Mezinárodní ochrana přírody

Ochrana přírody 4/2018 — 19. 8. 2018 — Mezinárodní ochrana přírody — Tištěná verze článku v pdf

O zemi, kde ropa pomáhá chránit přírodu

Autor: Tomáš Kuras, Martin Dančák, Monika Mazalová

Pro představu, jak vnímat ochranu přírody v Bruneji, je vhodné si krom ekonomické výjimečnosti monarchie uvést dvě další skutečnosti: Stát leží kousek nad rovníkem (mezi 4° a 5° s. š.) v pásmu tropických deštných lesů a přičemž se jedná o zemi ostrovní (při severním pobřeží Bornea). To naznačuje velkou druhovou rozmanitost a vyšší míru endemismu v místní fauně i flóře. Do roku 1983 byla Brunej pod britskou správou a právě duch Albionu v přístupu k hodnotám přírodních zdrojů je i po osamostatnění státu stále patrný.

Brunej synonymem pralesa
Ještě v polovině 80. let minulého století pokrývaly deštné lesy téměř 75 % rozlohy Bornea. O čtvrtstoletí později se uvedený podíl snížil na méně než polovinu a neradostný výhled říká, že v roce 2020 porostou pralesy pouze na necelé třetině rozlohy ostrova. Naneštěstí jsou káceny přednostně nížinné, pro techniku dostupnější lesy, které jsou ovšem z hlediska biologické rozmanitosti nejcennější. Zatímco v sousední Malajsii a nedaleké Indonésii je hospodářství z velké části založeno na využívání tropických deštných lesů, v Bruneji se úbytek rozlohy lesních porostů daří držet relativně pod kontrolou.

Tropický deštný les v národním parku Ulu Temburong se vyznačuje významným
zastoupením stromů čeledi Dipterocarpaceae, bohatě porostlých epifyty
a liánami. Stromy zde dosahují úctyhodných výšek 50-60 m.
Foto Tomáš Kuras

V současnosti se les nachází na třech čtvrtinách Bruneje, přičemž více než 70 % uvedené plochy představují pralesy. Proto je Brunej právem nazývána zelenou perlou Bornea. Důležitým aspektem ochrany přírody v maličkém sultanátu zůstává přeshraniční kontinuita pralesů, jejichž ochranu podporuje mezinárodní iniciativa Srdce Bornea (viz rámeček 1). Nedaleko za hranicí navazují další národní parky, kterými jsou Gunung Mulu v malajském Sarawaku nebo indonéský park Kayan Mentarang.

Ochrana přírody v Bruneji
Ochrana přírody se v Bruneji uskutečňuje především územní ochranou: chráněná území tvoří 16,2  % rozlohy státu, tedy poměrově podobně jako v České republice. Na rozdíl od naší země se ale zachovalé přírodní ekosystémy v Bruneji nacházejí také mimo chráněná území.

V rámci územní ochrany existuje v Bruneji několik kategorií, od lesních výzkumných rezervací přes chráněné lesy nebo lesy ochranné až k tradiční kategorii národní park. Ačkoliv se vzájemně liší využitím území, vždy upřednostňují ochranu přirozeného lesního ekosystému. Nejpřísnější kategorií ochrany přírody je národní park, ten je v Bruneji jediný – Ulu Temburong. Byl vyhlášen v roce 1991 na 550 km², je tedy rozlohou srovnatelný kupříkladu s Krkonošským národním parkem.

Mangrovové porosty v lesní rezervaci na neobydleném ostrově Selirong
přibližuje návštěvníkům několikakilometrová naučná stezka. Foto Zdeněk Mačát

Péče o přírodu se v bornejském sultanátu spíše než na omezující zákazy soustřeďuje na výchovu a udržitelnou návštěvnost chráněných území. Chráněná území bývají vybavena návštěvnickým centrem a vstup do nich je regulován. Atraktivní turistické cíle představuje Ulu Ulu Resort s naučnou stezkou v korunách stromů ve zmiňovaném národním parku či nadzemní chodník procházející mangrovovými mokřady v rezervaci Selirong.

