Mezinárodní ochrana přírody

Ochrana přírody 5/2008 — 21. 10. 2008 — Mezinárodní ochrana přírody

Kau Wildlife Area

Autor: Antonín  Krása

Ostrov Nová Guinea oplývá neuvěřitelným bohatstvím, ať už jde o nerostné suroviny, počet jazyků, které zdejší obyvatelé používají, nebo druhovou rozmanitost rostlin a živočichů. Přes vzrůstající tlak okolního světa se na ostrově zachovaly korálové útesy, rozlehlé porosty nížinných i horských ralesů, ale i další typy suchozemských biotopů. Klasické národní parky tu nenajdete, ale místní chráněná území nejsou úplnou výjimkou. A s jedním z nich, Kau Wildlife Area (Kau WA), bych vás chtěl seznámit.

Trocha historie

Kau WA vznikla v 70. letech 20. století díky osvícenému rozhodnutí vůdců místního klanu Didipa. Ti se shodli, že na rozdíl od svých sousedů neprodají prales dřevorubcům, ale místo toho na svých pozemcích vyhlásí chráněné území. Proto dnes můžeme obdivovat pralesní velikány, stinné a chladné říčky, stejně jako velké bohatství nejrůznějších druhů rostlin a živočichů, které by vykácení a přeměnu původního prostředí na polokulturní krajinu nepřežili.

Nevelká rezervace o rozloze zhruba 300 ha, která chrání nížinný deštný prales, se rozkládá na úpatí pohoří Adalbert Range v nadmořské výšce 80–200 m. Povrch rezervace je značně členitý, se spoustou strmých svahů a úzkých kaňonů, které zde vytvořily všudypřítomné říčky a potoky. Najdeme tu ale i větší tok – okrajem rezervace protéká řeka Biges. Tropické podnebí charakterizují vysoké průměrné denní teploty kolem 30 °C, které se po celý rok prakticky nemění. Průměrné roční srážky pak dosahují 3 500 mm s nejvyšším úhrnem mezi listopadem a květnem, kdy je tu období dešťů.

Nevelkou rozlohu Kau WA kompenzuje její na místní podmínky velmi dobrá dostupnost. Najdeme ji 12 km severně od provinčního města Madang na severním pobřeží Nové Guineje. Dostat se tam můžeme autem nebo místní dopravou po hlavní silnici North Coast Road, z níž je nutné odbočit u vesnice Baitabag.

Rostliny našich skleníků

Území Kau WA je z velké části pokryté nížinným deštným pralesem, který i díky přítomnosti pralesních velikánů (například rod Ficus) vypadá velmi zachovale. Nejedná se však o čistě původní porosty, protože v podrostu místy najdeme i ananasovníky (Ananas spp.) nebo kakaovníky (Theobroma spp.). Jejich výskyt vypovídá o zemědělském využití pozemků v minulosti, ale díky tradiční mozaikovité tvorbě políček jsou dnes už znovu zarostlé kvalitním, byť druhotným pralesem. Pouze na okrajích rezervace se setkáme s poškozenými porosty, v nichž dominuje pepřovník úzkolistý (Piper aduncum), jedna z pionýrských dřevin rostoucí na opuštěných zahradách.

Novoguinejský nížinný prales je tvořen mnoha desítkami dřevin, z nichž hojněji zastoupené jsou například rody Pometia, Ficus, Artocarpus nebo Aglaia. Nechybí samozřejmě ani liány (rody Pothos, Hoya, Freycynetia nebo Lygodium) nebo kvetoucí rostliny rodů Mucuna, Heliconia či Hornstedtia, na první pohled však zarazí nápadná nepřítomnost epifytů (organismů rostoucích na živých rostlinách, ale vyživujících se samostatně), kterých se na Nové Guineji, oproti jiným tropickým oblastem jako je Jižní Amerika, vyskytuje velmi málo. Pro laika je však většina místních rostlin jen těžko určitelná.

Setkáme se tu však i s celou řadou jiných, které známe ze skleníků nebo našich domácností. Kolem cest do vesnice a dále k rezervaci rostou a kvetou ibišky Hibiscus rosasinensis, v samotné rezervaci pak třeba zmijovec (Amorphophallus spp.), dracéna (Dracaena spp.) nebo cykasy (Cycas spp.). Z pro našince neznámých rostlin pak stojí za pozornost liánovec Gnetum gnemon, olistěná dřevina na pomezí jehličnanů a krytosemenných rostlin, nebo liány rodu Myrmecodia, které pro symbiotické mravence vytvářejí duté hlízky s labyrintem chodeb. Pozor si musíme dávat na místní kopřivy rodu Dendrocnide, označované jako „salát“, protože pálí silněji než jejich příbuzné rostoucí v ČR.

