Ochrana přírody 3/2026 — 25. 6. 2026 — Novinky z vědy a výzkumu — Tištěná verze článku v pdf
Novinky z vědy a výzkumu
Můžeme při obnově tropického lesa využít odolnost a pružnost bioty?
Nesporný význam tropických lesů pro celosvětovou biologickou rozmanitost dokládá výmluvně skutečnost, že hostí nejméně 77 % všech známých druhů stromů a 62 % druhů obratlovců. V důsledku tlaku lidské civilizace, zejména jejich přeměny na zemědělskou půdu, už bylo v globálním měřítku 60 % těchto ekosystémů zcela zničeno nebo významně poškozeno. Při jejich obnově věnovali vědci a ochránci přírody až dosud zvýšenou pozornost zejména stromové složce.
Timo Metz působící na Technické univerzitě v německém Darmstadtu sestavil tým specialistů ze sedmi zemí, který se pustil do rozsáhlého výzkumu obnovy živé složky (bioty) nížinného tropického lesa ve dvou chráněných územích v severozápadním Ekvádoru (Nature, 652, 1232-1229, 2026). Zvolené rezervace tvoří mozaika kakaových plantáží, pastvin, druhotného lesa různého stáří a pralesa. Badatelé sledovali celkem 10 856 druhů ze 16 vyšších taxonů nebo gild a 23 590 sekvencí dědičné hmoty bakterií, a to z pěti potravních hladin, od bakterií přes rostliny včetně dřevin, saproxylické brouky, mravence, můry, včely, parazitický hmyz, žáby až po plodožravé, všežravé a hmyzožravé ptáky, letouny, býložravé savce a šelmy.
Výzkumníci stanovili na 62 kontrolních plochách zastupujících různá vývojová stadia tropického lesa a pastvin odolnost uvedených skupin organismů vůči lidským zásahům, jako jsou holoseče a rozmanitá zemědělská činnost, dobu nezbytnou na vlastní obnovu a rychlost návratu do stavu odpovídajícímu dlouhověkému lesu (pružnost).
Během 30 let obnovy se biota v průměru podobala početností a rozmanitostí dlouhověkému lesu z více než 90 %, druhovým složením pak přibližně ze 75 %. Nicméně úplná spontánní obnova zkoumaného ekosystému si vyžádá ještě další celá desetiletí. Potvrdilo se rovněž, že pohyblivé gildy živočichů působící v něm jako šiřitelé semen nebo opylovači vykazovaly vyšší rezistenci (odolnost) a pružnost (rezilienci) než stromy nebo jejich semenáčky. Zdá se tedy, že včely, letouni a plodožraví ptáci hrají na začátku spontánní sukcese na plochách opuštěných rolníky nezastupitelnou úlohu tím, že aktivně řídí návrat stromů a nejsou jen pasivními hráči. Na dobu obnovy druhového složení tamějších společenstev má větší vliv rychlost návratu než jejich odolnost a pružnost. Nevypadá to ale, že by dobu obnovy specifickou pro určitou skupinu mohl vysvětlit jednoduchý mechanismus, jako jsou životní strategie, potravní hladina nebo pohyblivost.
Podle autorů představuje finančně nenáročná přirozená regenerace ploch, kde skončila zemědělská činnost, významný přístup k obnově celé tropické krajiny.
Proč gibraltarští magoti žerou zeminu
Magoti (Macaca sylvanus) žijící v Gibraltaru představují jedinou volně žijící populaci opic v Evropě. Podle posledních údajů osídluje tamější skálu na 230 jedinců vytvářejících celkem osm tlup. Primáti lákají k prohlídce známé lokality četné turisty: v roce 2024 za nimi zamířilo na 860 000 zájemců. Přestože je krmení a dotýkání se makaků zakázáno pod pokutou až 4 000 GBP (112 000 Kč), návštěvníci nařízení naprosto běžně záměrně porušují. Opice, které se původně živí rozmanitou rostlinnou potravou a příležitostně hmyzem, se navíc naučily krást turistům jídlo: dokáží kupř. překvapivě rychle rozepnout suchý zip na batohu.
