Mezinárodní ochrana přírody

Ochrana přírody 6/2025 — 18. 12. 2025 — Mezinárodní ochrana přírody — Tištěná verze článku v pdf

Jeskynní mločíci Sardinie

Autor: Tomáš Holer

Ostrov živých i neživých pokladů

Sardinie patří k významným evropským hotspotům biodiverzity, a to zejména díky své unikátní geologické historii (Nazari et al. 2024). Společně s Korsikou byla původně součástí evropského subkontinentu v oblasti jižní Francie, než se vlivem odklonu korsicko-sardinského bloku od iberského bloku (přibližně před 20–30 miliony let) stala ostrovem a zanechala za sebou současný Lví záliv. Ostrov je tvořen převážně paleozoickými horninami, překrytými mimo jiné druhohorními vápenci s rozsáhlými krasovými oblastmi (Barca et Cherchi 2002). Složitá síť krasových jeskyní, propastí a puklin dnes poskytuje útočiště mnoha specializovaným druhům organismů. Mezi nimi zaujímají jako obratlovci výjimečné postavení mloci rodu Speleomantes.

Mapa rozšíření evropských jeskynních mločíků. 1 – mločík západní (S. strinatii), 2 – mločík Ambrosiův (S. ambrosii ambrosii), 3 – mločík Ambrosiův poddruh bianchii (S. a. bianchii), 4 – mločík italský (S. italicus), 5 – mločík žlutavý (S. flavus), 6 – mločík nuorský (S. supramontis), 7 – mločík císařský (S. imperialis), 8 – mločík (S. sarrabusensis), 9 – mločík sardinský (S. genei). Autor Tomáš Holer

Mloci bez plic s vystřelovacím jazykem

Rod Speleomantes (dříve Hydromantes) patří do čeledi bezplicných mloků (Plethodontidae), která je celosvětově druhově nejbohatší mezi ocasatými obojživelníky (Raffaëlli 2022). V Evropě jsou však jeskynní mločíci jejími jedinými zástupci, a to s celkem osmi druhy. Jak je z názvu čeledi patrné, nemají plíce a dýchají pouze přes kůži a hustě prokrvené sliznice v lebečních dutinách. Vyžadují proto specifické ekologické podmínky, a to zejména vlhké prostředí se stálou vysokou vlhkostí vzduchu a relativně nízkou teplotou. Takové stabilní mikroklima nalezli mločíci právě v jeskyních. Při vhodných vnějších podmínkách však své útočiště často opouští, hlavně za účelem lovu potravy, a tak se s nimi můžeme setkat i na povrchu (Ambrogio et al. 2017). Nejsou to tedy striktní troglobionti, jako například jiný evropský mlok – macarát jeskynní (Proteus anguinus), a nepřišli tak jako on o zrak či pigmentaci kůže (Rexknagel et al. 2023). Kromě jeskyní dnes mločíci využívají i umělé podzemní prostory, jako jsou různé štoly či sklepy (Cogoni et al. 2023). Jeskyně vyhovují i jejich způsobu rozmnožování. Mločíci totiž nekladou vejce do vody, tak jako naprostá většina obojživelníků, a nemají ani stadium ve vodě žijící larvy. Místo toho samice kladou poměrně velká (5–6 mm) kulatá vajíčka v nevelkém počtu (Ambrogio et al. 2017). Jsou to starostlivé matky a tráví většinu času obtočené kolem snůšky vajíček, aby ji chránily před vyschnutím či před predátory včetně jiných dospělých mločíků. Z vajíček se pak vylíhnou miniaturní mločíci a ještě nějakou dobu zůstávají s matkou, než se rozutečou do okolí (Oneto et al. 2014). Velmi zajímavý je také jejich způsob lovu. Živí se různými bezobratlými (především hmyzem z řádu Diptera) obývajícími jeskyně a jejich okolí (Lunghi et al. 2022). Svou kořist chytají lepkavým jazykem, k čemuž využívají unikátní mechanismus svalů a jazykových kůstek, který jazyk i s kůstkami uvnitř vystřelí ohromující rychlostí jako projektil, podobně jako když mezi prsty stlačíme pecku z vodního melounu (Deban et al. 1997).

