Ochrana přírody 5/2026 — 29. 10. 2026 — Novinky z vědy a výzkumu — Tištěná verze článku v pdf
Supy a kondory ohrožuje ptačí chřipka
I přes nesporný význam jak pro fungování přírody, tak pro lidskou civilizaci patří supi a kondoři mezi celosvětově nejohroženější taxony či funkční/ekologické skupiny (gildy) ptáků. Kladení jedovatých návnad, otravy diklofenakem používaným proti zánětům dobytka, využití různých částí jejich těl v tradičním lékařství nebo přímé pronásledování vedly k tomu, že ochránci přírody se musejí starat nejméně o 16 z 23 druhů těchto opeřenců.
Jak upozorňuje Jon Morant z univerzity v irském Dublinu se svými kolegy, uvedený nepříliš povzbudivý stav ještě zhoršuje šíření vysoce nakažlivého podtypu viru ptačí chřipky H5N1 (Conserv. Biol., e70372, 2026). Uvedená nemoc má na svědomí tisíce jedinců čtyř druhů amerických kondorů a orlosupů bradatých (Gypaetus barbatus) i supů bělohlavých (Gyps fulvus) v Evropě. Nejcitlivěji zasáhl patogen jednu z globálních ikon druhové ochrany kondora kalifornského (Gymnogyps californianus) – během pouhých šesti týdnů přišel uvedený severoamerický mrchožravý opeřenec o 6 % celkové volně žijící populace. A to ještě věrohodných údajů o dopadu ptačí chřipky na africké a asijské supy máme k dispozici mnohem méně než z Evropy a Ameriky.
Supi a kondoři se shromažďují na nocovištích a u mršin, kde se mohou nakazit. Šíření ptačí chřipky vytváří další kadávery volně žijících i domácích ptáků a savců. Navíc úbytek mrchožravých ptáků vyvolává situaci, kdy potenciálně nakažlivé mršiny zůstávají na místě delší dobu, navíc ve větším počtu.
Ekologové zdůrazňují pětici opatření, která by mohla popsanou nepříznivou situaci zlepšit. Zahrnují intenzivní střednědobé a dlouhodobé monitorování populací zmiňované „zdravotní policie“ v oblastech postižených ptačí chřipkou včetně nezbytných imunologických šetření, očkování jedinců v regionech s největším výskytem ptačí chřipky, jako tomu bylo v případě kondora kalifornského, přikrmování supů a kondorů v „supích restauracích“ zdravými mršinami a soustavné odstraňování infikovaných kadáverů. Opomenout nemůžeme ani dodržování epidemiologických pravidel při terénní práci se supy a kondory, kupř. při jejich značení a měření nebo zjišťování jejich zdravotního stavu. Příslušné instituce by měly ve spolupráci s ostatními zainteresovanými stranami vypracovat a hlavně naplňovat akční plány pro určitou část světa stanovující mj. priority ve výše uvedených krocích, mezinárodní spolupráci nevyjímaje.
Korálové útesy vypovídají o intenzitě jevu El Niňo
Pojem El Niňo označuje klimatický jev, při němž dochází v tropickém Tichém oceánu k oteplování mořské vody doprovázené vysokým přízemním tlakem vzduchu.
Najít odpověď na otázku, zda se rozsah a intenzita uvedeného přírodního fenoménu mění v čase, není jednoduché. Zatímní závěry matematických modelů, pochopitelně zatížené jistou neurčitostí, nejsou jednoznačné a písemné záznamy o něm jsou tak krátkodobé, že nedovolují určit vývojový trend El Niňa: jsou staré nanejvýš sto let a družicové snímky sahají pouze do 80. let 20. století.
Zcela jiný postup zvolila Julia Coleová z Michiganské univerzity v Ann Arboru a její spolupracovníci (Science, eady2660, 2026). Korálové útesy u známého souostroví Galapágy představují jakýsi záznamník událostí, k nimž došlo v dané oblasti v průběhu posledního tisíciletí. Již z prací Charlese Darwina víme, že si láčkovci vytvářejí kostru z uhličitanu vápenatého, který získávají z okolní mořské vody. Jednotlivé vrstvy uhličitanu pocházející z konkrétních časových úseků přitom obsahují stopové množství chemického prvku stroncia.
Vědci odebrali z korálových útesů vzorky a zjistili, že během jevu El Niňo, kdy se moře kolem Galapág oteplilo, uhličitan zachycoval méně velkých atomů stroncia. Vyšší teplota a silné deště doprovázející El Niňo mění také poměr izotopů kyslíku.
