Právo v ochraně přírody

Ochrana přírody 1/2026 — 27. 2. 2026 — Právo v ochraně přírody — Tištěná verze článku v pdf

Regulace táboření a bivakování v zahraničí

Autor: Lenka Hlaváčková

Pracovní skupina se musela v první řadě vypořádat se skutečností, že v České republice je mimo zastavěná území obcí v CHKO možné tábořit pouze v místech k tomu vyhrazených opatřením obecné povahy vydaným příslušným orgánem ochrany přírody či na základě výjimky.^[1] Volně je možné provozovat pouze tzv. bivakování, tedy nocování v přírodě bez úpravy místa pobytu a prokazatelného ovlivnění přírodního prostředí, zjednodušeně řečeno bez výstavby stanu či jiné formy přístřešku.^[2] Tuto definici tramping nesplňuje. Jedná se o speciální formu táboření podléhající výše uvedené regulaci. Aby bylo možné ho v CHKO Kokořínsko – Máchův kraj či jiné CHKO zachovat, bylo tak nezbytné najít řešení, jak ho legalizovat v míře únosné z hlediska zájmu na ochraně přírody, který je na území CHKO stále stěžejní.

Konkrétních způsobů, jak pravidla pro tramping v CHKO Kokořínsko – Máchův kraj nastavit a v jaké podobě tramping jako formu veřejného táboření povolit, se bezpochyby nabízelo vícero. Při této příležitosti se můžeme ptát, jak k regulaci veřejného táboření přistupují jiné evropské země a zda by jejich forma řešení nemohla být inspirací i pro Českou republiku. Pro srovnání jsme zvolili následující evropské země – Slovensko, Německo a Dánsko, jejichž právní systémy vycházejí z podobné kontinentální tradice. Příspěvek představí hlavní rysy jejich úprav ve vztahu k ochraně přírody z hlediska táboření a bivakování a zhodnotí jejich přínos pro debatu v České republice.

Obr. 2: V některých zemích není rámec táboření v přírodě legislativně řešen prakticky vůbec. Na snímku místo pro přespání turistů či lovců v Zabajkalském národním parku na jižní Sibiři. Foto Martin Dušek 

Slovensko

Právní regulace táboření ve volné přírodě je na Slovensku v základu upravena v obecném předpisu ochrany přírody a krajiny, tedy v zákoně č. 534/2002 Z. z. o ochrane prírody a krajiny, dále jen „ZOPK“. Na rozdíl od české úpravy ZOPK pamatuje i na bivakování. Zjednodušeně lze přitom říci, že pro něj stanovuje v zásadě stejné podmínky jako pro táboření. Území Slovenska je podle § 11 ZOPK rozděleno do celkem pěti stupňů ochrany, které korespondují s různými kategoriemi chráněných území, v rámci kterých je postupně zvyšována míra omezení možných činností. Podle § 14 odst. 1 písm. d) ZOPK je od třetího stupně zakázáno táboření a bivakování mimo zastavěná území obcí s výjimkou vyhrazených míst.

Oproti české úpravě se zákaz táboření mimo vyhrazená místa nevztahuje na chráněné krajinné oblasti, jelikož ty podle § 18 odst. 2 ZOPK spadají do druhého stupně ochrany, ve kterém táboření ani bivakování zakázáno není. To však neznamená, že v chráněných krajinných oblastech na Slovensku lze kdekoliv bez dalšího tábořit a bivakovat. Jednak se i uvnitř chráněných krajinných oblastí nachází maloplošná chráněná území, jako například přírodní rezervace (§ 22 odst. 4 ZOPK) nebo přírodní památky (§ 23 odst. 4 ZOPK) s přísnějším stupněm ochrany. A dále se na tato území vztahuje i zákon č. 326/2005 Z. z., o lesoch, který v § 31 odst. 1 písm. b), c) zakazuje tábořit a zakládat oheň ve všech lesích mimo vyhrazená místa (o bivakování nehovoří). Z toho tedy plyne, že v chráněných krajinných oblastech na Slovensku lze volně tábořit pouze mimo maloplošná chráněná území a lesy, ve kterých lze naopak tábořit jen na vyhrazených místech.

Pro národní parky podle § 19 odst. 3 ZOPK platí obecně třetí stupeň ochrany, případně vyšší. Tábořit a bivakovat je tedy možné pouze na místech vyhrazených buď návštěvním řádem národního parku, nebo uveřejněných v seznamu způsobem, jak předvídá § 14 odst. 5 ZOPK. Praxe v jednotlivých národních parcích je různorodá. Například v národním parku Muránska planina je umožněno tábořit na víceru konkrétně vymezených místech, bivakovat^[3] pak lze kdekoliv na území národního parku s výjimkou zóny A.^[4] Tatranský národní park umožňuje tábořit a bivakovat pouze v jedné lokalitě.^[5]

Nad rámec výše uvedeného je podobně jako v ČR možné požádat o výjimku ze zakázaných činností dle § 29 ZOPK. V praxi je ovšem obtížně představitelné, že by tato výjimka byla udělována jednotlivcům čistě za účelem jednorázového přenocování.

