Péče o přírodu a krajinu

Ochrana přírody 3/2021 — 24. 6. 2021 — Péče o přírodu a krajinu — Tištěná verze článku v pdf

Šumavské louky a pastviny

Autor: Romana Roučková

Působení člověka
 Velice důležitá v přeměně šumavského hvozdu byla lesní pastva. Dobytek (především skot) byl na pastvu vyháněn ihned po roztátí sněhu a pásl se až do poloviny října. Intenzita a období pastvy se v různé míře střídaly podle místních možností a zvyků, ale často se páslo i v lesích a na slatích. Později dostalo přednost pěstování lesa před pastvou a sekáním mlaziny. Tím postupně začala mizet drobnozrnná krajinná mozaika.

Sluníčka arnik září z nízkostébelného smilkového trávníku.
Foto Romana Roučková

V dnešní krajině je již jen málo míst, která člověk nevytvořil nebo alespoň významně neovlivnil. Zbytky takového prostředí můžeme hledat v primárním bezlesí. Právě takovými místy jsou na Šumavě skalní výchozy, kary ledovcových jezer, rašeliniště, vodní toky se svými přirozenými koryty, říční nivy či slepá ramena řek. Hranice mezi primárním a sekundárním bezlesím není ostrá a v minulosti bylo jejich propojení ještě daleko silnější, než se donedávna předpokládalo. 

Ovsíková louka hraje všemi barvami. Foto Romana Roučková

Nejvýznamnější luční biotopy Šumavy
K vysoké části centrální Šumavy bezpochyby patří vegetace horských vřesovišť. Z nápadných a vzácných druhů jmenujme prhu arniku, hořec panonský či kociánek dvoudomý. Dříve byla vřesoviště využívána jako pastviny a občas se zřejmě vypalovala, aby se přestárlý dřevnatý porost zmladil a nezačaly dominovat jiné druhy keříků. V současnosti můžeme pozorovat, jak vřesové porosty ustupují brusnicím nebo přerůstají trávami, nejčastěji metličkou křivolakou nebo smilkou tuhou. 

 

Na Šumavě vzácný vstavač kukačka.
Foto Romana Roučková

Na místech bývalých pastvin a na málo úživných půdách se na Šumavě typicky vyskytují krátkostébelné smilkové trávníky. Nejčastěji je najdeme na suchých svazích nebo okrajích rašelinných luk. Tradičně se tyto trávníky pásly nebo kosily a následně přihnojovaly, což umožnilo rozvoj pestrých společenstev. Ze vzácných druhů zde můžeme najít kromě arniky a hořce panonského též vemeníček zelený, běloprstku bělavou, hadí mord nízký, vratičku měsíční i heřmánkolistou a na několika místech též hořeček mnohotvarý český. 

V nižších polohách Šumavy, především v místech, která původně patřila květnatým bučinám, se vyskytují mezofilní ovsíkové louky. Jsou to nejčastěji dvousečné louky, na kterých se výjimečně setkáme se vzácnými druhy jako vstavač osmahlý nebo pětiprstka žežulník. Květnaté a druhově bohaté porosty ovsíkových luk jsou dnes vzácností. 

Horské trojštětové louky zde nejsou tak typicky vyvinuté jako například v Krkonoších. Vegetace byla velmi úzce vázána na tradiční způsoby hospodaření. Tyto jedno- nebo dvousečné luční porosty byly v bezprostředním okolí sídel. Pravidelné hnojení zabezpečovalo dostatek dostupné kvalitní píce. 

Pastvina na Skelné, kde byl odstraněn nálet borovic. Foto Romana Roučková

Bezkolencové střídavě vlhké louky jsou typické pro nižší části Šumavy a Předšumaví, především v jejich jižní části. Jedná se o luční vegetaci na obvodech rašelinišť a slatinišť nebo na vyšších terasách v nivách potoků a řek, kde v průběhu roku výrazně kolísá hladina podzemní vody. Tyto louky jsou atraktivní především hojným výskytem řady dnes často vzácných a ohrožených druhů rostlin, jako je kosatec sibiřský či hvozdík pyšný. V minulosti byly tyto louky tradičně jednosečné. Vznikaly povrchovým odvodněním okrajů rašelinišť sítí stružek, což usnadňovalo kosení a sklízení sena a zároveň vytvářelo pestrou mozaiku stanovišť. 

V údolí potoků, menších řek a na prameništích najdeme nejčastěji vlhké pcháčové louky, které často plynule přecházejí v rašeliništní vegetaci. Jedná se často o druhově bohatou náhradní vegetaci po olšinách a vrbinách. Z nápadných vzácnějších druhů se zde vyskytují kozlík dvoudomý, starček potoční a prstnatec májový. Dříve byly tyto louky využívány jako zdroj sena a steliva. Vedle seče patřilo k tradičnímu hospodaření na těchto loukách odvodňování systémem mělkých stružek, které mohly být v období velkého sucha dočasně přehrazeny. Na dlouhodobě neobhospodařovaných pcháčových loukách expanduje ostřice třeslicovitá.

Vemeníček zelený – nenápadný krasavec.
Foto Zdeněk Patzelt

Typickým průvodcem otevřených osluněných pramenišť s vyvěrající vodou je dnes velice vzácná zdrojovka potoční. Doprovázejí ji další druhy jako vrbovka tmavá, ptačinec mokřadní nebo velmi vzácně rozchodník huňatý. Jedná se o vegetaci druhově chudou, ale velice významnou, neboť se jedná o tradiční, dnes zanikající prvek naší krajiny. Voda byla odváděna mělkými kanálky, které často zarůstaly prameništní vegetací. Bez pravidelné údržby mělkých stružek a pravidelného kosení nebo pastvy tento typ vegetace rychle zaniká. 

