Mezinárodní ochrana přírody

Ochrana přírody 5/2013 — 30. 11. 2013 — Mezinárodní ochrana přírody — Tištěná verze článku v pdf

Vilm

– ostrov, který byl a tak trochu vlastně nebyl

Na mapách vydaných před rokem 1990 jej budete hledat jen s obtížemi. Pokud se vám to přece jen podaří, pravděpodobně bude chybět jeho název. Řeč je o ostrově či spíše ostrůvku Vilm, který leží nedaleko jižního pobřeží největšího německého ostrova Rujány oblíbeného cíle letních dovolenkářů z bývalého Československa.

Víc než kapka v moři

Označením „ostrůvek“ Vilm jistě neurazíme. Zaujímá totiž plochu menší než kilometr čtvereční. Když před 10 000 lety ustupoval mohutný ledovec směrem na sever, zanechal po sobě charakteristickou morénu. Mořské vlny, které zaplnily uvolněný prostor, z ní vymodelovaly tvar vzdáleně připomínající vodorovně položenou plochou číši. Na délku Vilm měří 2,5 kilometru a nejvyšší bod se vypíná necelých 38 metrů nad mořskou hladinou. Tvar ostrova se, byť nikoli dramaticky, dodnes mění. Zatímco na útesy ve východní části Vilmu neustále útočí Baltské moře a postupně je ukrajuje, nejužší partie naopak díky opačně postupujícím písečným břehům přirůstá.

Vývoj protáhlého ostrova dlouhou dobu určovala jeho strategická poloha. Historici jsou přesvědčeni, že jej lidé osídlili krátce poté, co byl vytvořen přírodními silami. Vilmu si nemohli nevšimnout Pomořanští Slované, kteří si na nedaleké Rujáně vytvořili náboženské, vojenské a správní středisko, odolávající ničivým nájezdům i na poměry raného středověku drsných Vikingů. Proto slovanský kmen Ránů vybudoval na Vilmu rozlehlou svatyni. Tehdy ostrov pokrývaly původní lesy. Ostatně právě lesní porost dal ostrovu jméno. Přestože se v němčině čte s „f“ na začátku, s fotografickým materiálem ani s odvětvím, kteří jedni považují za umění, kdežto jiní za alespoň občas docela výdělečný byznys, nemá zhola nic společného. V jazyce národa, který nakonec podlehl dánským mečům a kuším, znamená ilumu jilm.

Na místě pohanského svatostánku vznikla později kaple, kam putovali věřící ze širokého okolí. Po třicetileté válce se nejen ostrova, ale i části baltského pobřeží zmocnilo Švédsko. Trvalou součástí Pruska a později Německa se Vilm stal v roce 1815.

V časech rozevlátého a bouřliváckého romantismu fascinovala rozmanitost a zachovalost přírody na ostrově pomořanské aristokraty do té míry, že si v bezlesí budovali letní sídla. Historici umění s německou pečlivostí spočítali, že přírodní krásy ostrova zachytilo na plátno více než 350 malířů, kteří si na Vilmu zřídili jednu z tehdy módních uměleckých kolonií. Nechyběl mezi nimi ani slavný mistr štětce Caspar David Friedrich, který si kromě baltského pobřeží oblíbil také Krkonoše, České Švýcarsko a České středohoří. V 80. letech 19. století, kdy poznávání krajinných krás přestalo být výsadou pouze urozených nebo bohémů, byl na Vilmu otevřen turistický hotel. V roce 1936 byl ostrov vyhlášen chráněným územím s cílem zachovat faunu a flóru tamějších dlouhověkých listnatých lesů.

Spotřebu elektřiny na ostrově pokrývají do značné míry solární panely.

Domy pro hosty byly postaveny ve stylu pomořanských rybářských obydlí.

Místo jen pro vyvolené

Po vzniku Německé demokratické republiky se situace přehoupla do druhé krajnosti, kdy se na Vilm sjížděli turisté z celé země. Během nedělí jej za pěkného počasí navštívila více než tisícovka zájemců. Možnost kdykoli zavítat do málo narušené přírody rázně ukončilo rozhodnutí Rady ministrů NDR z roku 1959 ostrov pro veřejnost uzavřít a vybudovat na něm místo, kde budou trávit dovolenou východoněmečtí vládní činitelé.

Pro politické bosse a jejich rodiny postavili jedenáct domů. Kdo by ovšem čekal luxus známý z vládního městečka Wald­siedlung nedaleko východního Berlína, překřtěného podle slabosti některých činovníků NDR pro luxusní automobily na Volvograd, bude nutně zklamán. Zaměstnanci rekreačního zařízení východoněmeckého kabinetu na ostrově nebydlili, ale každodenně sem dojížděli. Na Vilmu pochopitelně měli omezený pohyb, takže kupříkladu pracovníci kuchyně se nikdy nedostali dále než 50 metrů od svého působiště.