Mločík nuorský (S. supramontis) je endemitem skalního masivu Supramonte. Foto Tomáš Holer

Krásně zbarvený mločík západní (S. strinatii). Foto Tomáš Holer

Sardinská pětka a její příbuzní z pevniny

Na Sardinii se vyskytuje celkem pět druhů mloků rodu Speleomantes. Zbylé tři druhy pak najdeme v pevninské Itálii, s jedním druhem, mločíkem západním (Speleomantes strinatii), zasahujícím až na území Francie (Lanza et al. 2006). Největší areál rozšíření má z pevninských druhů mločík italský (Speleomantes italicus) obývající severní a střední část Apenin. Zajímavostí je, že malá populace tohoto druhu žije také ve starém břidlicovém lomu v Německu, kam byla pravděpodobně zavlečena již před několika desítkami let (Ambrogio et al. 2017; Schulz et al. 2021). Posledním pevninským druhem je mločík Ambrosiův (Speleomantes ambrosii), který obývá velmi malou oblast okolo města La Spezia, a dokonce je u tohoto druhu odlišen poddruh S. ambrosii bianchii, který je znám jen z několika málo lokalit (Bruni et al. 2023).

Vysoká diverzita ostrovních mločíků úzce souvisí s geologickou mozaikou Sardinie a dlouhodobou izolací jejích horských oblastí (Ambrogio et al. 2017). Nejseverněji, v oblasti skalního masivu Monte Albo, se vyskytuje mločík žlutavý (Speleomantes flavus), který je zároveň považován za největšího zástupce celého rodu a dosahuje celkové délky až 14 cm. Pohoří Supramonte, které leží na středovýchodě Sardinie, obývá mločík nuorský (Speleomantes supramontis). Největší areál rozšíření má na ostrově mločík císařský (Speleomantes imperialis). Vyskytuje se od středové části ostrova až po severní okraj pohoří Sette Fratelli v jihovýchodním cípu Sardinie (Raffaelli 2022). Přímo v Sette Fratelli se pak nachází nejvzácnější a vědecky nejmladší druh, kterému zatím nebyl přiřazen český název – Speleomantes sarrabusensis. Je znám pouze z několika málo lokalit a pozorován byl zatím vždy jen na povrchu, tedy mimo jeskyně, či v umělých podzemních prostorách (Cogoni et al. 2023). Poslední druh, mločík sardinský (Speleomantes genei), se jako jediný vyskytuje v jihozápadní části Sardinie, kde kromě jeskyní obývá i řadu opuštěných štol (Chiari et al. 2012).

Český název	Vědecký název	Výskyt	IUCN 2009	IUCN 2025
Mločík Ambrosiův	Speleomantes ambrosii	Itálie	NT	CR
Mločík italský	Speleomantes italicus	Itálie	NT	EN
Mločík západní	Speleomantes strinatii	Itálie, Francie	NT	EN
Mločík císařský	Speleomantes imperialis	Sardinie	NT	NT
Mločík nuorský	Speleomantes supramontis	Sardinie	EN	EN
Mločík sardinský	Speleomantes genei	Sardinie	VU	VU
Mločík žlutavý	Speleomantes flavus	Sardinie	VU	EN
Mločík	Speleomantes sarrabusensis	Sardinie	VU	CR

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ohrožující faktory a ochrana

Jeskynní mločíci jsou velmi citliví na změny prostředí, a mohou tak být považováni za bioindikátory stavu podzemních ekosystémů (Iannella et al. 2025). Nevhodné lesnické hospodaření v okolí jeskyní, těžba surovin, znečištění zemědělskou a průmyslovou chemií, příliš velký turistický ruch a zkrátka jakékoliv zásahy do jeskynního mikroklimatu se mohou negativně projevit na jejich početnosti. To pak v kombinaci s relativně nízkou reprodukční schopností může vést až k vymizení celé populace (Ambrogio et al. 2017). Velmi významným ohrožujícím faktorem je změna klimatu, kvůli které se mohou přirozená nadzemní stanoviště stávat pro mločíky nevhodnými a dochází tak k úbytku jejich přirozeného prostředí. Změny klimatu však mohou mít významný dopad i na jeskyně, a to hlavně v části jejich vyústění na povrch, kde se mločíci často zdržují. V rámci studia modelů ekologické niky (Ecological Niche Models) bylo predikováno hrozící zmenšení pro mločíky vhodných oblastí u všech druhů, zvláště výrazně u těch sardinských. Kromě toho by mohlo dojít i k posunu jádrových oblastí výskytu, což se nerovnoměrně projeví na jednotlivých populacích a mohlo by tak vést ke snížení vnitrodruhové genetické variability (Iannella et al. 2025). Mločíky může potenciálně ohrozit i zhoubná mločí nemoc původem z Asie – chytridiomykóza, způsobená patogenní houbou Batrachochytrium salamandrivorans, která ale naštěstí zatím nebyla na Sardinii potvrzena (Martel et al. 2014). Mločíci jsou však obecně považováni za náchylné k této nemoci. Laboratorně byla pozorována vysoká citlivost (> 80 % úmrtnost) u mločíka západního a mločíka sardinského. Paradoxně velmi nízká až nulová náchylnost byla pozorována u mločíka císařského. U všech druhů je však stanoven předpokládaný vysoký potenciál vyhynutí populace v případě nakažení mločí chytridiomykózou (Gilbert et al. 2020). Často je jako jeden z potenciálních faktorů ohrožení uváděn i nelegální sběr pro účely chovu v zajetí. Nikde jsem ale k této problematice nenašel žádné bližší informace a pravděpodobně se jedná opravdu pouze o potenciální ohrožení. Dle IUCN vykazují populace všech druhů rodu Speleomantes klesající trend a většina patří mezi druhy ohrožené. Nejnižší status ohrožení má mločík sardinský (VU – zranitelný), dále mločík císařský (NT – málo dotčený), následují mločík nuorský a mločík žlutavý, oba se statusem EN – ohrožený. Jak už bylo zmíněno výše, nejvíce ohrožený (CR – kriticky ohrožený) je mločík S. sarrabusensis, a to hlavně s ohledem na jeho malý areál rozšíření a výskyt téměř výhradně na povrchových stanovištích. Z pevninských druhů je nejvíce ohrožen mločík Ambrosiův (CR). Mločík italský a mločík západní mají oba status (EN) – ohrožený (Crnobrnja-Isailović et al. 2025).