Ekologové pod vedením Jessici Fraterové z univerzity v britské Cambridgi téměř dva roky sledovali, čím se magoti na britském území obklopeném Španělskem živí (Sci. Rep., 16, 13139, 2026). Při prezentaci výsledků zdůrazňují, že téměř pětina potravy konzumované opicemi pochází od lidí. Přitom primáti dostávají každodenně od správců území čerstvé ovoce, zeleninu, ořechy a nejrůznější semena. Pokud jde o potravu dobrovolně či nedobrovolně poskytovanou turisty a v menší míře místními obyvateli, nabídka je široká: zahrnuje mj. slané arašídy, čokoládové tyčinky, chipsy, sušenky, kolu, pomerančový džus nebo těstoviny. Opice si oblíbily zejména zmrzlinu: nejvíce jim chutnají nanuky a kornouty, naopak sorbetu se vyhýbají.
V biomase východoafrické savany dominují traviny, takže je někdy považována za travinný ekosystém, závislý na pravidelném střídání období dešťů a sucha. Podle jiného názoru jde o smíšený lesní a travinný ekosystém. Foto Jan Plesník
V porovnání s jinými lokalitami nebo dalšími druhy makaků požírají gibraltarští magoti mimořádně často zeminu, zejména terru rosu, jílovitou červenou půdu známou z Afriky a vyskytující se také ve Středomoří. V zimě, kdy na skálu dorazí za makaky méně turistů, klesá konzumace lidské stravy opicemi o 40 % a jejich pojídání zeminy o 30 %. Jediná skupina gibraltarských opic, jež nežere hlínu, je před turisty izolovaná.
Vědci se domnívají, že konzumace zeminy představuje reakci na potravu lidského původu, narušující mikrobiální společenstvo trávicího ústrojí primátů a způsobující jim žaludeční potíže a průjmy. Červená zemina jim nejen chrání žaludek, ale také poskytuje potřebné mikroorganismy a minerální látky. Pamlsky získané od lidí makaky přesycují cukry a tuky, ale chybí jim vláknina. Magoti se schopnost požírat zeminu a zabraňovat tak zdravotním potížím postupně učí v tlupě jeden od druhého.
Globální rozsah travinného biomu upřesněn
Travinné porosty poskytují biotop četným endemickým rostlinám a ohroženým živočichům, hrají významnou roli v planetárním oběhu uhlíku a přímo podporují život přibližně 850 milionů lidí. Přesto odhady o jejich rozloze kolísají v širokém rozmezí 3,5–42 % zemské souše, což představuje rozdíl těžko uvěřitelných více než 50 milionů km2, tedy pětinásobku plochy Evropy.
Napravit uvedený nedostatek se pokusil mimořádně početný kolektiv výzkumníků, jehož řízení si vzal na starost Andrew J. MacDougall působící na univerzitě v kanadském Guelphu (Nat. Ecol. Evol., 10, 246-257, 2026). Posloužily mu k tomu údaje o travinných ekosystémech založené na družicových snímcích s rozlišením 10 m a zahrnující celkem 504 míst na šesti kontinentech. Data pečlivě ověřilo 157 specialistů z 60 zemí včetně České republiky.
Potvrdilo se, že i nejpřesnější satelitní snímkování zemského krytu / krajinného pokryvu vykazuje významné chyby, a proto by mělo být doplněno expertním hodnocením modelových ploch. Rozdílné odhady rozsahu travinných ekosystémů vycházejí z jejich různých definic, lišících se mj. pokryvností dřevin. Autoři proto zvolili značně široké rozpětí zahrnující na jednom konci škály obnažené plochy, kde trávníky zabírají nejméně 5 % celkového rozsahu, a na opačném zalesněné travinné plochy s podílem dřevin 75 %. V tomto pojetí mezi travinné ekosystémy patří také savany, křoviny, pěstované pastviny a tundra.
Badatelé se přiklonili k názoru, že trávníky zabírají 22,8 % zemské souše, což představuje 30,1 milionů km2. Jestliže vyjdeme ze zmiňovaného čísla, potom zásobník uhlíku v půdě do hloubky 30 cm může na naší planetě čítat 155,02 petagramů, tj. 155,02 miliard tun.
Podporují letní pobytové tábory kladný vztah mladých lidí k přírodě?
Již v r. 1978 popsal americký vědec Robert Pyle odcizování se člověka přírodě a nazval je vymíráním zkušeností. Pokračující globalizace, narůstání podílu obyvatelstva žijícího ve městech, rozpad, ničení a úbytek původního prostředí a obrovský rozmach informačních a komunikačních technologií vedou k tomu, že děti a mládež si zejména v hospodářsky vyspělých zemích užívají mnohem více času nad digitálními médii než činnostmi mimo uzavřený prostor, ačkoliv přílišná doba strávená nad obrazovkami může mít negativní důsledky pro jejich psychické zdraví.