Změny ve 20. století
Dříve obhospodařované rozsáhlé plochy bezlesí byly po druhé světové válce opouštěny. I přesto, že na části šumavského bezlesí začala hospodařit nově vznikající zemědělská družstva a státní statky, započal zde dodnes trvající proces postupného zarůstání. Na jedné straně docházelo k opouštění zemědělských ploch, na straně druhé byla řada luk přeorána, doseta kulturními travinami a intenzivně hnojena. Upouštění od vhodného hospodaření negativně ovlivnil úbytek původních společenstev i jejich biodiverzitu. S tím jde ruku v ruce zarůstání dřevinami a vznik lesa na nedávno ještě nelesních plochách a také velmi intenzivní tlak místních obcí na rozvoj sídel. V horských oblastech Šumavy se postupně přešlo z chovu mléčného skotu na chov skotu s masnou produkcí, což změnilo způsob využívání luk a pastvin. Po roce 1990 se státní statky rozpadly a hospodařit zde začali soukromí zemědělci. V horské části Šumavy dnes, stejně jako v minulosti, převládají pastviny nad sečenými loukami a významně převažuje pastva masného skotu nad pastvou ovcí, koz či koní. 

Současná péče o louky a pastviny
Sekundární bezlesí zaujímá v NPŠ zhruba 10 600 ha (celková rozloha NPŠ je 68 460 ha). Hlavní podíl na údržbě luk a pastvin, zejména pokud se týká zachování pestré krajinné mozaiky, má zemědělské hospodaření. Zhruba 5000 ha luk a pastvin je zemědělsky obhospodařováno. V NPŠ hospodaří přes 100 zemědělských subjektů. Jedná se jak o velké zemědělce (největší hospodaří na 900 ha půdy), přes středně velké až po ty malé, kteří chovají několik ovcí na pozemku u domu. Existence zemědělských subjektů je zcela zásadní pro zajištění péče o sekundární bezlesí. Správa NPŠ má příslušnost hospodařit na více než 3000 ha pozemků vyžadujících péči zemědělského charakteru. Většinu z nich Správa propachtovává za účelem zemědělského hospodaření, na několika desítkách hektarů hospodaří Správa sama. Do pachtovních smluv nastavují pracovníci Správy podmínky, za kterých je možné na daných plochách hospodařit. Jedná se zejména o termíny sečí, termíny a intenzitu pastvy, ale samozřejmě i další podmínky zohledňující dosažení cílů ochrany na území NPŠ. 

Na plochách, které nejsou z různých důvodů propachtovávány, ale vyžadují péči, jsou realizovány takzvané nadstavbové managementy. Jedná se především o ruční seč (převážně křovinořezem), seč lehkou a speciální mechanizací, dále extenzivní pastvu (převážně ovcemi), vyřezávání náletových dřevin a v neposlední řadě redukci výskytu invazních druhů rostlin (zejména lupiny mnoholisté). Na malých, ale z hlediska druhové diverzity významných, plochách jsou realizovány speciální managementy – vertikutace a strhávání drnu. Tyto činnosti jsou realizovány zejména ve prospěch konkurenčně slabých druhů, jako je srpnatka fermežová, rozchodník huňatý a hořeček mnohotvarý český. Nadstavbové a speciální managementy Správa financuje zejména z PPK, POPFK, dále projektů SFŽP a omezeně také ze svých zdrojů.

Polštáře zdrojovky vlnící se na hladině potoka. Foto Romana Roučková

Květena Šumavy
V roce 2019 jsme oživili dávnou myšlenku velkých šumavských botaniků (v čele s Františkem Procházkou), a to zpracovat květenu Šumavy bez ohledu na státní hranice. Šumavská květena se dá chápat jako společné přírodní dědictví Čechů, Němců a Rakušanů, které bylo formováno jak přírodními procesy, tak působením člověka, a jeho zachování není možné bez detailního poznání. Projekt studuje současný i historický výskyt a ekologické nároky cévnatých rostlin na Šumavě ve smyslu geografického celku a dává je do kontextu s využíváním krajiny. Výsledky výzkumu jsou prezentovány v podobě síťových map, komentářů a fotografií jednotlivých rostlinných druhů, které jsou k dispozici na webové stránce projektu www.florasilvaegabretae.eu. 

Péče o louky a pastviny v podmínkách Šumavy nebyla nikdy jednoduchá. Drsné klimatické podmínky a převážně živinově chudé půdy představovaly pro naše předky těžké podmínky pro hospodaření. Svou roli pak ve 20. století sehrály i politické změny. Nejdříve zestátnění mnoha pozemků a kolektivizace a s tím související změny ve způsobu a intenzitě hospodaření. Dalším důležitým mezníkem byl přelom devadesátých let. S vyhlášením Národního parku Šumava v roce 1991 se hlavním motivem v území stala ochrana přírody – zachování a zlepšení přírodních poměrů. Tomu musí být podřízeno veškeré využití národního parku. Tato povinnost (daná přímo zákonem o ochraně přírody) se však často dostávala a stále dostává do střetu se zájmy řady podnikatelských subjektů, zájmových skupin a někdy i obyvatel národního parku. Svou roli hraje i objem dosažitelných finančních prostředků, ale i lidských kapacit nutných pro zajištění péče o přírodní bohatství. To vše jsou výzvy, které denně řeší pracovníci ochrany přírody, kteří mají zajištění péče o přírodní stanoviště vyskytující se na loukách a pastvinách na starosti. Nejen odborníci, ale i návštěvníci mohou posoudit, s jakým úspěchem.