Z naší přírody

Ochrana přírody 6/2008 — 16. 12. 2008 — Z naší přírody

Národní park Šumava

autorka: Zdenka Křenová

Šumava je největším národním parkem v ČR, který chrání nejrozsáhlejší horské smrčiny a smíšené horské lesy, nejrozlehlejší horská vrchoviště zde nazývané slatě, nejzachovalejší středoevropskou říční nivu ve Vltavském luhu a mnoho dalších významných biotopů, které jsou domovem velkého počtu rostlinných i živočišných druhů, z nichž některé zde tvoří poslední životaschopné populace v rámci střední Evropy.

Šumava je mytické české pohoří, tajuplná Silva Gabreta, ve kterém pramení zlatonosná Otava, i matka českých řek Vltava. Již odpradávna lidi přitahuje, mámí či provokuje svou proměnlivou tváří, často zahalenou do mlžných závojů. Šumava je také v médiích, internetových i jiných veřejných diskusích nejčastěji propíraným českých národním parkem. Názory na jeho managament se mění nejdynamičtěji ze všech českých národních parků. Přidáme-li k tomu i fakt, že zonace NP Šumava je nejroztříštěnější ze všech evropských parků, je jasné, že důsledky těchto NEJ nejsou pro Šumavu nejlepší.

Již národní buditelé na konci 19. století zdůrazňovali krásy a mimořádné hodnoty šumavské přírody: v dobách Rakousko-Uherska byla deklarována ochrana divoké přírody Povydří. Ochrana Boubínského pralesa slaví letos 150. narozeniny. V roce 1933 byly na Šumavě vyhlášeny první státní přírodní rezervace, např. Rokytská slať, Jezerní slať, Buková slať, Trojmezná hora, Černé jezero a Čertovo jezero; obě jezera byla Hohenzollerny chráněna již od roku 1911. Návrhy na velkoplošnou ochranu území formou národního parku se opakovaně objevovaly po dlouhá desetiletí. Jistě podnětný byl návrh profesora Julia Komárka zveřejněný v roce 1945, kterému předcházel návrh Humboldtovy univerzity v Berlíně z roku 1942.

V roce 1963 byla na výměře 1 630 km2 zřízena Chráněná krajinná oblast Šumava. Dne 27. 3. 1990 řídící výbor UNESCO vyhlásil Šumavu biosférickou rezervací. Nařízením vlády ČR č. 163/1991 Sb. ze dne 20. 3. 1991 byl v jádrové části CHKO Šumava na ploše 66 064 ha vyhlášen Národní park Šumava.

Národní park se rozkládá ve vrcholových polohách Šumavy, podél státní hranice s Rakous­kem a Německem, kde v délce 45 km sousedí s Národním parkem Bavorský les. Polovina výměry NP se nachází v Jihočeském a polovina v Plzeňském kraji, z nejcennějších oblastí Šumavy zůstal mimo NP Královský hvozd včetně Černého jezera a Čertova jezera. Chráněná krajinná oblast se současnou výměrou 99 398 ha plní funkci ochranného pásma národního parku.

Přírodní poměry

Geologická kostra Šumavy, která je základem oblých šumavských horizontů, je budována moldanobikem (především pararuly a metamorfity) a moldanubickým plutonem. Do skupiny moldanobika patří na severozápadě se vyskytující ruly a muskovitické svory série Královského hvozdu. Vznik těchto hornin je datován do období spodního až staršího paleozoika. Moldanubický pluton je reprezentován několika velkými granitovými masivy, konkrétně prášilským, vyderským, plešným a vyšebrodským za hranicemi NP, které doplňují další drobnější žulová tělesa. V dlouhé geologické minulosti bylo území Šumavy průběžně přetvářeno. Většina zlomových zón je orientovaných ve směru SZ–JV, ale například kaňon Vydry je příkladem orientace S–J. Významné jsou také kvartérní usazeniny, které jsou podkladem rašelinišť na Šumavských pláních i v unikátní Vltavské brázdě, kde údolní rašeliniště vytvářejí krajinu podobnou krajině na dalekém severu. Šumavské pohoří, které je celkově ukloněné k severovýchodu, dosahuje v kulminační části nadmořské výšky okolo 1 000 m n. m., nejvyšší vrcholy přesahují Šumavské pláně o 300 a více metrů.