Ve Spojených státech tradičně probíhají tří- až pětidenní letní tábory s přenocováním určené pro děti ve věku 5–13 let: obvykle se uskutečňují v odlehlých přírodních lokalitách. Brynu Spielvogelovou a její kolegy z Utažské univerzity v Salt Lake City zajímalo, nakolik ovlivňuje pobyt na letních táborech citový vztah účastníků k přírodě (People Nat., 8, 598-610, 2026). Vyšli přitom z dotazníkového šetření, jehož se zúčastnilo 323 devíti- a desetiletých dětí, které trávily část léta v 35 certifikovaných táborech po celých USA. Vědce rovněž zajímalo, jak dostupné jsou pro ně veřejné zelené plochy v okolí jejich bydliště.
A výsledek? Letní pobytové tábory nabízejí dětem jak zapojení do různých činností v přírodě, tak pocit sounáležitosti s kolektivem a podporují jejich emociální pouto k přírodě. Uvedená zákonitost platí i tehdy, jestliže se po skončení uvedené letní aktivity vrátí do bydliště s omezenou nabídkou zelených ploch.
Využití území v minulosti dopadá na současnou biologickou rozmanitost
Není žádným tajemstvím, že středoevropskou krajinu tvaruje lidské působení již celá staletí mj. nezanedbatelným vlivem na biodiverzitu včetně původních ekosystémů.
Miriam Diezová zaměstnaná na univerzitě ve Stuttgartu se se svými spolupracovníky zaměřila na otázku, jak historické způsoby využívání území i po více než 500 letech dopadají na složení rostlinných společenstev (fytocenóz) v zalesněném území (J. Veget. Sci., 87, e70144, 2026). Pro výzkum si vybrala krajinu ve spolkové zemi Bádensko-Wűrttembersko v jižním Německu obklopující pět hradů a zámků: uvedené plochy se lišily záznamy o využívání území v minulosti.
Vývoj odlesňování autoři zrekonstruovali pomocí archivních záznamů, jako jsou historické mapy, kresby, rytiny a rozmanité písemné dokumenty. Ve zkoumané oblasti uskutečnili rovnou stovku mapování vegetace zaměřeného na všechny cévnaté rostliny. Druhové složení rostlinných společenstev analyzovali několika statistickými metodami včetně shlukové analýzy, přičemž se soustředili na scénáře odlesňování v minulosti a na vybrané proměnné prostředí, kupř. na nadmořskou výšku a sklon svahu.
Plochy, kde se v minulosti často kácelo nebo vypaloval les, vykazovaly vyšší rozmanitost rostlin a větší odlišnost ve složení fytocenóz než méně často narušené lesní porosty. Ekologové zjištěný poznatek vysvětlují tím, že častější odlesňování kdysi vytvářelo mozaiku odlišných biotopových plošek, což se promítá také do současné diverzity a složení rostlinných společenstev.
Holubí kompas: všechno je (trochu) jinak
Četní živočichové, jako jsou mořské želvy, žraloci, psi, lososi nebo pěvci, vnímají magnetické pole Země a využívají jej k prostorové orientaci. Nicméně zdaleka nejznámějším příkladem zůstávají holubi domácí (Columba livia domestica). Podle dřívějších názorů drobounké krystaly magnetitu ve tkáních zmiňovaných živočichů fungují jako střelky kompasu. Později se vědci domnívali, že na magnetické pole reagují fotoreceptorové bílkoviny v sítnici citlivé na modré a ultrafialové světlo, nazývané kryptochromy: uvedený mechanismus by umožňoval mj. migrujícím pěvcům letět správným směrem i za tlumeného světla během soumraku. Badatelé studující orientaci holubů přišli nedávno s dalším vysvětlením: různá magnetická pole vyvolávají ve vnitřním uchu holubů elektrický proud stimulující nervy vedoucí do mozku.
Zcela jiný přístup k výzkumu navigace holubů zvolili němečtí biologové vedení Clivií Lisowskou z Bonnské univerzity (Science, 392, 985-991, 2026). Pozornost totiž věnovali imunitním buňkám obsahujícím železo v podobě feritinu a označovaným jako makrofágy: jejich hlavním úkolem je odstraňovat z organismu odumřelé buňky. U holubů se nejvíce nacházejí v játrech, kde přiléhají k nervovým buňkám, Když je vědci chemicky vyřadili z činnosti, holubi ztratili schopnost se orientovat za zatažené oblohy, protože nemohli využít polohu Slunce.
