Ochrana přírody 3/2024 — 26. 6. 2024 — Recenze — Tištěná verze článku v pdf
Město naruby
R. Haluzík (ed.) a kol.:
Město naruby. Vágní terén, vnitřní periferie a místa mezi místy
(Academia, Praha 2020)
Kniha Město naruby je – z pohledu běžného uživatele města – průvodcem místy, kde kdysi něco bylo, teď nic není a třeba zase někdy něco bude. Anebo – třeba z pohledu biologa – kde kdysi nebylo nic, teď je to parádní, ale možná zase zanedlouho nebude. Z nepřírody příroda a zpět. Vedlejší produkt přebujelého plánování vyúsťující v amébovitý pohyb velkoměsta. Do vágních terénů prostě nepatří nic, na co mají všichni stejný pohled, na čem se shodnou, že je krásné nebo hnusné, nebo dokonce jakou má vlastně funkci. Místa zapomenutá, se zašlou slávou, nechtěná a obklíčená chtěným, neurčitá, čekající. Taky trochu ošemetná a možná pro někoho i strašidelná. Brownfieldy, postindustriály, exnádraží, skladiště, navážky, předmostí, podmostí a zámostí. Normální dospělý člověk sem zabrousí málokdy. Ale liduprázdné nejsou, jen vrána k vráně sedá, a tak se tu a tam objevují lidé bez domova, narkomani a ztracené existence. A biologové, antropologové a filozofové.
Tyhle vnitřní periferie byly dlouho vnímány jako páchnoucí a odporné splašky města, eklhaft. Jenže města se neustále mění, v nich i lidé a pohledy na město i sebe sama. Nové generace krajinářských architektů a plánovačů, urbánních a sociálních antropologů, výtvarníků, ekologů a filozofů objevují skryté půvaby i potenciál tohoto civilizačního odpadu a vedlejšího produktu. Radan Haluzík dal tyto lidi podobného smýšlení dohromady, aby se zamysleli a spolu popsali a vytvořili obraz místa mezi místy, každý z jejich úhlu pohledu. Převrátili zažitou estetickou hierarchii naruby.
Biolog či vnímavý ochránce přírody tu nalézá něco jako pestrou mozaiku ekologické sukcese ve zrychleném evolučním čase. A ochrana přírody není nic jiného než práce se sukcesí – posouvání v sukcesní řadě (nebo přesněji v kruhu – cyklu) sem a tam, zamrznutí v bodě, nebo naopak směřování k nějakému časově i strukturálně vzdálenému stavu. Disturbance, raná stádia, veselé kolonizace a předbíhání, rychlokvašky střídané vytrvalci, strkanice i spolupráce, rostoucí složitost až nakonec stáří, rozpad – a – zase začátek. Popisované městské plácky nabízí sukcesi jako v aréně, v nechtěném spektáklu, který se povedl režisérům navzdory, kdy herce z Národního nahradili samozvaní komedianti, potulní kolotočáři, žongléři a světáci. A rozehráli kus, který kupodivu má svůj scénář, ale realizace jsou neuvěřitelně rozmanité. Na každém plácku jiné provedení od usedlých jednání až po avantgardní dramata. A rozbujelá urbánní biodiverzita v poušti okolní komponované reprezentativní zeleně, fontánek, pečlivě střižených trávníků, růžových záhonů, mulčovací kůry a parků zbavených posledního křoví. Biodiverzita miluje laxnost a ledabylost pánů města.
Návštěva vágních terénů a jejich sukcesních her a divadel nemusí být pro každého zprvu příjemná. Někdy člověka překvapí, někdy rozesmějí, jindy z nich trochu běhá mráz po zádech. Ale až jednou tyhle vyloučené prostory navštívíte, z cizince se stanete našinci. Kniha Haluzíka, Pokorného, Storcha, Sádla, Šturmy, Ajvaze a dalších vás naučí vnímat netušené, pozorovat neviděné a hlavně – přemýšlet, rozjímat, básnit a hledat souvislosti. Trochu vágně, trochu určitě. ■
- - - -
Úvodní foto: Postupně zarůstající brownfields jsou v lidských sídlech vznikajícími ostrůvky biodiverzity.
Foto Jan Havránek
- - - -