Mezinárodní ochrana přírody

Ochrana přírody 1/2020 — 29. 2. 2020 — Mezinárodní ochrana přírody — Tištěná verze článku v pdf

Olympic, tři národní parky v jednom

Autor: Pavel Pešout

Horstvo Olympijského poloostrova je tvořeno akrečním klínem, kdy vlivem zasunování  litosférické desky Juan de Fuca pod Severoamerickou desku se v subdukční zóně shromáždily nahrnuté sedimentární a magmatické horniny z povrchu oceánské desky. Olympijské hory proto tvoří pestrá směs čedičových a oceánických sedimentárních hornin (Tabor & Cady 1978, Tabor 1987). Většina poloostrova byla v třetihorách zaledněná, takže jsou v něm vymodelována typická ledovcová údolí s jezery. Opakovaná zalednění různého rozsahu jsou spolu s velkým výškovým gradientem, dlouhodobou izolovaností hor¹ a vůbec celkovou izolovaností danou poloostrovní polohou důvodem výskytu vysokého počtu endemitů. Velký význam sehrál i trvalý vliv Tichého oceánu zmírňující místní podnebí (Houston et al. 1994). Celkem zde bylo popsáno 39 endemických taxonů², např. zvonek Piperův (Campanula piperi), jak uvádí již Piper (1906), saranče olympské (Nisquallia olympica), mlok olympský (Rhyacotriton olympicus) či svišť olympský (Marmota olympus) (Houston et al. 1994, Jenkins et al. 2003).

Současné vymezení hranic Národního parku Olympic. Zpracoval Jan Vrba

Osídlení Olympijského poloostrova
Poloostrov je osídlený lidmi přibližně 12 000 let. Lovci a sběrači se začali usazovat v ústí velkých řek před 3000 lety: svědčí o tom množství artefaktů nalézaných po celém území. Původní obyvatelé se živili především rybolovem, a to nejen na řekách, ale i na moři, kde lovili také větší kytovce. Lesy využívali k lovu, jako zdroj léčivých rostlin, pro výrobu nástrojů, paliva a materiálu pro stavbu obydlí a kánoí. 

Snaha o ochranu populace wapiti západoamerického (Cervus canadensis
roosevelti) byl jeden z hlavních důvodů ochrany divočiny Olympijského
poloostrova na počátku dvacátého století. Foto archiv NPS

Příchod Evropanů život místních obyvatel navždy změnil. Většina tamějších kmenů byla velmi náchylná k evropským nemocem, které je většinou zdecimovaly. Zbylým obyvatelům byla zabírána tradiční území. Po staletí vytvářené tradice a sociální vazby byly nevratně narušeny a bohaté přírodní zdroje Olympijského poloostrova byly ve velkém průmyslově těženy a zpracovávány (Bergland 1983, Wray 1997). 

 
Kamzík bělák (Oreamnos americanus) připomínající kozu (jak dokazuje
i jeho anglický název – Mountain goat) je atraktivním obyvatelem
Olympijských hor. Foto Pavel Pešout

V současné době v Olympijském národním parku a jeho nejbližším okolí žije osm kmenů (Makah, Quileute, Hoh, Quinault, Skokomish, Port Gamble S'Klallam, Jamestown S'Klallam a Lower Elwha Klallam), které se snaží udržet a obnovovat tradice, zachovat řemesla, jazyk a lovecké dovednosti³ (Wray 1997). Správa parku dnes spolupracuje s místními kmeny na ochraně nejen přírodních zdrojů oblasti, ale také kulturních tradic, které jsou nedílnou součástí příběhu Olympijského národního parku.

Kastileje jsou atraktivní zárazovité poloparazitické rostliny. Nejvíce z asi
200 popsaných druhů má centrum rozšíření na americkém severozápadě.
Castilleja rupicola patří k několika z nich, které se v NP Olympic vyskytují
i nad horní hranicí lesa. Foto Pavel Pešout

Dlouhý příběh vzniku národního parku
Zejména velkoplošné drancování pralesů a decimování populace wapiti západoamerického (Cervus canadensis roosvelti) (Quayle & Brunt 2003) vedlo na přelomu devatenáctého a dvacátého století k prvním snahám o ochranu tohoto unikátního území.  Na konci devatenáctého století se do území s výpravami vydali poručík Joseph O'Neil a kongresman James Wickersham: oba navrhli vytvoření národního parku (Lien 2001, Rothman 2006). 

