Novinky z vědy a výzkumu

Ochrana přírody 2/2026 — 30. 4. 2026 — Novinky z vědy a výzkumu — Tištěná verze článku v pdf

Zbytky pesticidů mění složení a fungování půdních společenstev

Autor: Jan Plesník

Julia Köningerová z univerzity ve španělském Vigu zkoumala s početným kolektivem spolupracovníků působení 63 pesticidů na vybrané skupiny půdní bioty – živé složky ekosystému (Nature, 650, 367–373, 2026). Na 373 lokalitách rozmístěných ve všech členských státech Evropské unie a ve Velké Británii vědci odebrali ve vegetačním období půdní vzorky. Většina uvedených stanovišť se nacházela na orné půdě oseté jednoletými plodinami, ale materiál pochází i z ploch víceletých pícnin, nedávno přeměněných travinných porostů, rozsáhlých trávníků a jehličnatých a listnatých lesů. Přítomnost organismů badatelé zjišťovali metodami molekulární genetiky: zaměřili se při tom na archea, bakterie, houby, protisty, hlísty a členovce. Archea představují starobylé jednobuněčné organismy, jež nevytvářejí buněčné jádro a od bakterií a eukaryot se liší unikátním složením membrán a dědičnou informací. Protisté jsou umělá „sběrná“ skupina zahrnující všechny eukaryontní, tj. buněčné jádro vytvářející organismy, které nepatří mezi mnohobuněčné živočichy, vyšší rostliny nebo houby.

Výzkumníci zjistili zbytky pesticidů na 70 % lokalit, kde byly druhým nejvýznamnějším činitelem (hnací silou) určujícím fungování půdní bioty, a to hned po vlastnostech půdy, jako je obsah vody, pH nebo množství dostupného fosforu. Zbytky herbicidů, fungicidů a insekticidů změnily druhovou rozmanitost a funkční strukturu všech zkoumaných cílových i necílových skupin organismů. Látky používané na hubení škůdců ovlivnily v půdě působení mikrobiálních společenstev včetně jejich úlohy v koloběhu dusíku, a naopak potlačily některé prospěšné procesy, jako je mykorhiza (vzájemně výhodný vztah mezi půdními houbami a kořeny většiny rostlinných druhů) nebo působení hlístů živících se bakteriemi.

Na základě uvedených zjištění tým Köningerové doporučil, aby ověřování vlivu pesticidů na půdní biotu neprobíhalo jen u omezeného počtu skupin, jež mohou být kultivovány v laboratorních podmínkách. Sběr vzorků na obdobné testování by měl brát v úvahu i činitele, jako je využívání území, vlastnosti půd, podnebí nebo intenzita obhospodařování.

Krkavci využívají při hledání mršin prostorovou paměť

Mrchožrouti často sledují predátory, aby se co nejdříve dostali k potravě. Krkavci velcí (Corvus corax) byli pozorováni, jak následují vlky obecné (Canis lupus) putující krajinou, řídí se vlčími stopami ve sněhu a zalétávají k místům, odkud se ozývá vytí jmenovaných psovitých šelem.

Uvedená zjištění chtěl ověřit badatelský tým vedený Matthiasem-Claudiem Lorettem z Univerzity veterinárního lékařství ve Vídni (Science, 391, 1151–1154, 2026). Ve známém Yellowstonském národním parku označil miniaturními vysílačkami 69 krkavců, 20 vlků a 11 pum (Puma concolor). Zmiňovaná technika potvrdila, že krkavci sledovali vlky a pumy pouze vzácně. Místo toho rutinně navštěvovali místa, kde se často nacházely úlovky vlků. Na obdobné lokality se vraceli i ze vzdálenosti 150 km, a to během jediného dne, a činili tak stejně často jako v případě ploch se stálými potravními zdroji lidského původu, jako jsou skládky, biologické rybníky či městské prostředí. Krkavci si tak dobře pamatovali místa, kde vlci v minulosti ulovili kořist. Prostorová paměť a navigování tak hrají u mrchožroutů mnohem významnější úlohu, než se až dosud usuzovalo.

