Výzkum a dokumentace

Ochrana přírody 5/2016 — 20. 12. 2016 — Výzkum a dokumentace — Tištěná verze článku v pdf

Z odkazu Vladimíra Homoly k ochraně přírody ve speleologii

Autor: Vladimír Homola

Studie Vladimíra Homoly, kterou si zde dovoluji představit, do kategorie zmíněné v úvodu jednoznačně zapadá. Dalším důvodem, proč se tímto dnes již vpravdě historickým textem zabývat, může být i poznámka pana profesora na konci průvodního dopisu: „Třeba někoho bude zajímat, jak jsme to viděli tenkrát.“ K objasnění souvislostí je nutné na úvod uvést alespoň několik základních informací o samotném autorovi. Vladimír Homola se narodil 24. února 1922 ve Zvolenu. Rodina se však brzy přestěhovala do Brna a koncem 20. let do Prahy. Již v dětství s rodiči navštívil prakticky všechny tehdejší zpřístupněné jeskyně na našem území a seznámil se i s lokalitami Moravského krasu, kde svoje akce organizoval Karel Absolon. Jeskyně mladého Vl. Homolu zaujaly natolik, že už od svých šestnácti let začal doprovázet Jaroslava Petrboka při jeho výzkumech v Českém krasu. Zpočátku se uplatňoval jako zdatný Petrbokův „kopáč“, brzy však převzal důležitou úlohu při dokumentaci a mapování jeskyní. Od konce 30. let se příležitostně účastnil prací se skupinou K. Absolona a později i s dalšími badateli v Moravském krasu. V té době však již organizoval své vlastní výzkumy, a to nejen v jeskyních Českého krasu, ale i v dalších krasových oblastech.

S podobnými nadšenci, jako byl sám, založil v květnu 1942 tzv. Jeskynní sekci Barrandien. Skupina sice nebyla úředně registrována, přesto vyvíjela značnou činnost a prováděla speleologické práce ve většině krasových území Čech. V roce 1944 pak byla přičleněna k odboru Klubu českých turistů Praha XV a počátky organizované speleologie u nás jsou dnes často spojovány právě s existencí této skupiny. Podle Homolova pracovního řádu pracovala až do roku 1949, kdy zanikla.

V roce 1943 zpracoval pro potřeby Státního archeologického ústavu a Úřadu pro ochranu přírody první systematickou evidenci krasových objektů v Českém krasu. Oblast rozdělil do tzv. jeskynních skupin a pro krasové objekty zavedl jednotný číselný systém. Ten byl již tehdy natolik logický a propracovaný, že se s drobnými úpravami v podstatě používá dodnes.

Postupně se však Homolovy aktivity přesunuly spíše do oblasti geologie a stratigrafie vápencových oblastí Československa, a přestože ještě po nějakou dobu publikoval své práce s krasovou tematikou, jeho „jeskyňářská“ éra na počátku 50. let postupně odeznívá.

Vladimír Homola a Jan Schmidt při mapování
v jeskyni pod Šeptouchovem. (Sbírka dokumentace
SJ ČR.Foto. C. M. Schüler, rok 1944)

Dnes je Vladimír Homola vnímán především jako vynikající hydrogeolog, kteréžto specializaci se aktivně věnoval ještě dlouho po svém odchodu do důchodu. Zemřel 17. 8. 2014 v Ústí nad Labem ve věku 92 let.

Jeskyňářská „kariéra“ Vladimíra Homoly byla sice relativně krátká, přesto však až nepředstavitelně bohatá. Již tehdy vnímal speleologii jako komplexní obor, který zahrnuje celou řadu disciplín, které od sebe lze jen těžko oddělit. Že mezi ně patří i ochrana přírody, si v té době uvědomoval jen málokdo. Je velice pravděpodobné, že byl jedním z našich prvních krasových badatelů, kteří si naléhavou potřebu ochrany jeskyní uvědomovali, a možná vůbec první, kdo o ní měl konkrétní představu.

Homolův text „Ochrana přírody ve speleologii“ byl sepsán koncem roku 1944 a jako koncept k další diskusi předán na výroční schůzi Jeskynní sekce prof. Radimu Kettnerovi. Ten v té době zastával funkci předsedy Krasové komise Ústředního výboru KČT, které byl dokument primárně určen a měl sloužit jako podklad k vydání tematické příručky. Podle vlastních slov profesora Homoly k diskusi nad předloženým tématem nikdy skutečně nedošlo, příručka světlo světa nespatřila a dokument postupně upadl v zapomnění.