Většina vodních toků odvádí vody do Severního moře. Pouze okrajová část Šumavských plání spadá do povodí Řezné a je zde i několik dalších potoků, které odvádějí vodu do Dunaje, tedy do Černého moře. Šumava je vlastně „střechou střední Evropy“, i proto zde byla roku 1978 vyhlášena Chráněná oblast přirozené akumulace vod (CHOPAV). Největší zásobárnou vody jsou komplexy vrchovišť a podmáčených smrčin Šumavských plání, údolní rašeliniště Křemelné a mokřady Vltavského luhu. V roce 1990 bylo 5 900 ha šumavských rašelinišť zapsáno do seznamu nejcennějších světových mokřadů chráněných podle Ramsarské úmluvy. Rašelinná jezírka jsou vedle tří ledovcových jezer v NP, dvou v CHKO Šumava a třech na bavorské straně Šumavy jedinými přirozenými vodními plochami. Z umělých vodních ploch je nejvýznamnější údolní nádrž Lipno, ležící těsně za hranicemi NP, pod jejíž hladinou nenávratně zmizely rozsáhlá rašeliniště a mokřady.

Charakter Šumavy významně ovlivňuje místní chladné klima. Průměrné roční teploty ve vrcholových partiích (1 300 m n. m.) jsou 3 °C, v nadmořských výškách okolo 750 m n. m. se pohybují okolo 6 °C. Nejchladnější jsou mělká údolí v oblasti Plání, např. Březník nebo Jezerní slať u Kvildy, kde byl 30. 1. 1987 naměřen šumavský rekord -41,6 °C. Hraniční šumavský hřeben je skrápěn až 1 500 mm srážek za rok, největší podíl připadá na červen–červenec, druhé menší maximum je v prosinci. Na hřebenech tvoří sníh až 40 % srážek, sněhová pokrývka leží průměrně 120–150 dnů v roce, jeho mocnost dosahuje 100–150 cm, ale například v zimě 2005–2006 byl celkový úhrn sněhu i na Kvildě více jak 400 cm. Významné jsou také horizontální srážky ve formě mlh. V hřebenových oblastech se mlhy vyskytují až 200 dní v roce, na druhé straně se na Šumavě často projevuje inverzní počasí a počet slunečných dnů je významně vyšší než v české kotlině. Členitý reliéf Šumavy ovlivňuje také směr a rychlosti větrů. Na volných plochách převládá západní až jihozápadní vítr, který v hřebenových partiích dosahuje průměrných maxim 5–8 m/s. Vítr síly vichřice až orkánu nebyl a není v oblasti mimořádným jevem.

Flóra

Bohatost šumavské flóry je obrazem rozlehlosti území, pestrosti biotopů, rozdílnosti v místních podmínkách a také lidské činnosti. Sporé archeologické doklady o prvních obyvatelích Šumavy v oblasti trojmezenské vrchoviny jsou datovány do mladšího neolitu, tedy na přelom 5. a 4. tisíciletí př. n. l. Na přelomu letopočtů Keltové už rýžovali zlato na Šumavských pláních a obchodní karavany běžně přenášely zboží přes šumavské hřebeny. Významná kolonizace území souvisí s rozvojem skláren, které se po­-stupně od 14. století stěhovaly do stále vyšších lokalit, a v důsledku kterého došlo k významnému kácení a změně druhové skladby lesů. Nejrozsáhlejší odlesnění Šumavy následovalo po velkých vichřicích a kůrovcové gradaci v polovině 19. století. Ale již od přelomu 19. a 20. století počet obyvatel Šumavy opět klesal a některá políčka, pastviny a louky se samovolně navracely k lesu. Vysídlení Šumavy pokračovalo po 2. světové válce, kdy došlo k vytvoření hraničního pásma a vojenského výcvikového prostoru Dobrá Voda.