Hormonálně aktivní znečišťující látky v městských chráněných územích: co ukázala syndemie nemoci covid-19

Městská chráněná území často představují v urbánním prostředí útočiště fauny a flóry a obvykle hostí poměrně zachovalé přírodní či přírodě blízké ekosystémy. Navíc regulují místní ovzduší, omezují znečišťování vodních zdrojů, poskytují lidem příležitosti k rekreaci a zvyšují cenu blízkých nemovitostí. Nicméně právě z okolního městského prostředí do nich pronikají i rozmanité znečišťující látky včetně hormonálně aktivních kontaminantů (HAC) ovlivňujících celou řadu druhů volně žijících živočichů. HAC se dostávají do vodního prostředí z umělých hmot, pesticidů používaných v zemědělství a v domácnostech, kosmetických přípravků a detergentů obsažených v pracích prášcích.

Argentinské a jihoafrické environmentalisty řízené Yamilem E. Tavalierim z Městské univerzity v argentinském Santa Fé zajímala otázka, nakolik pozměnilo výskyt a množství HAC v chráněných územích v Santa Fé a Lomas de Zamora v provincii Buenos Aires omezení volného pohybu osob vyhlášené během syndemie nemoci covid-19 (J. Nat. Conserv., 92, 127260, 2026). Jako modelové HAC si vědci zvolili ženské a mužské pohlavní hormony.

Estrogenní a antiandrogenní hormony byly zaznamenány v povrchové vodě v obou městských rezervacích, přičemž se jejich koncentrace v průběhu zákazu opuštění domova snížila. Autoři proto zdůrazňují dosud podceňovaný význam informování, výchovy a vzdělávání široké veřejnosti o této otázce a nezbytnost zohlednit v péči o městská chráněná území výskyt HAC a jejich možných zdrojů.

Stárnoucí populace zvířat ohrožují ochranářské cíle zoologických zahrad

Vysazování jedinců odchovaných v zoologických zahradách do volné přírody v rámci rozmanitých repatriačních programů patří již delší dobu mezi tradiční přístupy druhové ochrany. K tomu připočtěme, že zoo informují návštěvníky o ochraně přírody a zejména u ohrožených taxonů udržují jejich záložní populace: podle uznávané Mezinárodní unie ochrany přírody (IUCN) vyžaduje záchranný chov v lidské péči na 2 700 druhů volně žijících živočichů. Zlepšující se podmínky chovu v zoologických zahradách využívajících mj. poznatky z volné přírody vedou k tomu, že četní živočichové v nich žijí déle než v minulosti a ve většině případů také déle než příslušníci stejného druhu ve volné přírodě. Uvedená skutečnost působí na omezenou kapacitu zoo, což nezřídka vyžaduje regulaci nebo úplné zastavení rozmnožování řady chovaných zvířat.

Na popsané demekologické trendy se zaměřil João Pedro Meireles z Curyšské univerzity s kolegy působícími mj. v renomovaných zoologických zahradách (Proc. Natl. Acad. Sci. USA, 123, e2522274123, 2026). Pro účely výzkumu vyhodnotili vývoj 774 populací savců vystavovaných v letech 1970–2023 v evropských a severoamerických zoologických zahradách: data byla získána z internetové databanky Species360.

Bez ohledu na to, zda byly údaje shloučeny podle části světa, taxonomických skupin, stupně ohrožení vyhubením nebo vyhynutím podle IUCN nebo typu chovného programu, kupř. mezinárodního záchovného programu EAZA (Evropské asociace zoo a akvárií), podíl starších jedinců chovaných v zoologických zahradách v Evropě a Severní Americe nepřetržitě rostl, zatímco zastoupení mladých a aktivně se rozmnožujících zvířat klesalo. Podíl aktivně se rozmnožujících samic se v období 1973–2023 snížil v severoamerických zoo o 49 %, v Evropě pak o 68 %.

