kukly drobnějších motýlů. Zatímco předchozí druh je převážně stromovým broukem, krajník hnědý obývá nejen stromy, nýbrž s oblibou i keře. Také jeho potravní paleta je širší. Především sice napadá housenky a kukly menších škodlivých motýlů, např. obaleče dubového (Tortrix viridana) nebo některých píďalek, při jejichž kalamitním výskytu se až neuvěřitelně dokáže přemnožit, pronásleduje však i housenky různých jiných (neškodlivých) motýlů, jež se živí listy řady keřů. To mu umožňuje lov i na keřích s tenkými větvičkami, po nichž se dokáže obdivuhodně rychle pohybovat. Jeho populace sice rovněž po ukončení gradace motýlů nápadně poklesne, avšak méně výrazně než u krajníka pižmového. Jinou kořist (různý hmyz a jiné členovce) vyhledává i ve stínu lesa pod spadaným listím, mezi zbytky hnijícího dřeva ap. Jeho typickými stanovišti jsou prosluněné partie dubových lesů nížin a zvlněných krajin pahorků.

Poznámky pro ochranářskou praxi
Účinností a možnostmi různých nových metod boje proti úporným motýlím škůdcům, např. bekyni velkohlavé, se už řadu let zabývají týmy výzkumníků jak u nás, tak i v zahraničí. Jejich doporučení a pokyny vzhledem k ochraně přírody však zde glosovat nebudu, ale naopak se pokusím nastínit několik jiných poznatků a zkušeností, jež by si ochránci přírody mohli oživit. Aniž by bylo třeba přemýšlet o „neřízené postřikové střele“.

Krajník hnědý (Calosoma inquisitor) se tvarem těla velmi podobá krajníkovi
pižmovému, barevně je však méně nápadný. Je velmi obratný a rychlejší
než stejně velcí jemu příbuzní střevlíci z rodu Carabus. Foto Jiří Klváček

Fyziologická odolnost listnáčů a jehličnanů
Je rozdílné, zda defoliant napadne stromy listnaté, nebo jehličnaté. I když třeba právě housenky bekyně velkohlavé intenzivně listy likvidují, dokážou se listnaté stromy mnohem lépe vypořádat s jejich ztrátou, než způsobí-li to jiný škůdce u jehličnanů. U listnáčů se totiž každoročně listoví přirozeně obnovuje, kdežto u většiny jehličnanů je ztráta jehličí – mnoho let stromům sloužících týchž jehlic (vyjma obnovujících se u modřínu) – trvalá a jen se zanedbatelnou schopností regenerace (např. u borovic). Ztratí-li tak jehličnany až ke 3/4 jehlic, znamená to (kvůli blokaci závěru transpirace) jejich neodvratnou záhubu. I když listnáče nemívají při ztrátách listů krajní existenční obtíže a zdravé stromy znovu vyraší, přece jen je to výrazně omezí, až zastaví v růstu, a úplně vyloučí plodnost; jen výjimečně, hlavně následkem dlouhého sucha či po napadení dalšími škůdci, mohou uschnout i četněji. Obecně platí, že nejlépe odolávají několikaleté defoliaci zdravé listnáče středního věku, naopak nejhůře mladé výsadby a staré už značně proschlé stromy.

Žír housenek dokážou někdy krajníci citelně omezit, a tak úplné defoliaci až zabránit.
Snímek z července 2019 je z hospodářské dubiny nedaleko NPR Zástudánčí
na střední Moravě. Foto Jiří Klváček

Zjištění mohutnosti populace krajníků
Při napadení porostů motýlími škůdci se často stává, že ačkoli vývojová stadia škůdce vidíme samozřejmě hned, krajníky a jejich larvy zahlédneme s obtížemi, poněvadž loví hlavně v korunách. Abychom tak získali exaktnější představu o hustotě populace krajníků, nejlépe se o tom přesvědčíme pomocí na zem položených plachet, nad nimiž klepeme do větví teleskopickou tyčí. U útlejších stromů nám k tomu dobře poslouží rychle za sebou následující dva či tři kopy plochou chodidla do kmenů. Tak získáme o tamní „akčnosti“ krajníků okamžitý přehled. Ač je sklepávání běžně zoology používanou metodou, přesto ji zde připomínám. Odhadovat totiž množství krajníků v napadeném porostu – jak se to bez předchozích zkušeností běžně dělá – podle brouků běhajících po kmenech je ošidné a poskytne pouze značně zkreslený obraz. Přesnější informace tak budou mít opodstatnění zejména při úzce lokálním napadení památných stromů a významných solitérů ve volné krajině, v chráněných parcích ap.

Ničení vajíček a mladých housenek škůdce
Gradaci bekyně velkohlavé můžeme poměrně snadno – ovšem jen na malých plochách – omezit pečlivým vyhledáváním a ničením tzv. hubek (snůšek vajíček připravených samičkami k přezimování). Většinou bývají nevysoko na kmenech, málokdy výš než v okolí začátku rozvětvení. Vajíčka uvolňujeme od borky vhodnou škrabkou nejlépe do síťky ke sběru podkorního hmyzu. Místa pod hubkami potom do ní ometeme štětkou (aniž bychom přetírali borku nějakou toxicky působící látkou, např. petrolejem) a vše ze síťky najednou zlikvidujeme. Velmi účinné jsou také kolem kmenů omotané lepové pásy, jimiž můžeme zničit značnou část housenek putujících po kmenech.

Ochrana malých porostů dřevin blízko ohnisek výskytu škůdce
V letech gradace škůdce nedaleko některého chráněného území je třeba v takových místech doslova hlídat. Za porosty, o nichž lze zde uvažovat, nemůžeme samozřejmě pokládat velké hustě zapojené, ale ty, v nichž zákon chrání nejvýše pár desítek stromů. Jako příklad bych uvedl jedince dubu pýřitého (Quercus pubescens) nebo jeho skupinky na skalní stepi či lesostepi. Tyto stromy bývají většinou nízké a člověku dobře přístupné. Zatímco totiž na hlubších půdách v běžně pěstovaných dubinách mají kořeny napadených stromů i v suchých letech k dispozici alespoň minimálně vlhkou půdu, nemusejí duby v suchém prostředí chráněných lesostepí několikaletou gradaci škůdce přežít. Zejména na mělkých půdách takových míst, nadto na jižně exponovaných svazích.

Užitečné organismy
Třebaže krajníci nezlikvidují rozhodující procento defoliantů, jde o biologické regulátory s nezanedbatelným podílem na snižování hustoty populací škůdců. V článku šlo vlastně o připomínku neobyčejně užitečných organismů, jež drasticky postihují chemické insekticidy starého typu. Snad také proto se občas stane, že i když se některý významný motýlí škůdce objeví někde v enormním počtu, krajníci se tam nevyskytnou vůbec, ač v dotyčné oblasti ještě nedávno početně žili. To ovšem může mít souvislost i s jinými, člověku dosud nedostatečně známými okolnostmi.

Použitá literatura

Breuning S. (1927): Monographie der Gattung Calosoma Web. (Carab.). I. Teil. Koleopterologische Rundschau, 13: 129–232.

Hůrka K. (1996): Carabidae České a Slovenské republiky. 566 s. Nakl. Kabourek, Zlín.

Lukášová K. et Vrána J. (2014): Parazitoidi Lymantria dispar a jejich vliv na populační dynamiku ve střední Evropě: Review. Zprávy lesnického výzkumu, 59: 225–233.

Niedl J. (1960): Monografie československých druhů tribu Carabini, část VII. Přírodovědný časopis slezský, 21: 511–524.