Výzkum a dokumentace

Ochrana přírody 5/2008 — 21. 10. 2008 — Výzkum a dokumentace

Drop velký

letitý problém české ochrany přírody

autorka: Vlasta  Škorpíková

Drop velký (Otis tarda) je kriticky ohroženým druhem České republiky. V roce 2005 pro něj řešitelský tým ve spolupráci s Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR zpracoval záchranný program. Článek stručně představuje základní bio nomické charakteristiky druhu, seznamuje s aktuální početností dropa, příčinami jeho úbytku a možnostmi nápravy. Zamýšlí se i nad důvody, proč záchranný program dosud nebyl schválen, a navrhuje schůdná řešení.

Stručná charakteristika druhu

Drop velký patří do řádu krátkokřídlých, tedy do příbuzenstva jeřábů a chřástalů. Je jedním z nejtěžších létajících ptáků na světě, samci mohou vážit i více než 15 kg (hmotnost samic málokdy přesáhne 5 kg). Přes svou hmotnost je dobrým a vytrvalým letcem. Většinu života se však zdržuje na zemi.

Areál druhu a jeho početnost

Drop velký se vyskytuje v zeměpisných šířkách eurasijské pevniny s kontinentálním klimatem především ve stepní zóně. Ze dvou jádrových evropských oblastí výskytu je na tom dnes jednoznačně lépe populace na Pyrenejském poloostrově. V současnosti uváděné počty 1 435 ex. pro Portugalsko a 23 300 ex. pro Španělsko jsou historicky nejvyšší, což ovšem nelze přičíst jen na vrub životních podmínek. Svou roli tu hraje i zdokonalení metod monitoringu populace a zvýšená pozornost věnovaná tomuto druhu v posledních letech. Středo evropská populace dropa velkého naopak prodělala výrazný pokles. V Polsku se ještě v roce 1936 vyskytovalo 592 dropů, poslední hnízdění bylo zaznamenáno roku 1986, v současnosti se druh vyskytuje jen výjimečně. V Německu se hnízdní areál dropa zmenšil na pouhá 2 % původního a počet ptáků klesl ze 3 000 ve 30. letech 20. století na dnešních 84 ex. Na Slovensku žilo počátkem 20. století převážně v nížinné oblasti kolem Dunaje 2 400 ex., v současnosti se dropi vyskytují pravidelně jen na jediné lokalitě jižně od Bratislavy v počtu kolem 10 ex. V Rakousku poklesly stavy dropů ze 700 až 800 ex. v letech 1939-1940 na 68-73 v roce 1990. Dnešní počty se pohybují v rozmezí 107-140 ex. Zatímco v Maďarsku žilo na přelomu 19. a 20. století 10 000-12 000 dropů, dnes se jejich počet odhaduje na 1 300. Velmi špatná je situace i v balkánských zemích. V Rumunsku, Bulharsku, Srbsku a Řecku, kde žily až stovky dropů, se jich dnes nevyskytuje více než 50. Na Ukrajině má být situace stabilní (640-850 ex.), v Turecku byl zaznamenán pokles, ale už rozpětí udávaných odhadů početnosti hovoří o značné nejistotě: 700-1 200 ex. pro rok 2004. Zásadní zemí pro areál dropa velkého na východě je Rusko. Udává se zde početnost 8 000-10 000 ex., zároveň je ale hlášena nízká hnízdní úspěšnost a očekává se nepříznivý trend vývoje populace.

V České republice byl drop velký lépe dokumentován až na přelomu 19. a 20. století, více údajů pak pochází z období po 2. světové válce. Jádrem výskytu byla vždy jižní Morava, především oblast úrodných znojemských nížin. Od 70. let 20. století zde bylo prováděno systematické sledování populace a až do roku 1986 bylo každoročně prokazováno 3-6 hnízdění. Většinou se jednalo o vysečená hnízda, takže skutečný počet hnízdících slepic byl vyšší. V dalších letech byla zaznamenávána už jen jednotlivá hnízdění, poslední v roce 2006. V oblasti pravidelně zimovalo přes 30, nejvíce (52) v roce 1975. Po roce 1982 klesly počty zimujících ptáků pod 30 ex., po roce 1991 pod 10 ex. V současnosti se dropi v oblasti vyskytují nepravidelně v počtu 1-6 ex., převážně v zimním a jarním období.

Nepříznivá situace ve vývoji populací dropa velkého ve střední Evropě vedla k návrhu Memoranda o ochraně a managementu středoevropské populace dropa velkého – mezinárodní dohody zastřešené Bonnskou úmluvou. Státy svým podpisem deklarují snahu dropa velkého chránit a napomoci jeho přežití či rozšíření. Česká republika k dohodě přistoupila v roce 2008 jako třináctá ze 16 dotčených zemí.

