Recenze

Ochrana přírody 5/2026 — 29. 10. 2026 — Recenze — Tištěná verze článku v pdf

Farář lesů

autoři: František Pojer, František Krejčí

S podporou SFŽP ČR a obce Srní byla v roce 2025 vydána populárně naučná publikace Farář lesů, pojednání o Karlu Klostermannovi, šumavských lesích a jejich lidech v rámci projektu obce Srní: Dům Karla Klostermanna. Tato publikace doplňuje bohatou expozici umístěnou v tomto domě, bývalé barokní faře v centru obce Srní.

Autoři se v publikaci zabývají vývojem lesů v okolí Srní, centrální části dnešního národního parku Šumava, vývojem osídlení a hospodářského využívání této krajiny. Hledají v díle místního spisovatele, který zažil velkou vichřici v roce 1870, velmi zajímavé názory a souvislosti popisované v jeho románech. Karel Klostermann (1848–1923) byl český spisovatel německé národnosti s regionálním zaměřením na oblast Šumavy, Pošumaví a tzv. Šumavského Podlesí. Byl představitelem realismu v literatuře, tzv. venkovské prózy. Jeho rodina pocházela také z oblasti centrální Šumavy, jeho otec byl lékař, bratr farář v Rejštejně. Karel pracoval jako novinář, spisovatel, středoškolský profesor v Plzni. Jeho nemalé literární dílo zahrnuje řadu povídek, črtů, fejetonů, ale i románů. Psal hlavně o životě lidí centrální Šumavy, o lesnících, dřevařích, sklářích, sedlácích. Do románů vkládal pasáže realistického popisu vývoje tehdejších lesů Šumavy, ale i vztahu místních lidí k přírodě, ke kácení lesů a jejich postupné proměně, resp. obávaného zániku původních pralesů. Ke konci života nabyl dojmu, že je stará Šumava ztracena.

Klostermannův literární odkaz téměř až ekologického realismu (pesimismu) byl použit v expozici Domu Karla Klostermanna a dále rozveden do dalších přírodovědných, společenských a politických souvislostí. Vzhledem k náročnosti obsahu celé autorské expozice byla autory publikace dále rozpracována otázka vývoje lesů centrální Šumavy jak z pohledu tohoto spisovatele, tak z pohledu záznamů ve „schwarzenberském“ archivu, tak z pohledu současné ochrany přírody v národním parku Šumava. Návštěvník expozice si tak může domů odnést tuto publikaci a dále si číst a přemýšlet o lesích a lidech centrální Šumavy.

Autoři publikace zároveň provedli určitou badatelskou sondu do následků těžby tamních lesů v posledních staletích jak z důvodu výroby skla, tak potřeby palivového a stavebního dříví (dopravovaného dolů z hor po řece Otavě díky výstavbě schwarzenberského Vchynicko-tetovského plavebního kanálu poblíž Srní) nebo i vlivem fenoménu tzv. lesní pastvy. Tato sonda byla možná díky studiu přepisu výše zmíněných archivních podkladů, které v roce 1963 v rámci Historického průzkumu lesů jednotného hospodářského celku Kašperské Hory I a II sestavil Ing. Josef Ministr (pracovník tehdejšího ÚHÚL, pobočka Plzeň) jako elaborát o bývalém panství Prášily – Dlouhá Ves a městském dominiu Kašperských Hor, včetně bývalých statků Kněžice a Vogelsang (celková výměra 16 600 ha).

Hlavním poznatkem této badatelské práce je asi to, že popisované území bylo těžbou ovlivněno daleko méně než okolní části Šumavy, a to až do roku 1800, kdy byl dokončen Vchynicko-
-tetovský plavební kanál (do té doby se plavilo dříví v místních tocích). K plavení dřeva bylo potřeba rovných zdravých kmenů smrku, se kterými se dalo manipulovat. To znamená, že staré, nezdravé stromy nebo přirozené zmlazení a mlaziny zůstávaly bez „povšimnutí“. Skláři se svými zpočátku „toulavými“ sklárnami a těžbami sice potřebovali hlavně javor a buk a draslaři spálili vše, co měli „po ruce“ pro výrobu potaše pro sklárny, ale územní rozsah těchto těžeb spíše přispěl k rozpadu zbytků starých porostů při vichřicích, ale…

Ale „to“ v lesích, co bylo ponecháno bez povšimnutí z této poslední generace souvislých pralesů centrální Šumavy, se stalo základem pro pokračování lesních porostů jak v horských smrčinách, tak smíšených lesích středních poloh Šumavy. Smrk je sice daleko úspěšněji se přirozeně zmlazující a šířící dřevina v daném území než jedle nebo buk, ale zase v dospělosti trpí kůrovcovými epizodami. Takže autoři publikace tvrdí, že genetická paměť šumavských starých lesů v její centrální části byla zachována i přes zalesňovací práce (s velkým podílem nezdarů) v období socialismu. Porostní výměra se zde stále zvětšuje díky přirozené sukcesi na bývalých a opuštěných loukách.

Závěrem se autoři publikace shodují na tom, že lesy centrální části Šumavy potřebují klid a čas pro svoji přirozenou dynamiku. Nemusíme mít o jejich budoucnost strach, člověk to za ně lépe opravdu neudělá.     ■

- - - -