Mezinárodní ochrana přírody

Ochrana přírody 2/2008 — 22. 4. 2008 — Mezinárodní ochrana přírody

Světová konference o sovách

autoři: Jiří Pokorný, Jitka Thelenová

Ve dnech 31. 10. – 4. 11. 2007 se v nizozemském Groningenu sešli výzkumníci, profesionální i dobrovolní ochránci přírody a další zájemci o sovy z celého světa, aby diskutovali nejnovější poznatky o výzkumu a ochraně této zajímavé ptačí skupiny.

Konference byla pořádána celosvětovou organizací na ochranu a výzkum sovy World Owl Trust, nizozemskou partnerskou organizací BirdLife International a dalšími institucemi. Jednalo se o druhou podobně zaměřenou konferenci s celosvětovou účastí (první byla před deseti lety v Austrálii).

Protože setkání se konalo na evropském kontinentě, nebylo překvapením, že nejvíce příspěvků bylo právě z Evropy. Z jednotlivých prezentací i posterů bylo dobře patrné, že existuje různá úroveň poznání v různých částech světa. Zatímco některé evropské země (např. Finsko, Švédsko, Velká Británie), USA či Kanada mají v problematice výzkumu a ochrany sov velkou tradici a jsou zde prováděny velmi specializované výzkumy, v jiných zemích (jihovýchodní Asie včetně Indonésie) jsou většinou teprve shromažďovány základní informace o rozšíření a početnosti jednotlivých druhů. Řada příspěvků se týkala různých sovích druhů a různých témat – od mapování rozšíření a početnosti sov až po specializované výzkumy, např. o preferenci prostředí, hlasové aktivitě či potravě. Velká pozornost byla věnována i praktické ochraně ohrožených druhů.

Pro středoevropského účastníka byla nová a zajímavá např. míra zapojení veřejnosti do odborných projektů. Z mnoha příspěvků z vyspělých zemí Evropy a Severní Ameriky v oblasti výzkumu sov vyplynulo, že pro organizování terénních aktivit, např. při sčítání a monitoringu, ale i v praktické ochraně je běžnou zkušeností využívat až stovky dobrovolníků. Pro sběr odborných dat o sovách postačí několik málo jednoduchých údajů a zápis do jednotného formuláře. Při správném proškolení a dobrém metodickém vedení dobrovolníků tak lze získat během krátké doby velké množství cenných údajů. Jako příklad jmenujme celonárodní noční sčítání sov v Kanadě, monitoring sýčka obecného (Athene noctua) v Belgii, či projekt na posilování populace sovy pálené (Tyto alba) v Nizozemsku, kterého se účastnilo na 800 dobrovolníků.

Mezi větší evropské druhy sov se řadí nápadný puštík bělavý (Strix uralensis). V ČR v současnosti vyvádí, jmenovitě na Šumavě a v Moravskoslezských Beskydech, mláďata 25–40 párů.

Foto L. Hlásek

Dalším zajímavým poznatkem bylo, do jaké míry je dnes využíváno telemetrické sledování pro výzkum sov. Zatímco v 90. letech 20. století bylo sledování ptáků označených vysílačkou ojedinělé, dnes se dá říci, že jde již o zcela běžný a standardní způsob zjišťování údajů o ptácích. Pomocí telemetrického sledování lze zjistit nejen údaje o velikosti domovského okrsku a teritoriu, ale i o aktivitě a její sezonní proměnlivosti, zastoupení biotopů v domovském okrsku, preferenci biotopu, úmrtnosti a mnoha dalších charakteristikách.

Sledování označených jedinců sýčka obecného v Dánsku a Polsku např. ukázalo, že při lovu tento druh v porovnání s plochami zemědělských plodin výrazně upřednostňuje krátkostébelné porosty, především trávníky na zahradách a pastvinách. Úbytek travnatých ploch v otevřené krajině ve prospěch obdělávané zemědělské půdy může být jednou z příčin mizení sýčka v Dánsku i v dalších evropských zemích. Telemetrie rovněž umožnila sledovat vliv počasí na výběr potravy sýčků. Studie ukázala, že v případě teplého počasí převažovaly v potravě žížaly, při snížení teploty vzrostl podíl savců. To je dáváno do souvislosti s nižší aktivitou bezobratlých při nižší teplotě. Úspěšný regionální projekt na obnovu populace sýčka byl uskutečněn v jihozápadním Německu, Bádensku. Vyvěšování budek s ochranou proti kunám zde přispělo k úspěšné obnově populace, zaniklé v 80. letech 20. století. Podobná zjištění jsou ale spíše výjimkou. Údaje z většiny evropských zemí potvrzují, že je sýček obecný v současnosti jednou z nejohroženějších evropských sov vůbec. Na konferenci rovněž byly prezentovány praktické zkušenosti s ochranou sýčka obecného na Jižní Moravě.