Rodina částečně usedlých Penanů, původního
lovecko-sběračského etnika Bornea.
Foto Martin Dančák

Přírodní fenomény Bruneje
Malá rozloha a spíše nižší výšková členitost většiny území Bruneje předznamenávají nízkou odlišnost přírodních stanovišť. Převládá nížinný deštný les, který směrem k pobřeží přechází v rašelinné lesy a příbřežní mangrovové mokřady. Při hranici s Malajsií se však zvedají hory až do výšky přes 1800  m, a právě zde najdeme cenné horské deštné lesy. V oblastech s chudými propustnými písčitými půdami se vyvíjejí řídké nízké lesy až bezlesí zvané keranga, lišící se od okolních lesů nejen vzhledem, ale také druhovým složením vegetace.

Dráčci, jako je Draco melanopogon, představují nejpočetnější skupinu plachtících
obratlovců. Samečci téměř nesestupují na zem, samičky ale do půdy zahrabávají
nakladenou snůšku. Foto Zdeněk Mačát

Nížinné dvojkřídláčové (dipterokarpové) lesy zaujímají největší část rozlohy státu. Vyvíjejí se na nepodmáčených substrátech, v pahorkatinách do výšek asi 1000 m n. m. Naneštěstí dvojkřídláče jsou komerčně velmi významné, a tak právě tyto lesy na ostrově ohrožuje výběrová těžba.

Jeden z největších denních motýlů světa, ptakokřídlec Trogonoptera brookiana,
se stal symbolem ochrany přírody celé jihovýchodní Asie. Motýli i vývojová stádia
ptakokřídlece jsou jedovatí. Foto Zdeněk Kuras

Zřejmě nejrozsáhlejší a v podstatě nenarušené dvojkřídláčové lesy Bruneje najdeme v národním parku Ulu Temburong ležícím v povodí řek Belalong a Temburong. V porostní skladbě dominují dvojkřídláče (čeleď Dipterocarpaceae), stromy s typickými okřídlenými semeny. Zastoupeny jsou i jiné čeledi, zejména pryšcovité (Euphorbiaceae). Stromy zde dorůstají výšky 50–60  m, přičemž někteří jedinci (rody Koompassia a Shorea) mohou dosahovat až úctyhodných 90  m! Struktura lesa bývá vícepatrová a většinu vysokých stromů bohatě porůstají epifytická společenstva orchidejí, kapradin a mechorostů. Pozoruhodně rychlá je také dynamika lesního zápoje. Pády velkých stromů jsou zde časté: během pěti let se na hektaru poroučejí k zemi až dva stromoví velikáni. Mezery, které po pádu stromů v lesním zápoji vznikají, představují významný zdroj lokální rozrůzněnosti a navyšují pestrost organismů. I proto jsou nížinné dvojkřídláčové lesy Bornea jedním z globálních horkých míst biologické rozmanitosti na Zemi. V pralese v povodí Belalongu najdeme nejen překvapivě vysokou rozmanitost dřevin blížící se 300 druhům/ha, ale také žab: doposud z něj známe na 60 druhů včetně endemitů. Na hektaru lesa se vyskytuje 232 druhů mravenců, čtvereční kilometr osídluje 342 druhů denních motýlů. Obdobně druhově bohatých skupin bude v Ulu Temburong nejspíš celá řada, většina však teprve čeká na své zpracování.

Cibetkovitá šelma ovíječ pruhovaný (Arctogalidia trivirgata)
patří mezi jihoasijské noční všežravce.
Foto Zdeněk Mačát

Bažinaté „rašelinné“ lesy v ohrožení
V rovinatých nížinách se vyvinuly svébytné rašelinné lesy, jejichž existenci podmiňuje specifický substrát organozem a vysoký úhrn srážek, představující pro mokřady hlavní zdroj vody. Organozemě mohou dosahovat mocnosti až 20 m. Humolit není tvořen odumřelou biomasou rašeliníku, ale především opadem stromů, tedy kmeny, větvemi a listy. Největší komplexy rašelinných lesů na světě nacházíme právě na Borneu. Zachovalé porosty leží v západní části Bruneje, např. v povodí řeky Belait, a většinou je tvoří prakticky jediný druh stromu, dvojkřídláč Shorea albida. Protože poskytuje ceněné dřevo, ohrožuje bornejské rašelinné lesy mýcení a vypalování: takový osud potkal především lesy v malajské části ostrova.

