Mezinárodní ochrana přírody

Ochrana přírody 2/2008 — 22. 4. 2008 — Mezinárodní ochrana přírody

Národní park Fiordland

autoři: Tomáš Urban, Jana Vaňková

Národní park Fiordland je zelenou perlou mezi novozélandskými chráněnými územími. Se svojí rozlohou o něco větší než např. rozloha Jihočeského kraje je největším ze 14 národních parků Nového Zélandu a jedním z největších národních parků na světě vůbec.

Nachází se na jihozápadě Jižního ostrova, jednoho ze dvou hlavních novozélandských ostrovů, okolo 45° jižní šířky. Zelené souostroví Nového Zélandu, které světu představil v 18. století proslulý mořeplavec a objevitel James Cook, leží ve vodách jižního Pacifiku, 2 000 km východně od nejbližšího kontinentu Austrálie. Rozlohou je skoro 3,5 krát větší než naše země a navíc díky severojižně protáhlému tvaru obou ostrovů prochází několika klimatickými pásmy – od subtropů na severu až po subantarktické ostrůvky na samém jihu. Na poměrně malé rozloze zde můžeme najít obrovské množství různých typů krajin – od písečných pouští, geotermálních oblastí s vulkány, divokých pláží či zálivů s porosty mangrovů, rozlehlých travnatých pustin, neproniknutelných lesů, podhorských oblastí s divočícími řekami až k horským pásmům s ledovci, ale také nekonečně rozsáhlým pastvinám.

Příroda Nového Zélandu

Na Novém Zélandu se setkáme s životními formami, jejichž vývoj probíhal na prakontinentu Gondwana a po odtržení sou­-

ostroví se vyvíjely v naprosté ostrovní izolaci po více než 80 milionů let. Díky této izolaci se zde zachovaly prastaré vývojové formy rostlin i živočichů, které nenajdeme nikde jinde na světě. Proto je zde vysoké procento endemismu, přes 80 % cévnatých rostlin (alpínských druhů rostlin plných 93 %) a přes 90 % členovců je možno nalézt pouze tady.

Nejvýznačnějším znakem místní fauny je, že se zde s výjimkou tří druhů netopýrů nevyskytovali žádní savci. I díky tomu zřejmě došlo k rozsáhlému rozšíření ptáků, kteří tu obsadili niky, v jiných částech světa vyhrazené savcům. Poměrně častou se u zdejších ptáků stala nelétavost, která je, spolu se zvětšující se velikostí těla, rysem typickým pro ptačí faunu vyvíjející se na izolovaných ostrovech – svědčí o jejich vysoké specializaci a nepřítomnosti přirozených nepřátel. Po rozdělení Severního a Jižního ostrova asi před 15 000 lety lze navíc sledovat u stejných druhů rozdílný vývoj. Na Jižním ostrově se především projevuje sklon k větším tělesným formám. Nezodpovězenou otázkou vývoje života na Novém Zélandu zůstává, proč zde nepřežili primitivní savci, ptakořitní (ptakopyskové a ježury), kteří zde prokazatelně žili ještě krátce po oddělení obou ostrovů od Austrálie.

Naprosto unikátní jsou též novozélandské lesy. Přestože se Nový Zéland nachází převážně v temperátním (mírném) pásmu, vykazují místní nížinné lesy téměř tropické rysy (i když jejich rozmanitost se tropickým lesům nevyrovná). Vzhledem k nedostatku studených zim nebo suchých období je většina lesů vždyzelená. Listy jsou nejčastěji malé, lysé, celokrajné kožovité konsistence. Setkáme se zde poměrně často s kauliflorií, podpůrnými kořeny u stromů, epifyty a také s největšími klenoty, kterými jsou bezesporu stromové kapradiny. Zajímavé je, že v těchto lesích nežije žádný živočich, který by byl jedovatý nebo jinak člověku nebezpečný.

Díky jedinečnosti místních lesů si vědci už od nepaměti lámou hlavu s jejich klasifikací. Při maximálním zjednodušení můžeme rozlišit dva hlavní typy lesů, nohoplodové a pabukové.

V teplejších územích a nížinách najdeme tzv. podokarpové (nohoplodové) lesy. Jedná se o zapojené druhově pestré lesy s mnoha epifyty, ve kterých lze vertikálně rozlišit pět rostlinných pater. Mezi nejčastěji se vyskytující stromové druhy patří Dacrydium cupressinum, Dacrycarpus dacrydioides, Prumnopitys ferrugineus či Podocarpus totara. Směrem do hor, ve vyšších nadmořských výškách, kde jsou půdy chudší, a dále na strmějších svazích vystavených náporům větru jsou nahrazeny druhým typem lesů – rozvolněnějšími lesy pabukovými. Rod Nothofagus (pabuk) má kolem 35 druhů a patří mezi stromy obecně označované jako jižní buky. Na jižní polokouli je najdeme převážně ve vlhkých pobřežních až horských lesích. Na Novém Zélandu se dle různých klasifikací vyskytuje 4–5 druhů pabuků.

