Z naší přírody

Ochrana přírody 3/2010 — 22. 6. 2010 — Z naší přírody — Tištěná verze článku v pdf

Koněpruské jeskyně

Otevřená kniha geologie, paleontologie, mineralogie, karsologie

Autor: Alexandr Komaško

V roce 2010 uplyne již 60 let od objevu a 51 let od zpřístupnění části Koněpruských jeskyní – největšího známého jeskynního systému v Čechách. Pro jeho unikátnost bylo území s jeskyněmi v roce 1972 vyhlášeno chráněným přírodním výtvorem Zlatý kůň (dnes kategorie národní přírodní památka). V současné době jsou jeskyně v péči odborné organizace Ministerstva životního prostředí – Správy jeskyní ČR, která zajišťuje jak turistický provoz, tak ochranu jeskyně.

Turistická trasa Koněpruských jeskyní

Návštěvní trasa je vedena částí patra středního a svrchního o celkové délce 620 m. Ročně je navštíví cca 100 000 návštěvníků.

Vchod do jeskyní se nachází asi 50 m nade dnem bývalého Houbova lomu a vstupuje se jím do středního patra jeskyní. Po vstupu se prochází Spallanzaniho jeskyní, síníU Varhana Kuklovým dómem. Trasa vede kolem Letošníkovy propastido Staré chodbya Proškova dómu, který je největší jeskynní prostorou se sintrovýmjezírkema koněpruskými růžicemi. Následuje Pustýdóms kopiemi některých kosterních nálezů zvířat a několika kosterních pozůstatků pravěké ženy a Petrův dómse vstupem do Petrbokovy jeskyně.Prohlídka středního patra končí stoupáním po točitém schodišti do svrchního patra jeskyní – Mincovny, odkud se vychází ven.

1 akantopygové vápence; 2 bazální brekciovité akantopygové vápence s korály a stromatoporoidy; 3 suchomastské vápence; 4 koněpruské vápence; 5 silurské vrstvy; 6 svrchní patro Koněpruských jeskyní (Mincovna); 7 Nová jeskyně (střední patro); 8 Letošníkova propast; 9 Stará chodba (střední patro); 10 spodní patro

op – očkovský přesmyk, tektonické nasunutí silurských vrstev na devonský útesový masiv

tr – rozhraní koněpruských a suchomastských vápenců tektonizované během nasouvání očkovského přesmyku

Profil vrcholem Zlatého koně se systémem Koněpruských jeskyní. (Podle J. Hromase 1981 a I. Chlupáče 2000 upravil A. Komaško 2010. Nakreslil V. Ouhrabka 2010.)

Geologie a morfologie

Koněpruské jeskyně leží přibližně 6 km jižně od Berouna na západním okraji chráněné krajinné oblasti Český kras, uvnitř kopce Zlatý kůň. Území se geomorfologicky řadí ke Karlštejnské vrchovině, podcelku Hořovické pahorkatiny. Geologicky přísluší jádru výplně spodnopaleozoické pražské pánve, která je součástí Barrandienu. Zlatý kůň je tvořen vrstvami spodního a středního devonu. Oblast v době tvorby spodnodevonských organodetritických koněpruských vápenců připomínala korálový útes (stupeň prag, stáří až 410 milionů let). Pestrou druhovou mozaiku dokládá více než 500 živočišných druhů v nich nalezených. Na ně, po dočasném přerušení sedimentace, nasedají vrstevnaté mělkovodní kalové organodetritické vápence suchomastské (nejvyšší zlíchov až bazální eifel) a střednědevonské vápence akantopygové (eifel) tvořící vrcholové partie kopce. Masiv Zlatého koně je prostoupen ve směru zhruba V–Z neptunickými žilami, což jsou rozsedliny, které vznikaly v podmořském útesu v době tvorby vápenců a které jimi byly vyhojeny ještě v průběhu jejich tvorby. Tento výjimečný fenomén lze pozorovat na mnoha místech návštěvní trasy. V severním svahu kopce je koněpruský devon ohraničen očkovským přesmykem, výraznou, k severu ukloněnou směrnou tektonickou poruchou. Podél ní byly během variského vrásnění nasunuty starší horniny silurské na mladší horniny devonské. Během násunu se koněpruské vápence chovaly jako pevné těleso, zatímco u nadložních suchomastských vápenců došlo k rozposunování nejnižších poloh. Proto v prvních metrech suchomastských vápenců jsou na mezivrstevních plochách patrné tektonické ohlazy. Jeskyně jsou vyvinuty ve třech výškových úrovních, označovaných jako patro spodní, střední a svrchní. Výškové rozpětí mezi nejnižším a nejvyšším místem jeskyní dosahuje 70 m a jejich celková délka přesahuje 2 km. Různé litologické vlastnosti vápenců a jejich tektonická stavba výrazně ovlivnily tvar jeskynních prostor. Spodní patro vzniklo ve vápencích koněpruských a nalézá se níže, než je dno Houbova lomu. Na korodovaných stěnách můžeme studovat vypreparované fosilie, jako např. lilijice, ramenonožce, mechovky, korály, mlže, plže atd. Křížové zvrstvení detritu a zrn vápence dokládá změny podmořských proudů v blízkosti útesu. Tvar prostor dokládá dominantní vliv tektonické predispozice na jejich modelaci. Převládá výška nad šířkou, prostory jsou často úzké, vysoké a přecházejí do komínů. Povrch hlinitojílovitého dna se pohybuje kolem 398 m n. m. Sedimenty, pravděpodobně přeplavené spraše, jsou laminované a obsahují množství slídy. Po objevu během výzkumu v nich byla vykopána sonda hluboká cca 7 m. V této hloubce prý byly nalezeny medvědí kosti, skalnaté dno však sonda nezastihla. Strop Hlavní chodby přechází do úzké, strmě stoupající puklinovité větve ústící do Nové jeskyně, již součásti středního patra. Tato větev v minulosti sloužila vodě jako drenážní cesta.