V současnosti představuje výměra lesních pozemků 80 % území NP. Lidskou činností byly nejvíce pozměněny květnaté bučiny, které byly základní a původně celoplošně rozšířenou zonální vegetační jednotkou Šumavy až do nadmořských výšek 1 000–1 050 m n. m. V doposud existujících fragmentech těchto lesů je možné najít bohaté bylinné patro s 30–50 rostlinnými druhy. Před obdobím intenzivní těžby tvořily acidofilní horské bučiny s relativně vysokým zastoupením jedle různě širokou přechodovou zónu mezi květnatými bučinami a horskými smrčinami a vystupovaly až do výšky 1 250 m n. m. Horské smrčiny, tvořené téměř výhradně pouze smrkem a jeřábem, se přirozeně vyskytují na šumavských hřebenech a pláních v nadmořské výšce nad

1 200 – 1 250 m n. m. Azonální výskyt mají rašelinné a podmáčené smrčiny navazující na rašeliniště, a také rašelinné blatkové bory. Okrajově do NP Šumava zasahují údolní olšiny, které rostou podél větších vodních toků v nižších polohách a na strmých skalních polohách a sutích, především v údolí Vydry a Losenice, se vyskytují reliktní bory.

Navzdory velké lesnatosti území je naprostá většina ohrožených a chráněných druhů vyšších rostlin (asi 80 %) v rámci šumavského oreofytika soustředěna v nelesních formacích, z nichž mají největší význam ekosystémy lučního bezlesí, kde je hrubým odhadem soustředěno nejméně 60 % celkové druhové diverzity Šumavy. Druhotné bezlesí hostilo také jediný, v současnosti již vyhynulý šumavský endemit z říše rostlin – hořeček mnohotvarý pravý (Gentianella prae­cox subsp. praecox). Území je jádrem výskytu čtyř endemických taxonů se širším rozšířením v rámci Českoněmecké vysočiny. Jde o oměj šalamounek (Aconitum plicatum), hořeček mnohotvarý český (Gentianella praecox subsp. bohemica), zvonečník černý (Phyteuma nigrum) a v roce 1982 právě ze Šumavy (od Horské Kvildy) popsaný zvláštní poddruh prstnatce májového – prstnatec májový rašelinný (Dactylorhiza majalis subsp. turfosa). Glaciální relikty šumavské květeny, např. bříza trpasličí (Betula nana), suchopýrek trsnatý (Trichophorum cespitosum) nebo blatnice bahenní (Scheuchzeria palustris) se vyskytují nejčastěji na vrchovištích; šídlatka jezerní (Isoëtes lacustris) a š. ostnovýtrusá (Isoëtes echinospora) obývají každá po jednom ze šumavských jezer. Erbovní květinou Šumavy by jistě mohl být hořec šumavský (Gentiana pannonica) rostoucí v karech některých ledovcových jezer a na Šumavských pláních.

Fauna

Šumava je dodnes především domovem původní středoevropské lesní zvířeny. Chybí zde pouze větší šelmy medvěd hnědý a vlk obecný, vyhubené člověkem až v 19. století. Jediným velkým predátorem je rys ostrovid (Lynx lynx). Již ve středověku byli vyhubeni také velcí kopytníci zubr evropský a los evropský, který se však již úspěšně vrátil a jeho malá populace přežívá v jižní části Šumavy. Charakteristické pro lesy vyšších poloh Šumavy je však zejména zastoupení ptáků s tzv. boreomontánním rozšířením (tj. druhů žijících v severské tajze a středo­evropských horách). Nejznámější jsou např. lesní kuři – tetřev hlušec (Tetrao urogallus) v horských lesích, tetřívek obecný (Tetrao tetrix) na rašeliništích a otevřených mokřadech i celoplošně hojnější jeřábek lesní (Bonasa bonasia). Šumavská populace tetřeva hlušce vedle další populace v německém Schwarzwaldu představuje poslední životaschopnou populaci tohoto druhu v evropských středohorách. Horské smrčiny jsou domovem i dalších zajímavých ptačí druhů, jako jsou datlík tříprstý (Picoides tridactylus), kos horský (Turdus torquatus) nebo sýc rousný (Aegolius funereus). Ze sov je zajímavý výskyt puštíka bělavého (Strix uralensis), který byl po obou stranách hranice úspěšně reintrodukován a šíří se do podhůří.

Součástí šumavské fauny jsou významné skupiny bezobratlých, mezi kterými je velké množství tyrfobiontů a tyrfofilů. V rašelinných jezírkách žijí vzácné druhy znakoplavek (Notonecta reuteri, N. lutea), larvy vážek nebo potápníci Ilybius crassus a Agabus wasastjernae. Ze suchozemských bezobratlých jsou typičtí například střevlík Menetriésův (Carabus menetriesi pacholei) nebo nosatec Coeliotes nigritarsis. Také mezi motýly je velké množství druhů vázaných na rašeliniště. Z denních je to známý žluťásek borůvkový (Colias palaeno) nebo perleťovec mokřadní (Proclossiana eunomia), z nočních např. můra Xestia rhaetica nebo píďalka klikvová (Carsia sororiata).

