Z naší přírody

Ochrana přírody 4/2009 — 31. 8. 2009 — Z naší přírody — Tištěná verze článku v pdf

Jeskyně Na Špičáku

autorka: Evelyna Vozábalová

Jeskyně Na Špičáku, dříve nazývaná Supíkovická krápníková jeskyně, se nachází v jižním svahu nápadného osamělého vrchu Špičák (518 m n. m.), jižně od obce Supíkovice v okrese Jeseník. Je jedním z nejznámějších podzemních krasových jevů Jesenického krasu a spolu s jeskyněmi Na Pomezí je zpřístupněna pro turisty.

Stručná geologie

Tato naše nejmenší jeskyně má zcela odlišný charakter od ostatních jeskyní v krasových oblastech České republiky. Tvoří ji masivní světlešedé, tektonicky málo porušené celistvé mramory stáří 350–380 milionů let. Mramory se usadily původně jako vápence na dně devonského moře, které dnešní Slezsko a Moravu postupně zaplavovalo od severu k jihu. Geologicky patří k pruhu mramorizovaných vápenců patrně devonského stáří, které tvoří úzký pruh v sérii nekarbonátových hornin tvořících východní sektor sedimentárního pláště žulovského masivu. Tento masiv je rozsáhlé těleso, které se rozkládá mezi Rychlebskými horami a Hrubým Jeseníkem, kde vystupuje na povrch v Žulovské pahorkatině. Od Rychlebských hor je odděleno okrajovým sudetským zlomem, od Hrubého Jeseníku morfologicky výraznou sníženinou, kterou protéká řeka Bělá. K severu se zvolna noří pod neogenní a kvartérní sedimenty Slezské nížiny. Žulovský masiv patří k ne­usměrněným variským, pozdně orogenním masivům moravskoslezské části Českého masivu. Tvoří jej převážně žuly a granodiority, v nichž jsou na mnoha místech uzavřeny kry okolních krystalických hornin, často také zkrasovělých mramorizovaných vápenců.

Během geologického vývoje byly vrstvy vápenců rozlámány a zvrásněny spolu s okolními horninami. Přitom byly částečně přeměněny vyvřelými horninami, zvláště pak žulou, do podoby krystalických vápenců-mramorů.

Na tektonicky narušené vrstvy mramoru, které budují vrch Špičák a jeho okolí, výrazně působily srážky i povrchové vodní toky. Rozpouštěním kalcitu postupně rozšiřovaly pukliny, vytvářely podzemní kanály, kterými voda odtékala do vznikajících údolí, a pomalu vytvářely jeskynní labyrint. Za podmínek, které panovaly na většině území dnešní České republiky, by jeskynní systém pod Špičákem dnes pravděpodobně sestával z úzkých puklin pro člověka neprostupných. Severský kontinentální ledovec, který se zejména v předposlední době ledové (saalské) zhruba před 150 tisíci lety zastavil až o naše pohraniční hory, však významně ovlivnil další vývoj jeskyně. Při oteplování a pozvolném ústupu ledovce modelovaly jeskyni i jeho tavné vody. Výrazně agresivnější ledovcová voda urychlila vývoj podzemních dutin, a protože se v nich po velmi dlouhou dobu tvořila trvalá podzemní jezera, způsobila zejména jejich rozšiřování. Nejaktivněji rozpouštěla vápenec při hladině jezer, takže podzemní chodby dostávaly neobvyklý srdcovitý profil a v celém systému vznikla výrazná horizontální úroveň stropů a výklenků. Vytvořil se tak labyrint pravoúhle orientovaných chodeb připojujících se od severozápadu k hlavní chodbě, jež má směr JZ–SV, a sleduje tak zhruba jižní úpatí Špičáku. Tato geneze a modelace jeskyně nemá v ČR obdoby a také v jiných zemích je velmi vzácná. Do světové odborné literatury byl tento fenomén uveden právě na příkladu jeskyně Na Špičáku.

Dnes jsou chodby vyššího patra jeskyně již bezvodé a hladina vody se objevuje občas ve dvou propástkách, kde v průběhu roku jen nepatrně kolísá. Z podzemního labyrintu je známo 410 metrů.

