Časopis vydává Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ve spolupráci se Správou jeskyní ČR a Správou NP Šumava, Krkonošského národního parku, NP Podyjí a NP České Švýcarsko. V tištěné podobě vychází již od roku 1946.

cs / en

Z naší přírody

Ochrana přírody 3/2021 24. 6. 2021 Z naší přírody Tištěná verze článku v pdf

Krasové jevy v oblasti Šumavy

Autor: František Krejča

Krasové jevy v oblasti Šumavy

V oblasti Šumavy bychom jen těžko hledali typická krasová území, rozsáhlé jeskynní systémy či velkolepé podzemní prostory s mimořádnou krápníkovou výzdobou. Popravdě řečeno v rámci Národního parku Šumava není dnes v databázi JESO (Jednotná evidence speleologických objektů) evidována žádná krasová jeskyně. O něco lepší bude situace, pokud oblast svého zájmu rozšíříme i na území CHKO a jeho bezprostředního okolí. Na druhou stranu snad právě pro svoji vzácnost a mnohdy atypické podmínky vzniku a vývoje jsou tyto krasové jevy o to zajímavější a z odborného hlediska mají svůj neocenitelný význam.

Geologicky je celé území součástí moldanubika Šumavy a jižních Čech. Obecně je tato jednotka tvořena metamorfovanými horninami až prekambrického stáří a tělesy hlubinných variských vyvřelin. V moldanubiku se pak rozlišují dvě základní skupiny hornin, přičemž tzv. pestrá skupina má na rozdíl od jednotvárné mnohem vyšší zastoupení odlišných hornin. V pararulách a migmatitech pestré skupiny se často objevují vložky amfibolitů, erlanů, kvarcitů, grafitických hornin a především pak krystalických vápenců až dolomitů. Všechny krasové jevy v oblasti Šumavy a Pošumaví jsou vázány právě na tyto izolované čočky krystalických vápenců. Mramory, mnohdy s vysokým podílem nerozpustných minerálů, mají proměnlivou zrnitost i barvu a veskrze bývají prostoupeny polohami nekrasových hornin.  

AOP3 blok0013
Těžbou rozšířená krasová dutina Peklo I s krasovým vývěrem. Foto Josef Vandělík  

Tak trochu jiné jeskyně
Uvedená geologická situace má zcela zásadní vliv i na vznik a charakter krasových jevů. Na typický model krasu, tak jak ho známe, můžeme v podmínkách moldanubika v podstatě zapomenout. Nenajdeme zde téměř žádné povrchové krasové jevy ani klasické ponory povrchových toků. Vodou aktivně protékané jeskyně jsou vzácností, stejně jako vývěry krasových vod. Erozní činnost podzemní vody tak má pouze omezenou funkci a na vzniku a vývoji jeskyní se podílí jen podružně. Naopak principy, které na většině krasových území hrají pouze vedlejší roli, se zde uplatňují dominantním způsobem. Kromě srážkových vod mají značný význam především chemicky agresivní vody z okolních nekrasových hornin, které se akumulují ve snadněji propustném prostředí krystalických vápenců. Zjednodušeně můžeme říci, že voda si v podzemí hledá cestu nejmenšího odporu, přičemž vápencové vložky zde fungují jako přirozená drenáž.

Drtivá většina jeskyní vzniká ve freatickém prostředí, tedy jako trvale zatopené prostory. Jejich vývoj se tak primárně odehrává pod úrovní vodní hladiny a dominantní roli zde sehrává intenzivní krasová koroze. Rozpouštěcí schopnost se uplatňuje zejména v okolí puklin, tektonických poruch a poruchových zón. Mohutnější prostory tak většinou vznikají na křížení výrazných dislokací, často s přispěním procesu řícení. Podobné schéma můžeme pozorovat i na kontaktech mramorů s nekrasovými horninami. Při vzniku primárních krasových tvarů (výklenky, krasové obří hrnce, oka apod.), které jsou pro kras v moldanubiku tak typické, zřejmě hrají svou roli i některé specifické druhy koroze (směsová, kondenzační). 