Jak je patrné z výše uvedeného, slovenský model je velice podobný tomu českému, a nenabízí tak příliš nových pohledů, které by mohly být inspirací v ČR.

Německo

Německá právní úprava táboření a bivakování ve volné přírodě je na celostátní úrovni upravena jen velmi obecně, konkrétní regulace je z velké míry přenechána jednotlivým spolkovým zemím. Na federální úrovni je nepřímo regulováno táboření v chráněných oblastech, a to zákonem o ochraně přírody a krajiny (Gesetz über Naturschutz und Landschaftspflege, též „BNatSchG“), konkrétně v ustanoveních § 23–29, kde je obecně stanoven zákaz činností, které by mohly vést ke zničení, poškození nebo změně několika kategorií chráněného území. Konkrétní regulaci táboření je tak obvykle možné nalézt až v zemských zákonech.^[6]

Důležitým společným jmenovatelem, který souvisí s problematikou táboření a bivakování ve volné přírodě, je institut práva vstupu do krajiny a lesa za účelem rekreace, tzv. Betretungsrecht dle § 59 BNatSchG a § 14 spolkového lesního zákona (Gesetz zur Erhaltung des Waldes und zur Förderung der Forstwirtschaft neboli Bundeswaldgesetz). Zákony jednotlivých spolkových zemí převážně stanoví, že toto právo nezahrnuje možnost tábořit.^[7] Odborná veřejnost se nicméně neshoduje na tom, zda se právo vstupu vztahuje i na bivakování.^[8]

Rostoucí turistický ruch v posledních desetiletích vyvolal potřebu zajistit legální alternativy pro nocování v přírodě pouze se základním vybavením bez rozsáhlejšího zařízení, jaký typicky nabízejí kempy. Některé spolkové země a místní správy proto začaly vytvářet síť oficiálních tzv. trekingových (někdy označovaných jako bivakovacích^[9]) míst. Tato místa představují kompromis mezi ochranou přírody a potřebami turistů, neboť umožňují legální nocování v přírodě při minimalizaci negativních dopadů na životní prostředí, jelikož toto nocování koncentrují pouze do předem vymezených míst. Trekingová místa poskytují pouze základní vybavení, nachází se na nich například ohniště či místo k posezení.^[10] Situovaná jsou mnohdy v přírodních parcích a při dálkových turistických trasách.

Obr. 3: Podobný způsob úpravy bivakovacích míst nepoškozuje přírodní prostředí, nicméně i tak musí být v souladu s legislativou příslušného státu. Foto Rudolf Remeš

Co se týče právní formy, v přírodních parcích bývají situována na základě dlouhodobé výjimky, o níž může dle § 67 odst. 1 ve spojení s § 3 BNatSchG rozhodnout orgán ochrany přírody. Tato výjimka může být udělena přímo návštěvním řádem parku, viz § 67 odst. 3 BNatSchG.^[11] Stejně jako v případě Slovenska platí, že o výjimku může požádat i fyzická osoba pro jednorázové účely, pokud budou splněny podmínky stanovené v § 67 odst. 1. Praktické využití ovšem zřejmě příliš velké nebude.

Vedle bivakovacích a trekingových míst za zmínku stojí ještě tzv. boofeny, rozšířené zejména v Sasku v oblasti Saského Švýcarska. Bývají vymezeny pod skalními převisy, a to rovněž formou výjimky. Na těchto místech je pak možné bezplatně přespat pod širým nebem bez stanu.^[12] Tento způsob nocování vychází z místní tradice horolezců a poutníků.

Trekingová a bivakovací místa nebo boofeny mohou být poměrně zajímavým zdrojem inspirace pro řešení legálního táboření či bivakování v CHKO v ČR. Model oficiálně vymezených a spravovaných míst (ať již orgánem ochrany přírody, nebo jinými subjekty) pro přespání v přírodě představuje cestu, jak regulovat turistický ruch, zabránit jeho nežádoucím dopadům a zároveň poskytnout návštěvníkům legální a bezpečnou možnost, jak zažít noc v přírodním prostředí. V ČR zatím obdobných míst zatím existuje jen menší množství, byť jsou na vzestupu. Příkladem mohou být nouzová nocoviště na Šumavě.