Dvojice záběrů stejného místa, foto in situ, střední patro. Opál, místy i makroskopicky viditelný, bývá také součástí výzdoby řazené k nejstarší generaci speleotém Koněpruských jeskyní. Na snímku vlevo v normálním světle korozí vypreparované opálové kůry na kalcitových agregátech. V krátkovlnném UV světle (254 nm) se opál někdy projevuje jasnou světle zelenou flourescencí (viz snímek vpravo).

Střední patro je prostorově nejrozsáhlejší a morfologicky i geneticky nejsložitější. Část jeho prostor je geneticky i prostorově vázána na tektonizované ukloněné rozhraní lavicovitých až deskovitých vápenců suchomastských s podložními vápenci koněpruskými. Rozvolněné mezivrstevní plochy dolních poloh suchomastských vápenců a zejména jejich křížení s tektonickými liniemi usnadnily vodě průstup masivem. Po výzdvihu území na nich vznikaly první drenážní cesty, protokanálky, které vodu soustřeďovaly a odváděly. V průběhu času se zvětšovaly a vznikaly první jeskynní dutiny. Výškové rozpětí známých prostor je zde v rozmezí cca 450–400 m n. m. Jiné jeho prostory vznikly podříznutím výše uvedeného rozhraní korozí vápenců během několikeré stabilizace hladiny podzemních vod v úzkém výškovém rozpětí 432–438 m n. m. Po pozdějším poklesu hladiny podzemních vod došlo místy k řícení stropů. Proto část volných jeskynních prostor dnes nalézáme nad řícenými stropními bloky. Opadem stropů také vznikla Janina jeskyně v Zářijové jeskyni. Do svrchního patra vedou dva 14 m vysoké komíny, až k úrovni spodního patra spadá 27 m hluboká Letošníkova propast. K úrovni spodního patra se také velmi přibližují prostory na severním konci Staré chodby.

Svrchní patro (Mincovna) leží nehluboko pod povrchem s počvou v úrovni 455 m n. m. Je nejméně rozsáhlé, celkem 60 m dlouhé. Prostupuje suchomastské vápence a jejich rozhraní s nadložními akantopygovými vápenci. Nejvýchodněji položená prostora je vyplněna sedimenty, její část má náznak zarovnaného stropu. Volné prostory jsou tvořeny dvěma zhruba rovnoběžnými vysokými chodbami, ve spodní části místy srdcovitého průřezu. Sledují svislé tektonické poruchy v suchomastských vápencích a jsou spojeny průchody mezi skalními pilíři. Západní z chodeb končí na severu ve výplních krasového závrtu. Východní volná chodba v severní části pokračuje komínem jak na povrch, tak i dolů do středního patra (14 m). Na jižním konci je uměle otevřena štolou dnešního turistického východu z jeskyní. Také zde je komín jak na povrch (neprůlezný), tak i do středního patra se 14 m vysokým točitým schodištěm turistické trasy. Na stěnách patra je sporadická sintrová výzdoba (včetně nejstarší generace), na hlinité počvě s kameny několik stalagmitů a sintrových desek.

Výzdobě spodního patra dominují excentrické krápníky. Na snímku útvar zvaný motýlí křídlo.