Co s ním aneb velkorysý dar skromného činovníka

Dva dny před znovusjednocením Německa v říjnu 1990 vyhlásila berlínská vláda ostrov a část Rujány biosférickou rezervací Jihovýchodní Rujána. Připomeňme, že i současné německé zákonodárství uznává biosférickou rezervaci jako svébytnou kategorii chráněného území. Tehdy platný právní řád ale neumožňoval převést biosférické rezervace přímo do legislativy sjednoceného Německa. Východoněmecký kabinet je proto na svém posledním zasedání musel přepsat na soukromé osoby, které je následně SRN darovaly. Krátkodobým vlastníkem Vilmu se tak formálně stal vysoký úředník Ministerstva životního prostředí Christian Patermann. Ostrov následně začal spravovat Spolkový úřad ochrany přírody. Federální agentura tu kromě oddělení pro biologickou rozmanitost a pro ochranu mořských a pobřežních ekosystémů zřídila také Mezinárodní akademii ochrany přírody (INA). Od podzimu 1990 prošlo nejrůznějšími semináři, školeními, kulatými stoly, terénními kurzy či konferencemi na 27 000 účastníků z více než 160 zemí.

Pracovníci Spolkového úřadu ochrany přírody pořádají na ostrově pravidelné výchovně-vzdělávací akce i pro německou veřejnost. Na Vilmu ani dnes nikdo trvale nebydlí, ale zájemci, kterých může být denně nanejvýš třicet, si mohou www.vilmexkursion.de objednat několikahodinovou prohlídku na. V zimě, kdy moře zamrzá, si INA pronajímá na dopravu z Rujány na Vilm a zpět malý ledoborec. Do části jádrového území biosférické rezervace návštěvníci nemají přístup.

Protože rákos obecný snáší smíšenou nebo i slanou vodu, roste nejen na okrajích stojatých nebo mírně tekoucích vod a na mokrých a slatinných loukách, ale i na mořském pobřeží včetně přílivových zón. Snímek přibližuje zátoku ve východní části Vilmu.

Divočina po západoevropsku

V hustě osídlené střední Evropě najdeme jen málo míst vyvolávajících představu člověkem nedotčené divočiny. Vědci stejně jako profesionální a dobrovolní ochránci přírody ze západní Evropy tradiční pojetí divočiny poněkud rozšiřují a kromě rozsáhlých ploch původního (primárního) prostředí za ni pokládají také obvykle menší lokality, kde člověk nejméně 50 let upouští od všech zásahů a kde probíhají víceméně přírodní a v současnosti již lidmi výrazně neovlivňované procesy. Jedná se tak o území ponechaná samovolnému (spontánnímu) vývoji, mezi něž patří také Vilm. I když zdejší listnaté lesy nejsou původní, poslední velké kácení v nich proběhlo již v roce 1547 a od roku 1812 jsou nepřetržitě chráněny.

Vydry říční na Vilmu loví kořist v brakické a mořské vodě při pobřeží.

Racka stříbřitého zastihneme na Vilmu po celý rok.

Až dosud bylo na ostrově zjištěno více než 400 druhů cévnatých rostlin, kapraďorostů a mechorostů. Odumřelá a rozkládající se dřevní hmota, které je tu habaděj, hostí xylofágní hmyz, zejména brouky. V mělkých vodách u pobřeží ostrova se mimořádně daří krabu Rhithropanopeus harrissi. Na náš kontinent se tento severoamerický korýš dostal s balastovou vodou, která se používá k zatížení lodí plujících bez nákladu nebo jen s malou hmotností, až v 50. letech 20. století.

Avifauna čítá více než 70 hnízdících druhů ptáků. Kromě dutinových hnízdičů, jako jsou holub doupňák nebo rybožravá severská kachna morčák velký, jmenujme alespoň nápadně vybarvenou husici liščí (Tadorna tadorna), vyvádějící mláďata v norách na pobřeží. Na jarním a podzimním tahu se tu pravidelně zastavují četné druhy bahňáků a v nezalesněné části ostrova hnízdí kulík písečný a vodouš rudonohý. V mělkých vodách kolem Vilmu s oblibou zimují tisíce vodních a mokřadních opeřenců. Ve spolkové zemi Meklenbursko – Přední Pomořansko se vyskytuje 90 % německé hnízdní populace slavíka tmavého: tento nenápadný pěvec proto nechybí ani na Vilmu. Chiro­pterologové ostrov znají jako významné zimoviště (hibernakulum) netopýra rezavého: ve stromových dutinách tu zimu tráví několik set těchto létajících savců, migrujících sem hlavně ze Skandinávie a Ruské federace.

Genius loci v praxi

Na Vilm rozhodně nezamíří nikdo za nákupy, protože tu žádné obchody ani nejsou. INA by také mohla s úspěchem sloužit jako vhodné místo pro odvykací kúru pacientů závislých na televizním vysílání. Pracovníci Mezinárodní akademie ochrany přírody s oblibou říkají, že jediné, co účastníky jimi organizovaných akcí rozptyluje, je příroda. Lepší kulisu by si ani nemohli přát.

Fotografie Jan Plesník

Autor pracuje na ředitelství Agentury ochrany přírody a krajiny ČR