Názory a polemika

Ochrana přírody 5/2026 — 29. 10. 2026 — Názory a polemika — Tištěná verze článku v pdf

Jsme připraveni platit za vstup do chráněných území?

autorka: Olga Svobodová

Řadou aktivit, které lidé napříč světadíly v přírodě provozují, ji totiž neúměrně zatěžují. Právě končící turistická sezóna není výjimkou. Pokusme se proto hledat odpověď na otázku, zda by mohlo zpoplatnění vstupu do zvláště chráněných území v ČR pomoci tento dluh přírodě splácet.

Vox populi, vox Dei

V č. 2/2026 Ochrany přírody byl mj. prezentován průzkum veřejného mínění, dle jehož výsledků veřejnost výrazně podporuje ochranu přírody. Jistě to souvisí se zjištěním, že dle 89 % respondentů, tentokrát nikoli Britů, ale obyvatel ČR, má pobyt v přírodě pozitivní vliv na jejich náladu. Celých 87 % dotázaných dále uvedlo, že považuje za správné zakázat přístup do některých oblastí v chráněných územích, a to nejčastěji z toho důvodu, aby se zmenšil dopad návštěvnosti na přírodu. Nicméně, dle tohoto průzkumu pouze 41 % dotázaných považuje za dostatečné financování ochrany přírody.^[1] Voilà!

Filozoficko-ekonomická východiska poplatkové úvahy

Environmentálně orientovaní filozofové upozorňují, že ačkoli si lidé myslí, že bezduchou přírodu dotváří, že ji humanizují, pravda je jiná. Příroda je dostatečně dotvořená a humanizovaná, sama o sobě je dokonalá a všem živým bytostem nadřazená. Představuje jejich jediný možný přirozený domov. A proces překonávání krizí, kterým coby moderní lidé čelíme, nebude záviset pouze na vědě, nových technologiích a způsobu rozvržení moci, ale na aktivitě jednotlivců zajímajících se o vlastní budoucnost.^[2]

Představitelé tzv. etické ekonomie dodávají, že naší době chybí přiměřenost. Hon za nárůstem bohatství euroatlantické civilizace zašel až do takových krajností, že je uměle podporován dluhovými anaboliky. Jenomže nikdo z nás Zemi nestvořil, je to původní dědictví všech lidí.^[3] Vážíme si tohoto dědictví dostatečně? Má pro nás, současné obyvatele ČR, hodnotu? A je možné tuto hodnotu přesně vyčíslit penězi?

Dublinský záliv – stezka podél útesů v Howth (Howth Cliff Path). Vstup je zdarma, nicméně podle zákona nazvaného Occupiers Liability Act návštěvníci vstupují na vlastní nebezpečí. Vlastník nemá povinnost udržovat stezku v perfektním bezpečném stavu. Foto Olga Svobodová

Otazníky pro odborníky

Teorie, ale především praktická každodenní zkušenost z různých oborů lidské činnosti nás učí, že každé nové právní regulaci by měla předcházet relevantní odborná debata vč. datových analýz. V souvislosti s naší otázkou, zda zpoplatňovat vstup do chráněných částí přírody^[4] či nikoliv, by tak měla být posouzena především ekologická únosnost. Na základě dat poskytnutých ekology, ale také lesníky, zoology a mnoha dalšími odborníky by tak mělo být vyhodnoceno, jak moc turismus^[5] poškozuje daný ekosystém a jakou míru návštěvnosti dané území „zvládne“. Souběžně pořízená ekonomická analýza by měla ideálně vyčíslit, kolik stojí nutná údržba a obnova turistických tras, úklid odpadků a návštěvnická infrastruktura obecně. A dále, zda poplatky (resp. v jaké výši) mají potenciál fungovat v dané lokalitě jako regulační nástroj, tzn. zda je možné nápor návštěvníků pomocí poplatků (fixních anebo v proměnlivé výši) snižovat, anebo alespoň rozkládat v čase. Do úvahy je potřeba vzít i již existující míru nepřímého zpoplatnění aktivit v daném konkrétním území (např. parkovné, jízdenky na lanovou dráhu, vstupné na rozhledny, platby za certifikované průvodce a další.) a okolnost, zda je poplatkový výnos (anebo jeho část) zpětně investován do ochrany přírody či nikoli. V praxi se přitom lze v některých ZCHÚ již nyní setkat s vybíráním poplatků nikoli (anebo ne explicitně) za vstup samotný, ale v podstatě za služby spojené s návštěvnickým provozem. Tak například v NP Šumava je provozování vodních sportů na Teplé Vltavě a Vltavě, dle opatření obecné povahy č. 2/2020 ze dne 15. června 2020, podmíněno „placenou registrací“. Je však otázkou, zda správa NP uložením platby za registraci nepřekročila své zákonné pravomoci (viz rozbor aktuálního právního stavu níže). Sporná je například i zákonnost zpoplatnění vstupu do části NPR Adršpašsko-teplické skály, kde vstupné nevybírá orgán ochrany přírody, ale soukromá společnost s ručením omezeným.^[6]

