Mezinárodní ochrana přírody

Ochrana přírody 1/2010 — 16. 2. 2010 — Mezinárodní ochrana přírody — Tištěná verze článku v pdf

Madagaskar

katastrofa jménem člověk

Autor: Zdeněk Patzelt

Biodiverzita Madagaskaru je zcela unikátní, stejně zásadní je však i její ohrožení. Bez nadsázky platí, že Madagaskar je testem naší civilizace, zda je schopna zabránit zničení zbytků primárních ekosystémů na světě, a mnohé nasvědčuje tomu, že to nedokáže. K vážným rizikům patří skutečnost, že Madagaskar je přes značné surovinové bohatství třetí nejchudší zemí světa s velkým podílem primitivních forem obživy.

Co se v pralesích na území českých zemí dělo ve středověku, to lze nyní pozorovat zde. Většina pralesa je čerstvě vykácena a vypálena, získaná půda produkuje náročnější plodiny jen pár let, než dojde k vyčerpání živin obsažených v popelu. Pak nastupují pastviny a především masivní eroze, která půdu odplavuje do oceánu. Kde se dochoval les a není chráněným územím, pokračuje jeho další kácení a výroba dřevěného uhlí. Kouřící milíře jsou všudypřítomné, pro mnohé obyvatele ostrova zůstávají však jedinou šancí na přežití. Rostoucí nedostatek dřeva je navíc řešen výsadbou monokultur blahovičníků (Eucalyptus spp.), která vede k naprosté ztrátě biodiverzity. Zbytky pralesa tvoří izolované ostrůvky a eukalypt do nich na mnoha místech proniká, stejně jako další invazní nepůvodní druhy, čemuž však není věnována pozornost.

Klíčem k ochraně biodiverzity na ostrově je osvěta a řešení otázky chudoby. Díky francouzské koloniální minulosti se zde v zahraniční pomoci angažuje Evropská unie a významná je i obchodní přítomnost Číny a Ruska. Přesto je na první pohled zřejmé, že zahraniční investice jsou nedostatečné a rovněž úsilí nevládních organizací nedává záruky pro záchranu místního přírodního dědictví. Již dnes je tak jisté, že na Madagaskaru zaniká nespočet druhů včetně tisíců těch, které ještě věda nestačila ani odhalit a poznat. Vymírání druhů zde člověk urychlil na úroveň katastrofických dějů. Chudoba madagaskarského venkova je nezměrná; v tomto světle je neuvěřitelné, že například během pár dnů mnichovských slavností piva utratí jejich návštěvníci miliardu eur, která by dokázala ochránit biodiverzitu Madagaskaru po desetiletí.

Přínosné poplatky

Pozitivní je, že cenu zbytků zdejší přírody si již uvědomují místní obyvatelé a sami si ji začínají chránit. Je to i díky skutečnosti, že turismus ve zdejších národních parcích je přísně zpoplatněn a příjmy z něj představují pro ekonomiku regionů národních parků závratné částky. Jednodenní vstupné do hlavních NP (Isalo, Andasibe, Ranomafana, Ambre, Ankarana, Bemaraha) činí 25 000 Ar (100 ariary je přibližně 1Kč) a je zavedena dvojí cena, kdy místní platí 25x méně než cizinci, mládež dokonce 125x méně. Pohyb v národních parcích je navíc možný pouze s placeným průvodcem, kdy za krátký doprovod zaplatíte dalších 22 000 Ar. Poplatek za tříhodinovou návštěvu tak představuje až mnohaměsíční příjem obyvatel nejchudších částí Madagaskaru, kde již není co chránit. Národní parky jsou otevřeny pouze od 8 do 16.30 hodin, a návštěvnický systém je tak silně nastaven ve prospěch přírody. Přestože ochranářské restrikce působí až velmi přehnaně, zavedený systém a výše vstupného nesnižují turistickou atraktivitu území. V návštěvnících naopak podtrhují pocit mimořádnosti zdejší přírody a v neposlední řadě i pocit solidarity s místními obyvateli. Ti jsou i přes svou chudobu velmi přívětiví.