Hydrologie

Také hydrogeologické poměry supíkovického krasu jsou velmi složité a doposud jen velmi málo známé. Podzemní i povrchové odvodňování tohoto území nijak nesouvisí s uspořádáním dnešní údolní sítě. Na jihu, v oblasti Špičáku, se v současnosti celé území nachází vysoko nad dnem údolí řeky Bělé, takže pohyb povrchových a podzemních tekoucích vod směřuje k severu ve směru celkového sklonu povrchu. Barvicími zkouškami bylo potvrzeno, že hlavní část podzemních vod se pohybuje velmi rychle z okolí jeskyně Na Špičáku směrem k severu a objevuje se na povrchu nejprve na dně jámového lomu v Supíkovicích a potom na dně Supíkovického potoka již pod Velkými Kuněticemi na polském území. Režim podzemních vod supíkovického krasu má zvláštní ráz. Pruh zkrasovělých mramorů zřejmě ve svých krasových dutinách drenuje vody i ze širokého nevápencového údolí. Svědčí o tom velká vydatnost jeskynního pramene načepovaného při těžbě mramoru na dně supíkovického lomu. Voda je velmi tvrdá, silně mineralizovaná, mikrobio­logicky zcela sterilní. Velmi pravděpodobně jde tedy o vodu hlubinné krasové cirkulace, která má ráz fosilní vody.

Sekundární krasová výzdoba

Jeskyně Na Špičáku neoplývá bohatou krápníkovou výzdobou. Mnoho z ní už stačili zničit návštěvníci v průběhu staletí, kdy bylo podzemí volně přístupné. Přesto se dochovaly masivnější sintrové náteky na stěnách a částech podlah i drobné stalaktity a záclonky ve výklencích. Za zmínku stojí také malé sintrové jezírko ve Velkém dómu. Pozoruhodným jevem je současná, poměrně rychlá tvorba nových krápníkových útvarů zatím v podobě dutých brček. Jeskyně je také jednou z mála lokalit s výskytem nickamínku – kašovité hmoty, v podstatě nezpevněného sintru. Stěny i stropy některých chodeb jsou pokryty silnou vrstvou místy suchého a drobivého, místy rozbředlého a mazlavého sintru, který vytváří agregáty květákovitých tvarů. Tento amorfní vápenec byl na rozhraní středověku a novověku seškrabován jako zázračný lék a používán k teplým obkladům jako antacid, při léčbě úplavice, zhoubných horeček, k vysoušení všech druhů vředů apod. Pověra o jeho léčivosti se k nám donesla z alpských zemí.

Historie

Jeskyně Na Špičáku je známa od nepaměti, ale s jistotou lze tvrdit, že patří k nejstarším písemně doloženým jeskyním ve střední Evropě. V roce 1430 se o ní ve své příručce pro hledače zlata zmínil prospektor Antho­nius Wale z Krakova jako o pradávném horním díle. Jeskyně byla zřejmě silně frekventovaná nejen před tímto datem, ale i později. Již ve 13. století poskytovala bezpečné útočiště obyvatelstvu v průběhu tatarských a tureckých nájezdů, napoleonsko-pruských válek v 19. století a při dalších, většinou válečných událostech. Sloužila za úkryt lidem pronásledovaným církví nebo zákonem. Podle pověsti se zde ukrývali a své bohoslužby konali čeští bratři po bitvě na Bílé hoře (1620) a není vyloučeno, že po nějakou dobu byla jeskyně i poustevnou. Na počátku 19. století tu byla nalezena lidská kostra pokládaná za pozůstatky osamělého návštěvníka, který v podzemí zabloudil a vysílením zemřel.

Roku 1884 navštívili jeskyni geologové Alexander Makowsky a Anton Rzehak. Jeskyni prozkoumali, odborně popsali a dali pořídit i její plán, který velmi pečlivě nakreslil vojenský topograf Johan Ripper, zeť zakladatele lázní Jeseník Vincenze Priessnitze. Jeho pozoruhodně přesná mapa byla používána ještě počátkem 20. století.