Způsob a forma řízení

Správa národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava s administrativním sídlem ve Vimperku vznikla spojením a přetvořením západočeského a jihočeského pracoviště Správy CHKO Šumava. Na pracovišti v Kašperských Horách je soustředěna většina pracovníků sekce výzkumu a ochrany přírody a také jedno z informačních středisek. Národní park má s přihlédnutím na protáhlý tvar území síť několika informačních středisek (IS) v Alžbětíně, na Rokytě u Srní, v Kvildě, u Chalupské slati, Českých Žlebech a ve Stožci. Mimo území NP se ještě nachází IS Idina Pila, které po dokončení rekonstrukce bude opět vítat návštěvníky na cestě k Boubínskému pralesu. V Kašperských Horách, Vimperku a Stožci fungují střediska ekologické výchovy. K významné změně struktury Správy NP a CHKO Šumava došlo v roce 2006, kdy 10 lesních správ bylo přeměněno na šest územních pracovišť. Vedoucí každého územního pracoviště je zodpovědný za řízení nejenom všech místně příslušných lesníků, ale také strážců a pracovníků IS. V rámci kanceláře ředitele byla nově vytvořena oddělení trvale udržitelného rozvoje a oddělení PR a marketingu.

Čas dospívání

V roce 2009 bude Národní park Šumava osmnáctiletý. Mnohé se za dobu jeho existence podařilo a úspěšný projekt zelených autobusů, síť naučných a zážitkových stezek, opravy malých kulturních památek v krajině, exkurze s průvodcem a mnoho především letních aktivit pro veřejnost, stejně jako dlouhodobý projekt revitalizace rašelinišť, výstavba rybích přechodů nebo nové výzkumné projekty typu telemetrie (viz článek na straně 14) dělají radost všem přátelům národního parku.

Ale jsou i věci kontroverzní. Pracovníkům národního parku se přes veškeré úsilí nepodařilo zachovat harmonii šumavského krajinného rázu; ve jménu rozvoje a prosperity území vzniká satelitní městečko uniformních apartmánových domků na Borových Ladách a další nové stavby významně pozměňující rázovité šumavské vesnice, jako jsou Filipova Huť nebo Horská Kvilda. Doposud se nepodařilo ve všech lokalitách zajistit adekvátní péči o bezlesí, leckde je zemědělství dotované EU příliš intenzivní a jinde péče citlivého hospodáře zcela chybí. Moderní sportovní aktivity, jako jsou horská kola, in-line bruslení i stále více moderní golf, jízda na koni a psích spřeženích, svůj způsob koexistence s přírodou a posláním NP stále ještě hledají.

Hlavním tématem Šumavy jsou především lesy. Po celou dobu existence národního parku se vedou spory o management lesů: především zda je účelné a s posláním NP slučitelné kácení stromů napadených kůrovcem. Stále se opakují diskuse, zda ve jménu ochrany člověkem významně pozměněných lesů v nižších polohách, kde smíšené lesy byly nahrazeny stejnověkými smrkovými výsadbami, je správné zasahovat v horských smrčinách a jádrových zónách NP. Důsledkem sporů je nejenom fragmentace zonace provedená v roce 1995, kdy vzniklo 135 nefunkčních a velmi nestabilních ostrůvků I. zóny NP, ale i současné zablokování možné nápravy tohoto stavu. Jako nedoléčená chřipka se vrací problémy v komunikaci především s některými politiky a reprezentanty místních obyvatel. Rozmotat klubíčko vzájemných zklamání a nařčení je těžké, možná někde na počátku bylo vzájemné nepochopení. Přeměna zapomenutého přírodního zákoutí na perlu celonárodní není snadná. Je však mimo vší diskusi, že Šumava je národním klenotem, pro jehož uchování je třeba najít koncepční řešení i rozumné kompromisy. Přes veškerou kritiku je NP odborným garantem těchto řešení.