Jako odpověď na rychle mizející lesy udělil prezident Grover Cleveland v roce 1897 většině poloostrova (8093,7 km²) status „Olympijská lesní rezervace“. O tři roky později však administrativa prezidenta Williama McKinlea podléhá tlaku na povolení těžby dřeva a chráněné území zmenšuje o téměř 40 %. 

Dešťové lesy mírného pásma jsou unikátním jevem chráněným v NP Olympic.
Roční úhrn srážek v nich dosahuje až 5000 mm. Foto Adam Pešout

V roce 1909 další prezident Spojených států, Teddy Roosevelt, vyhlásil národní památku Mount Olympus na ploše téměř 2500 km² na ochranu stanoviště wapitiho západoamerického, jehož početnost prudce klesala⁴. V roce 1915 dřevařům podléhá tentokrát prezident Woodrow Wilson a památku redukuje v lesní části o více než pětinu. Stále intenzivnější těžba v průběhu první světové války vyústila v tlak veřejnosti na zvýšenou ochranu území. V roce 1937 navštívil památku prezident Franklin Delano Roosevelt a v následujícím roce podepisuje zákon o zřízení národního parku Olympic o rozloze 2583 km².  

 

Národní park byl dále rozšiřován – nejvýznamněji v r. 1953, kdy k němu byla za administrativy prezidenta Dwighta Eisenhowera přičleněna nejvýznamnější část tichomořského pobřeží. V současnosti tak výměra parku činí 3733,8 km² (Lien 2000, Rothman 2006).

Mezinárodní význam národního parku potvrdilo vyhlášení biosférické rezervace UNESCO v r. 1976 a zejména zařazení na Seznam světového dědictví UNESCO v r. 1981. V roce 1988 Kongres zákonem uznal 95  % rozlohy parku jako divočinu (McCaffery & Jenkins 2018).

Tichomořské pobřeží
Pobřežní část parku není nijak spojená se zbytkem, přestože je chtěl propojit již bývalý prezident Franklin D. Roosevelt pruhem chráněného území. Dnes ji tvoří 117,5 km dlouhý a až několik kilometrů široký pás divokého pobřeží Pacifiku ušetřený rozvoje turistiky a sídel. Jsou pro něj typické příkré rozeklané skály a množství naplaveného dřeva, které trvale přinášejí řeky, např. Hoh. V této části velkoplošného chráněného území panuje drsné počasí, po většinu roku větrné, deštivé a s četnými mlhami a neustávajícím vlnobitím. Pobřežní vody však bývají plné života, osamocené ostrůvky využívají mořští ptáci a také lachtani.

Polokeř fylodoce (vřesovina) šichovitá (Phyllodoce empetriformis) v alpinském
pásmu NP Olympic. V ČR se občas pěstuje na zahradách. Foto Pavel Pešout

Nejmokřejší místo 
Západní část národního parku pokrývá jeden z největších ucelených deštných pralesů mírného pásma na světě. Roční úhrn srážek v něm může dosahovat 5000 milimetrů: jde tak o jedno z nejdeštivějších území v USA. Naproti tomu severovýchodní část národního parku leží ve srážkovém stínu hor a srážek v ní spadne desetkrát méně. Přesto i v ní najdeme úchvatné pralesovité porosty (Peterson et al. 1997, McCaffery & Jenkins l.c.).

Pralesy mají vysoké zastoupení jehličnanů, především mohutného smrku sitky, jedlovce západního, douglasky a zeravu obrovského. Stromy v nich zde dosahují vskutku mohutných rozměrů. Díky vytrvale deštivému počasí a mlze doslova obalují kmeny a větve dřevin mechorosty a lišejníky vytvářející skutečné závěsy. Na hluboké vrstvě rozkládající se organické hmoty dominují kapradiny, které se dokážou uchytit i vysoko v korunách stromů.