V letech 1884–1885 bylo v úzké skalní průrvě vystavěno kamenné schodiště s převýšením osmi metrů a jeskyně byla zpřístupněna Sudetským horským spolkem (Sudeten Gebirgsverein). Již tehdy vcházely skupinky návštěvníků do jeskyně s průvodcem a na cestu si svítily svíčkami nebo karbidovými lampami. Vzhledem k vysokému vstupnému zájem o prohlídku jeskyně nebyl velký, a proto se spolek posléze provozování jeskyně zřekl. Přesto byla až do 2. světové války významným turistickým centrem. Za války se jeskyně stala nuceným úkrytem pro několik příslušníků německé armády rozdrcené u Opavy. Vojáci si obstarali mezi místním německým obyvatelstvem jídlo a civilní oblečení, ale zajetí se přesto nakonec nevyhnuli. Na počátku roku 1947 byli poblíž Supíkovic chyceni dva příslušníci wehrwolfů, kteří se rovněž zdržovali v jeskyni. Organizace Wehrwolf byla předvojem, který měl připravit cestu pro průchod velkých skupin banderovců přes naše území na západ.

V roce 1949 převzal opuštěnou jeskyni komunální podnik v Jeseníku a následně Turista, národní podnik, který ji v letech 1954–1955 prostřednictvím národního podniku Baraba upravil, opatřil raženou výstupní štolou a zavedl do ní elektrické osvětlení. Provoz jeskyně byl slavnostně zahájen v květnu 1955. V roce 1994 byly přístup k jeskyni i některé užší partie na prohlídkové trase přizpůsobeny parametrům invalidních vozíků, a tak – také díky přirozenému horizontálnímu směru chodeb – se stala jeskyně bezbariérovou. Od září 2007 do března 2008 prošla rozsáhlými opravami.

Nevyhovující zkorodované nosné konstrukce a zábradlí byly odstraněny, přemostění propástek bylo vyřešeno vybudováním mostků jednoduché a lehké ocelové konstrukce z matných nerezových materiálů, konstrukce lávek byla rovněž využita pro uložení trasy rozvodů inženýrských sítí. Při návrhu a realizaci nebyly uplatněny výrazné ozdobné a estetické prvky, aby neodváděly pozornost od výzdoby jeskyně. Úroveň prohlídkové trasy byla místy snížena až o 30 cm, byl opraven poškozený povrch chodníků a dále byly odstraněny staré zátěže a nefunkční pozůstatky původních zpřístupňovacích prací. Snížení chodníků dnes umožňuje pohodlný a bezpečný průchod jeskyní. Úpravy byly dokončeny kompletní výměnou svítidel a dorozumívacího zařízení. Chodníky jsou osvětleny pozičními světly, sloužícími v nouzi při náhlém výpadku elektrické energie, atraktivní partie jsou nasvíceny reflektorovými svítidly. Celý systém je řízen jednoduchým dálkovým ovládáním.

Historické nápisy a kresby na stěnách jeskyně

Jeskyně Na Špičáku patří mezi přírodní výtvory poznamenané velkým množstvím nápisů a kreseb, z nichž některé jsou velmi staré. Byly vytvářeny různou technikou: nejběžnější jsou záznamy psané uhlem, červenou a hnědou rudkou, ale i tuhou nebo inkoustovou tužkou. Některé nápisy jsou tesány, ryty nebo vyškrabovány do skalní stěny. Pomineme-li nečitelné nápisy, jména a texty bez udání letopočtu, nejvíce záznamů pochází z 19. a počátku 20. století. Nejstarší datovanou památkou je do mramorové stěny Srdcové chodby vyťukávaný turnajový štít, uvnitř se stylizovaným výjevem snad Adama a Evy pod stromem poznání, nad nímž se nacházejí písmena „HB“ a rok 1519. Nejvýznamnější a zároveň ústřední epigrafickou památkou je vyobrazení motivu ukřižování v prostoru tzv. Kalvárie na křížení hlavní a Srdcové chodby.