Uvedený postup potvrdil, že prudké změny teploty zaznamenané ve vrstvách uhličitanu vápenatého galapážských korálnatců za posledních 40 let zintenzivnily o plných 36 %, tedy mnohem více než kdykoliv v uplynulém tisíciletí. Studie nepotvrzuje, že příčinou tohoto procesu jsou změny podnebí. Protože doložená intenzifikace spadá časově do období celoplanetárního zvyšování teploty a přesahuje přirozenou proměnlivost jevu El Niňo, považují badatelé nárůst teploty na Zemi za nejpřijatelnější vysvětlení.
Rozdílný vliv chráněných území na druhovou rozmanitost podrostu listnatých lesů
Územní ochrana se řadí mezi tradiční přístupy péče o biologickou rozmanitost a o ekosystémové procesy, funkce a služby. Není žádným tajemstvím, že pověstnou Achillovou patou chráněných území v globálním měřítku zůstává jejich poměrně nízká účinnost.
Určit vliv chráněných území na druhy rostlin lesního podrostu se pokusil kolektiv italských výzkumníků řízených Lorenzem Riccim působícím na univerzitě v L´Aquile (Biodiv. Conserv., 35, 216, 2026). Analyzoval celkem 5 423 vegetačních ploch o velikosti 100–400 m2 ležících v tamějších listnatých lesích: získané údaje pocházely z období 1980–2020, kdy byla v Itálii vyhlášena většina chráněných území. Vědci porovnali alfa a gama diverzitu v chráněných územích a v nechráněné krajině, přičemž brali v úvahu jak celkový počet rostlinných druhů, tak množství druhů podrostu vyhledávajících lesní a otevřené biotopy. Alfa diverzita představuje počet druhů (druhovou bohatost) na určité lokalitě, gama diverzitu určuje počet druhů na větší ploše.
Chráněná území celkově vykazovala vyšší alfa i gama diverzitu než plochy mimo ně, i když mezi osmi typy přírodních stanovišť podle klasifikace užívané v EUNIS (Evropském informačním systému o přírodě) existovaly určité rozdíly. Obdobně druhy vázané na lesní prostředí se v chráněných územích vyznačovaly vyšší gama diverzitou než mimo ně, a to ve všech typech přírodních stanovišť. Naopak taxony vyhledávající otevřené biotopy vynikaly větší proměnlivostí a nelišily se ve zkoumaných charakteristikách mezi chráněnými a nechráněnými územími.
Italská chráněná území uchovávají významný podíl diverzity rostlin vyskytujících se v lesním podrostu, zvláště pokud jde o druhy upřednostňující lesní biotopy. Nicméně ochránci přírody by měli věnovat pozornost podrostu listnatých lesů i za hranicemi chráněných území.
Proč kosatky napadají lodě v moři kolem jižního pobřeží Pyrenejského poloostrova
Od roku 2020 narážejí kosatky dravé (Orcinus orca) ve vodách kolem jižního pobřeží Pyrenejského poloostrova do pomalu se pohybujících lodí střední velikosti, jako jsou jachty, katamarány nebo čluny s nepodepřeným kormidlem. Do roku 2026 bylo zaznamenáno na 500 těchto útoků: u desítek člunů známí kytovci poškodili kormidlo a již devět potopily. Námořníci proto házejí na černobílé mořské savce po domácku vyrobené výbušniny, nebo po nich střílejí z brokovnic. Jsou přesvědčeni, že se kosatky mstí za zranění způsobovaná srážkami s rekreačními čluny nebo zamotáním se do nylonových rybářských sítí, z nichž se snaží získat v nich chycenou oblíbenou kořist – tuňáky obecné (Thunnus thynnus). Přitom uvedená iberská populace kosatek, geneticky se odlišující od ostatních, čítá pouze 37 jedinců, takže je hodnocena Mezinárodní unií ochrany přírody (IUCN) jako kriticky ohrožená. Podle některých názorů se mladé kosatky učí pod dozorem rodičů napadáním lodí lovit kořist. Nicméně odborníci v této souvislosti připomínají, že taktika útoků na čluny se od lovu významně odlišuje rychlostí a dorozumíváním se jedinců pod mořskou hladinou.
