Péče o přírodu a krajinu

Ochrana přírody 5/2008 — 21. 10. 2008 — Péče o přírodu a krajinu

Přírodní rezervace Tankodrom

zkušenosti s péčí o bývalý vojenský prostor

autoři: Daniel  Hrčka, Milan  Tichai

Bývalé vojenské výcvikové prostory patří mezi jedny z nejzajímavějších a v mnoha ohledech i nejlépe zachovalé části přírody. Specifická „armádní péče“, spočívající v častých pojezdech těžké vojenské techniky v terénu, nezřídka s razantním narušováním povrchu při vojenských cvičeních, nejenom zvýšila rozmanitost krajiny, ale umožnila také vznik významného druhotného refugia řady druhů rostlin a živočichů.

Podstatným aspektem pro jejich rozšíření a udržení byla v případě obojživelníků periodická obnova louží nebo tůněk, zajišťovaná nejčastěji pásy tanků, pravidelné požáry zase udržovaly vřesoviště a rozvolněné plochy pro další druhy vázané na bezlesí a trvale narušované plochy. Nemalý vliv na zachování zajímavějších druhů mělo vyloučení chemických prostředků, které se používaly na okolních zemědělských pozemcích. Není proto divu, že tato území byla zapsána do seznamu navržených evropsky významných lokalit, nebo alespoň vyhlášena jako zvláště chráněná území.

Přes unikátnost území je ovšem v současnosti značný problém zajistit jim odpovídající péči do budoucna. Situaci komplikují často jejich velké rozlohy a s tím související větší finanční náklady na údržbu. Navíc zde hrozí určité riziko z prodlení – velmi rychle postupující sukcese může snadno přeměnit jinak unikátní území v nevýznamný březový nebo borový háj nebo lesní porost.

Historie využívání přírodnírezervace

Stejný vývoj jako v jiných vojenských výcvikových prostorech probíhá v přírodní rezervaci Tankodrom. Toto zvláště chráněné území bylo vyhlášeno v roce 1999 na místě bývalého vojenského cvičiště severozápadně od Rakovníka (u silnice z Rakovníka do Kněževsi), jižně od obce Olešná, a to na ploše 31,2 ha.

Původně se jednalo o zemědělské pozemky. Ty byly v 50. letech 20. století zabrány pro vojenské účely a po zhruba 40 let využívány k vojenskému výcviku, zejména pro cvičné jízdy kolové i pásové techniky.

Vytvoření pestré mozaiky druhotných stanovišť, spojené s neustálým narušováním povrchu, například periodickým vytvářením mělkých depresí a vysychajících kaluží, bylo tak přirozeným vyústěním využívání vojenského prostoru, přičemž periody intenzivního využívání byly střídány někdy značně dlouhými obdobími klidu. Nezanedbatelnou roli ve výskytu některých druhů sehrála absence intenzivního zemědělského hospodaření (včetně negativního působení pesticidů a hnojiv) a také úplné uzavření území pro veřejnost.

V 90. letech 20. století ztratila armáda zájem o využívání části vojenského prostoru, jež bylo následně převedeno zpět na původní vlastníky. Přestože představa nových vlastníků o využívání pozemků byla diametrálně odlišná od zájmů orgánů ochrany přírody, podařilo se alespoň některé z nich přesvědčit o důvodech vyhlášení zvláště chráněného území a také o případné prospěšnosti takového kroku jak pro ochranu přírody, tak pro samotné vlastníky (například příspěvek na péči, osvobození od platby daně z nemovitosti).

Přírodovědný význam území

Předmětem ochrany je pestrá fauna, zejména bezobratlí, obojživelníci a avifauna na druhotně vzniklých stanovištích. Ornitologickým výzkumem, který probíhá nepřetržitě od roku 1996, byl skupinou členů České společnosti ornitologické prokázán výskyt 109 ptačích druhů, z nichž 61 zde hnízdí pravidelně a dalších 12 druhů nepravidelně. Vyhlášení území tedy mělo své opodstatnění – na velmi malé ploše je soustředěno rozmanité spektrum druhů; můžeme bez nadsázky prohlásit, že se jedná o významnou ptačí lokalitu regionálního významu. Zastoupení různorodých biotopů – od exponovaných suchých a slunných míst s řídkým porostem, přes kompaktní porosty trnky a šípku až po tvořící se lesíky – hostí mnoho ohrožených druhů, kterým naše intenzivně hospodářsky využívaná krajina v současnosti nabízí jen velmi málo vhodných refugií.