Zkouškou dospělosti byl pro Národní park Šumava orkán Kyrill v lednu 2007. Vichřice, která dosáhla v maximálních nárazech síly orkánu (maximální naměřená rychlost větru v nárazech 38 m/s na stanici Churáňov a 47 m/s na Velkém Javoru), zasáhla Šumavu ve dnech 18.–19. ledna 2007. Nejednalo se o „stoletou“ vichřici, přesto následky v lesích byly mimořádně devastující a celkový objem vyvrácených a polámaných stromů přesáhl 850 tisíc m3 dřeva. Rozsáhlé plošné vývraty vznikly především v horních polohách Šumavy, v nižších nadmořských výškách vichřice vyvracela i lámala jednotlivé stromy a menší skupiny.

Názory na příčiny takového enormního poškození šumavských lesů se mohou lišit. Ne­zpochybnitelným faktem je skutečnost, že kořenový systém stromů nebyl v době vichřice kryt dostatečnou sněhovou vrstvou a půda byla leckde rozměklá po předchozích deštích. Především se však ukázalo, že otevřené porostní stěny a rozpracované porosty, které zůstaly po těžbách především kůrovcem napadených stromů z předchozích let, byly vůči silnému větru absolutně neodolné. I tato skutečnost byla zohledněna při stanovení diferencovaného přístupu k řešení následků orkánu Kyrill v NP Šumava (viz OP č. 1/2008). V hřebenových partiích Šumavy, tedy v oblastech horských smrčin, bylo rozhodnuto ponechat polomové plochy přirozené obnově, a tím vyloučit poškození již existujícího zmlazení, půdního povrchu a prostorově rozrůzněných mikrostanovišť polomových ploch, které jsou společně s ponechaným dřevem k zetlení zárukou přirozené obnovy. Cílem bylo také zachovat vhodné podmínky pro řadu vzácných druhů, jejichž domovem jsou horské smrčiny, tedy ekosystém, jehož dynamiku vítr i následné kůrovcové gradace utvářejí od evolučních počátků. Kůrovec je nerozlučným průvodcem větrných disturbancí a jeho populace dokáže velmi rychle reagovat na nově vzniklou nabídku potravy. V nižších polohách a především v sousedství NP byla se soukromými vlastníky lesů učiněna veškerá opatření směřující k eliminaci šíření kůrovce za hranice NP. Polomy byly zpracovány a z území vyvezeny. V takto diferencovaném přístupu pokračovala správa NP i v roce 2008, kdy v nižších polohách byly kůrovcem napadené stromy vytěženy a odvezeny mimo území. Ve vyšších polohách a na dalších více zranitelných stanovištích (např. prameniště, zrašelinělé oblasti) byly zvoleny jiné, ekologicky více citlivé metody ochrany lesa (např. odkornění ponechaného dřeva k zetlení, feromonové lapáky a lapače, v rámci poloprovozního testování také aplikace fytopatogenní houby Bauveria bassiana). Odchytová zařízení – feromonové lapáky a lapače – byly použity v celém národním parku a předběžné výsledky ukazují, že boj s kůrovcem byl úspěšný. Kůrovec napadl v roce 2008 v lesích spravovaných správou NP zhruba 200 tisíc m3 dřeva. To představuje jen necelé jedno procento rozlohy parku, tedy kolem 550 hektarů lesů. Polovina se nachází v územích ponechaných samovolnému vývoji, druhá polovina v území, kde se stromy asanují.

Dosud se nepodařilo sjednotit způsoby hospodaření v lesích spravovaných správou NP a soukromými vlastníky, především Městskými lesy Kašperské Hory. Informace o pozitivních výsledcích diferencovaného přístupu jakoby neslyšeli nebo nechtěli slyšet jeho odpůrci. Projevy nesouhlasu jsou stále hlasitější a přesunuly se z formy diskusí do podoby proklamativních prohlášení, předvolebních gest a poplašných zpráv. Říká se, že když se dva hádají, třetí se směje. Ale tím třetím v tomto případě jistě není národní park. Nejsou to ani obyvatelé a ná­vštěvníci Šumavy.

Přicházejí Vánoce, konec roku a začátek nového, čas nadějí, bilancování a plánování. Národní park Šumava bude v příštím roce slavit 18. narozeniny. Přejme mu i nám všem, aby složil zkoušku dospělosti, stal se obdivovaným národním klenotem a plnohodnotným členem světové rodiny chráněných území. Přejme mu, aby se nestal rukojmím a nástrojem k politickým či mocenským bojům.

Autorka pracuje na Správě NP Šumava v Kašperských Horách jako vedoucí sekce výzkumu a ochrany přírody