Kau WA neoplývá pouze rostlinami, ale bohatá je i zdejší fauna, ať už jde o bezobratlé nebo obojživelníky, plazy či ptáky. Set káme se tu samozřejmě i s rybami a savci, ale jejich druhové spektrum je poměrně chudé, což v případě savců ostatně platí pro celý ostrov.

Přímo v rezervaci můžeme narazit na drobné hlodavce nebo netopýry, ale zážitkem jsou podvečerní přelety mnohaset hlavých skupin kaloňů rodu Pteropus z blízkého Madangu do lesů a na plantáže v okolí za potravou. V minulosti tu žili i klokani, ale podlehli loveckému tlaku stejně jako největší ptáci, nelétaví kasuáři (Cassuarius spp.).

Velká zvířata zde proto nenajdeme, ale poměrně běžně můžeme narazit na až 5 m široká a 2 m vysoká hnízda na zemi žijících tabonů novoguinejských (Megapodius affinis). Jejich vejce se inkubují díky teplu vzniklému při dýchání mikroorganismů (zvláště hub), jež rozkládají listí, větvičky a další materiál, který samci shromáždili z okolí. Dospělí ptáci, velcí zhruba jako husa, jsou však velmi plaší, a proto je zahlédneme jenom zřídka.

Častěji spatříme některého z mnoha druhů papoušků včetně kakadu žlutočečelatého (Cacatua galerita), holubů – například zeleně zbarvené zástupce rodu Ptilinopus, vzácněji pak majestátní korunáče vějířové (Goura victoria) nebo zoborožce guinejské (Rhyticeros plicatus). Nechybí ani rajky – malá (Paradisea minor) a královská (Cicinnurus regius), ale setkání s nimi je velkou vzácností.

Mezi mnoha druhy pěvců stojí za pozornost zvláště tři druhy pištců (rod Pitohui) z čeledi Pachycephalidae, kteří jsou jedovatí, což je fenomén u ptáků naprosto jedinečný. Tkáně těchto oranžovočerných ptáků velikosti naší kukačky obsahují homobatrachotoxiny, jedy nalezené předtím u jihoamerických žab pralesniček (čeleď Dendrobatidae), které tamní indiáni využívají na výrobu jedovatých šípů. Jed pištců působí při kontaktu s pokožkou podráždění a jejich maso má nepříjemnou chuť, ve větším množství může způsobit i smrt. Podobně jako u pralesniček není endogenního původu, ale pochází z potravy, pravděpodobně z brouků rodu Choresine (čeleď bradavičníkovití Melyridae), a slouží jako obrana před predátory a ektoparazity.

Žáby, které nemají pulce

Bohatá je také zdejší fauna obojživelníků a plazů, zastoupená 80 druhy žab, ještěrů a hadů. Mezi žábami zaujmou svou velikostí zavlečená ropucha obrovská (Bufo marinus) nebo jasně zelená rosnice běloretá (Litoria infrafrenata). Běžně narazíme na skokany rodů Rana a Platymantis, ale druhově nejbohatší skupinou jsou většinou drobné lesněnky a papuánky z čeledi parosničkovitých (Microhylidae). Pro nás jsou zajímavé hlavně nezvyklým způsobem rozmnožování, v němž chybí stadium pulce a proměna (metamorfóza). Jejich vývoj je přímý – drobné žabky se vyvíjejí ve vejcích, která samice kladou na souš do děr nebo na spodní stranu listů.

Nejběžnějšími obratlovci rezervace jsou však plazi a z nich zvláště drobní scinkové, které potkáme prakticky na každém kroku. Osluněná místa preferují barevné emoje (Emoka spp.), ve stínu, ale i mezi kameny v potocích žijí stínomilové (Sphenomorphus spp.) a uvnitř ztrouchnivělých kmenů můžeme narazit na scinka přilbového (Tribolonotus gracilit). Žijí tu i dva druhy varanů – mangrovový Varanus indicus a smaragdový (V. prasinus), ale asi nejzajímavější ještěři jsou drobní stromoví scinkové zelenokrvky (rod Prasinohaema), jejichž krev a tělní tkáně mají díky velkému množství žlučových barviv zelenou barvu.