Obr. 4: V zemích, kde je táboření a bivakování ve volné přírodě nějakou formou umožněno, bývají vhodná místa často identifikována jednoduchou infrastrukturou. Foto Ondřej Vítek 

Dánsko

Dánský přístup k regulaci táboření a bivakování ve volné přírodě mísí snahu o širokou přístupnost a volnost pohybu v krajině a zachovávání určitých omezení a regulace. Vytváří tak kompromis mezi volným právem každého na pohyb a pobyt v přírodě (allemansretten) známým ze Švédska či Norska a přísnějšími restrikcemi typickými pro střední Evropu.

Dánský zákon o ochraně přírody (Bekendtgørelse af lov om naturbeskyttelse, LBK nr 1217 af 28/09/2016, též „naturbeskyttelsesloven“) rozlišuje jednotlivé biotopy, jako jsou lesy, pláže, neobdělávané plochy nebo břehy podél vodních toků a jezer. Každému z těchto biotopů přitom přiznává různý režim ochrany. V případě všech těchto částí přírody, s výjimkou břehů podél vodních toků a jezer, platí volný vstup do krajiny (i mimo vyznačené cesty, bez nutnosti souhlasu vlastníka) od 6 hodin ráno do západu slunce (§ 22 až 25 naturbeskyttelsesloven). Zákon zároveň umožňuje v lesích a na neobdělávaných půdách ve vlastnictví státu pobyt v noci (§ 22 a 23 naturbeskyttelsesloven). Tento pobyt však nezahrnuje možnost rozdělat oheň nebo stavět stan (§ 28 naturbeskyttelsesloven), z čehož plyne, že ze zákona zde lze legálně pouze bivakovat. Tato pravidla týkající se přístupu je však třeba vnímat jako minimální standard a je možné, že vlastník – ať již soukromý, nebo veřejný – povolí návštěvníkům více, než stanoví zákon.^[13]

Dánská vláda sama využila možnost rozšířit právo přístupu a v rámci lesů ve vlastnictví státu vymezila více než 270 oblastí, kde je možné postavit stan bez nutnosti žádat o povolení (tzv. Fri teltning). Dánská agentura ochrany přírody na svých internetových stránkách vymezuje, za jakých podmínek je stanování možné.^[14]

Pro chráněné oblasti pak platí, že jejich režim může, ale i nemusí být přísnější, než jak stanovuje zákon.^[15] O omezení přístupu rozhodují buď místní rady, nebo Dánská agentura ochrany přírody.

V Dánsku je vedle toho rozšířen i systém primitivních jednoduchých tábořišť (tzv. primitiv overnatningsplads), která jsou rozeseta po celém území Dánska a v nichž je možné strávit noc ve stanu. Na mnoha z nich je i ohniště nebo přístřešek.^[16] Pro větší skupiny lidí, jako jsou například skauti nebo školní třídy, byla vymezena tzv. velká jednoduchá tábořiště (lejrplads), rovněž s minimálním vybavením, ovšem s nutností rezervace. Tato tábořiště jsou jak na veřejných, tak soukromých pozemcích a spravuje je nejen Dánská agentura ochrany přírody, ale i místní samosprávy nebo soukromníci.

Inspirace pro Českou republiku

Komparace ukazuje, že přístupy k regulaci, ale i k věcnému řešení táboření a bivakování v evropských zemích se podstatně liší. Slovensko uplatňuje spíše restriktivní model založený na zákazu mimo vyhrazená místa, který je velice blízký tomu českému.

Německý přístup sice staví na obdobných principech, na druhou stranu je ale po celé zemi dostupná poměrně rozsáhlá síť trekingových (bivakovacích) míst, kde mohou lidé s minimálním vybavením legálně přespat v přírodě, a to včetně chráněných oblastí. Rovněž tradice boofen nabízí příležitost zákonného bivakování ve volné přírodě.

Dánsko naopak přináší zajímavý přístup spočívající ve vymezení několika lesních oblastí, kde je možné při dodržení stanovených pravidel tábořit kdekoliv.

Pro české prostředí, zejména pro již zmíněný region CHKO Kokořínsko – Máchův kraj, se jako zajímavé srovnání jeví právě německý a dánský model sítě jednoduchých tábořišť, které kombinují přísnou ochranu vybraných lokalit s vytvořením oficiálně vymezených míst pro legální přespání. Tato místa pomáhají koncentrovat turistický ruch do konkrétní lokality, kterou je snadné kontrolovat. Snižuje se tím i riziko, že návštěvníci divokým tábořením poškodí jiné chráněné plochy. Především však podobná místa poskytují návštěvníkům legální možnost, jak zažít noc v přírodě.    ■

- - - -

^[1]    Srov. § 26 odst. 1 písm. b) a § 43 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.

^[2]    K tomu např. srov. stanovisko Veřejného ochránce práv ze dne 30. 10. 2019, č. j. KVOP-47586/2019.