Otazníky pro politiky a pro právníky

Pro politiky, zvláště před různými volbami, o jejichž konání v demokracii není nouze, jistě bude klíčovou otázkou, jak by zpoplatnění případně ovlivnilo místní obyvatele a regionální rozvoj. U rezidentů by se nabízelo osvobození od poplatků. Ale co když poplatky odradí turisty a místní podnikatelé v cestovním ruchu budou ohroženi ztrátami? Zároveň je třeba se ptát, zda je možnost zavedení poplatků obecně v souladu se společenskými hodnotami, které právní řád již chrání. Naše Ústava v ustanovení článku 7 zavazuje stát, aby dbal šetrného využívání přírodních zdrojů a ochrany přírodního bohatství, které patří k nejvyšší hodnotě (bohatství) společnosti. Jak upozorňuje odborná literatura, základní (politickou) odpovědnost za stav životního prostředí a jeho ochranu nemůže převzít nikdo jiný než stát – jen on má totiž možnost vytvořit a zajistit nutný právní rámec.^[7] Stěžejní právní otázkou dále jistě bude poměřování bezplatného práva na veřejný statek = přírodu ve vztahu k přírodě = zboží, za něž se musí (musí?) platit nad rámec plošného, již existujícího daňového zatížení občanů. A stranou pochopitelně nesmí zůstat otázka poplatkového určení, tzn. do kterého rozpočtu/rozpočtů by směřoval poplatkový výnos. Měly by vybrané finanční prostředky směřovat do státního rozpočtu, anebo snad do rozpočtu dotčených územních samospráv, resp. do rozpočtů těch subjektů, které poplatky přímo vyberou (orgánů ochrany přírody)?

Argumenty PROTI zpoplatnění

Nejprve se, v roli ďáblových advokátů, podívejme blíže na soubor argumentů, které svědčí proti výběru předmětných poplatků.

• Ohrožení práva na bezplatný přístup do krajiny

Článkem 14 Listiny základních práv a svobod, jež je součástí našeho ústavního pořádku, je zaručena svoboda pohybu. Lidé se tak mohou, nebrání-li tomu zákonná omezení, pohybovat kdekoli po našem státním území, republiku opouštět a zase se do ní vracet. Tyto svobody mohou být omezeny zákonem. Specifickým důvodem pro omezení svobody pohybu je též ochrana přírody a krajiny, na níž jsou založena omezení vstupu na podkladě zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny („ZOPK“)^[8]. Samotný přístup do krajiny ZOPK v § 63 definuje následovně: „Každý má právo na volný průchod přes pozemky ve vlastnictví či nájmu státu, obce nebo jiné právnické osoby, pokud tím nezpůsobí škodu na majetku či zdraví jiné osoby a nezasahuje-li do práv na ochranu osobnosti či sousedských práv. Je přitom povinen respektovat jiné oprávněné zájmy vlastníka či nájemce pozemku a obecně závazné právní předpisy.“ Ačkoli ZOPK v § 63 dále specifikuje, na jaké pozemky a okolnosti se citované právo nevztahuje, faktem zůstává, že tzv. obecné užívání naší krajiny je tradičně chápáno jako bezplatné, s čímž souvisí další možná námitka, a to:

• Prohloubení sociální nerovnosti

Jelikož příroda chráněných území je obecně považována za veřejný statek, mohlo by necitlivé zpoplatnění vstupu, tzn. nezohledňující např. možnost poplatkového osvobození pro rezidenty či rodiny s dětmi, znamenat újmu nízkopříjmovým skupinám obyvatel.

• Negativní dopad na lokální ekonomiku

Pokud by poplatky byly neúměrně vysoké, mohly by potenciální návštěvníky ZCHÚ předem zcela odstrašit, čímž by utrpěl lokální turismus (ubytovatelé, restauratéři, průvodci a další).

• Nároky na administrativu

Fyzický výběr poplatků v otevřené krajině by byl, pravda, logisticky náročný, což vede k obavám o efektivnost výběru poplatku (historicky se objevovala námitka, že náklady na administraci a zavedení kontrolních a sankčních mechanismů by se blížily poplatkovému výnosu, anebo jej dokonce mohly převýšit, ovšem v době rozmachu digitálních technologií je námitka značně relativizována).^[9]

Argumenty PRO zpoplatnění

• Zajištění financování ochrany, údržby a rozvoje území

Výnos poplatků by mohl být použit, dle typu dotčeného ZCHÚ, např. na podporu práce stráží přírody, větší zapojení dobrovolníků a celkové zlepšení péče o dané území. Poplatky by byly využitelné na přímé a transparentní financování údržby a rozvoje rozmanité návštěvnické infrastruktury.

• Zacílená regulace overturismu

Okolnost zpoplatnění vstupu může část návštěvníků pomoci nasměrovat do méně exponovaných lokalit, zvlášť tehdy, pokud by výše poplatku byla stanovena odstupňovaně (vyšší poplatek v hlavní turistické sezoně či o víkendech apod.).

• Internalizace externalit

Původci škod (ekonomickou terminologií „negativních externalit“), ke kterým v důsledku overturismu v ZCHÚ dochází (tj. rušení nejen hlukem, sešlap vegetace, odhazování odpadků apod.), by nesli přímou finanční odpovědnost. I z teoretického právního pohledu je obecně považováno za spravedlivé, aby byl zpoplatňován přímo původce negativní externality (související právní princip se nazývá „znečišťovatel platí“). A bez zajímavosti není ani psychologická rovina problému, protože poplatky ukrývají potenciál zvýšit u návštěvníků pocit hodnoty daného místa. Platba za vstup může tedy způsobit, že místo je podvědomě vnímáno jako vzácnější, což se pojí s následným ohleduplnějším chováním k němu. Lidé jsou ovšem různí, a tak nelze vyloučit, že u některých jedinců by platba mohla naopak vyvolat pocit ve smyslu „zaplatil jsem si, a tak si můžu dělat, co chci“. Tyto extrémy by mohla pomoci mírnit důsledná environmentální osvěta. Což úzce souvisí s posledním bodem, a tím je, last, but not least:

• Posílení pocitu odpovědnosti a sounáležitosti lidí s přírodou

Samotná existence ZCHÚ a odborná péče o ně jsou možná podmínkami nutnými, ale jistě ne dostačujícími pro zachování cenných přírodních fenoménů pro budoucí generace. Bez trvalé shody motivovaných rezidentů, návštěvníků, zkrátka uživatelů i správců území se totiž v praxi nelze obejít.^[10]