Přesto v jedné ze složek Homolova „osobního jeskyňářského archivu“ se nachází další studie nazvaná Turistický význam jeskyní, jejich výzkum, zpřístupnění a provoz. Je datována 27. dubna 1945 (tedy tři měsíce po Ochraně přírody…) a v podstatě volně navazuje na předešlé téma. Najdeme zde podrobný rozbor prakticky všech aspektů provozování zpřístupněných jeskyní. Homola v textu řeší otázky od prvotního průzkumu, dokumentace, zpřístupňování, ochrany přes ekonomiku provozu až po význam jeskyní z hlediska cestovního ruchu. Dokument obsahuje i konkrétní metodické návody na průzkumy, odklizové či zpřístupňovací práce, a to včetně precizních nákresů. Je asi zbytečné dodávat, že pro metodiku jsou charakteristické minimální zásahy do původního stavu a že realizaci těchto návodů můžeme dnes vidět ve všech našich zpřístupněných jeskyních.

Rozsah tohoto článku bohužel neumožňuje uvést celý Homolův text, takže některé odstavce jsou nahrazeny pouze poznámkou se stručným popisem obsahu. Doufám však, že i následující vybrané pasáže dokážou alespoň navodit atmosféru tehdejší doby a přiblížit autorovu snahu definovat obecnou ochranu krasových jevů v době, kdy u nás žádná taková ochrana prakticky neexistovala.

Z textu Vladimíra Homoly – Ochrana přírody ve speleologii:
Převratné změny, jež nastaly v posledních dvou desítiletích v metodách speleologických výzkumů, a zvláště používání rozsáhlých technických zákroků jak při výzkumech, tak hlavně při zpřístupňování jes­kyní, přiměly již několik států k vydání zákonů nebo alespoň nařízení o ochraně krasových zjevů jako pří­rodních památek a k postavení speleologických prací pod státní nebo veřejný odborný dozor. U nás bohužel veškerá dosavadní jednání v tomto směru byla bezúspěš­ná, ba nebyly vydány ani směrnice, jimiž by se měla ochrana krasových zjevů řídit.

Pozn.: Definice a charakteristika krasových jevů, všeobecné zásady ochrany přírody, ohrožení lidskou činností a přírodními vlivy.

Pokud jde o změny rázu krajiny způsobované člo­věkem, musí ochrana přírody uzavírat stále kompromisy mezi technickým pokrokem a snahou člověka využít příro­du co nejvíce, a ochranářskými snahami vedenými pohnut­kami estetickými, etickými, též vědeckými a pe­dagogickými. Tu má ochranářství za úkol stanovit pří­pustné meze změn a úprav, aby lidské zásahy do přírod­ního dění nebyly příliš velké a nápadné, avšak musí při tom dbáti požadavků technické hospodárnosti a účelnosti požadovaného řešení.

Pozn.: Přirozené změny zemského povrchu, rozdělení přírodních památek: běžné, unikátní.

V krasových oblastech patří k prvému druhu pří­rodních památek škrapy, závrty, uvaly, slepá a poloslepá údolí, ponory, propadání (katavothrony), jeskyně, propasti, podzemní toky, výtoky (vaucluské prameny), suchá údolí, v cizích krasech polje apod. Ke druhému typu patří v našich zeměpisných poměrech všechny ledové jes­kyně, dále některé jeskyně krápníkové se zvláštní ge­nesí výzdoby a některé jeskyně se vzácnou temnostní faunou nebo flórou, jež by mohla býti zničena změnou oekologických podmínek.

Tímto rozdělením jsme určili i poměr ochranářství k technickým zásahům. U prvé kategorie se povolují pod podmínkou, že se omezí jen na zákroky nejnutnější, že budou provedeny co nejšetrněji a že budou respekto­vati charakter památky. U druhé kategorie odmítáme technické zásahy buď úplně, nebo je povolujeme za před­pokladu, že jimi nebude dosavadní stav nijak dotčen. Aplikujme nyní tyto zásady na jednotlivé obory speleo­logické činnosti.

Dnešní speleologickou činnost můžeme rozdělit na sportovní a turistickou, vědeckou a explorátorskou, a na exploitační.

 

 

 

 

 

 

 

Snímky pořizované Vladimírem Homolou při
výzkumných pracích v Českém krasu.
Vchod do jeskyně Krápníková v původním stavu (1941)
a po provedených vykopávkách (1942).
(Sbírka dokumentace SJ ČR)

Při činnosti sportovní a turistické v nezpří­stupněných jeskyních dochází nejčastěji k poškozování krápníků lámáním, úderem nebo zakouřením a k poško­zování některých sintrových nebo náplavových forem jeskynního dna, jež mohou míti značnou cenu vědeckou. Kromě svévolného ničení dochází k uvedenému poškozová­ní hlavně při zatloukání horolezeckých skob a při upev­ňování lanových žebříků. Tu musíme míti na paměti, že většina krápníků na hlinitém podkladu nemá velké sta­bility a může býti vyvrácena již poměrně malým tlakem. Používáme-li krápníků k upevňování lanových žebříků nebo lan, máme voliti pokud možno stalagmity nebo stalagnáty narostlé na skalním podkladu, jež jsou silnější 10  cm a upevňovati lana a žebříky těsně u ze­mě, aby otáčivé síly působící na krápník byly co nejmenší.