AOP3 blok0015
S projevy krasovění se vzácně můžeme setkat i v podzemních vápencových
lomech u Muckova. Foto Josef Vandělík

Není náhodou, že většina dnes známých jeskyní v popisované oblasti byla odkryta při těžbě surovin. V některých případech dokonce tato činnost vlastně pouze suplovala přirozený geomorfologický vývoj. Podzemní prostory, původně zcela vyplněné vodou a sedimenty, mohly být odvodněny až po snížení hladiny podzemních vod. K této situaci většinou došlo zahloubením povrchových toků. Pokud byly takto vzniklým údolím přímo zastiženy i krasové oblasti, mohl být v podzemí postupně transportován i klastický materiál. Míra tohoto „vyprázdnění“ je však závislá na mnoha dalších okolnostech a řada krasových dutin tak byla i v době svého objevu vyplněna značným množstvím sedimentů a sutí. Z hlediska přístupnosti je tak současný stav mnoha jeskyní v moldanubiku spíše výsledkem v minulosti probíhající lidské činnosti.

Jeskyně v povodí horní Otavy
Typickým příkladem takto člověkem ovlivněného podzemí je Strašínská jeskyně. Těžbou rozšířený vchod se nachází v menším opuštěném lomu na úpatí vrchu Na Palových. V literatuře byla poprvé zmíněna V. Zepharovichem již v roce 1854. Průzkumy zde ve 30. letech 20. století prováděli místní občané Dr. Tůma a učitel Pešek, kteří se prokopali do většiny dnes známých chodeb. V r. 1936 byl v jeskyni založen „důl“ na těžbu železných rud. Ze sedimentů vytěžený limonit byl zprvu dodáván do hutí, později využíván i v keramickém průmyslu. Přestože tato aktivita neměla dlouhého trvání, bylo odtěženo značné množství materiálu a hlavní prostora jeskyně tak byla podstatně zvětšena. Podrobný výzkum, který byl zaměřen především na obsah rud v jeskynních sedimentech, zde v roce 1953 provedli členové Krasové sekce Přírodovědeckého klubu v Praze. Celková délka poměrně členitého labyrintu chodeb je dnes cca 200  m. V nejnižší části hlavní síně se nachází jezírko, které může za vydatných dešťů vyplňovat i podstatnou část spodních partií jeskyně. Právě kolísání vodní hladiny je zřejmě příčinou vzniku mohutných kuželovitých „hrnců“, jež se zde aktivně tvoří ve stropech.

AOP3 blok0014
Hlavní prostora jeskyně Na Vápenném vrchu I.
Ve spodní části je patrné koryto občasného
vodního toku. Foto Josef Vandělík

V lomu asi 700  m severně od Nezdic byl odkryt vchod do 35  m dlouhé jeskyně nazvané Fík. Většina strmě ukloněných chodeb a prostornějších dutin je vyvinuta podél tektonických poruch. Dosud objevené prostory jsou zřejmě součástí většího krasového systému. Jedna z mála vodou aktivně protékaných jeskyní v oblasti Šumavy se nachází v údolí Pstružného potoka poblíž Hartmanic. Vyčerpáním jezírka v původně 7  m dlouhé vstupní chodbě se v roce 1988 podařilo jeskyňářům proniknout do navazujících prostor a celková délka jeskyně s názvem Peklo II je dnes asi 50  m. Krasová voda z této jeskyně pak vyvěrá v nedaleké, těžbou rozšířené dutině, označované jako Peklo I. Další krasové objekty v povodí horní Otavy většinou představují menší puklinové dutiny s velikostí do 10  m. Za zmínku snad ještě stojí jeskyně U Kameníků, která byla objevena při hloubení studny v obci Hejná. Necelých 30  m nízkých a členitých prostor s pisolity na stěnách bývá občasně zaplavováno podzemními vodami.  

Kras v okolí Lipenské přehrady
Počátkem roku 1983 byly při ražbě jedné z chodeb v grafitovém dole Václav u Bližné objeveny rozsáhlé krasové prostory, které se řadí k největším dosud známým objektům v moldanubických mramorech. K objevu došlo za poměrně dramatických okolností, kdy průval vod a zvodnělých sedimentů zaplavil po několika postupných odstřelech velkou část dolu. Celkový objem vyprázdněných krasových prostor je odhadován na 4000 m3. Vchody do třech izolovaných dutin se nacházejí na třetím patře důlního díla v hloubce 65  m pod povrchem. Jeskyně Bližná 1 představuje mohutnou, 27 m vysokou propasťovitou prostoru, která v horní části přechází do členité horizontální úrovně. Dno strmě ukloněné chodby Bližná 2 je tvořeno balvanitou sutí, z níž vytéká krasový pramen o vydatnosti cca 12 l/sec. Délka této chodby je přibližně 28  m. Kromě uvedených prostor byla v průběhu těžby odkryta i řada dalších dutin, avšak již podstatně menších rozměrů. V relativně nedávné době byla těžba grafitu ukončena a pitná voda z krasových dutin je dnes čerpána ke komerčnímu využití. I v tomto případě lze předpokládat, že objevené dutiny jsou pouze dílčími úseky rozsáhlejšího systému.