Autoři nové práce jsou přesvědčení, že superparamagnetismus, který dávají do souvislosti právě s holubími jaterními makrofágy, může citlivost některých materiálů, v našem případě feritinu, na magnetické pole výrazně zesílit. Budoucí výzkum by měl ověřit, zda se obdobný mechanismus uplatňuje také u letounů, rypošů (pozoruhodných v podzemí žijících afrických hlodavců vytvářejících společenství strukturou podobné včelám nebo mravencům) nebo žraloků.
Kolik ohrožených druhů mohou chránit globální cíle péče o biodiverzitu?
Mezinárodní společenství si stanovilo za cíl chránit do r. 2030 prostřednictvím Úmluvy o biologické rozmanitosti, resp. jejího Kchun-mingsko-montrealského globálního rámce pro biologickou rozmanitost (KMGBF), a Úmluvy OSN o mořském právu (UNCLOS) včetně Dohody o ochraně a udržitelném využívání mořské biologické rozmanitosti v mezinárodních vodách 30 % souše, vnitrozemských vod a pobřežních a mořských ekosystémů. Připomeňme v této souvislosti, že k 1. 6. 2026 se územní ochrana na Zemi vztahovala podle oficiálních údajů na 17,33 % souše a vnitrozemských vod a 9,79 % moře, mezinárodní vody nevyjímaje.
Kriticky ohrožený asijský tur banteng (Bos javanicus) přežívá ve volné přírodě jen díky vzájemně propojeným chráněným územím. Foto Jan Plesník
Jak upozorňují Čchien-šuo Zhao z univerzity v čínském Čching-tau a Mark J. Castello působící na Severské univerzitě v norském Bodu, uvedený cíl nevymezuje, kolik druhů jako absolutní číslo nebo jaký jejich procentuální podíl by měl být chráněn před vymřením, tedy vyhubením nebo vyhynutím, právě prostřednictvím chráněných území (Ecography, e08130, 2026). Jejich rozbor se proto soustředil na 77 880 druhů osídlujících všechny tři uvedené typy prostředí. Údaje o jejich rozšíření poskytl uznávaný červený seznam globálně ohrožených druhů, publikovaný několikrát ročně Mezinárodní unií ochrany přírody (IUCN). Je potřebné zdůraznit, že jsou v něm uvedeny nejen taxony hodnocené jako obecně ohrožené, tedy kriticky ohrožené, ohrožené a zranitelné, ale i další, kterým vymření nehrozí, ale které byly vyhodnoceny podle kritérií pro zařazování druhů do červených seznamů. Aktuální data o chráněných územích poskytla v globálním měřítku uznávaná Světová databanka chráněných území (WDPA) spravovaná Programem OSN pro životní prostředí (UNEP) a IUCN.
Jestliže bychom chránili 50 % plochy naší planety, jak mj. navrhoval polyhistor Edward Wilson, označovaný za Darwina 20. století, poskytli bychom územní ochranu všem zmiňovaným taxonům flóry a fauny. Desetina rozlohy Země pod územní ochranou by mohla dát šanci na přežití 58 % těchto druhů. Obě tvrzení ale platí za předpokladu, že by se zákonná ochrana vztahovala na pro ně optimální plochy. Za této podmínky by odsouhlasených 30 % souše a 30 % moře chránilo nanejvýš 30 % analyzovaných druhů.
Na druhou stranu by desetina plochy Země mohla, pokud by spadala do chráněných území, zabránit vymření 80 % nejvíce ohrožených druhů. K tomu připočtěme, že 30 % uvedených optimálních ploch se v současnosti nachází stále ještě v oblastech s minimálním vlivem lidské civilizace. Oba badatelé na základě uvedených poznatků připomínají, že územní ochrana nejvhodnějších ploch by ovlivnila nejvíce druhů a že uvedený přístup by mohl být lepším cílem péče o biologickou rozmanitost než jen celkový globální rozsah chráněných území. ■
- - - -
Úvodní foto: Původní rozloha suchého tropického lesa se v Latinské Americe snížila o 60 %. Na snímku porost chráněný v přírodním parku Ciudad de Panamá Parque Natural Metropolitano. Foto Jan Plesník