Mezinárodní ochrana přírody

Ochrana přírody 4/2011 — 4. 11. 2011 — Mezinárodní ochrana přírody

Atchafalaya Bayou – místo, kde končí svět

Stejně jako v jiných koutech naší planety patří i ve Spojených státech k zdaleka nejohroženějším biotopům mokřady. Od začátku 19. století se jejich celková rozloha na území dnešních USA bez Aljašky a Havajských ostrovů snížila o více než polovinu. Proto je dnešní putování význačnými chráněnými územími světa věnováno vůbec největší severoamerické bažině, porostlé vysokou vegetací (swamp).

Mapka Atchafalaya Bayou

Atchafalaya Bayou se nachází v jižanské Louisianě a ve skutečnosti se pod tímto vysloveně neanglicky znějícím názvem skrývá různorodá mozaika vodních toků, mělkých močálů, slepých ramen a zavodněných lužních lesů tvořených stromy produkujícími tvrdé dřevo, zejména tisovcem dvouřadým (Taxodium distichum). Atchafalaya, v jazyce indiánského kmene Čoktů Dlouhá řeka, odvádí za normálních okolností třetinu až polovinu vody zachycené Mississippi až do Mexického zálivu. Zatímco v období zimních a jarních dešťů se voda rozlévá po krajině, v létě a na podzim největší říční delta v USA, zabírající 3 200 km², tedy rozlohu Libereckého kraje, částečně vysychá.

Tisovec dvouřadý (Taxodium distichum) dosahuje výšky přes 40 metrů a vytváří zajímavé opadavé jehličí.

V království křídel

Ojedinělý subtropický severoamerický mokřad se těší největšímu zájmu mezi profesionálními i amatérskými ornitology. Jen pouhý výčet ptačích druhů zaznamenaných v oblasti je působivý: čítá 206 položek.

V mechem obtížených větvích můžeme běžně spatřit nápadné houpavě létající datly chocholaté (Dryocopus pileatus). Zvíře, které na první pohled může vyvolat představu lochnesské příšery, není nic jiného než anhinga americká (Anhinga anhinga): nad vodní hladinou jí vyčnívá pouze hlava a krk. Nepřehlédnutelně zbarvenou kachničku karolínskou (Aix sponsa) známe i ze zámeckých parků v řadě míst České republiky. V Atchafalaya Bayou je ale stejně plachá jako jiné ptačí druhy. Oprávněnou pozornost návštěvníků ale zcela zákonitě vzbuzují volavkovití. Kromě i u nás hnízdícího kvakoše nočního (Nycticorax nycticorax), rozšířeného doslova po celém světě, zahlédneme ve spleti vody a zeleně příbuzné, poněkud vzácnější kvakoše žlutočelé (Nyctanassa violacea), osidlující také část Jižní Ameriky. Z vlastních volavek se fotoaparátům turistů předvádějí menší volavky zelené (Butorides virescens) a nepřehlédnutelné volavky velké (Ardea herodias). Posledně jmenované dělají svému jménu čest: na výšku měří 90–140 cm a rozpětí křídel dosahuje až dvou metrů.

Za dobrého počasí míří sedmimetrové hliníkové výletní čluny až do Bažiny cypřišového ostrova. Zdejší močál zůstává největším hnízdištěm brodivých ptáků v celé Louisianě. Početné kolonie tady vytvářejí ibisy upomínající nesyti lesní (Mycteria americana), nádherní kolpíci růžoví (Ajaia ajaja), ibisi bílí (Eudocimus albus) s červeně zbarveným zobákem, subtilní volavky bělostné (Egretta thula), volavky rusohlavé (Bubulculus ibis), které se na jih Spojených států rozšířily teprve nedávno, velké volavky bílé (E. alba) a břidlicově zbarvené volavky modrošedé (E. cerulea). Nezapomenutelný zážitek přichystají návštěvníkům ve vzduchu nad tisíciletými tisovci se předvádějící luňáci mississippští (Ictinia mississippiensis).

Do Atchafalaya Bayou se s oblibou vypravují s pastmi i lovci kožešinových zvířat. Známý mýval severní (Procyon lotor) patří mezi výborné plavce a stejně dokonale šplhá po stromech.

Obři z temné vody

Početnost aligátora amerického (Aligator mississippiensis) se v USA zvýšila natolik, že podle střízlivých odhadů osidluje jen Louisia­nu víc než milion jedinců.

Další legendární obyvatel Atchafalaya Bayou, kajmanka supí (Macroclemys temmincki), je oprávněně považována za největší a s velkou pravděpodobností také nejtěžší v současnosti žijící sladkovodní želvu. Její svrchní krunýř dorůstá běžně půlmetrové délky. K tomu ovšem musíte na jedné straně přičíst mimořádně dlouhý “krokodýlí“ ocas krytý tvrdými kýlnatými šupinami, na straně druhé pak silný svalnatý krk nesoucí mohutnou hlavu s nebezpečnými hákovitými čelistmi. Obr mezi sladkovodními želvami dosahuje hmotnosti 80 kg, přičemž ověřený rekord hovoří dokonce o 113 kg. Osidluje pouze řeky na jihovýchodě USA vtékající do Mexického zálivu a právě tato část Louisiany patří mezi vyhlášené lokality druhu. V noci se kajmanka vydává na lov živočichů, zejména ryb, ale protože vyniká druhým nejsilnějším stiskem čelistí mezi živočichy, hravě si poradí i s krunýři jiných želv. Do zoologických učebnic se ale dostala jinou pozoruhodnou loveckou strategií. Přes den číhá snadno přehlédnutelná na dně se široce otevřenou tlamou, v níž barevně kontrastuje červený červovitý výrůstek jazyka: jako živá návnada láká nejrůznější ryby. V posledních deseti letech ochránci přírody kajmanky v Atchafalaya Bayou značkují, aby zjistili, zda dochází ke změnám početnosti této ohrožené želvy.