Mořská bioložka Joana Castrová z Lisabonské univerzity přišla spolu s dalšími portugalskými výzkumníky se zcela jiným vysvětlením (Mar. Mamm. Sci., 42, e70247, 2026). Při rutinním sledování velkých mořských živočichů podél jižního portugalského pobřeží nafilmovala během osmi let sedm fyzických kontaktů kosatek s jejím jednomotorovým nafukovacím člunem dlouhým 6,5 m.
Z 26 určených zvířat se do narážení do člunu vědců zapojilo pouze osm, z toho dvě dospělé samice a šest mláďat obou pohlaví pocházejících z pěti mateřských linií. Jen na několika videozáznamech můžeme vidět kosatky s otevřenou tlamou nebo při vypouštění bublin, což vědci spojují s agresivitou. Téměř všechny kontakty s monitorovací lodí způsobili nedospělí jedinci, které můžeme přirovnat k teenagerům, a nikoli dospělí samci. Při dotyku se člunem někdy kosatky ukazovaly břicho: toto chování představuje vysloveně přátelské gesto. V roce 2021 tříletý kytovec předváděl badatelům kus tuňáka držený v tlamě: takto by se rozhodně nechoval k nepříteli. Z porovnání výše uvedených časových údajů je zřejmé, že k vůbec prvnímu dotyku člunu lisabonské univerzity s populárními mořskými savci došlo ještě o dva roky dříve, než začínají oficiální záznamy útoků ze Španělska.
Zdá se, že v případě nárazů do lodí nejde ani tak o agonistické chování jako o specifický typ hry nedospělých kosatek. Castrová na základě vlastních zkušeností doporučuje na rozdíl od vžité představy při spatření kontrastně zbarvených kytovců nezastavovat, ale naopak zvýšit rychlost lodi – kosatky o ni následně ztratí zájem.
Městské rybníky jako přírodě blízký postup při snižování teploty v silně urbanizovaných oblastech
Rozšiřování zastavěné plochy a stárnutí tamějšího obyvatelstva zesiluje dopady mimořádně horkého počasí včetně vln veder ve městech po celém světě. Přestože se rybníky a další vodní nádrže staly běžnou součástí řady různě velkých měst, překvapivě jen málo se ví o tom, jak působí na nárůst teploty v lidských sídlech.
V oblasti Východní Harimy v jižní části prefektury Hjógo na japonském ostrově Honšú se uvedenému problému podrobně věnovali japonští a britští environmentalisté řízení Xueqin Li z univerzity v Newcastlu (Landscape Urban Plan., 275, 105716, 2026). Region se skládá ze tří větších a dvou menších měst a v poslední době vyniká nápadným rozmachem urbanizace a industrializace. V 17. až 19. století v něm byla zřízena více než tisícovka rybníků sloužících k zavlažování rýžových polí.
Odborníci porovnali družicové snímky pořízené začátkem léta v letech 1985 a 2022 a provedli prostorovou statistickou analýzu získaných dat. Ve zkoumané oblasti se potvrdil nárůst rozlohy nepropustných povrchů a současný úbytek vodních ploch a zalesněných pozemků. I když se počet i plocha městských rybníků snižovaly, jejich ochlazující účinek se lišil. Z 387 vodních nádrží existujících v roce 1985 jich okolí ochlazovalo 90,8 % a v průměru srážely teplotu prostředí o 2,95 °C. Do roku 2022 v uvedeném regionu zůstalo jen 274 urbánních rybníků, z nichž tři čtvrtiny redukovaly okolní teplotu, a to v průměru o 3,7 °C. Nejvíce se jejich chladicí efekt projevoval v částech regionu, kde narůstala zastavěná plocha, a naopak mizely pozemky se sídelní zelení.
Rozpad rybníků na menší vodní plochy nebo jejich úplné vymizení a instalování solárních panelů plovoucích po vodní hladině proměnily uvedené vodní nádrže na místní tepelné ostrovy: jejich teplota je totiž vyšší než okolního prostředí.
Vědci proto vyzdvihují fakt, že chladicí účinek malých městských rybníků se projeví při zvyšující se hustotě nepropustných povrchů v silně zalidněných oblastech jen tehdy, pokud se výrazně nesníží jejich počet a velikost.
Volně žijící savci se nevyhýbají lidem, ale stavbám
Ekologové opakovaně potvrdili, že volně žijící suchozemští savci prokazatelně omezují v krajině, v níž dominují lidé, svůj pohyb. Otázkou zůstává, zda se při tom záměrně vyhýbají vybudované infrastruktuře, jako jsou budovy, ploty či silnice představující pro ně překážku, nebo zda jim více vadí lidé, kteří ji využívají.
