Recenze

Ochrana přírody 4/2026 — 27. 8. 2026 — Recenze — Tištěná verze článku v pdf

Divočina je naše šance

Autor: František Pojer

V tomto čísle je uveden krátký rozhovor s Pavlem Hubeným, ředitelem Správy NPŠ. Pokud vás zaujal tento rozhovor a zejména Pavel Hubený a jeho názory, mám pro vás doporučení k dalšímu čtení – koncem roku 2025 se na pultech knihkupectví objevila kniha se zajímavým názvem „Divočina je naše šance“ s podtitulem „S Pavlem Hubeným o Šumavě, vlcích, lidech a přírodě“. Je to obsáhlý rozhovor, který vedl s ředitelem NPŠ Radek Štěpánek, český novinář a básník, který se specializuje na ekologická témata a přírodu. Rodák z Prachatic aktuálně žije v Brně a je např. i členem redakční rady časopisu Veronica. Kladl Pavlovi zajímavé, zasvěcené a podnětné otázky a, jak podtitul naznačuje, nejen o Šumavě. A Pavel na otázky a nadhozená témata odpovídá s hlubokou znalostí věci a také na základě dlouhodobých zkušeností z práce v ochraně přírody a krajiny a zamýšlí se nejen nad situací na Šumavě, ale logicky i na celém našem území, případně i v měřítku Evropy nebo světa. Já Pavla znám již od konce 80. let minulého století, kdy se zúčastnil spolu s mým mladším bratrem přehlídky biologických prací středoškolské odborné činnosti v okrese Klatovy, která se tehdy nazývala Natura semper viva, a také pro mne byla kniha objevná, nevěděl jsem například o Pavlově posedlosti zaznamenávat a zpracovávat transekty, nejdříve o ptácích a později o stromech na Šumavě i jinde. A využívat tyto poznatky v praxi ředitele NPŠ.

Kniha má jedenáct kapitol včetně úvodu. Začíná o vlcích a tetřevech, pokračuje o stromech, mrtvých i živých, které mají svoje vlastní příběhy a mnohé na Šumavě rostou již několik staletí, i když to na nich není na první pohled vidět. Jedna z dalších kapitol se týká vody, která patří na povrch, ne do trubek či odvodňovacích kanálů. To je velmi aktuální právě v současných vedrech (když píšu tyto řádky, je venku 35 stupňů Celsia ve stínu) a bude i nadále. Tady se již více zabývá územím celé České republiky a problematikou zemědělské krajiny a obnovy přírody v celostním měřítku (Restoration Law Evropské unie) a je zmíněn také územní systém ekologické stability zakotvený v našem zákoně o ochraně přírody již od roku 1992. Připomenut je také vstup a členství ČR v Evropské unii spojené s dohodnutými povinnostmi a závazky, což se často zdůrazňuje, ale také s velkým přílivem peněz, na což se někdy zapomíná.

Kapitola s výmluvným názvem „Křivoklátsko je unikátní, národní park si zaslouží“ se dotýká zatím nenaplněné možnosti vzniku pátého národního parku u nás a připomíná, že jsou tam místa, často obtížně přístupná, kam se člověk se svým hospodařením nedostal a kde se uchovala divočina, a ta budou sloužit jako jádra, zdroje a zárodky zón klidu budoucího národního parku. Ostatně obdobná situace byla před časem na Šumavě, kde zbývalo již jen několik zbytků a pozůstatků bývalých pralesů a dnes se v jejich okolí prales samovolně obnovuje, ale chce to dopřát přírodě čas, aby se mohly rozběhnout přirozené procesy (zejména vývoje lesa).

Další kapitoly i celý rozhovor představuje čtenářům Pavla Hubeného jako člověka, který o tom, co dělá, hluboce přemýšlí, někdy i pochybuje a připouští také chyby, ze kterých se poučil, a některé svoje původní přístupy změnil. Samozřejmě je to vše o práci s lidmi, ať už se zaměstnanci, ale hlavně s partnery (i oponenty a odpůrci) a jejich přesvědčování, diskusi a vysvětlování přístupů na základě argumentů a později i ukázek toho, že přírodní procesy fungují a v místech, kde někteří předpovídali pustou step, se dnes nezadržitelně obnovuje les. Pavel je představen i jako otec a také jako toulavý typ a umělec, jako malíř a autor prozaických povídek. Tato tvorba mu napomáhá v tom, aby se jako ředitel nezbláznil a nezamrzl, jak je nazvána jedna z dalších kapitol představované knihy. V neposlední řadě je třeba připomenout, že Pavel je už také pamětníkem a v odpovědích se objevují některé poznámky a vzpomínky na vývoj a fungování státní ochrany přírody u nás, včetně vzniku a kompetencí ministerstva životního prostředí a samozřejmě také o vzniku a počátcích národního parku Šumava. Z tohoto pohledu by mohla být četba velmi přínosná a poučná pro mladé a nastupující zaměstnance v ochraně naší přírody na všech stupních státní správy.

Závěrečná kapitola bilancuje a dokládá, že Pavel Hubený má aktuální problematiku ochrany přírody a životního prostředí v hlavě jasně srovnanou a jeho apel v názvu knihy je namístě, což dokládám citací posledního odstavce:

„Proto si myslím, že na Šumavě vzniká něco, co nemá obdoby a ještě hodně dlouho mít nebude. Bude to nádherné. A vzniká to v České republice, u nás doma. Věřím, že lidí, kteří to ocení, bude jen přibývat.“     ■

- - - -