Foto: A. Komaško

Jeskyní neprotéká žádný aktivní tok a veškeré vody jsou srážkového původu. Také se nenašly sedimenty, které by nasvědčovaly, že jí v minulosti ponorný tok protékal. Vývoj jeskyní odrážel vývoj Českého masivu a jeho výškové změny oproti mořské hladině. Jeskynní prostory tak nesou stopy modelace jak nad úrovní hladiny podzemních vod, tak i z období, kdy byly zcela vyplněny vodou, což je patrné zejména na morfologii prostor středního patra.

Změny geologického vývoje Českého masivu, odvislé na změnách klimatu, se odrazily také na pestrosti speleotém Koněpruských jeskyní, rozčleněných do pěti generací. Představují nejúplnější sled jeskynní výzdoby Českého krasu.

Nejstarší, tzv. první generace krápníkové výzdoby se vyskytuje na stěnách, stropech a tmelí řícené stropní desky a na řadě míst také leží opadaná, např. v severní části Proškova dómu v sedimentech starých cca 1,5 milionu let. Nejznámějším představitelem této generace jsou tzv. koněpruské růžice, korodované agregáty koralitového typu. Kromě nich výzdobu tvoří bílé cukrově zrnité sintry a geneticky různé typy trsovitých krystalových agregátů, vzniklých jak výparem vody ze vzlínajících roztoků, tak i krystalizací ve vodě. Kromě kalcitu, kterým jsou tvořeny, v nich bývá čirý či mléčně zbarvený opál, někdy viditelný i pouhým okem. Místy se na spodních partiích podlahových sintrů této generace vyskytují čistě křemenné polohy. Výzdoba s opálem se sice vyskytuje v mnoha dalších jeskyních, nicméně koněpruské růžice s masivními akumulacemi opálu jsou světovým unikátem. Opálonosnou výzdobu v nesouvislých výskytech nalezneme takřka v celém výškovém rozpětí Koněpruských jeskyní. Vznikala jako důsledek specifických klimatických podmínek, kdy u nás doznívalo tropické až subtropické klima. Do druhé generace krápníkové výzdoby se řadí stébelnaté krystalické sintry medové barvy (tzv. medové sintry), známé z řady dalších jeskyní. Proškově dómu vévodí největší stalagmit českých jeskyní (s výškou 7 m a průměrem u paty 10 m), řazený již do třetí generace. V této a v dalších generacích se vyskytují hůlkovité stalaktity, stalagmity, v menším počtu i kupovité stalagmity, z vysokých komínů splývají sintrové „vodopády“ větších rozměrů a mocností, místy nalezneme brčka. Části prostor kryjí podlahové sintry, ojediněle s hrázkami a jezírky. Ve spodním patře z výzdoby dominují excentrické krápníky. Na mnoha místech jeskyní nalezneme apatitové, resp. fosfátové povlaky. Na více místech středního patra se objevují krystaly i povlaky sádrovce, často s opálem a v objevné chodbě navíc s aragonitem.

Život v podzemí

Pro různorodost mikroklimatických podmínek jsou Koněpruské jeskyně mimořádně významnou lokalitou pro hibernující letouny. V průběhu let v nich bylo pozorováno deset druhů, mezi nimi je dominantní netopýr velký (Myotis myotis), patřící k našim největším netopýrům, a vrápenec malý (Rhinolophus hipposideros), který zde tvoří největší známou kolonii v Českém krasu. Dále se vyskytují (či byli pozorováni) netopýr vodní (Myotis daubentoni), netopýr dlouhouchý (Plecotus austriacus), netopýr velkouchý (Myotis bechsteinii), netopýr černý (Barbastella barbastellus), netopýr ušatý (Plecotus auritus), netopýr řasnatý (Myotis nattereri), netopýr vousatý (Myotis mystacinus)a netopýr brvitý (Myotis emarginatus).Podrobný výzkum bezobratlých nebyl dosud proveden. Z motýlů můžeme nejčastěji potkat píďalku jeskynní (Triphosa dubitata), vzácněji můru sklepní (Scoliocentra villosa). V blízkosti vchodů nalezneme komáry, brouky, stonožky a některé mouchy. Setkáme se zde i s pavouky, pozorovány byly žížaly a svinky. Přítomné houby se podílejí na rozkladu bezobratlých, jiné profitují na organické hmotě vnesené dovnitř návštěvníky. Nečekaný je občasný výskyt mykorhizní houby klouzka zrnitého (Suillus granulatus) na skalní stěně svrchního patra, zatím vždy v období pozdní zimy (fotografie je orientována správně).