Létavkám černoblanným (Rhacophorus nigropalmatus) pomáhají nápadně
vyvinuté létací blány mezi prsty končetin uniknout plachtěním predátorům.
Foto Zdeněk Mačát

Rostlina Rhizanthes lowii parazituje na liánách. Vyskytuje se velmi lokálně
a vzácně v nenarušených deštných lesích. Foto Martin Dančák

Kde se stýká moře se souší
Pobřežní mělká zóna Brunejského zálivu je typická dobře vyvinutými porosty mangrovů. Vznikají výhradně v příbřežních salinách tropických moří, které jsou díky slapovým jevům pravidelně zaplavovány slanou mořskou vodou. V Bruneji najdeme rozsáhlé mangrovové mokřady hlavně na ostrově Selirong. Stejnojmenná lesní rezervace, chránící jeden z nejlépe zachovalých mangrovových porostů v celé Asii, se rozkládá na ploše 2500 hektarů. Dominantní dřeviny, kořenovníky rodu Rhizophora, v ní dorůstají výšky až 30  m a průměru kmene přes 50  cm.

Bedlobytka Leptomorphus sevcikii je nedávno popsaným druhem mouchy,
původem z pralesů Bruneje. Jedná se o dosud největšího zástupce čeledi, svým
zbarvením napodobujícího vosy. Kukly bedlobytky jsou zavěšeny pomocí
hedvábného vlákna a volně visí zpravidla z trouchnivějícího kmene stromu, ve 
kterém se vyvíjejí larvy. Foto Jan Ševčík

Nenápadná hvězdnatka zářivá (Thismia hexagona)
je jedním z nově popsaných rostlinných druhů
Bruneje. Protože postrádá chlorofyl, živí se
mykorhizně na pralesním odpadu.
Foto Michal Sochor

Endemická láčkovka Nepenthes lowii žije v symbióze s tanami. Tany láčkovka
láká na sladký nektar a ty za „odměnu“ kálí do lapacích pastí. Tím zajišťují rostlinám
přísun minerálních živin. Foto Martin Dančák

Mangrovy jsou domovem mnoha druhů živočichů. Za všechny jmenujme alespoň jednoho z nejpozoruhodnějších primátů, listožravou opici kahaua nosatého, endemita Bornea (viz rámeček 2). Také mangrovy jsou v dnes jihovýchodní Asii silně ohroženy, ustupují krevetím farmám nebo rekreačním střediskům.

Proč právě Brunej?
Byť je Brunej malinkatá země blízko rovníku, přírodu se v ní podařilo zachovat v pozoruhodně příznivém stavu. Zcela oprávněně se můžeme ptát, proč právě Brunej. Odpovědí se nabízí více, vždy nás ale vedou k přírodnímu bohatství, kterým sultanát oplývá. Obrovská naleziště ropy a zemního plynu, které se řadu desetiletí těží v šelfech Jihočínského moře, dělají z Bruneje jednu z nejbohatších ekonomik světa: HDP na obyvatele má dvakrát vyšší než ČR. V kombinaci s velmi řídkým osídlením, které se navíc soustřeďuje do několika málo měst při pobřeží, je jasné, že Brunejci nikdy nemuseli kácet tropické deštné lesy. Vše, co potřebují pro chod hospodářství, jednoduše dovezou ze zahraničí. Možná trochu paradoxně v Bruneji je právě ropa klíčem k ochraně živé přírody před nadměrným využíváním.

Zásoby černého zlata se ale i Brunejcům povážlivě tenčí, a tak se nelze zbavit myšlenky, co bude s jedinečně dochovanou přírodou v oblasti Brunejského zálivu, až těžební věže vydají poslední barel ropy a poslední kubík zemního plynu…