Skutečnost, že se můžeme dočkat pozoruhodných údajů o rozšíření a početnosti sov i v relativně dobře prozkoumané Evropě, ukázaly výsledky studie o puštíkovi bělavém (Strix uralensis) v Chorvatsku. Na základě počtu zaznamenaných teritorií bylo zjištěno, že je tato mohutná sova rozšířena po celém Chorvatsku s těžištěm v horských oblastech. Celková početnost byla odhadnuta na 700-1 000 párů.

Dlouholeté zkušenosti s ochranou sovy pálené byly prezentovány z Velké Británie. Také zde se daří do monitorovacího programu pro sovu pálenou, zahájeného roku 2000, úspěšně zapojit veřejnost. Údaje o obsazenosti lokality a hnízdních parametrech jsou takto získávány o zhruba 15 % celkové populace. Zajímavostí bylo rovněž představení nových typů budek pro sovy pálené, které minimalizují hnízdní ztráty mláďat v důsledku nedostatečné „cvičné“ plochy před vylétnutím ještě nevzletných mláďat, nedostatečné ochrany proti kunám, suchosti interiéru budky apod., zaznamenané v předchozích typech umělých dutin. Pozitivní zkušenosti s ochranou sov pálených existují rovněž z Nizozemska. Od konce 70. let vzrostla populace z 10 párů na nynějších 550. Jak ukazuje studie z Velké Británie, velkým problémem pro sovy pálené zůstávají její střety s dopravou. Zejména velké dopravní tepny působí vymizení sov v jejich bezprostředním okolí.

Rovněž u výra velkého (Bubo bubo) mohou při úmrtnosti hrát velkou roli faktory antropogenního původu. Jak ukázaly výsledky studie ze Švýcarska, z příčin úmrtí mladých výrů byly jedny z nejvýznamnějších popálení elektrickým proudem, náraz do kabelů či srážka s automobilem.

Sýc rousný (Aegolius funereus) obývá především euroasijskou a severoamerickou tajgu. V jiných částech Evropy včetně ČR se vyskytuje nesouvisle. Odhaduje se, že jen ve Finsku byly pro tento druh vyvěšeny desítky tisíc budek.

Foto L. Hlásek

Dlouholeté výsledky celonárodního sledování trendů početnosti sov ve Finsku ukazují, že v současnosti dochází k soustavnému a poměrně výraznému poklesu početnosti sýce rousného (Aegolius funereus), výra velkého a kalouse ušatého (Asio otus). Po výrazném nárůstu početnosti sýce na konci 80. let 20. století došlo v 90. letech k poklesu na úroveň začátku let osmdesátých a početnost vytrvale klesá. Příčiny nejsou zcela známé, jedním z faktorů může být změna struktury boreálních lesů a úbytek starých porostů.

Z jiných kontinentů zaujal např. příspěvek o zjišťování rozšíření 19 druhů sov v tropických lesích exotické Malajsie. Z důvodu sílícího tlaku na těžbu žuly v jižní Indii dochází k likvidaci vhodných hnízdních lokalit výra bengálského (Bubo bengalensis). Za posledních deset let došlo k drastickému úbytku početnosti o 85 %. Přizpůsobivost některých druhů sov ukazují výsledky v Keni, kde přeměnu lesních porostů na zemědělské pozemky využila sova kapská (Tyto capensis). Původně převážně lesní druh se dokázal adaptovat na nové prostředí s dobrou potravní nabídkou drobných hlodavců. V Kanadě je velká pozornost věnována známé sově králičí (Athene cunicularia), u které dochází k rapidnímu poklesu početnosti. V celé zemi zůstalo již jen 1 000 párů této sovy žijící v zemních norách. Jedním z hlavních problémů je nízká produktivita a vysoká úmrtnost mláďat. V Arizoně zase dochází k jejímu ohrožení z důvodu výstavby dálnic, komerčních a obytných budov.

Zajímavých poznatků o sovách z celého světa zkrátka byla celá řada. Kompletní soubor příspěvků je shrnutý ve Sborníku abstraktů z konference. Abstrakty ústních prezentací, které na konferenci zazněly, je dokonce možné si stáhnout z webových stránek www.worldowlconference.com.

Na závěr stojí za zmínku, že na konferenci byly podniknuty první kroky k založení pracovní skupiny o sovách v rámci Světového svazu ochrany přírody (IUCN), která by měla zpracovat návrhy červených seznamů ohrožených druhů sov.

J. Pokorný pracuje na Správě CHKO Blaník, J. Thelenová na Správě CHKO Jizerské hory