Na skalní stěně svrchního patra občas vyroste mykorhizní houba klouzek zrnitý (Suillus granulatus). Dané místo je mělko pod povrchem, kde roste jak borovice černá, tak borovice lesní, takže lze předpokládat blízkost jejich kořenů. Foto in situ, 13. 3. 2010.

Foto: A. Komaško

Historie

První písemnou zmínku o jeskyních na Zlatém koni známe z knihyVersuch einer Naturgeschichte Böhmenspražského profesora Laurenze Alberta Dlaska z roku1822. Obsah textu je vztahován k jednomu z přirozených jeskynních vchodů středního patra, známého již od nepaměti. Vlastní jeskyně však popisu neodpovídá a je možné, že došlo ke splynutí popisů dvou různých částí jeskyně, z nichž jedna, po přechodném otevření k povrchu, opět upadla v zapomnění. Po odstřelu v Houbově lomu 14. 9. 1950 se v jeho stěně objevil otvor. Lomaři Mareš, Chvojka, Štěpán a Jiránek vnikli dovnitř a zjistili, že chodba končí závalem. V boční větvi nalezli rozměrné průkopy, středověký visací zámek, nůžky ze 16. stol. a další archeologické nálezy. Zjistili, že větev je pokračováním odedávna známé jeskyně Ztracená (též Pastevčí), kterou lidé obývali již v paleolitu. Přibližně o měsíc později pronikli za zával, kde nalezli nízkou, rozlehlou a rozvětvující se jeskyni. Během následujícího průzkumu byly objeveny další části až po Hlavní (dnes Proškův) dóm, ve kterém bylo nalezeno množství zvířecích kostí jak z poslední doby ledové, tak z dob starších. Nejstarší datované nálezy (cca 1,5 mil. let) přísluší fauně drobných obratlovců a ležely společně s opadanou výzdobou první generace. Nalezeny byly také lidské ostatky, u nichž bylo až po roce 2000 radiokarbonovou analýzou stanoveno stáří na 12 870 ± 70 BP, což koresponduje s magdalénským osídlením Českého krasu. Výstupem do komína nedaleko Letošníkovy propasti objevil Jiří Kukla, budoucí kvartérní geolog světového jména, svrchní patro s pozůstatky penězokazecké dílny provozované někdy mezi lety 1469–1472. Počákem roku 1951 bylo nalezeno spodní patro. V září téhož roku byl prostřelen vchod do dalších prostor středního patra, které se později podařilo propojit s již známými částmi. V roce 1965 výstupem do stropu spodního patra objevili Pavel Nosek, tehdy student Matematicko-fyzikální fakulty UK Praha, a Jaroslav Hromas, současný ředitel Správy jeskyní ČR, stoupající pokračování vedoucí do rozlehlých prostor Nové jeskyně s Peklem a Kavárnou, které se později průlezy nad závaly podařilo propojit přes Březinovy síně s již zpřístupněnou částí. Tak postupně vznikl z jednotlivých izolovaných částí systém zvaný Koněpruské jeskyně.

Ochrana unikátního systému

Největším nebezpečím pro Koněpruské jeskyně by mohly být otřesy vyvolané trhacími pracemi v činných lomech. Pro objektivní posouzení jejich vlivu a optimalizaci trhacích prací se od června 1999 přistoupilo k monitorování intenzity otřesů. Počítač umístěný v jeskyni běží nepřetržitě a jakmile intenzita jakéhokoliv otřesu skalního masivu přesáhne předem danou mez, zařízení provede záznam. Data vybírají pracovníci Správy Koněpruských jeskyní a elektronickou poš­tou je zasílají akreditované firmě k vyhodnocení. Vyhodnocovací program je také na Správě Koněpruských jeskyní, takže souběžně i zde probíhá kontrola intenzity otřesů. Pokud dojde k překročení stanoveného limitu, okamžitě se sejdou zástupci těžařské organizace a správy jeskyní, vyhodnotí situaci a přijmou příslušná opatření vedoucí ke snížení zatížení skalního masivu, a tím i k vyšší ochraně jeskynních prostor.

Posláním Správy Koněpruských jeskyní je skloubit ochranu unikátního přírodního fenoménu s báňskobezpečnostními požadavky a s provozováním „turistického cirkusu“, nikoliv však na úkor ochrany jeskyně či maloplošného chráněného území NPP Zlatý kůň. Do konce dubna 2010 navštívilo jeskyně více než 5,5 milionu návštěvníků. Pro většinu z nich jsou Koněpruské jeskyně naučnou stezkou vedenou podzemím, pro učitele názornou učební pomůckou a pro odborníky otevřenou knihou, dodnes ne zcela přečtenou.

Autor je vedoucím Správy Koněpruských jeskyní a správcem Jeskyní pod Sněžníkem