Jeden z nejvýznamnějších druhů, vyskytující se na okrajích borových lesů na pískovém podloží – skřivan lesní (Lullula arborea), je vázán na řídké travní porosty s dostatkem obnažené půdy, o níž nebyla během činnosti armády nouze, proto zde ještě do konce tisíciletí hnízdilo až 5 párů; ptáci se s postupující sukcesí území přesouvají mimo přírodní rezervaci, kde do současnosti vyvádí mláďata 2 páry. Dalšími obyvateli podobných biotopů jsou bramborníček hnědý (Saxicola rubetra) – nepravidelně zde hnízdí 1 pár a pěnice hnědokřídlá (Sylvia communis) hnízdící v počtu 5–10 párů.

Typickými obyvateli roztroušené zeleně jsou ťuhýk obecný (Lanius collurio) a pěnice vlašská (Sylvia nisoria), mající podobné hnízdní zde a potravní nároky. Dvanáctiletý průzkum rezervace a okolí potvrzuje, že stavy obou druhů jsou zde zatím stabilní, u pěnice vlašské je pozorován dokonce mírně vzrůstající trend, který však může souviset s jejím šířením v České republice. Prostředí bohaté na různé druhy mravenců nárokuje výskyt šplhavců. Jejich zástupcem je zde krutihlav obecný (Jynx torquilla), pravidelně hnízdící a protahující druh, který je na velké části areálu na ústupu (v ČR ubývá asi o 3,8 % ročně, současný stav je pouhých 3 000 párů). Tento druh hnízdí na území přírodní rezervace a v nejbližším okolí v počtu 2–6 párů, populace je zde perspektivní a je i podporována vyvěšováním vhodného typu dřevěných budek.

Sukcesně se tvořící lesíky uvnitř rezervace, ale i okraje převážně borového lesa na severní hranici, hostí žluvu hajní (Oriolus oriolus), čečetku zimní (Acanthis flammea), rehka zahradního (Phoenicurus phoenicurus) nebo lejska šedého (Muscicapa striata). Z nepěvců stojí za zmínku pravidelné hnízdění žluny zelené (Picus viridis), holuba hřivnáče (Columba palumbus), v různých ročních obdobích zde bylo zastiženo na deset druhů dravců, někteří pravděpodobně i v bezprostředním okolí rezervace hnízdí a prostor využívají k získávání potravy. Jedná se zejména o káně lesní (Buteo buteo), poštolku obecnou (Falco tinnunculus), včelojeda lesního (Pernis apivorus), motáka pochopa (Circus aeruginosus) a jestřába lesního (Accipiter gentilis). Na jarním tahu se v roce 2008 objevil kriticky ohrožený luňák červený (Milvus milvus).

Území je velmi důležité i jako tahová zastávka a zimní potravní rezervoár, a to především pro pěvce. V zimním období při dostatku bobulovin a peckovin (šípky, trnky, hlohy) se zde vyskytuje i několik stovek kvíčal (Turdus pilaris), dlasků tlustozobých (Coccothraustes coccothraustes), v menších hejnech se objevujíi severské cvrčaly (Turdus iliacus). Pro období jarního tahu je území přitažlivé zejména pro rákosníka zpěvného a rákosníka obecného (Acrocephalus palustris a A. scirpaceus), lindušku luční (Anthus pratensis) nebo strnada rákosního (Emberiza schoeniclus). Posledně dva zmiňované druhy zde byly zastiženy i zcela neobvykle v zimních měsících.

Obnažená místa s četnými loužemi a maloplošnými mokřady prakticky vymizela, jistý podíl na tom měly i opakující se suché roky. Tím území ztratilo na zajímavosti pro několik v minulosti zde protahujících druhů – bekasinu otavní (Gallinago gallinago) a čírku modrou (Anas querquedula), vymizel i dříve hnízdící strnad rákosní. Již jen na území současného cvičiště – na rumištích nebo skládkách zeminy se na tahu zastaví bělořit šedý (Oenanthe oenanthe).

Zvýšení podílu dřevin a keřů se naopak pozitivně projevilo v nárůstu počtu hnízdících párů, například drozda brávníka (Turdus viscivorus) či hrdličky divoké (Streptopelia turtur). Nově byl zaznamenán i výskyt silně ohroženého strnada lučního (Emberiza calandra), opakovaně zde zahnízdil slavík obecný (Luscinia megarrhynchos). Výskyt obou druhů však může souviset s pozitivním populačním trendem na celém území České republiky.