Odhaduje se, že před příchodem Evropanů bylo 68 % povrchu Nového Zélandu pokryto lesy, dnes však původních lesů zbývá pouze okolo 14 %. Ohroženějšími jsou dlouhověké nohoplodové lesy, které jsou vzhledem ke změnám klimatu vytlačovány lesy pabukovými. Navíc právě nížinné, dobře přístupné lesy s kvalitním dřevem velmi utrpěly rozsáhlou těžbou a přeměnou na pastviny.

Důležitým rysem nížinné bioty je fakt, že téměř všechna pozemní i vodní fauna (téměř 95 %) je pevně vázána na původní pralesy a nemá možnost přežít bez tohoto rostlinného pokryvu. Kácení lesů pro farmaření a nahrazování pralesů plantážemi exotických stromů (zejména jehličnanů) má tudíž pro místní faunu katastrofické následky.

Národní park Fiordland

V panenském Fiordlandu se nacházejí dvě nejhlubší jezera Nového Zélandu, „deštný prales“ s jedněmi z nejvyšších srážkových úhrnů na světě a žijí zde jedny z nejohroženějších druhů ptáků světa.

Toto chráněné území, ležící v hornaté oblasti pokryté ze dvou třetin původními pralesy, bylo vyhlášeno v roce 1952 na ploše přes 1,2 milionů ha. Správcem národního parku, jakož i všech ostatních chráněných území přírody, je vládní organizace Department of Conservation (DOC), která je v současnosti údajně největším zaměstnavatelem na Novém Zélandu. Uvnitř národního parku byly vyhlášeny dvě tzv. „oblasti divočiny“, Wilderness areas (Pembroke – 18 000 ha, Glaisnock – 125 000 ha). Jde o území minimálně ovlivněná lidskou činností, v nichž nejsou a ani se nemohou budovat žádné cesty, chaty či mosty, je sem zakázán vjezd vozidlům nebo doprava vrtulníkem a vůbec veškerá lidská činnost kromě turistiky a lovu. Společně s přímo sousedícím národním parkem Mount Aspiring a národními parky Mount Cook a Westland je Fiordland součástí 2,6 milionů hektarů rozlehlého území světového dědictví UNESCO „Te Wahipounamu – South West New Zealand“, vyhlášeného v roce 1990 pro velkou diverzitu krajiny, flóry a fauny a jako jedinečný příklad bioty pocházející z prakontinentu Gondwana.

Do území celého národního parku zasahují Jižní Alpy – nejvyšší pohoří Nového Zélandu, které prochází severojižně celým Jižním ostrovem. Nejvyšší horou Fiordlandu je se svými 2 723 m n. m. Mt. Tautoko, dalších 171 vrcholů přesahuje 1 400 m n. m. Celá oblast byla výrazně ovlivněna činností ledovců, které na západním pobřeží vymodelovaly 14 velkých fjordů, dosahujících délky až 40 km. Vnitrozemskou krajinu, jako vzpomínku na dávné zalednění, dodnes pokrývají stovky jezer.

Celý Nový Zéland je pod vlivem oceánského klimatu, počasí ve Fiordlandu je však velmi významně ovlivňováno masivem Jižních Alp a je skutečně extrémně proměnlivé. Od moře téměř nepřetržitě vane chladný vítr a na západním pobřeží udržuje mírné a vlhké podnebí se silnými srážkami. Přeháňky jsou časté i v létě – prší tu přes 200 dní v roce. Roční úhrn srážek činí 1 200 mm v Te Anau, v Milford Sound pak 8 000 mm (pro srovnání: maximální roční úhrn u nás je 1 705 mm v Jizerských horách).

Převládají zde pabukové lesy tvořené druhy Nothofagus fusca, Nothofagus solandri var. cliffortioides a především Nothofagus menziesii, někdy rostoucí společně s podokarpy jako je Podocarpus hallii, Dacrydium cupressinum a Prumnopitys ferrugineus. V západní vlhčí části má tento typ lesa bohatý podrost keřů, stromových kapradin, mechů a lišejníků. Množství zdejších lesů však roste na příkrých skalních stráních, krytých jen tenkou vrstvou bohatého humusu a mechů. Stromové laviny jsou zde běžné. Nad hranicí lesa, kolem 1 000 m n. m, převládají trávníky (tzv. snow tussocks) dominantně tvořené rodem Chionochloa, doplněné druhy rodu Celmisia, pryskyřníky a dalšími bylinami.