Stárnutí zvířat ohrožuje dlouhodobou udržitelnost populací v zoologických zahradách chovaných druhů a tím i jejich schopnost naplnit své ochranářské cíle. Protože pozorované trendy nevykazují žádné náznaky změny, měla by péče o zvířata v uvedených zařízeních brát tuto skutečnost v potaz.

Hnízda modřinek a cigaretové nedopalky: náhoda, nebo adaptivní chování?

Známé sýkory modřinky (Cyanistes caeruleus) vkládají do hnízd čerstvé byliny obsahující těkavé chemické látky, čímž v nich snižují výskyt parazitů. Z městského prostředí přibývá zpráv o tom, že do hnízd rovněž nosí cigaretové nedopalky nebo si je budují přímo v cigaretových popelnících a odpadkových koších. Tabák (Nicotiana spp.) působí jako odpuzovač hmyzu nebo insekticid: ostatně, nejběžnější a nejlevnější látky na hubení hmyzu, neonikotinoidy, nejsou nic jiného než syntetické sloučeniny odvozené od přírodního nikotinu.

Michal Gladaski u univerzity v Lodži zkoumal s dalšími badateli ve zmiňovaném polském městě, zda cigaretové nedopalky ovlivňují zdatnost (fitness) modřinek (Anim. Behav., 233, 123464, 2026). Ekologové zvolili pro svůj výzkum tři typy hnízd modřinek v dřevěných budkách rozmístěných jak v lese, tak v rozsáhlejším parku: hnízda s cigaretovými nedopalky, sterilizovaná umělá hnízda ze suchého mechu a bavlny, která 5. a 10. den po vylíhnutí mláďat nahradila přírodní hnízda, a kontrolní hnízda, kam byly vloženy dvě nevykouřené cigarety.

Mláďata v první a druhé skupině vykazovala vyšší koncentrace červeného krevního barviva hemoglobinu a vyšší hodnoty hematokritu (podílu objemu červených krvinek k celkovému objemu krve), což ve srovnání s kontrolní skupinou naznačuje jejich zlepšenou kondici. Abundance členovců, konkrétně klíšťat, roztočů, blech a much bzučivek, se po vylétnutí mladých modřinek z hnízda v různých typech hnízd lišila: zmiňovaní ektoparazité byli nejpočetnější v přírodních hnízdech, v o něco menším množství se vyskytovali v budkách, kam byly přidány cigaretové nedopalky, a téměř chyběli v umělých hnízdech.

Evropané podporují návrat velkých šelem, ale jsou proti dalšímu růstu jejich populací a lovu

Po staletích, kdy byly nemilosrdně pronásledovány, se nyní zejména v důsledku přísné ochrany vracejí v Evropě velké šelmy zpět do volné přírody. Početnost vlka obecného (Canis lupus) se v Evropské unii odhaduje na 19 000 jedinců a náš celý kontinent osídluje na 9 000 rysů ostrovidů (Lynx lynx) a 20 500 medvědů hnědých (Ursus arctos). Je stále zřejmější, že o tom, zda popsaný vývoj bude i nadále pokračovat, rozhodne mj. názor veřejnosti.

Na Švédské univerzitě zemědělských věd v Riddarhyttanu pracující Guillaume Chapron se spojil s kolegy ze Švédska, USA a Španělska a zkoumal postoje evropské veřejnosti k velkým šelmám (Nat. Ecol. Evol., 10, 28–33, 2026). V letech 2022–2023 výzkumníci oslovili dotazníkem 10 807 respondentů z 23 členských států EU, kde se velké šelmy rozmnožují.