Ochrana mločíků na Sardinii spočívá především v ochraně jejich stanovišť, které se často nacházejí v lokalitách soustavy Natura 2000 (Např. Monte Albo, Supramonte, Monte Limbara) a také v místních velkoplošných chráněných územích (Např. národní park Golfo di Orosei e del Gennargentu). Samotné druhy jsou pak součástí evropské Směrnice o stanovištích (Příloha II; IV) a také přílohy II Bernské úmluvy o ochraně evropské fauny a flóry a přírodních stanovišť. Monitoring probíhá spíše nepravidelně při obecných speleologických průzkumech a mapování podzemní biodiverzity, což rozhodně není dostatečné pro sledování dlouhodobého stavu jejich populací (Coppari et al. 2024). V případě již zmíněného kriticky ohroženého mločíka S. sarrabusensis v nedávné době proběhl první systematický monitoring čtyř známých populací, během kterého byl zaznamenán výrazný úbytek početnosti mezi jednotlivými roky (Cogoni et al. 2023). Ochrana by se ale neměla zaměřovat pouze na druhy, ale na samostatné jednotky ochrany (Conservation units) představující geneticky odlišné linie. V případě sardinských druhů byla pomocí analýzy mitochondriální DNA zjištěna poměrně vysoká vnitrodruhová variabilita. Nejvyšší počet jednotek ochrany (6) byl stanoven u mločíka císařského, dále pak u mločíka sardinského (4) a po dvou u mločíka nuorského, žlutavého, západního a Ambrosiova. S. sarrabusensis tvoří pouze jednu samostatnou jednotku, stejně jako mločík italský – paradoxně druh s největším areálem rozšíření (Chiari et al. 2012; Ambrogio et al. 2017). U jeskynních mločíků zatím neprobíhá žádný program ex situ ochrany, avšak vzhledem k hrozbám, kterým mločíci musí čelit, by bylo vhodné pro budoucí účely minimálně získat zkušenosti pro chov a rozmnožování v zajetí (Gilbert et al. 2020).

Mločík S. sarrabusensis je nejvzácnějším druhem a nemá ještě přiřazené české jméno. Foto Tomáš Holer

Samice mločíka západního (S. strinati) chránící vajíčka. Foto Tomáš Holer

Jeskynní mločíci jsou fascinující tvorové a rozhodně si zaslouží naši pozornost a ochranu. S pokračující změnou klimatu však pozorujeme, jak jejich populace klesají na početnosti a v extrémních případech mizí úplně. Během cesty na Sardinii na jaře roku 2023 se nám za čtyři dny podařilo nalézt všech pět zdejších druhů. Kolekci jsme potom zkompletovali o rok později na expedici do severní Itálie. Pokud se chcete ze života mločíků dozvědět ještě více, můžete s využitím QR kódů pod článkem zhlédnout krátké dokumentární filmy z obou expedic nebo si přečíst fotoreportáž na našich webových stránkách Herpetology.cz.    ■

Expedice  Sardinie 2023	Expedice Speleomantes 2024

- - - -

Úvodní foto: Jeskyně – stanoviště mločíka žlutavého (S. flavus). Foto Tomáš Holer

- - - -

Literatura:

• Ambrogio A., Mezzadri S., Salvidio S. 2017. Geotritoni d’Italia - Cave Salamanders of Italy. 64 (Gavia Edizioni, 2017). 70p.
• Barca, S., Cherchi, A. 2002. Introduction to the geology of Sardinia. The Rivista Italiana di Paleontologia e Stratigrafia 1 (2002): 11-34
• Bruni G., Chiocchio A., Nascetti G., Cimmaruta R. 2023. Different patterns of introgression in a three species hybrid zone among European cave salamanders. Ecology and Evolution, 13, e10437. https://doi.org/10.1002/ece3.10437
• Cogoni R., Gregorio M., Cianferoni F., Lunghi E. 2023. Monitoring of the Endangered Cave Salamander Speleomantes sarrabusensis. Animals. 13. 10. 3390/ani13030391.
• Coppari, L., Di Gregorio, M., Corti, C. et al. 2024. Four years monitoring of the endangered European plethodontid salamanders. Sci Data 11, 706. https://doi.org/10.1038/s41597-024-03555-y
• Crnobrnja-Isailović J., Schmidt B. R., Denoël M., Ficetola F. G. et al. 2025. European red list of amphibians. European Commission: Directorate-General for Environment. Publications Office of the European Union, 2025, https://data.europa.eu/doi/10.2779/035237
• Deban S., Wake D., Roth G. 1997. Salamander with a ballistic tongue. Nature. 389. 27-28. 10. 1038/37898.
• European Nature Information System. EUNIS. (n.d.). https://eunis.eea.europa.eu/. Online. 10/2025
• Gilbert M. J., Spitzen-van der Sluijs A. M., Canessa S., Bosch J., Cunningham A. A., Grasselli E., Laudelout A., Lötters S., Miaud C., Salvidio S., Veith M., Martel A., Pasmans F. 2020. Mitigating Batrachochytrium salamandrivorans in Europe. Batrachochytrium salamandrivorans Action Plan   for European urodeles. Nijmegen, the Netherlands.
• Chiari Y., van der Meijden A., Mucedda M., Lourenço J. M., Hochkirch A., Veith M. 2012. Phylogeography of Sardinian cave salamanders (genus Hydromantes) is mainly determined by geomorphology. PLoS One;7(3): e32332. doi: 10.1371/journal.pone.0032332. Epub 2012 Mar 12. PMID: 22427830; PMCID: PMC3299655.
• Iannella M., Cerasoli F., Lunghi E., Console G., Biondi M., Sillero, N. 2025. Climate Change Effects on the Only Western Palearctic Plethodontids: Range Changes and Possible Depletion of Intraspecific Genetic Diversity. J Biogeogr, 52: 686-698. https://doi.org/10.1111/jbi.15064
• Lanza B., Pastorelli C., Laghi P., Cimmaruta R. 2006. A review of systematics, taxonomy, genetics, biogeography and natural history of the genus Speleomantes Dubois, 1984 (Amphibia Caudata Plethodontidae). Atti del museo civico di storia naturale di Trieste 52: 5–135.
• Lunghi, E., Cianferoni, F., Corti, C. et al. 2022. The trophic niche of subterranean populations of Speleomantes italicus. Sci Rep 12, 18257. https://doi.org/10.1038/s41598-022-21819-8
• Martel A., Blooi M., Adriaensen C., Van Rooij P., Beukema W., Fisher M., Farrer R., Schmidt B., Tobler U., Goka K., Lips K., Muletz W. C., Zamudio K., Bosch J., Lötters S., Wombwell E., Garner T., Cunningham A., Spitzen A., Pasmans, F. 2014. Recent introduction of a chytrid fungus endangers Western Palearctic salamanders. Science. 346. 630-631.
• Nazari V., Pungetti G., Hong SK. et al. 2024. Island biocultural diversity in the Mediterranean: the case study of Sardinia. Reg Environ Change 24, 143 (2024). https://doi.org/10.1007/s10113-024-02308-2
• Oneto F., Dario O., Pastorino M., Salvidio S. 2014). Maternal care and defence of young by the plethodontid salamander Speleomantes strinatii (Aellen, 1951). Scripta Herpetologica. Studies on Amphibians and Reptiles in honour of Benedetto Lanza: pp. 129-136
• Raffaelli J. 2022. Salamanders and newts of the world. Penclen Edition; ISBN: 978-2-9528246-3-7. 1100p.
• Recknagel H., Zakšek V., Delić T., Gorički Š., Trontelj P. 2023. Multiple transitions between realms shape relict lineages of Proteus cave salamanders. Mol Ecol. 2024 Apr;33(8): e16868. doi: 10.1111/mec.16868. Epub 2023 Feb 15. PMID: 36715250.
• Schulz V., Gerhardt P., Stützer D., Seidel U., Vences M. 2021. Lungless salamanders of the genus Speleomantes in the Solling, Germany: genetic identification, Bd/Bsal-screening, and introduction hypothesis. Herpetology Notes. 14. 421-429.