Nechybí tu ani hadi, ať už drobné užovky, řazené do rodů Stegonotus a Tropidonophis, korálovcovití korunkovci (Aspidomorphus spp.) nebo velké krajty, jako je krajta ametystová (Morelia amethistina). Narazit však můžeme i na hroznýšovité kandoje (Candoia spp.) nebo smrtelně jedovaté smrtonoše severní (Acanthopsis praelongus).

Hmyz – spousty barev a tvarů

Obrovské druhové bohatství platí samozřejmě i pro bezobratlé, ať už hmyz, další členovce i měkkýše. Na první pohled nejpočetnější a doslova všudypřítomní jsou mravenci, kteří žijí pod zemí, na ní i vysoko v korunách stromů a jsou velmi důležitou složkou zdejšího ekosystému. Běžným druhem je například se zelenou hlavou a zadečkem.

Z dalšího hmyzu se nejčastěji setkáme s pakobylkami a strašilkami (), sarančaty () a kobylkami (), z nichž zvláště kobylky jsou barevně i tvarově neuvěřitelně pestré. Některé napodobují listy, zelené či suché, jiné naopak doslova září červeně, modře či kombinací obou barev. Objevit tesaříky, nosatce, mandelinky či jiné brouky je naopak ve stínu pralesa o poznání těžší. Ani s motýly to není o moc lepší, protože jsou v prostoru i čase rozprostřeni mnohem lépe, než je tomu ve střední Evropě. Sezonní rozdíly jsou v rezervaci poměrně malé a různé druhy se kuklí postupně v průběhu celého roku. Při procházce tak najdeme hlavně různé housenky, ale dospělých motýlů poměrně málo. To ale neznamená, že tu nežijí velmi zajímavé druhy, jako jsou jeden z největších motýlů světa, martináč atlas (), nebo sběrateli velmi vyhledávaný otakárek, ptakokřídlec rajský (), objevený v rezervaci po více než 80 letech.

V rezervaci nechybí ani další bezobratlí, reprezentovaní množstvím pavouků nebo třeba mohutnými, až 15 cm dlouhými žlutými mnohonožkami. Než ale dlouze vyjmenovávat jejich seznam, je lepší do rezervace vyrazit a spatřit je na vlastní oči.

Nejistá budoucnost

Kau WA je v současné době stabilizovanou rezervací, která pro svou druhovou bohatost a zároveň dostupnost láká již desítky let vědce i běžné turisty z různých koutů světa. V její blízkosti fungovala výzkumná stanice Christensenova výzkumného ústavu, po jejímž zániku založil V. Novotný* stanici jinou – New Guinea Binatang Research Center (NGBRC). Vědecký výzkum i návštěvy turistů přitom představují trvalý a přitom nemalý příjem pro místní obyvatele, kterým tato rezervace patří.

S narůstající globalizací, která s sebou přináší kromě nových myšlenek rostoucí touhu domorodců po moderních atributech, a stupňující se hlad po surovinách však roste také nebezpečí pro tento unikátní kousek pralesa. Na počátku roku 2005 zemřel stařešina klanu Dipida, který se o vznik rezervace výrazně zasloužil, a je otázkou, jak dlouho současný stav vydrží. Mladší generace už má totiž jiné priority a stabilita je na Nové Guineji vždy jen dočasná.

Problém kromě toho představují i zavlečené druhy, ať už jde o domácí zvířata, jako jsou psi, kočky, slepice či prasata a nebo volně žijící druhy živočichů (již zmiňovaná ropucha obrovská) i planě rostoucí druhy rost lin (spathodea zvonkovitá ), které ohrožují původní druhy, ať už přímou predací, nebo jen jejich vytlačováním. I přesto je to ale místo, kde je toho k vidění a poznání stále dost.

Návštěvu rezervace mohu všem vřele doporučit. Cesta na Papuu-Novou Guineu sice stále patří k těm dražším, ale pokud už tam vyrazíte, rozhodně byste neměli minout provincii Madang s jejími přírodními perlami, mezi které Kau WA rozhodně patří. A budete-li mít štěstí, provede vás některý ze zaměstnanců blízké stanice NGBRC, na které se kromě mnoha místních jazyků mluví i česky.

