Výzkum a dokumentace

Ochrana přírody 6/2008 — 16. 12. 2008 — Výzkum a dokumentace

Nálezy sklenobýlu bezlistého v masivu Boubína

Autor: Zdeněk Patzelt

Sklenobýl bezlistý (Epipogium aphyllum) patří k našim nejvzácnějším rostlinám z čeledi orchidejovitých (Orchidaceae) a podle zákona o ochraně přírody a krajiny v platném znění je zařazen na seznamech kriticky ohrožené flóry ČR a SR a je chráněn podle Washingtonské úmluvy (seznam CITES). V současnosti má v Čechách pouhé dvě lokality potvrzeného výskytu, tj. Zelený důl v Krkonoších (jedna kvetoucí rostlina objevená v roce 2007) a šumavský Boubín; ještě před rokem 2006 byl v celých Čechách považován za nezvěstný a v jižních Čechách za vyhynulý (Procházka & Štěch 2002). Z Moravy je sklenobýl uváděn na více místech, ale s ohledem na nepravidelnost výskytu kvetoucích rostlin i obtížnost jejich naleze­ní v terénu, současné doložení výskytu z většiny lokalit chybí a veškeré recentní nálezy od roku 1998 pocházejí z pouhých pěti moravských lokalit (Šmiták in Půbal, Maunová 2007).

Na horním toku převládají bučiny bez bylinného porostu.

Foto Z. Patzelt

Nejnovější šumavská mikrolokalita je významná i početností kvetoucích rostlin, (bylo zde pozorováno celkem 25 jedinců). Biotop tvoří podmáčený humózní ostrůvek s prameništi na mírně vyvýšeném břehu, mezi bezejmenným potůčkem a jeho periodicky protékaným mělkým ramenem, které ostrůvek obtéká. Oproti jiným lokalitám zde v důsledku prosvětlení sklenobýl roste i v bylinném podrostu tvořeném hlavně šťavelem kyselým (Oxalis acetosella), pstročkem dvoulistým (Maianthemum bifolium), netýkavkou nedůt­klivou (Impatiens noli-tangere), devětsilem bílým (Petasites albus) a starčkem hajním (Senecio nemorensis). Svým charakterem se stanoviště nejvíce blíží biotopu R 1.4 lesní prameniště ve smíšené bučině. Další mikrolokalita sklenobýlu s šesti kvetoucími rostlinami byla ve stejný den zjištěna na břehu téhož vodního toku o několik set metrů níže, ve smrkové mlazině silně pozměněné působením člověka. Spolu s rostlinami pozorovanými o den dříve (Jersáková, Patzelt) výše proti proudu, na mikrolokalitách známých z roku 2006, zde bylo k 21. 6. 2008 dokumentováno celkem 49 kvetoucích rostlin. Z hydrologické pozice podél vodoteče je zřejmá vzájemná souvislost zdejších mikrolokalit a rovněž je zřejmé, že k šíření sklenobýlu dochází prostřednictvím vodního toku. Přestože se nejspíše jedná téměř výhradně o vegetativní šíření, podíl generativního rozmnožování vyloučit nelze. Pravděpodobné místo primárního výskytu matečných rostlin se nachází v zachovalé jedlové bučině pralesního charakteru v horní části toku, tj. v místě nalezeném již v roce 2006 (Půbal, Maunová 2007). Ve všech dokumentovaných případech se jednalo o místa, která sice mohou být vodním tokem zaplavována, ale nedochází k tomu příliš často. Delší periodicita záplav (cca 10 let) tak nevede k časté změně půdních i vegetačních poměrů a umožňuje sklenobýlu zdárně prodělat víceletý vývojový cyklus. Provádění managementových opatření na podporu druhu je tedy nutné neomezovat pouze na jednotlivé mikrolokality, ale plánovat je v celém povodí vodoteče. Nové nálezy sklenobýlu bezlistého tak opět zvýšily naději na jeho zachování v České republice.

Autor je členem redakční rady Ochrany přírody, konzultant ProGeo

LITERATURA

CHYTRÝ M., KUČERA T., Kočí M. [eds] (2001): Katalog biotopů České republiky, AOPK ČR, Praha – JERSÁKOVÁ J. & KINDLMANN P. (2004): Zásady péče o orchidejová stanoviště, Kopp, České Budějovice – PROCHÁZKA F. & ŠTĚCH M. [eds] (2002): Komentovaný černý a červený seznam cévnatých rostlin české Šumavy, CHKO Šumava a Eko-Agency KOPR, Vimperk, 140 pp. (in Czech) – PŮBAL D., MAUNOVÁ R. (2007): Sklenobýl bezlistý (Epipogium aphyllum) po 60 letech opět na Boubíně, Silva Gabreta, vol. 13, p. 7-14, Vimperk – Vyhláška MŽP 359/1992 Sb. – Washingtonská úmluva ve znění dodatků z 18. 9. 1997 a z 29. 4. 1999.