O zdejších nápisech se vlastivědná literatura zmiňuje již od sklonku předminulého století. Historické nápisy a malby upoutaly pozornost vlastivědného pracovníka Adolfa Kettnera v 80. letech 19. století, zatímco Emil Rzehak, který Supíkovickou jeskyni navštívil v roce 1897, pokládal epigrafické památky za falza. Na výjimečnost jeskyně upozornil v roce 1953 Josef Skutil; zvláštní pozornost věnoval také výjevu ukřižování, jehož součástí měl být i „dorůstající měsíc", rovněž provedený hnědočerveným barvivem. Skutil též upozorňoval na riziko zániku nápisů působením prosakující vody a tvorbou nickamínku. V Přírodovědném sborníku Ostravského kraje XIV. v témže roce pak píše své shrnutí: „Uvedená revise epigrafického materiálu, který bude za několik desítek let jistě opět daleko zchátralejší a nezřetelnější, než ho bylo možno dnes zaznamenati, byla ještě v jednom ohledu důležitá. Mokré stěny supíkovické jeskyně, která je jinak paleontologicky i archeologicky sterilní, na nichž vápenné mléko rozkládá k nepoznání historické nápisy staré jen několik staletí, ukazují zřetelně, proč asi bezvýsledně se pátralo v našich jeskyních dosud po prehistorických kresbách a dokladech starého nástěnného umění, jejichž nedostatkem se tak liší jinak umělecky bohaté středoevropské paleolitikum od paleolitika zá-padní oceánské oblasti.“

Od roku 2003 probíhá v jeskyni již V. etapa dlouhodobého vědeckovýzkumného úkolu Záchranná dokumentace, studie obnovy a rekonstrukce historických nápisů a maleb v NPP Jeskyně Na Špičáku, kterou pro Správu jeskyní ČR zajišťuje speleoantropologické pracoviště Vlastivědného muzea a galerie v České Lípě. Předběžný epigrafický průzkum jeskyně v roce 2003 a následná I. etapa projektu proběhly za spoluúčasti pracovníků Vlastivědného muzea Jesenicka a Oddělení přírodních věd Slezského zemského muzea v Opavě.

Národní přírodní památka Na Špičáku

Národní přírodní památka (NPP) Na Špičáku byla vyhlášena na zalesněném vrcholu Velkého Špičáku tvořeném skalními výchozy středně až svrchně devonských krystalických vápenců. Platný právní předpis o vyhlášení zvláště chráněných území vydalo Ministerstvo kultury ČSR dne 10. 11. 1970, později přehlášených do kategorie NPP: zákon č. 114/1992 Sb., vyhláška 395/1992 Sb. na rozloze 7,05 ha. Jedná se o část kuželovitého tropického krasu vzniklého v neogénu a pohřbeného z velké části pod glaciálními štěrkopískovými nánosy. Tyto sedimenty v bezprostřední blízkosti NPP dosahují mocnosti přes 40 metrů. Relativní výška Velkého Špičáku je cca 70 m. Skalní defilé Velkého Špičáku vytváří hřebenovitě uspořádané skalní město se skalními jehlami v délce 260 m, se znaky periglaciální modelace. Vrstvy mramorů jsou na povrchu nevýrazně zkrasovělé, z drobných tvarů se na skalách vyskytují vrstevnaté a jamkové škrapy a mrazový srub.

Na povrchu tohoto významného krasového území jsou přirozené porosty tisu červeného (Taxus baccata) vtroušené mezi vápnomilné bučiny. Z území je známo 12 druhů letounů (Chiroptera), přičemž podzemní prostory jsou důležitým zimovištěm osmi druhů. Nejpočetnější je kriticky ohrožený vrápenec malý (Rhinolophus hipposideros). Přirozený bukový les slouží také jako významné loviště pro některé druhy letounů.

Hlavním motivem ochrany NPP je zachování krajinných prvků, povrchových a především podzemních krasových jevů v území a udržení původních druhů fauny a flóry. Schválený Plán péče o národní přírodní památku Na Špičáku na období 2007–2016 je závazným podkladem pro realizaci praktických zásahů v něm uvedených.

Autorka pracuje jako vedoucí Správy Jeskyně Na Špičáku