^[3]    Bivakováním se podle § 2 písm. m) vyhlášky č. 135/2024 Okresního úřadu Banská Bystrica ze dne 17. října 2024 o Návštevnom poriadku Národného parku Muránska planina a jeho ochranného pásma, dále jen „Návštěvní řád NP Muránska planina“, rozumí pobyt osob přebývajících volně, bez přístřešku anebo bez stanu maximálně jednu noc na jednom místě bez možnosti založit oheň.

^[4]    Viz § 3 odst. 10 Návštěvního řádu NP Muránska planina

^[5]    § 8 odst. 1 vyhlášky č. 26/2023 Okresního úřadu Prešov ze dne 20. října 2023 o Návštevnom poriadku Tatranského národného parku a jeho ochranného pásma

^[6]    Příkladem může být Meklenbursko – Přední Pomořansko, které ve vztahu k lesům v § 44 zemského lesního zákona (Waldgesetz für das Land Mecklenburg-Vorpommern) stanoví, že táboření v lesích není povoleno, pakliže to předem neschválil vlastník pozemku nebo lesní úřad. Je však třeba upozornit, že některé spolkové země táboření nijak neregulují, například Brémy.

^[7]    Některé země přímo v zákoně stanoví, že právo vstupu se na táboření nevztahuje, viz například zákon o ochraně přírody v Bádensku-Württembersku (Gesetz des Landes Baden-Württemberg zum Schutz der Natur und zur Pflege der Landschaft) v § 44.

^[8]    Názor, že bivakování do práva na vstup nespadá, zastává například Bavorské ministerstvo pro životní prostředí, podle nějž je i k bivakování nutný souhlas vlastníka pozemku, viz NATURERLEBNIS BAYERN – Bayerisches Staatsministerium für Umwelt und Verbraucherschutz. Ratgeber Freizeit und Natur – Naturverträglich Zelten und Biwakiere! [online]. [cit. 18. 8. 2025]. Dostupné z: https://www.naturerlebnis.bayern.de/naturvertraeglich_unterwegs/ratgeber_freizeit_natur/zelten.htm.

^[9]    Jako bivakovací místa se velmi často označují vymezená tábořiště podél řek určená pro vodní turistiku, která jsou často i bezplatná, viz TREKKINGTRAILS. Biwak- und Trekkingplätze in Deutschland: alle auf einer Karte [online]. 13. 8. 2025 [cit. 27. 8. 2025]. Dostupné z: https://trekkingtrails.de/trekkingplaetze/

^[10]    HAPPYHIKER. Wildes Zelten: 200 Biwak- und Trekkingplätze in Deutschland [online]. 15. 4. 2024 [cit. 18. 8. 2025]. Dostupné z: https://happyhiker.de/trekkingplaetze-deutschland/

^[11]    Srov. např. § 7 odst. 3 bod 3 zemského nařízení, kterým se vyhlašuje biosférická rezervace Falcký les.

^[12]    Schlei, K. Übernachten in den Schutzgebieten im Freistaat Sachsen – aus naturschutzrechtlicher Sicht [online]. Meißen: Hochschule Meißen (FH) und Fortbildungszentrum, 31. 3. 2022. Bachelorarbeit. [cit. 18. 8. 2025]. Dostupné z: https://d-nb.info/1274721261/34

^[13]    NATURSTYRELSEN – Miljøministeriet (Dánsko). Naturen må gerne betrædes – men tråd varsomt [online]. 2023. [cit. 18. 8. 2025]. Dostupné z: https://naturstyrelsen.dk/media/iqkh5ksz/naturen_maa_gerne_betraedes_2023.pdf

^[14]    NATURSTYRELSEN – Danish Nature Agency. Rules concerning use of areas managed by the Danish Nature Agency and designated for “Fri teltning – camping for the quiet forest hiker” [online]. 30. 6. 2020 [cit. 18. 8. 2025]. Dostupné z: https://eng.naturstyrelsen.dk/media/fwdbw0ex/rules-concerning-fri-teltning-free-tenting-on-areas-managed-by-the-danish-nature-agency.pdf

^[15]    NATURSTYRELSEN – Miljøministeriet (Dánsko). Naturen må gerne betrædes – men tråd varsomt [online]. 2023. [cit. 18. 8. 2025]. Dostupné z: https://naturstyrelsen.dk/media/iqkh5ksz/naturen_maa_gerne_betraedes_2023.pdf

^[16]    Mapa vyznačující místa umožňující tzv. fri teltning je dostupná na portálu dánské agentury Naturstyrelsen: UD i naturen [online]. [cit. 18. 8. 2025]. Dostupné z: https://udinaturen.dk/

- - - -

Úvodní foto:

Stanování ve volné přírodě je považováno za formu táboření a je ve většině evropských zemí s výjimkou Skandinávie výrazně regulováno a legislativně omezeno. Foto Martin Dušek