Fotografie A. Krása

Autor pracuje v Oddělení druhové ochrany AOPK ČR v Praze

* Prof. RNDr. Vojtěch Novotný, CSc. (*1964) vyučuje ekologii na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity a současně působí jako vedoucí oddělení ekologie a ochrany přírody Entomologického ústavu AV ČR v Českých Budějovicích. Zabývá se tropickou ekologií, zejména vztahem mezi rostlinami a hmyzem v lesích. Výsledky uveřejněnými v prestižních vědeckých časopisech Nature a Science významně zasáhl do diskuse o celkovém počtu druhů hmyzu na Zemi. Více než deset let se s mezinárodním týmem badatelů věnuje terénnímu výzkumu na Papui-Nové Guineji. Zážitky z pobytů na druhém největším ostrově světa vylíčil v knize Papuánské (polo)pravdy (2004), která se setkala u čtenářů s příznivým ohlasem a dočkala se i vydání v angličtině.

Ochrana přírody na Papui-Nové Guineji

Systém ochrany přírody na Papui-Nové Guineji (PNG) vychází z tradičního vlastnictví půdy, které je zcela jiné než v ČR. Naprostou většinu nevlastní stát ani velké korporace, ale konkrétní lidé v rámci jednotlivých vesnic. Jen malé množství půdy (kolem 10 %, většinou ve městech) je v rukou státu nebo jiných vlastníků.

Taková držba půdy přitom představuje z pohledu ochrany přírody velké možnosti, ale přináší i těžkosti. Největším problémem zůstává skutečnost, že vláda prakticky nemá nástroje k zajištění ochrany určitého území, i kdyby bylo sebevíc hodnotné. Nevlastní-li totiž půdu, nemůže rozhodovat o tom, co a jak se tam bude nebo nebude dít. Moderní právo v euroamerickém pojetí zde sice existuje, ale většina věcí se řeší podle práva tradičního, kam spadá i zacházení s půdou a s tím, co na ní roste a žije. Jakákoliv ochrana přírody je tedy v rukou konkrétních vlastníků, lépe řečeno vesnic a jejich samospráv.

Chráněná území tedy vyhlašují vesměs místní společenství, což ale neznamená, že by šlo pouze o malé plochy. Domluví-li se několik sousedních vesnic nebo kmenů, může vzniknout chráněné území o rozloze až tisíců čtverečních kilometrů (například Crater Mountains Wildlife Management Area 2 700 km2). Je však pravdou, že většina chráněných území zabírá spíše menší plochu (desítky až stovky km2), což platí i pro Kau WA.

Problémem chráněných území v Papui-Nové Guinei ale není pouze to, kdo je vyhlašuje, ale i míra a způsob jejich ochrany. V případě území, jež patří několika málo vlastníkům, bývá jejich ochrana většinou silnější, protože je jednodušší prosadit stanovená pravidla, ať už jde o zákaz lovu vybraných zvířat nebo nemožnost klučení pralesa na nová políčka. Je-li ovšem vlastníků více, jsou jejich zájmy různorodější a ochrana pak bývá slabá nebo se dohodnuté zásady nedodržují. Ale i pokud to delší dobu funguje, neznamená to, že to tak bude navždy. Území s více vlastníky jsou totiž náchylnější na vnější tlaky (například těžba nerostů nebo dřeva) a vnitřní rozepře, v jejichž důsledku dochází k zániku chráněných území – Crater Mountain WMA tak zanikla po 20 letech fungování s příchodem hledačů ropy v roce 2006.

I přes řadu nevýhod soukromá držba půdy umožňuje vyhlásit konkrétní území k ochraně přírody velmi rychle; stačí se domluvit s místními lidmi a nemusíte přesvědčovat vládu nebo její úředníky a absolvovat složitý a zdlouhavý byrokratický proces. A bývá také účinnější, když s ochranou souhlasí místní lidé, než když jim je nařízena vládou ze vzdáleného hlavního města. Je tedy jen na konkrétních odbornících a nadšencích, zda přesvědčí skupinu spřátelených domorodců o tom, že je lepší přírodu nějakým způsobem chránit, než ji vyplundrovat nebo prodat k vytěžení. Naštěstí to není úkol nemožný, protože Papuánci vnímají, že v divočině naleznou dostatek potravy, léků i stavebního materiálu, i když peníze nabízené těžaři jsou pro část z nich velmi silným lákadlem.