Pozn: Obecné zásady bezpečného pohybu v jeskyních.

Činnost vědecká a zvláště explorátorská za­sahuje podstatněji do přírodního rázu jeskyní a jeskynního prostředí rozšiřováním těsnin, prokopáváním zanesených chodeb, odstřelováním nebo vyčerpáváním sifonů apod. Je zde mnoho společných zásahů jako při činnosti exploitační a proto se zmíníme o pracích pro obě tyto skupiny společně.

Z prací, které mění pouze přechodně jeskynní prostředí, jsou to hlavně barvení vod a zkoušky kouřové, plyny vznikající při práci benzinových motorů nebo při spalování bleskového svět1a při fotografování v málo větraných prostorách. Těmito prácemi dochází ke znečišťo­vání vody a vzduchu v jeskyních, jež může dostoupiti koncentrace vedoucí k otravám živočichů. Při barvení vod je zákonem zakázáno používati látek žíravých, otravných nebo páchnoucích (i nafty nebo petroleje), neboť krasové vody mají většinou velmi malou možnost filtrace a z nedostatku jiných zdrojů se jich mnohde používá jako vody pitné. K těmto zkouškám se v po­slední době používá nejčastěji buď barvení fluoresceinem, uraninem, eosinem, nebo chemických zkoušek na roz­pustné sole vzácnějších prvků, či konečně měření radioak­tivity. Při všech těchto metodách nutno dbáti toho, aby koncentrace roztoku ve zkoumaných vodách nedosáhla nikde stupně jedovatosti a tím aby nebyl ničen organický život hlavně v podzemních částech toku.

Členové Jeskynní sekce OKČT Beroun při odstraňování zříceného stropu
v jeskyni nad lomem Pražské železářské společnosti.
(Sbírka dokumentace SJ ČR, rok 1941)

Rovněž při zkouškách průvanů kouřem nebo pách­noucími látkami (pyridinem apod.) nesmí býti použito látek jedovatých nebo takových, které by trvale zbarvovaly stěny jeskyní nebo jejichž zápach by setrvával v prostorách delší dobu. Používání takových látek by mělo za následek buď usmrcení, nebo vypuzení cavernicolní fauny, vědecky často zajímavé a důležité.

Při vědeckých pracích dochází ke změně vzhledu jeskynních prostor ponejvíce při výzkumech archeologických, paleontologických a stratigrafických, neboť jest často nutno prokopávati několik metrů mocné vrstvy sedimentů. Zde máme dvojí mož­nost řešení, jak jeskyni upraviti po dokončení výzkumů. Buď sondy a výkopy zahážeme a po­vrch sedimentů zarovnáme do stavu před výkopem, nebo vyklidíme všechny prokopané sedimenty z jeskyně a dno ponecháme v tom stavu, v jakém bylo při počátku nejstaršího nebo nejdůležitějšího osídlení jeskyně. Nikdy neponecháváme výkopy otevřeny a vykopanou hlínu na hromadách, jednak z důvodů estetických, hlavně však bezpečnostních.

Fotodokumentace jeskynních skupin Českého krasu z archivu Vladimíra Homoly. Dle orig. popisu: Údolí Berounky od Barrandeovy jeskyně. V pozadí synklinála Šanového koutu, uprostřed lom Pražské železářské v Kozlu, před ním Kazatelna. (Sbírka dokumentace SJ ČR, foto Vl. Homola, rok 1943)

Je samozřejmé, že při vykopávkách dochází ke křížení zájmů archeologie, resp. paleontologie se zájmy ochrany přírody, zvláště tam, kde jde o výkopy v sedimentech krytých krápníkovou výzdobou. Kompromi­sem, který ve většině případů uspokojí obě strany, jest průzkum sondami v místech nekrytých sintrem, příp. podkopávání míst krytých sintrem, ale pouze v malém plošném rozsahu, aby nedošlo k prolomení sintrové pokrývky a zničení krápníkové výzdoby. Po dokončení výzkumu jest nutno vykopané prostory zaházet a hlínu pečlivě udusat, zvláště v podkopaných partiích, aby časem nedošlo ke sléhání hlíny a vzniku propadlin. Po­vrch sedimentu nutno upraviti tak, aby se co nejvíce blížil tvaru povrchu před výkopem. Jest samozřejmé, že místa výkopů musí býti pečlivě zanesena do podrobných map, z nichž jest možno vyčísti a v jeskyni vytýčiti, v kterých místech byly hloubeny sondy a v kterých místech jest ještě neporu­šená vrstva. Doporučuji osaditi v důležitějších jeskyních pevné body, jež by sloužily jako základ k vytyčování míst výkopů. Metodika archeologických a paleontologických výzkumů nespadá do rámce našeho pojednání, a nebudeme se jí zde proto zabývati.