Mezinárodní ochrana přírody

Ochrana přírody 3/2008 — 24. 6. 2008 — Mezinárodní ochrana přírody

Krajinou Triglavského národního parku

Autor: Jan  Vítek

Součástí Jižních vápencových Alp jsou Julské Alpy, vystupující zejména na území Slovinska a západními výběžky zasahující i na italskou stranu. Podstatná část slovinských Julských Alp byla v roce 1981 vyhlášena jako Triglavský národní park.

Chráněné území zaujímá rozlohu 848 km2 a je pojmenované podle nejvyšší, vpravdě národní hory Triglav (2 864 m n. m). Hranice národního parku sleduje jednak průběh říčních údolí – na severu Sávy Dolinky, na východě Sávy Bohinjky, na jihu až jihozápadě řeky Soče, jinde je vedena po horských hřbetech.

Julské Alpy tvoří na území Triglavského národního parku několik horských skupin, vzájemně oddělených vysoko položenými sedly nebo hlubokými údolími. Ústřední část tvoří „trojhlavý“ masiv Triglavu, převyšující blízké okolí o více než 2 000 m. Severně až severozápadně od Triglavu vystupují dvě sousedící skupiny: Razor–Prisojnik–Stenar–Pihavec a Škrlatica (s 2 740 m n. m., druhá nejvyšší hora ve Slovinsku) – Martuljek–Špik. Severozápadní části pohoří mezi silničními sedly Predeal a Vršič dominují štíty Mangrt a Jalovec, jižní práh vyplňuje masiv Krnu s poněkud nižším hřbetem Bohinjských hor. Západní výběžek Julských Alp při italské hranici vyplňuje Kaninské pohoří, z něhož byl do Triglavského národního parku začleněn pouze masiv Rombonu, kdežto vlastní Kanin se bohužel ocitl z důvodu rekreačního využívání za jeho hranicí.

Celé pohoří je tvořeno vápenci (v menší míře též dolomity a slepenci) triasového stáří a díky tomuto horninovému podkladu i vhodné geografické poloze (prolínání velehorských a středomořských faktorů) je neobyčejně bohatá živá složka zdejší přírody. K neodmyslitelným symbolům národního parku patří kozorožec alpský (Capra ibex), jehož majestátný vzhled se stal inspirací k řadě pověstí. Při horských túrách není vzácností vidět kamzíka horského (Rupicapra rupicapra), orla skalního (Aquila chrysaetos), sviště horského (Marmota marmota) či nápadného motýla jasoně červenookého (Parnassius apollo). K významným zástupcům živočišné říše náleží i tetřev hlušec (Tetrao urogallus), tetřívek obecný (Lyrurus tetrix), pěvuška podhorní (Prunella collaris), hraboš sněžný (Chionomys nivalis), mlok černý (Salamandra atra) a další druhy. Vápencový podklad je stanovištěm neobyčejně pestré palety horských rostlin. K jejich hlavním zástupcům patří brambořík purpurový (Cyclamen purpurascens), „triglavská růže“ neboli nátržník lesklý (Potentilla nitida), zvonek Zoisův (Campanulla zoisii), „alpský zvonek“ čili dřípatka nizoučká (Soldanella pusilla), temnohlávek červený (Nigritella rubra), máčka alpská (Eryngium alpinum), plesnivec alpský (Leontopodium alpinum), lilie kranjská (Lilium carnicolicum), endemitní orlíček Bertoloniův (Aquilegia bertoloni) nebo několik druhů hořců, lomikámenů, netřesků a rozchodníků. Některé partie (např. oblast Bohinjského jezera) se staly součástí Natura 2000.

Triglav jako ojedinělá krajina

Účelem tohoto článku je poukázat především na některé krajinné hodnoty Triglavského národního parku. Zdejší rozličné tvary reliéfu jsou výsledkem dlouhodobého prolínání vnitřních a vnějších geologických vlivů. Julské Alpy vznikly alpínským vrásněním a vyznačují se typickou příkrovovou stavbou. Už při panoramatickém pohledu na vrcholovou hladinu zdejších horských pásem zaujme doškovité upořádání a asymetrický tvar většiny štítů a hřebenů. Příkré jsou zejména severozápadní až severovýchodní svahy s horolezecky proslulými severními stěnami některých štítů, např. Kanjavce (s téměř 1 500 m nejvyšší stěna v Julských Alpách), Triglavu, Mangrtu, Jalovce, Špiku či Mojstrovky. Povrchové tvary reliéfu tedy mnohde dosud sledují geologickou strukturu, jinde však už byly do značné míry modelovány vnějšími činiteli, především ledovcovou a říční erozí, krasovými, kryogenními, svahovými a jinými procesy.

V ledových dobách starších čtvrtohor byla značná část pohoří zaledněna. Ledovce jednak pokrývaly vrcholové partie, kde daly vznik skalnatým amfiteátrům – karům, jednak vyplňovaly většinu údolí, kde jejich splazy, provázené morénovými nánosy, byly více než 10 km dlouhé, např. v údolích Soče, Triglavské Bistrice, Krmarice, Pišnice, Koritnice a na dalších místech. V údolích přehrazených morénami vznikla na jižním a jihovýchodním úpatí pohoří největší slovinská jezera – Bohinjské (6,6 km2) a Bledské. Obě patří k vyhledávaným cílům turistů. Mnohem menší vysokohorská jezera (plesa) vyplňují dna některých ledovcových karů. Například soustavu ples v Dolině Triglavských jezer chránily smlouvy s vlastníky již v době Rakousko-Uherska. Nejvýše položeným jezerem je Horní Kriško, nacházející se ve výšce 2 154 m n. m., největším plesem pak Krnské jezero s rozměry 380×150 m a hloubkou 17,5 m.