Z dalších vzácných druhů, zaznamenaných na ploše současné rezervace, stojí za zmínku tahový zástih dudka chocholatého (Upupa epops) v roce 2001 a od roku 2003 opakovaný výskyt naší nejmenší sovy – kulíška nejmenšího (Glaucidium passerinum), u něhož se předpokládá, že hnízdí v okolních smrkových kulturách.

Pro zajištění perspektivy pro všechny jmenované ptačí druhy je z hlediska péče o území vhodné redukovat většinu náletových stromů z dříve odlesněných ploch (především borovice lesní, bříza, topol, osika), stávající lesíky prosvětlit a nadále kosit aspoň na části území, preferovat roztroušené křoviny před zapojeným porostem. Pro skřivana lesního, bělořita šedého a některé další druhy pak obnovit na určených plochách obnaženou půdu, například rozvláčením nebo stržením těžkou technikou.

Původní výskyt obojživelníků byl soustředěn na celém území do četných tůní a kaluží vzniklých během vojenských cvičení (výkopy) nebo samotným pohybem vojenských vozidel a vytvořením bezodtokových misek. S vyhlášením přírodní rezervace však přestala armáda (nyní 154. záchranný prapor v Rakovníku) území využívat a většina vodních ploch zcela vyschla a zanikla. Po roce 2003 tedy již nebyla zjištěna dříve hojná ropucha krátkonohá (Bufo calamita), stejný osud postihl čolka obecného (Triturus vulgaris) a čolka horského (T. alpestris).

Ze savců jsme se zde dříve mohli setkat s králíkem divokým (Oryctolagus cuniculus), který se na ploše dosud, i když výjimečně, vyskytuje, naopak hojný je zajíc polní, srnec obecný, stále více proniká jezevec lesní, liška obecná a především prase divoké.

Z botanického pohledu je území méně významné, nicméně i přesto z hlediska rostlinného krytu poměrně různorodé, a to podle reliéfu terénu, kvality půdy a jejího zásobení vodou a živinami.

Většinu ploch tvoří mezofilní ovsíkové louky, v nichž se uplatňují běžné druhy těchto společenstev, mimo ovsíku vyvýšeného (Arrhenatherum elatius) je jím řebříček obecný (Achillea millefolium agg.), sveřep měkký (Bromus hordeaceus), zvonek rozkladitý (Campanula patula), srha říznačka (Dactylis glomerata), kostřava červená (Festuca rubra), svízel povázka (Galium mollugo agg.), chrastavec rolní (Knautia arvensis), štírovník růžkatý (Lotus corniculatus), jetel pochybný (Trifolium dubium) a jetel luční (T. pratense). V tomto společenstvu v území stále vytrvává starček přímětník (Senecio jacobaea), který je důležitou živnou rostlinou motýla přástevníka starčkového (Tyria jacobaeae). Ze zajímavějších a vzácnějších druhů zde stále v početné populaci rozkvétá zeměžluč okolíkatá (Centaurium erythraea). Na živinami bohatších plochách dochází k nežádoucímu silnému zarůstání třtinou křovištní (Calamagrostis epigejos), objevuje se i invazní a v poslední době také se rychle šířící bělotrn kulatohlavý (Echinops sphaerocephalus). V území vytrvávají četné plevelné a ruderální druhy, jako je například pcháč rolní (Cirsium arvense) nebo pelyněk černobýl (Artemisia vulgaris).

Na místech výchozů skalního podkladu, na sešlapávaných plochách a obnažených vyvýšeninách po pojezdech vojenských vozidel, se uplatňují pionýrská neuzavřená společenstva primitivních půd s jetelem rolním (Trifolium arvense), jetelem ladním (T. campestre), mochnou stříbrnou (Potentilla argentea), vzácněji s turanem ostrým (Erigeron acris agg.), z ohrožených druhů se objevuje mrvka myší ocásek (Vulpia myuros) a velmi nenápadný, sotva několik centimetrů vysoký bělolist menší (Filago minima). Zastoupeny jsou i druhy typické pro společenstva chudých písčitých půd, jako je jestřábník chlupáček (Hieracium pilosella), pavinec horský (Jasione montana), šťovík menší(Rumex acetosella) a mateřídouška úzkolistá (Thymus serpyllum).

Velmi rychle mizí společenstva zatopených louží po pojezdech vozidel a tůní v bývalých tankových okopech. Z dominantních druhů lze jmenovat sítinu klubkatou (Juncus conglomeratus) a psárku plavou (Alopecurus aequalis). Mnohem lépe jsou tato společenstva vyvinuta již za hranicí chráněného území, v prostoru areálu 154. záchranného praporu Rakovník, mezi jinými například žabník jitrocelový (Alisma plantago-aquatica), zblochan vzplývavý (Glyceria fluitans), sítina alpská (Juncus alpinoarticulatus) a další.