Ledové srdce parku
Centrální část národního parku tvoří Olympijské hory s cennou subalpinskou a alpinskou vegetací (Mount Olympus, 2428 m n. m.). Jejich nejvyšší hřebeny a svahy pokrývají starobylé ledovce. Nejznámějšími jsou Modrý ledovec a pět kilometrů dlouhý Hohský ledovec. Ve vysokohorských údolích pramení množství potoků a řek napájejících četná ledovcová jezera.

Rozsáhlé projekty ekologické obnovy
Jednu z velkých řek spojujících vysokohoří s mořem představuje řeka Elwha, v minulosti poskytující vhodný biotop pro anadromní ryby, zejména lososy a pstruhy. Ryby prosperovaly ve studených, čistých vodách řeky a historicky sloužily jako důležitý zdroj obživy pro místní kmen Lower Elwha Klallam, žijící na dolním toku.

Nejrozsáhlejším projektem ekologické obnovy realizovaným Správou
národního parku Olympic je bezesporu obnova říčního kontinua řeky Elwha.
Jedním z dílčích opatření bylo odstranění celé hráze údolní nádrže
Glines Canyon i s hydroelektrárnou v roce 2014. Foto archiv NPS 

Zejména růst dřevařského průmyslu v regionu vyvolal potřebu stavby dvou přehrad. Nádrže Elwha a Glines Canyon byly postaveny na počátku dvacátých let 20. století a vyráběly vodní energii pro vznikající město Port Angeles. Stavba však zablokovala tah lososů proti proudu, narušila pohyb usazenin po proudu a zaplavila historické území a kulturní místa původních obyvatel.

V roce 1992 schválil Kongres zákon o obnově říčního kontinua řeky Elwha, kterým povolil i odstranění přehrad. Po dvou desetiletích plánování začala 17. září 2011 největší likvidace přehradních hrází v historii USA. Již o šest měsíců později zbourali přehradu Elwha a o tři roky později zmizela i hráz Glines Canyon. Následně byly zahájeny projekty obnovy ekosystémů na dnech nádrží, návratu rybího společenstva a podrobného sledování dopadů tohoto rozsahem unikátního projektu ekologické obnovy (Schreiner & Winter 2005, Pess et al. 2008, Shaffer et al. 2008, Winter  & Crain. 2008, Woodward et al. 2008).

Cíl zřízení parku naplněn
Národní park Olympic představuje jedno z největších ucelených území suchozemské divočiny ve Spojených státech a navíc se jej postupně podařilo rozšířit mj. o významné části tichomořského pobřeží. Přestože je zpřístupněna jen malá část parku, zavítá do tohoto úchvatného území 2,8–3,2 milionů návštěvníků ročně (Stynes et al. 2001, McCaffery & Jenkins l.c.). Správě parku se daří chránit nejcennější části území, uskutečňovat cílenou péči o nejohroženější druhy, v poslední době se musí věnovat i invazním nepůvodním organismům a daří se jí i realizace náročných projektů. Mezi nejobdivuhodnější z nich určitě patří obnova říčního kontinua Elwhy odstraněním přehrad a rozvíjení spolupráce při ochraně i tradičním udržitelném využívání přírodních zdrojů s místními kmeny původních obyvatel. Rooseveltem vytčené cíle pro národní park při jeho zřízení v r. 1938 (viz box) tak lze bez výhrad označit za splněné.

Poznámky:

1 Olympijské hory byly prokazatelně izolovaným ostrovem obklopeným vodní plochou a lesy přinejmenším 10 000 let (Barnosky 1984).
2 Jedenáct z nich se vyskytuje na Olympijském poloostrově a blízkém ostrově Vancouver v kanadské Britské Kolumbii (Houston et al. 1995).
3 Soudní rozhodnutí v r. 1975 potvrdilo právo kmenů pokračovat v tradičním rybolovu (Wray 1997).
4 Prezident Theodor Roosevelt založil v USA v letech 1901–1909 pět národních parků, 18 národních památek, 150 národních lesů a 51 ptačích rezervací. Právě na jeho počest byl pojmenován poddruh jelena wapiti žijící v deštných pralesích pacifického severozápadu, v angličtině Roosevelt Elk (Cervus canadensis roosvelti), o jehož záchranu na Olympijském poloostrově se zasloužil.