Geneticky k němu zřejmě můžeme přiřadit i krasové objekty obnažené těžbou v dobývacím prostoru nedalekého lomu u Černé v Pošumaví. Vchod do jeskyně na Vápenném vrchu I byl objeven pracovníky CHKO Šumava v roce 2000. Vstupní „propástka“ ústí do hlavní prostory o velikosti cca 14 x 8  m, z níž vybíhá několik menších, původně zahliněných a obtížně prostupných chodeb. Průzkumnými pracemi byla v následujících letech jeskyně „prodloužena“ až na dnešních 90  m. Dalším úsekem tohoto systému je v roce 2007 objevená jeskyně Na Vápenném vrchu II. Dominantní prostorou je zde 15  m dlouhá a místy až 5,5  m široká složitě modelovaná vstupní chodba. Členitá počva s několika výškovými stupni je zčásti pokryta sutí z objevného závrtu. Pokračování směrem k severu má většinou charakter menších, v profilu ukloněných chodeb, na konci uzavřených hlinitým sifonem. Za vydatných dešťů podzemím protéká občasný vodní tok, který se vytrácí v neprůlezných puklinách. Krasový systém zde kopíruje struktury vápencového tělesa a má pravděpodobně velmi nepravidelný horizontální i vertikální průběh. Vlivem zvětrávání a následného transportu klastických materiálů je rozdělen do řady izolovaných částí, které si i nadále zachovávají svoji původní hydrogeologickou funkci. Celková délka dosud zdokumentovaných podzemních prostor je cca 150  m, ze speleologického hlediska jsou však jeskyně na Vápenném vrchu perspektivní lokalitou. 

Několik poznámek na závěr
Se sporadickými projevy krasovění se můžeme setkat například i v komplexu podzemních vápencových lomů u Muckova. Na území CHKO je pak evidováno ještě několik dalších objektů. Jako jeskyně u Huťského Dvora je označována dutina v menším jámovém lomu cca 1 km sv. od zaniklé osady stejného jména. V tomto případě se však jedná spíše o podzemní dobývku vápence, dnes již z větší části poznamenanou řícením. Podobně lze nahlížet i na objekty poblíž bývalé osady Cudrovice severně od Volar. Historicky zajímavým objektem se jeví tzv. jeskyně U Vícemil. Drobné korozní dutiny v místním opuštěném lůmku mohou být pozůstatkem rozsáhlé Bořického jeskyně, která byla v roce 1880 popsána významným českým geologem a paleontologem J. N. Woldřichem.

V širším okolí popisované oblasti se samozřejmě nachází celá řada dalších, mnohdy mimořádně významných krasových objektů. Z těch větších můžeme zmínit například Jiříčkovu jeskyni u Malenic, rozvětvený systém chodeb vytvořený na kontaktu mramorů s nekrasovými horninami. Mezi cenná archeologická a paleontologická naleziště se řadí lokality v okolí Dobrkovic (jeskyně U Hamru, U Viaduktu, Dobrkovický komín) nebo dnes již pouhé torzo Sudslavické jeskyně. Jak bylo zmíněno již v úvodu, byla většina pošumavských jeskyní objevena při těžbě surovin, stejná činnost pak v mnoha případech zapříčinila i jejich zánik.

Seznam literatury

Cícha J. 1999: Jeskyně a historická důlní díla v jižních Čechách a na Šumavě. Kletr, Plzeň, 102 s.

Cícha J. 2016: Krasové jevy mezi Černou v Pošumaví a Bližnou. Minerál, Speciál 2016, str. 95-108

Hromas J. (ed.) et al. 2009: Jeskyně. Chráněná území ČR., sv. XIV. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR a EkoCentrum Brno, Praha: 608 s.

Krejča F. 2015: Speleologický průzkum krasových jevů v lokalitě Vápenný vrch. MS, Dokumentační sbírka SCHJ.