Území bývalého vojenského prostoru samovolně zarůstá náletovými dřevinami, zejména borovicí lesní (Pinus sylvestris) a břízou bělokorou (Betula pendula), z keřů hlohy (Crataegus sp.), trnkou obecnou (Prunus spinosa) a růžemi (Rosa sp.).

Přírodně velmi bohaté je i okolí přírodní rezervace, především současné cvičiště 154. záchranného praporu, jehož vedení o území příkladně pečuje, a dále navazující bývalá střelnice, motokrosová dráha včetně významného krajinného prvku U sv. Trojice.

Praktická opatření a jejich předběžné výsledky

První péče byla zajištěna tehdejším Okresním úřadem v Rakovníku a spočívala v kosení vybraných ploch financovaných z prostředků Programu péče o krajinu.

Po převedení kompetencí o zvláště chráněná území kategorie přírodní památka a přírodní rezervace na krajské úřady bylo z prostředků Středočeského kraje od roku 2005 nejprve zajištěno kosení vybraných ploch o celkové výměře 10 ha, od roku 2006 na ploše 14,2 ha. Podle sdělení entomologů se v současnosti pravidelně kosené louky projevují příznivě na stavu fauny bezobratlých. V souladu s doporučením Zásad péče o nelesní biotopy v rámci soustavy Natura 2000 byl s vlastníky pozemků dohodnut fázový posun seče. Lze předpokládat, že uvedený zásah bude mít další pozitivní vliv zejména na skupinu bezobratlých.

Vzhledem k rychlému vysychání dříve zatopených louží po pojezdech vozidel a tůní v bývalých tankových okopech (místa, na která jsou vázány zajímavější druhy obojživelníků nebo alespoň v minulosti uváděný listonoh letní – Triops cancriformis), bylo v únoru 2007 a březnu 2008 po domluvě se 154. záchranným praporem a po projednání s vlastníky provedeno prohloubení vybraných stávajících tůněk a louží, v nichž se zdržovala voda.

V létě 2007 do větší části tůní voda natekla a v řadě případů se zde udržela až do konce roku, podobný vývoj měl i zásah v roce 2008. Přesto některé vyhloubené prohlubně zůstaly suché – důvodem může být malý přítok nebo také málo zhutnělé podloží.

Přestože zásah bude možné komplexně vyhodnotit až v odstupu více let, je už nyní zřejmé, že území jednoznačně prospěl. V červnu 2008 byl v jedné z tůní opětovně nalezen čolek obecný (Triturus vulgaris); početnost populace se pohybovala v několika desítkách kusů, t. č. v larválním stadiu. Pozorováni byli také pulci žab.

Dobrou naději do budoucna skýtá spolupráce s místním 154. záchranným praporem, který provádí cvičení v sousedním vojenském prostoru. V roce 2008 a v následujících letech dojde také k první redukci dřevin, rozsáhlejší zásah je podle výše dostupných prostředků Středočeského kraje předjednán na rok 2009.

Závěr

V rámci bývalých vojenských výcvikových prostorů má přírodní rezervace Tankodrom v některých ohledech jiné (řekli bychom příznivější) vstupní předpoklady. Jedním z nich je skutečnost, že plocha zvláště chráněného území má sice rozlohu více jak 30 ha, nicméně v porovnání s jinými bývalými vojenskými výcvikovými prostory nejde o rozlohu nijak velkou, tzn. při návrhu provádění péče snadněji uchopitelnou. Druhou podstatnou skutečností je návaznost na sousední plochu cvičiště 154. záchranného praporu Rakovník, kde dosud dochází k obnově těch biotopů, které byly důvodem vyhlášení přírodní rezervace Tankodrom. Může tak dojít ke zpětné migraci druhů, které by v přírodní rezervaci mohly být z nejrůznějších důvodů ohroženy. Dobrou naději do budoucna dává i ochota 154. záchranného praporu napomáhat při některých zásazích na ploše přírodní rezervace v rámci vojenského cvičení (zejména těch finančně náročnějších, jako je například již realizované hloubení tůní).

I přes tyto optimistické vize nelze opominout i některé problémy, které patrně do budoucna mohou hrát negativní roli ve vývoji chráněného území. V kratším časovém horizontu je to zejména obtížnější spolupráce s některými vlastníky, na jejichž pozemcích je odpovídající péče žádoucí.

D. Hrčka pracuje na Odboru životního prostředí Krajského úřadu Středočeského kraje M. Tichai je členem České společnosti ornitologické