Hussain S. Reshamwala a Izabela Wierzbowska z Jagellonské univerzity v polském Krakově využili příležitost, kterou nabídlo v roce 2020 omezení pohybu lidí mimo domácnost plošnou karanténou během syndemie covidu-19 (J. Anim. Ecol., doi 10.1111/1365–2656.70338, 2026). Podařilo se jim shromáždit údaje o pohybu 586 jedinců 23 druhů suchozemských savců sledovaných pomocí GPS na 35 místech pěti kontinentů. Vzorek čítal 10 druhů masožravců a 15 druhů býložravců. Většina informací pocházela z USA a nejčastěji šlo o jelenovité (Cervidae).
V době, kdy infrastruktura lidem nemohla sloužit, vadila volně žijícím savcům méně než obvykle. Nicméně toto zjištění platilo pro krajinu se silným vlivem člověka. V odlehlejších, více přírodních oblastech se ale chování zmiňovaných obratlovců, pokud jde o infrastrukturu, prakticky vůbec nezměnilo: neustále se snažili se s ní nedostat do kontaktu.
Získané poznatky naznačují, že využívání člověkem pozměněné krajiny savci určuje přítomnost a pohyb lidí, nikoliv pouze samotné stavby.
Malajské nížinné deštné pralesy jsou považovány za nejstarší na světě. Foto Jan Plesník
Pěstování palmy olejné ovlivňuje tropickou biodiverzitu
Olejniny v současnosti zabírají třetinu veškeré zemědělské půdy na Zemi a do roku 2050 se uvedený podíl navýší o dalších 14 %. Palmový olej pokrývá celosvětovou spotřebu rostlinných olejů z celých 40 % a v různé podobě jej obsahuje asi polovina všech balených výrobků nabízených v evropských a severoamerických supermartketech. V letech 1982–2019 bylo přeměněno na plantáže palmy olejné (Elaeis guineensis) 36 000 km2 lesů: uvedená plocha odpovídá přibližně polovině rozlohy České republiky. Více než 80 % palmového oleje vyprodukovaného na naší planetě pochází pouze ze dvou zemí, jmenovitě Indonésie a Malajsie. Současně v obou jmenovaných státech leží většina pralesů stále ještě zbývajících v jihovýchodní Asii.
Kolektivu badatelů z Národní univerzity v Singapuru, v jehož čele stála Yingtong Zhuová, přišla vhod vůbec první mapa plantáží palmy olejné s rozlišením 10 m zachycující stav na zeměkouli ve druhém pololetí roku 2019 (Conserv. Sci. Pract., 8, e70394, 2026). Umožnila jim vyhodnotit stav všech druhů obratlovců, jejichž biotopy se ve světě překrývají s plantážemi palmy olejné. Jednalo se o 1 937 druhů savců, 5 017 druhů ptáků, 1 842 druhů obojživelníků a 2 232 druhů plazů.
Výsledky singapurské studie tvrdí, že 4,5 % druhů obratlovců závislých na lese přišlo o více než 1 % svých možných biotopů právě v důsledku poptávky po palmovém oleji. Uvedení živočichové nejsou schopni na plantážích palmy olejné dlouhodobě přežívat. Nejméně 44 % vhodného prostředí ztratil globálně kriticky ohrožený primát human mitrový (Presbystis femoralis), pěstování palmy olejné již zabralo 26 % biotopů rovněž celosvětově ohroženého bažanta malajského (Polyplectron malacense). Ze 48 zemí, v nichž se pěstuje palma olejná, je pro savce, ptáky a plazy nejhorší situace v Indonésii, kdežto obojživelníci jsou uvedenou změnou využití území nejvíce zasaženi v Malajsii. Nejhorší dopad zakládání a provozování plantáží palmy olejné na druhy na jednotku plochy zaznamenali vědci na africkém souostroví Svatý Tomáš a Princův ostrov a na Srí Lance. Průmyslové plantáže uvedené olejniny způsobují úbytek vhodného prostředí pro obratlovce výrazněji než pozemky obhospodařované drobnými rolníky.
Singapurští odborníci spatřují řešení současné situace, jež má také nemalé společenské a hospodářské souvislosti, v opatřeních zajišťujících udržitelnou výrobu palmového oleje. ■
- - - -
Úvodní foto: Mimořádně infekční podtyp viru ptačí chřipky zahubil v USA a v Jižní Americe tisíce kondorů havranovitých (Coragyps atratus). Foto Jan Plesník