Téměř všechna velkoplošná chráněná území Nového Zélandu jsou otevřena milovníkům přírody – je zde dohromady zřízeno přes 12 tisíc km turistických stezek, 992 chat a 148 kempů. Z toho národním parkem Fiord­land prochází přes 500 km značených turistických tras různých kategorií. Největším turistickým magnetem Fiordlandu je slavná cesta Milford track, řazená k nejkrásnějším trekům světa, kterou ročně navštíví přes 13 tisíc lidí. Na jejím konci leží perla Nového Zélandu, fjord Milford Sound, jemuž vévodí hora Mitre Peak, zvedající se přímo od vodní hladiny až do výšky 1 692 m (je tak mezi horami vyrůstajícími přímo z vody jednou z nejvyšších na světě). Vzhledem k obrovskému množství srážek je mořská hladina ve fjordu pokryta souvislou vrstvou sladké vody plné huminových kyselin vyluhovaných z půd okolních lesů, která zachycuje sluneční světlo a omezuje tím téměř veškerý život v moři do 40 m hloubky. Díky tomuto „světelnému stínu“ zde žijí vzácné druhy korálů, které se jinde objevují pouze ve velkých hloubkách. Od zpřístupnění fjordu po silnici sem přijíždí přes 100 tisíc turistů ročně a Milford Sound se, jako jedna z největších atrakcí Nového Zélandu, stal obětí své proslulosti. Jeho tiché kouzlo ruší nespočet vyhlídkových letadel a několik lodí neustále brázdících mořskou hladinu.

Příroda v ohrožení

Národní park Fiordland díky své rozlehlosti a neporušenosti zůstává útočištěm několika světově nejohroženějších druhů ptáků. Patří k nim zejména nelétavý papoušek kakapo soví (Strigops habroptilus), který byl před příchodem Homo sapiens sapiens rozšířen po celém Zélandu. V současnosti však pod tlakem zavlečených jelenů, krys, kun a kusu liščího zbývá z jeho populace méně než 90 jedinců. Tento sytě zeleně zbarvený pták se závojem peří kolem očí připomínajícím sovu, patří k nejtěžším papouškům na světě (jeho hmotnost dosahuje až 3,6 kg) a dožívá se až 50 let. Je aktivní v noci, dokáže výborně šplhat po kmenech stromů a živí se výhradně rostlinnou potravou. Pro jeho záchranu již mnoho let DOC podniká náročný a nákladný záchranný program, zahrnující sledování hnízd, umělou inkubaci a odchov mláďat. Záchranný program však komplikuje neochota papouška k páření – bylo zjištěno, že jeho úspěšné páření je v přírodě zřejmě závislé na semenném roku stromu Dacrydium cupressinum, který nastává jednou za 3 až 5 let. Zralé plody tohoto stromu totiž poskytují významný zdroj potravy pro mláďata a konzumace nezralých plodů stimuluje hormonální systém dospělců a vede je k páření.

V pásmu subalpínských luk žije nelétavá slípka takahe (Porphyrio hochstetteri), jejíž populace čítající kolem 240 jedinců přežívá v odlehlých oblastech Fiordlandu a na menších ostrůvcích při jihu Jižního ostrova. Kdysi dávno žila na obou novozélandských ostrovech, avšak již v době maorského osídlení (ve 12. – 14. století) byla její početnost značně redukována. Na začátku 20. století byla považována za vyhynulou, ale v roce 1948 byla znovu objevena právě ve Fiordlandu. K jejímu úbytku nejvíce přispívají vysoké stavy jelenů i všudypřítomná a přizpůsobivá kuna. I pro takahe podniká DOC záchranný program, v rámci něhož vysadil několik párů na čtyři ostrovy, které byly předtím pečlivě „vyčištěny“ od všech zavlečených predátorů. Vejce odebraná v přírodě jsou inkubována a vylíhlá mláďata jsou v záchranných stanicích odchovávána téměř bez kontaktu s člověkem. V prvních týdnech jsou dokonce krmena pomocí loutky-maňáska v podobě dospělého ptáka.