Biologie dropa a jeho role v ekosystému

Drop velký je druh polygamní a promiskuitní. První náznaky toku lze pozorovat za slunečných dnů ještě na zimovišti. Koncem března a v průběhu dubna se ptáci přesouvají na tokaniště. Tok probíhá ve volných skupinách, samci jsou 50 i více metrů vzdáleni od sebe, své představení předvádějí na víceméně náhodně vybraných místech. Začínají tokat již za ranního šera, popocházejí se vztyčenýmocasem a spuštěnými křídly, jemně našlapují. Později nafukují zvláštní vzdušný vak na krku, čímž zvýrazňují svoji mohutnost. Hlavu sklánějí dozadu na lopatky, takže vynikne jejich dlouhý vous, ocas pokládají na záda a nakonec obrátí křídla bílou spodní stranou nahoru a změní se v bílé koule, patrné z veliké dálky. V tomto postoji podupávají a otáčejí se dokola. Tok opakují v intervalu jedné i více minut, mezitím přecházejí na jiné místo, přičemž se často bez jakýchkoli náznaků nepřátelství míjejí s jinými samci. Samice, přitahované působivým vizuálním vjemem tokajících samců, se přibližují po jedné, dvou i v malých skupinách. Jejich přítomnost samce motivuje k dalším výkonům a větší vzájemné agresivitě. Natřásají se, cupitají drobnými krůčky kolem samic, k páření dochází převážně na okraji tokaniště. Uplatňují se při něm hlavně nejzkušenější a dominantní samci.

Oplodněné samice opouštějí tokaniště, aby založily hnízdo. Rozptylují se do okolí, někdy se vzdalují jen 50-100 m, často však odlétají mnohem dále, i 5-10 km. Svému hnízdišti bývají věrné a vracejí se sem po mnoho let. Jednotlivé slepice někdy hnízdí osamoceně, jindy jich může zahnízdit více na jednom poli v nevelké vzdálenosti (60 až 80 m) od sebe.

Hnízdem je mělká, jen 3-4 cm hluboká jamka v zemi o průměru 22-40 cm, většinou bez jakékoli výstelky. Umístěno bývá většinou v nízké trávě nebo na poli se zemědělskou plodinou, vzácně ve vyšší vegetaci. Ze 63 hnízd nalezených na Znojemsku bylo 42 ve vojtěšce, 6 v obilí, 5 v trávě, 5 v cukrové řepě, 2 v kukuřici a po jednom v brambořišti, hrachu a ve vičenci. Také v Maďarsku byla více než polovina ze 200 nalezených hnízd umístěna ve vojtěšce. V rakouském západním Weinviertlu a Marchfeldu hnízdí v současnosti převážná většina samic v ozimé pšenici. Zahnízdění v úhoru, hrachu, jarních obilovinách, bramborách či cukrovce jsou výjimečná. Oproti tomu v Burgenlandu se většina hnízd nachází v úhorech, kterých je zde ovšem oproti Weinviertlu plošně mnohem více.

První vejce snáší samice většinou kolem poloviny května, ve snůšce bývají nejčastěji dvě vajíčka. Mláďata se líhnou po 21-28 dnech inkubace. Samice jim potravu nejprve podává, brzy se však dokážou krmit sama. Několik dnů po vyklubání se rodina zdržuje v blízkosti hnízda, v případě nepříznivého počasí se na ně vrací a samice mláďata chrání. Později se ptáci zdržují v širším okolí, matka kuřata vodí až do podzimu. Mláďata začínají létat ve věku šesti týdnů. Na podzim se rodina přidává k jiným rodinným skupinám a samice s tohoročními mláďaty přežívají zimu ve společném hejnu. Samci pohlavně dospívají v 5–6 letech, samice ve 3–4 letech.

Drop velký je na jaře, na podzim a v zimě převážně býložravý. Rostlinky však nepožírá celé, oštipuje jen některé jejich části. Vzhledem ke značné schopnosti regenerace rostlin jim tedy nemůže způsobovat velkou újmu, a to ani když se na některých polích, především v zimě, soustředí desítky či stovky ptáků. V hnízdním období je významný podíl potravy živočišné, zejména hmyzu a drobných obratlovců. Drop využívá široké spektrum druhů, není závislý na jediném z nich. Jeho vliv na populace drobných živočichů v jeho prostředí je tedy rozložený jak časově, tak prostorově.