Močálníci s francouzským šarmem

Bitva na Abrahámových polích před hradbami Québecu, v níž britští červenokabátníci rozdrtili vojsko markýze de Montcalm, trvala jen patnáct minut. Přesto měla pro francouzské osadníky na východním pobřeží dnešní Kanady nedozírné důsledky. Etnická čistka, kterou Evropané vůbec poprvé rozpoutali mimo Evropu proti jiným Evropanům, přinutila tisíce francouzských usídlenců, z nichž mnozí byli indiánští míšenci, opustit pracně vybudovaný domov. Mnozí zamířili přes dnešní Haiti do kolonie, pojmenované po Králi Slunce Ludvíku XIV. – do Louisiany. V bažinaté krajině Cajúnové, jak si sami začali říkat, vytvořili svébytnou kulturu, ovlivněnou Španěly, indiány, kreoly a černochy. Zatímco ještě před sto lety tloukli učitelé cajúnské žáky za to, že neuměli pořádně anglicky, dnes se k soudně uznané cajúnské národnosti v roce 1980 hlásí jen v USA přinejmenším dva miliony lidí. Prestižní cena Americké akademie hudebního umění a věd Grammy se v posledních letech uděluje i v kategorii nejlepší album cajúnské hudby. Labužníci jistě ocení, že cajúnská kuchyně se podobá častou úpravou zvěřiny včetně aligátorů a kajmanek, silně kořeněnou chutí a oblibou rýže té čínské.

Tak trochu jiná ochrana přírody

Aby mohla voda shromážděná během záplav v korytě Mississippi proudit rychleji do Mexického zálivu, prokopali tu lidé hned několik dalších kanálů. V květnu 2011, kdy hrozilo, že stoupající hladina Kalné řeky zaplaví kolébku jazzu New Orleans a další silně osídlené části Louisiany, zatáhla americká armáda, spravující celé rozsáhlé vodní dílo, doslova v hodině dvanácté za pomyslnou brzdu: otevřela zdymadla největšího kanálu a rozptýlila tak gigantický objem vody do mokřadů Atchafalaya Bayou.

Na druhou stranu právě výstavba umělých kanálů odřízla velkou část močálu se slanou vodou od řeky a významně omezila provzdušňování vodního sloupce. Přitom pobřežní slané močály chrání chrání celý louisianský mořský břeh před ničivými účinky hurikánů pravidelně vznikajících v Mexickém zálivu tím, že zachytí jednotlivé vlny. Právě drastická změna vodního režimu spolu s vykácením původních lesů v celé Louisianě umocnila podle amerických odborníků v srpnu 2005 katastrofální dopady nechvalně proslulého hurikánu Katrina.

V roce 1984 bylo v oblasti vyhlášeno národní útočiště flóry a fauny (Atchafalaya NationalWildlife Refuge). Protože v USA vychází péče o přírodu a krajinu z poněkud odlišného pojetí než v Evropě, můžete v tomto chráněném území v naprostém rozporu s jeho názvem lovit zvěř a ryby. Jelikož rezervace hostí nejpočetnější populaci menšího bahňáka sluky americké (Scolopax minor) v USA, doporučuje se v lovecké sezoně se raději návštěvnickým stezkám vyhnout. Chráněné území vzniklo na záchranu vyhubením ohroženého podruhu medvěda baribala (Ursus americanus luteolus), který se původně vyskytoval od východního Texasu po jižní Mississippi. Na rozdíl od baribalů, bezostyšně loudících na návštěvnících národních parků na západě Spojených států hamburgery a sendviče, se jej podaří zahlédnout jen málokdy.

V oblasti se vyskytuje 85 druhů ryb a jejich biomasa převyšuje na mnoha místech tunu na hektar vodní plochy. Připomeňme, že průměrný výnos rybníků v ČR dosahuje poloviční hodnoty. Do Atchafalaya Bayou se proto nevypravují jen sportovní rybáři, ale míří sem i tisíce lodí těch, pro něž zůstává lov ryb a dalších vodních živočichů obživou.

Mnohem větší nebezpečí než povolený rybolov a lov představuje pro chráněné území znečišťování vodního prostředí cizorodými látkami a živinami. Ochránci životního prostředí zaznamenali v celé oblasti od roku 2001 14 menších havárií ropných zařízení. Není divu, že pravidelný odběr vzorků potvrdil, že více než polovina zkoumaných lokalit v oblasti je do té míry ovlivněna lidskou civilizací, že neumožňuje vodním organismům dlouhodobé přežití.

Fotografie Jan Plesník

Autor je poradcem ředitele Agentury ochrany přírody a krajiny ČR