Seznam literatury

Barnosky C. W. (1984): Late Pleistocene and early Holocene environmental history of south-western Washington, U.S.A. Can. J. Earth Sci. 21:619-629.

Bergland E. O. (1983): Prehistory and Etnography Olympic National Park. U.S. National Park Service Washington, D.C., 317 pp.

Houston D.B., Schreiner E.G. & Buckingham N.M. eds. (1994): Biogeography of the Olympic Peninsula. In Houston D.B., Schreiner E.G. & Moorhead B.B. (1994): Mountain Goats in Olympic National Park: Biology and Management of an Introduced Species. U.S.National Park Service Port Angeles, WA: 29-44.

Jenkins K., Woodward A. & Schreiner E. (2003): A Framework for Long-term Ecological Monitoring in Olympic National Park: Prototype for the Coniferous Forest Biome. U.S. Geological Survey, Reston, VA, 162 pp.

Lien C. (2000): Olympic battleground: the power politics of timber preservation, 2nd edition. The Mountaineers Books Seattle, WA, 448 pp.

Lien C. (2001): Exploring the Olympic Mountains: accounts of the earliest expeditions, 1878-1890. The Mountaineers Books Seattle, WA, 483 pp.

McCaffery R. & Jenkins K. eds. (2018): Natural Resource Condition Assessment Olympic National Park. U.S. Geological Survey Port Angeles, WA, 510 pp.

Pess G. R. et al. (2008): Biological Impacts of the Elwha River Dams and Potential Salmonid Responses to Dam Removal. Northwest Sci. 82: 72-90.

Peterson, D. L., Schreiner E. G. & Buckingham N. M. (1997): Gradients, vegetation and climate: spatial and temporal dynamics in the Olympic Mountains, U.S.A. Glob. Ecol. Biogeogr. Lett. 6: 7-17.

Piper Ch.V. (1906): Flora of The State od Washington.Contributions from The United States National Herbarium, Vol. XI. U.S. National Museum Washington, D.C., 637 pp.

Rothman H. K. (2006): American Eden: An Administrative History Of Olympic National Park. U.S. National Park Service Washington, D.C., 473 pp..

Shaffer J.A. at al. (2008): Nearshore Restoration of the Elwha River Through Removal of the Elwha and Glines Canyon Dams: An Overview. Northwest Sci. 82: 48-58.

Schreiner E.G. & Winter B.D. (2005): Restoration of the Elwha river ecosystem results of a biological monitoring. USGS Forest and Rangeland Ecosystem Science Center, U.S. National Park Service Port Angeles, WA, 32 pp.

Stynes J.D., Propst D. & Sun Y. (2001): Economic Impacts of Visitors to Olympic National Park, 2000. Michigan State University East Lancing, MI,18 pp.

Quayle J.F., Brunt K.R. (2003): Status of Roosevelt Elk (Cervus elaphus roosevelti) in British Columbia. Wildl. Bull. B-106: 1-39.

Tabor R. W. (1987): Guide to the geology of Olympic National Park. Pacific Northwest Parks and Forest Association Seattle, WA, 144 pp..

Tabor R.W. & Cady W.M. (1978): The Structure of The Olympic Mountains, Washington -Analysis of A Subduction Zone. United States Geological Survey Professional Paper 1033. U.S. Geological Survey Washington, D.C., 43 pp.

Winter B.D. & Crain P. (2008): Making the Case for Ecosystem Restoration by Dam Removal in the Elwha River, Washington. Northwest Sci. 82: 13-28.

Woodward A. et al. (2008): Conceptual Models for Research and Monitoring of Elwha Dam Removal—Management Perspective. Northwest Sci. 82: 59-71.

Wray J. (1997): Ethnographic Overview and Assessment. Olympic National Park Port Angeles, WA, 275 pp.