Výzkum povolen

Pozoruhodné a v mnohém inspirativní je na Madagaskaru povolování výzkumu v národních parcích. Je opět založeno na zpoplatnění; vědci nemají vstup zdarma, ale platí vstupné v několikanásobné výši. Navíc je k provádění výzkumu nutná přítomnost soukromého placeného průvodce, pouze v NP Isalo byl k dispozici zaměstnanec správy parku. K získání povolení je nutné uzavřít smlouvu s univerzitou v hlavním městě Antananarivo, doložit zde odbornou způsobilost a zavázat se k poskytnutí výsledků výzkumu i předání veškerých sběrů. Teprve na základě smlouvy vystaví Generální ředitelství vod a lesů autorizaci k provádění výzkumu a rovněž je třeba předem uhradit veškeré poplatky místní agentuře ochrany přírody ANGAP. Samostatný poplatek se hradí za výzkum, další poplatky za sběr i za případný vývoz přírodnin, čímž nejsou dotčeny povinnosti vyplývající z CITES. V roce 2007 tak poplatky za povolení entomologického výzkumu ve třech vybraných národních parcích (bez poplatků za vývoz) činily pro tři osoby 900 000 Ar. Povolení platilo jeden měsíc a dovolen byl sběr maximálně 20 kusů jednotlivých druhů hmyzu z každého NP, které bylo třeba spolu se závěrečnou zprávou do dvou let předat již zmiňované univerzitě v Antananarivu. Přes zdánlivou složitost si získání povolení vyžádalo pouhé dva pracovní dny, což je v našich poměrech těžko představitelné. Nutno však poukázat na to, že i pro nás nemalá částka 9 000 Kč je na Madagaskaru takřka astronomická. Motivací k povolování výzkumu je tak nepochybně i finanční zájem.

Unikátní endemismus

Za unikátní endemismus vděčí Madagaskar izolaci mezi Afrikou a Asií. Před 160 mil. let se ostrov oddělil od Afriky, postupně doputoval až k Indii a od té se opět před 80 mil. let oddělil. Ostrov neobývá africká populace, ale před 2 000 lety jej osídlili Indonésané. Ke známým národním parkům středního Madagaskaru patří Andasibe–Mantadia a Ranomafana se zbytky deštných pralesů. NP Andringitra představuje téměř odlesněné žulové pohoří. Místní průvodce se nám svěřil, jak je rád, že se předkům nepodařilo vykácet malý zbytek pralesa. Ten byl dříve považován za nevyužité území, dnes je ale středem zájmu turistů a stal se hlavním zdrojem obživy místních obyvatel. Zcela odlišně působí oblast Isalo v provincii Toliara. Vodní eroze tady vymodelovala v jurských pískovcích působivou krajinu skalního města a členitost reliéfu se projevuje pestrostí biotopů s vysokou druhovou bohatostí. V hluboce zaříznutých roklích s vodními toky se dochovaly zbytky deštného pralesa, osluněné plošiny pokrývá travní vegetace savan se sukulenty, keři a solitérními palmami Bismarkia nobilis, které jsou schopny odolávat častým požárům. V údolních pralesích Isala není nouze o setkání se symbolem Madagaskaru – s lemury (čeledi Lemuridae a Megaladapidae). Ze 14 madagaskarských rodů jich je zde zastoupeno sedm. Z flóry se v Isalu vyskytuje na 238 endemických druhů jako sukulentní aloe (Aloe spp.), pryšce (Euphorbia spp.), kolopějky (Kalanchoe spp.) a především zástupci rodu Pachypodium, které jinde nelze spatřit.

K typickým druhům Madagaskaru patří i četní chameleoni (Chamaeleoninae) a gekoni (Gekkonidae), pro jejichž pozorování je nejprve nutné naučit se je v přírodě vidět. O to více pak udivuje jejich bizarnost. Fascinující je rozmanitost žab, jejichž neuvěřitelná pestrost opět vypovídá o unikátnosti ostrova. Z 300 zjištěných druhů žab je 99 % endemických. Vedle známých druhů jsme v NP Andasibe pozorovali i jedince, které se dosud nepodařilo určit. Rovněž entomologickými sběry se během krátkého pobytu podařilo nalézt řadu nepopsaných druhů. O to větší otazníky visí nad dalším osudem madagaskarské přírody a potažmo i nad námi všemi.

Autor je nezávislý ekolog, člen redakční rady časopisu Ochrana přírody