Současné zalednění vrcholových partií Triglavského národního parku je dáváno do souvislosti s ledovcem zvaným Zeleni sneg na severovýchodním temeni Triglavu. Podobně jako u většiny alpských ledovců dochází v posledních desetiletích k rapidnímu zmenšování jeho plochy.

Po ústupu ledovců se při modelaci horských údolí uplatňuje zejména říční eroze. Morénový materiál byl přeplaven tavnými vodami, čímž v nižších polohách vznikly rozsáhlé akumulační nivy, místy i výrazné štěrkopískové terasy. Do skalního dna mnohých údolí se zahlubují strmé soutěsky, místně zvané korita, při jejichž vývoji hraje významnou roli kromě hloubkové eroze také evorze (vířivý pohyb vody unášející úlomky hornin). Soutěsky tak většinou představují soustavu na sebe navazujících úzkých žlabů a několikametrových obřích hrnců až kotlů. Např. řeka Soča u stejnojmenné obce vytváří soutěsky Velika Korita (5–15 m hluboká, ale místy jen metr široká) a Zmuklica, výše v údolí u Trenty se nacházejí Mala Korita a Korita Mlinarice. Kaňon Korita (hluboký až 70 m) dal pojmenování také pravému přítoku Soče a obci Koritnica při silnici k Predealskému průsmyku. Z mnoha dalších příkladů stojí za zmínku soutěska v přírodní památce Korita Tolminky v jižní, nejníže položené (180 m n. m.) části parku.

K působivým krajinotvorným prvkům patří též četné vodopády – slapi. Mnohé jsou součástí výše uvedených soutěsek, nejvýraznější vodopády však spadají přes strmé stupně skalnatých amfiteátrů nebo se nacházejí pod krasovými vyvěračkami. V severní části národního parku k nim patří Martuljkov slap (101 m vysoký), známější jsou vodopády Savice (78 m) nad západním břehem Bohinjského jezera a Peričnik spadající přes slepencové skalní stupně (16 m a 52 m vysoké) na levém svahu údolí Vrata.

Slovinská specialita – kras

Vápencová krajina Julských Alp se však vyznačuje především neobyčejným bohatstvím a rozmanitostí tvarů vysokohorského krasu, které se zde prolínají s tvary ledovcového a kryogenního reliéfu. Velkou koncentrací povrchových a podzemních krasových útvarů prosluly zejména holé planiny, zvané podi, například Triglavski podi a Kriški podi v ústřední části pohoří a Rombonski podi na západním okraji tohoto velkoplošného chráněného území. Na členitém povrchu zaujmou především nejrůznějšími typy škrapů, od žlábkových přes meandrovité, hrotovité a studňovité (nezřídka až 2 m hluboké) až po miskovité (zvané kamenice nebo škavnici). K typickým tvarům vysokohorského krasu patří také kotliči – několikametrové kotlovité útvary, zčásti vyplněné sněhem. Na území Triglavského národního parku se nachází řada jeskyní a hlubokých propastí. K nejznámějším patří částečně zaledněná propast Triglavské brezno, dosahující hloubky 285 m a otevírající se v blízkosti Triglavského ledovce. Speleologický výzkum, řízený Jeskyňářským svazem Slovinska, se nyní zaměřuje zejména na krasovou oblast Rombonski podi, kde se otevírá jedna z nejhlubších evropských propastí Čehi 2 (-1 533 m), objevená v roce 1991 českými speleology, a rozsáhlý podzemní systém Črmelsko brezno (1 241 m hluboký a 11,5 km dlouhý). Významné podzemní útvary se nacházejí i v jižní části národního parku nad údolím Tolminky, včetně známé Dantovy jeskyně (též Zadlaška jama), ve které prý básník Dante Alighieri hledal inspiraci pro část své Božské komedie, nazvané příznačně Peklo.

K dominantním prvkům reliéfu na území zdaleka nejznámějšího slovinského chráněného území patří vápencové a dolomitové skalní útvary, např. působivé přírodní brány, okna a mosty, vzniklé kombinací krasových a zvětrávacích procesů. Z daleka nápadné (např. ze silnice z Krajnské Gory na sedlo Vršič) je zejména Velké (též Přední) okno, protínající jihozápadní hřeben hory Prisojnik, výškou 80 m a šířkou 30 m považované za největší skalní perforaci v celých Alpách. Malé (též Zadní) okno se otevírá na východním hřbetu téže hory, poněkud odlišný úzký skalní oblouk je zase vymezen ohnutou skalní věží Utrujeni stolp (Unavený sloup) nad sedlem Planja. Další skalní okna a brány prostupují horskými hřebeny také ve skupině Triglavu (na Rjavině a mezi horami Kredarica a Rž), pod Jalovcem (Hornovo okno) i na jiných místech.

Kde získáte informace

Sídlem správy Triglavského národního parku (Triglavski narodni park) je město Bled, ležící na břehu známého stejno-jmenného jezera, už mimo vlastní chráněné území. Poučení o přírodních hodnotách, historii, současném využívání a perspektivách národního parku poskytují velmi dobře vybavená informační střediska s muzejními expozicemi. Jedno je součástí správy národního parku v Bledu, druhé bylo zřízeno v údolí horního toku řeky Soča v osadě Na Logu v Trentě.

Autor je vedoucím katedry biologie na Pedagogické fakultě, Univerzity Hradec Králové