Nočním obyvatelem původních vlhkých pralesů je kivi (Apteryx), symbol Nového Zélandu a pro domorodé Maory posvátný pták. S úbytkem lesů a příchodem psů, koček, kun a kusu liščího však jeho stavy poklesly z původní mnohamilionové populace na současně odhadovaných 70 tisíc jedinců. Kivi bývá někdy s nadsázkou nazýván jako „nejméně ptačí pták“ nebo „čestný savec“. Je tomu tak pro množství znaků, kterými se blíží spíše savcům než ptákům – jeho tělesná teplota se pohybuje kolem 38 °C, nemá duté kosti, má výborný čich, a protože je nelétavý, jeho peří se svou stavbou podobá více srsti. Ze všech ptáků na světě snáší největší vejce v poměru ke svému tělu (asi 6 × větší než je slepičí vejce). Živí se převážně žížalami, které vytahuje ze země dlouhým zobákem, dále pavouky a dalšími bezobratlými, ovocem, ale dokáže ulovit i žábu. Z pěti existujících druhů žije v lesích Fiordlandu pouze největší druh – kivi jižní (Apteryx australis), jehož dospělec se dokáže ubránit i kočce nebo kusuovi a jsou dokonce známy případy, kdy zaútočil na člověka. Ve volné přírodě však přežívá první rok života jen jedno z 20 mláďat.

Vetřelci

Vzhledem k izolovanému vývoji a nepřítomnosti savčích predátorů je původní biota velmi citlivá k přítomnosti člověkem introdukovaných druhů. Ty tak představují jeden z největších ekologických problémů Nového Zélandu, neboť konkurují místním druhům a způsobují jejich úbytek až vymírání.

Ze všech zavlečených druhů je doslova „ekologickou noční můrou“ kusu liščí (Trichosurus vulpecula), který byl na Nový Zéland poprvé dovezen z australské Tasmánie v roce 1837 pro chov na kožešinu. Krátce po vypuštění do volné přírody následovalo jeho obrovské rozmnožení a rozšíření po celém území obou ostrovů, takže dnes okupuje asi 92 % území. Na rozdíl od Austrálie na Novém Zélandu nestálo jeho šíření nic v cestě – žádní přirození predátoři a obrovská potravní nabídka. Kusu se živí listy stromů i bylin, květy a plody, ale i vejci a mláďaty ptáků. Některé druhy rostlin se tak v lesích Nového Zélandu stávají opravdovou vzácností (např. dva druhy místního „jmelí“ a strom Metrosideros robusta) – výrazně se tak začíná měnit druhové složení původních lesů. V současnosti se populace kusu liščího odhaduje na 70 milionů jedinců, kteří sežerou až 7 milionů tun vegetace ročně (tj. každou noc asi 20 tisíc tun). Na jeho hubení se ročně vynakládá obrovské množství finančních prostředků i lidského úsilí. Hubení se provádí pomocí chytání do pastí, trávením pomocí kyanidu i velkoplošně rozprašovaného jedu „1080“.

Národní park Fiordland je díky své rozloze ze všech chráněných území nejméně zasažen negativním vlivem přemnoženého kusu liščího. Jinak je tomu ale v případě hranostaje (Musela erminea), který se dokázal přizpůsobit a proniknout i do hlubokých původních lesů. Kunovité šelmy byly původně dovezeny kvůli hubení přemnožených králíků a nyní jsou plošně rozšířeny po celém vnitrozemí, kde způsobují drastické snižování populací mnoha původních druhů ptáků.

Závažné ekologické problémy v chráněných přírodních rezervacích, hlavně snižování přírodní rozmanitosti, působí také invazní rostliny. Nový Zéland má kolem 2 700 původních rostlinných druhů, v kontrastu s tím byly tisíce druhů rostlin na tyto ostrovy dovezeny lidmi, z nichž přes 250 druhů se chová silně invazně a napadá všechny typy přírodních stanovišť – od ústí řek po alpínské trávníky. Mezi invazními druhy zde na-jdeme např. vřes obecný (Calluna vulgaris), plamének bílý (Clematis vitalba), třezalka tečkovaná (Hypericum perforatum), kosatec žlutý (Iris pseudacorus), stulík žlutý (Nuphar lutea), ostružiník křovitý (Rubus fruticosus), bez černý (Sambucus nigra) nebo vrba popelavá (Salix cinerea).

Přes mnohé problémy, kterým musí tento bývalý ráj na zemi čelit, se zdá, že si Novozélanďané uvědomili hodnotu své přírody včas. Své zachovalé přírody si velmi cení, a více než třetina plochy obou ostrovů je nějakým způsobem chráněna. Je zde vyhlášeno 14 národních parků (11 % rozlohy), 23 přírodních parků, 28 mořských rezervací (chránících jak otevřené moře tak pobřeží) a tisíce menších rezervací. Dalších šest území je v současné době navrhováno nevládními organizacemi k vyhlášení za národní parky.

T. Urban pracuje na Správě CHKO Český kras

J. Vaňková pracuje na oblastním inspektorátu ČIŽP v Praze