Dospělý drop nemá vzhledem ke své velikosti v přírodě mnoho nepřátel. K možným predátorům lze zařadit snad jen některé větší rasy psů a orly – z rakouských lokalit je známo, že při zpozorování orla mořského či královského dropi zpozorní, případně odlétají. Jinak je tomu ovšem se snůškami a mláďaty. Vejce a mladí ptáci jsou ohroženi liškami, jezevci, psíky mývalovitými, toulavými psy, krkavci, strakami, vránami. V některých částech současného areálu dropa velkého je predace velký problém, kterému je věnována zvláštní pozornost.

Drop velký nehraje v ekosystému výraznou roli ani jako predátor, ani jako kořist, jeho přítomnost v oblasti je však indikátorem pestrého, druhově bohatého prostředí. Jeho nároky na potravu jsou dosti vysoké, což znamená, že pokud v oblasti hnízdí a rozmnožuje se, musí zde být dostatečně široké spektrum různých skupin rostlin i živočichů. Taková krajina je tedy druhově bohatá a vyvážená. Vedle dropa tu lze často nalézt celou řadu dalších ohrožených druhů, například majky, zemní kozlíčky rodu Dorcadion, orly královské, motáky pochopy a motáky lužní, rarohy velké, poštolky rudonohé, koroptve polní, čejky chocholaté, dytíky úhorní, kalouse pustovky, lindušky úhorní, ťuhýky menší, sysly obecné či křečky polní. Jedná se z velké části o živočichy původně vázané na stepní biotopy, kteří dnes přežívají v zemědělské kulturní krajině. Většinou nepříliš úspěšně, někteří se podobně jako dropi ocitli na pokraji vyhynutí.

Příčiny úbytku

Příčiny radikálního poklesu stavů dropů v České republice i současné faktory ohrožující jeho stavy jsou známy:

■Změna struktury pěstovaných plodin na tradičním hnízdišti, tokaništi i zimovišti: nejvýraznější změny v tomto směru nastaly ve 2. polovině 80. a v 90. letech 20. století. Rozpad trhu s mlékem a hovězím masem vedl k tomu, že z krajiny v podstatě zcela zmizela vojtěška, v níž dropi s oblibou hnízdili. Na její místo nastoupily plodiny pro dropa zdaleka ne tak atraktivní, jako jsou kukuřice, slunečnice, sója, svazenka, mák, světlice barvířská. Postupně se snižovala i výměra ozimé řepky, která byla optimální zimní potravou.

■ Intenzifikace zemědělské výroby na tradičním hnízdišti, tokaništi i zimovišti: intenzivní obdělávání půdy s sebou přineslo aplikaci vysokých dávek hnojiv a pesticidů. Některé z nich mohou být pro dropy přímo či nepřímo toxické, ohrožena jsou především mláďata. Dalším důsledkem aplikace vysokých dávek chemikálií je to, že monokultury zemědělských plodin jsou zcela sterilní, silně je potlačen jak výskyt planě rostoucích rostlinných druhů, které jsou považovány za plevele, tak výskyt drobných živočichů. V takovém prostředí drop velký nenachází dostatek potravy, především živočišné, která má zásadní význam pro odchov mláďat. Aplikace chemikálií je spojena s pohybem techniky v krajině. Mohou to být nejen traktory, ale i mnohem rušivější malá letadla. Dalším rysem intenzifikace je zavlažování. To s sebou přináší nejen vznik nových prostorových překážek, ale především změnu prostředí od suššího k vlhčímu, což je pro dropa jednoznačně negativní posun.

■ Elektrovody, větrné elektrárny: dráty elektrického vedení jsou pro dropa velmi nebezpečné. Přestože je zřejmé, že toto nebezpečí narůstá v čase snížené viditelnosti, tj. za tmy či soumraku nebo mlhy, jsou dokumentována četná úmrtí dropů po střetech s elektrickým vedením i za zcela slunečného počasí, například při letu v protisvětle. Nebezpečí narůstá, když jsou ptáci vyrušení, splašení či dezorientovaní. Ačkoli je drop dobrý letec, schopný uletět během jednoho dne i 200 km, má díky své hmotnosti a velkému rozpětí křídel sníženou manévrovací schopnost. Navíc při kratších přeletech se pohybuje v letové výšce do 100 m, takže kolize s elektrickým vedením je při určité souhře okolností velmi pravděpodobná. Obdobná je situace u větrných elektráren, kde je střet letícího dropa s lopatkou rotoru z výše uvedených důvodů stejně rizikový. Podle modelu, spočítaného rakouskými ornitology, zůstává dropovi při špatné viditelnosti (100 m), rychlosti letu 72 km/h, poloměru rotoru 40 m a výšce stožáru 100 m jen 5 sekund k tomu, aby se vyhnul nárazu.