Občané členských států EU celkově návrat velkých šelem i nadále silně podporují, a to i v zemích s početnou populací vlka, jako je Itálie, Španělsko a Bulharsko. Největšího zastání se vlku, rysu a medvědu dostává v jižní a východní části EU. Evropané jsou sice nakloněni přítomnosti velkých šelem, ale staví se proti dalšímu růstu jejich populací. Tento postoj se nejvýrazněji projevuje v případě vlka, kdy si občané členských států EU s výjimkou Španělska a Portugalska většinově přejí, aby abundance zmiňované psovité šelmy zůstala stabilní a již se nezvyšovala. V této souvislosti musíme zdůraznit, že na rozdíl od některých politiků nepovažují vlka za hrozbu pro život na venkově. Postoj k velkým šelmám se celkově neliší mezi městským a venkovským obyvatelstvem: výjimku tvoří Rakousko, Estonsko, Finsko, Lotyšsko a Rumunsko, kde větší přízeň uvedeným savčím predátorům vyjadřují lidé z měst.

Přestože se většina dotazovaných Evropanů vyslovila pro stabilní, nikoli rostoucí abundanci velkých šelem, většina z nich nesouhlasí, aby byly loveny. Nejsilnější, byť stále menšinová podpora lovu byla zaznamenána ve Skandinávii a balkánských zemích, nejslabší naopak v jižní Evropě, konkrétně v Itálii a Portugalsku. 

Otázkou tak zůstává, jaký přístup k vlku v různých členských státech EU zvolit, aby vycházel z vědeckých poznatků a současně jej podporovala široká veřejnost.

Některé úseky řeka Aary byly ve Švýcarsku revitalizovány (Selhofenzopf, kanton Bern). Foto Jan Plesník

Evropské volně tekoucí řeky vyžadují jak ochranu, tak obnovu

Není žádným tajemstvím, že řeky v Evropě významně ovlivnil člověk. V současnosti na našem kontinentě najdeme více než 6 000 přehrad a asi 1,2 milionu nejrůznějších překážek přímo v toku. Pouze jediná z 20 největších evropských řek, Severní Dvina v Ruské federaci, stále proudí volně od pramene k ústí. Za volně tekoucí řeku považujeme vodní tok s minimálním vlivem člověka na v něm probíhající procesy, takže voda, energie, materiál a biota (živá složka ekosystému) se v ní pohybují bez omezení. Přitom známé nařízení Evropské unie o obnově přírody požaduje mj. obnovit v Unii do roku 2030 nejméně 25 000 km volně tekoucích řek.

Twan Stoffers z Wageningské univerzity a jeho spolupracovníci upozorňují, že ochrana zbývajících přírodě blízkých nebo přírodních řek by se měla stát nepochybnou prioritou nejen v EU, ale i na celém kontinentě (Nat. Conserv., 62, 355–381, 2026). Uvedená výzva se týká zejména vodních toků na Balkánském poloostrově. Obnova by měla být šita na míru konkrétnímu vodnímu toku. Protože řeky propojují různé ekosystémy, kupř. vlastní vodní tok, břehová pásma a okolní suchozemské plochy, měla by se realizovat v širším kontextu (metaekosystémový přístup).

Autoři současně připomínají, že přeměna regulovaných řek na volně proudící toky by měla mít realistické cíle uvažující jak ekologické limity, tak budoucí změny podnebí. Úspěšná revitalizace evropských řek se pochopitelně neobejde bez aktivního zapojení zainteresovaných stran a získávání podpory veřejnosti, mj. jejím včasným informováním. Z iniciativ zaměřených na podporu volně žijících řek ekologové zmiňují programy Prostor pro řeky uskutečňovaný v Nizozemsku a Modrý pás realizovaný od r. 2017 v SRN.    ■

- - - -

Úvodní foto: Do 80. let 20. století patřil turovitý sudokopytník takin (Budorcas taxicolor), obývající hory střední a jihovýchodní Asie, v lidské péči k vysloveným raritám: i špičkové zoologické zahrady tehdy chovaly jednotlivá zvířata obvykle jen krátkou dobu. Foto Jan Plesník