■ Rušení, lov, fragmentace biotopů: žádný z těchto vlivů nemá zřejmě sám o sobě zásadní význam. Když je však populace osla bená z jiných příčin, je každý další negativní faktor velmi rizikový.

Záchranný program a jeho perspektivy

Zpracovaný záchranný program se opírá o jeden základní předpoklad – pokud bude krajina v oblasti tradičního výskytu dropům vyhovovat, najdou si ji a znovu se zde usadí. Přitom je důležité vědět, že přibližně 25 km od Znojemska, v oblasti Západního Wein viertlu v Dolním Rakousku, prosperuje skupina dropů velkých čítající na jaře roku 2008 55 ex. Již několik let se početnost zdejší populace zvyšuje a vzhledem k péči, která je těmto ptákům a jejich prostředí věnována, se dá reálně předpokládat, že tento trend potrvá. Zminulosti i současnosti existují důkazy, že ptáci z Rakouska zalétají na jihomoravská pole a naopak. Záchranný program tedy spočívá především v úpravách zemědělského hospodaření na lokalitách tradičního výskytu dropů velkých. Zásadními jsou návrat vojtěšky do krajiny, založení travnatých ploch a řízených úhorů a vyloučení jakýchkoli aktivit ve vybraných plochách ozimé pšenice v jarním období. Otázkou je rozloha, na které se mají tato opatření uskutečnit, přičemž se tu střetávají dva zásadní aspekty – pokud bude rozloha malá, nebude mít kýžené důsledky, pokud bude velká, budou náklady na jejich realizaci obrovské. Je třeba totiž neustále myslet na to, že veškeré navrhované zásahy by se měly uskutečnit v území, které je velmi úrodné. Pro zemědělce, kteří zde hospodaří, může být jedinou motivací ke změně součastného stavu finanční efekt. I rozumný kompromis však znamená milionové náklady na rok.

Dalším nepříjemným aspektem záchranného projektu je to, že bude-li jeho jediným cílem návrat dropa velkého v časovém horizontu jeho trvání, nemusí být úspěšný. To si určitě uvědomuje každý biolog. Pokud však riziko „neúspěšnosti“ nepřijmou za své i lidé, kteří rozhodují o schválení záchranného programu a vydání finančních prostředků, pak takto postavený záchranný program nemá perspektivu.

I za této situace existuje několik cest, jak pokračovat, pokud pro dropa skutečně chceme něco dělat, například:

■Soustředit se na získání zemědělských pozemků v zájmové oblasti, a to buď převedením ze správy Pozemkového fondu do správy organizace cílené na ochranu přírody, nebo výkupem. Tím by se veškerá opatření na orné půdě zlevnila asi o 80 %, protože by nebylo nutné platit vlastníkům či nájemcům újmu za ušlý zisk. Náklady na realizaci záchranného programu by pak nebyly tak vysoké a také udržitelnost opatření by byla mnohem snáze obhajitelná.

■Rozšířit zájmovou oblast na celé území jihomoravských úrodných nížin a prosadit přijetí takových agroenvironmentálních opatření, která by vedla ke zvýšení biodiverzity v této krajině. Podmínky by bylo nutno nastavit tak, aby byly pro zdejší zemědělce motivující. Záchranný program v dnešní podobě by však v této situaci ztratil své opodstatnění. Jádrem „opatření“ by měla být spíše činnost poradenská, organizační, osvětová a odborná s cílem přesvědčit zemědělce a veřejnost, že využití daných možností má smysl.

■Hledat další možnosti, jak snížit intenzitu zemědělského hospodaření v celém potenciálním areálu dropa velkého v České republice, případně do něj vnést neprodukční prvky. Cestou může být například ekologické zemědělství, vhodná realizace prvků ÚSES či obnova sítě nezpevněných polních cest, jak ji známe z poválečných katastrálních map.

Musíme se však smířit s tím, že žádné opatření návrat dropa velkého stoprocentně nezaručí. Proto by do budoucna možná bylo lepší dát si za cíl zvýšení biologické pestrosti zemědělské krajiny v intenzivně využívaných nížinných oblastech, vrátit do nich řadu druhů rostlin a živočichů od hmyzu přes koroptve polní, dytíky úhorní či rarohy velké až po sysly obecné nebo tchoře stepní. A třeba, i když tentokrát ne v prvé řadě, i dropa velkého.

Autorka pracuje na Odboru životního prostředí Krajského úřadu Jihomoravského kraje