Aktuální právní stav

Pohledem finančního práva je třeba jasně nasvítit skutečnost, že provoz ZCHÚ, jakkoli bývá saturován vícezdrojově, je v ČR tradičně financován především ze státního rozpočtu. Podílejí se na něm tedy daňoví poplatníci plošně, včetně těch, kteří o existenci a významu ZCHÚ mají jen mlhavé povědomí.^[11] Již v r. 2010 se na stránkách zvláštního čísla Ochrany přírody věnovaného cestovnímu ruchu psalo o snižování výdajů na státní správu a očekávání, že poroste nutnost spolufinancování ochrany přírody z nestátních zdrojů, přičemž výběr předmětných poplatků byl označen za „jednu z nejlogičtějších cest“.^[12] Náš odborný časopis si již před 16 lety povšiml a jasně pojmenoval, že atraktivní příroda představuje značný ekonomický potenciál a tím, že stát investuje do její ochrany a zpřístupnění, vytváří zde zároveň příznivé podnikatelské prostředí.^[13] Státní ochrana přírody má dodnes však jen omezené portfolio nástrojů k citlivému usměrňování komerčních aktivit.

V místech s rozvinutým cestovním ruchem v zahraničí jsou přitom poplatky běžné a trend zpoplatňování vstupu do chráněné přírody se zdá být, podobně jako masový turismus sám, na vzestupu.^[14]

V právním státě, mezi které se ČR dosud řadí, je však nutným předpokladem a nástrojem veškerého veřejného zpoplatňování právní řád. Tedy konkrétní, řádným legislativním procesem přijatá a konzistentní pravidla zarámovaná Listinou základních práv a svobod. Listina v článku 11 výslovně uvádí, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. A tento zákonný právní rámec týkající se řešené problematiky nám, bohužel, aktuálně chybí. Do dne 30. června 2017 byla otázka předjímaná citovaným článkem 11 Listiny regulována dílčím způsobem v § 24 ZOPK a jeho prováděcí vyhlášce č. 395/1992 Sb. Dotčené právní normy hovořily o možnosti zavést poplatek za vjezd a setrvání motorovými vozidly (čili parkování) na území národního parku nebo za vstup do jeho vybraných míst mimo zastavěná území obcí. Zákon stanovil, že poplatek vybírá orgán ochrany přírody a také vypočítával, na které skupiny osob se poplatková povinnost vztahovat nemá. Legislativně technicky však šlo o špatně použitelnou konstrukci, protože ZOPK neobsahoval základní nezbytné konstrukční prvky poplatku (tedy jeho subjekt, objekt, základ, sazbu, osvobození, splatnost a sankci za nesplnění poplatkové povinnosti).

Namísto toho, aby zákonodárce uvedl právní předpisy do použitelného stavu, od tohoto legislativního nástroje zcela upustil. Důvodová zpráva k novele č. 123/2017 Sb. k tomu uvádí, že „S přihlédnutím k novým možnostem regulace a usměrňování vjezdu a vstupu na území národních parků (vyhrazování míst a udělování výjimek ze základních ochranných podmínek opatřením obecné povahy) se tento způsob regulování ukázal jako nadbytečný. Vzhledem k náročné administraci režimu poplatků by navíc jejich vybírání nepředstavovalo pozitivní ekonomický efekt.“ Skutečně? Pomineme-li okolnost, že zákonodárce v důvodové zprávě vůbec nepočítá s dalšími funkcemi poplatkového ekonomického nástroje, je sporné i to, zda je institut vyhrazování míst pro motorová vozidla dle § 16 ZOPK způsobilý pro regulaci jejich celkového náporu. A obavy z administrace poplatků v době masivního rozšíření SMS a on-line plateb, mobilních platebních aplikací a QR kódů nejsou namístě. Ostatně, fyzické platby u pokladen obsluhovaných živými lidmi jsou všeobecně rovněž na ústupu, ať se nám to ve frontách supermarketů líbí, nebo ne. A kontrola? Vždyť ani v dopravních prostředcích nikdy nebylo a dodnes není pravidlem, že by každý zakoupený jízdní doklad musel zkontrolovat revizor. Kontroly probíhají pouze namátkově a je to tak správně.

Závěr de lege ferenda

Na základě výše uvedeného je možné uzavřít, že vhodně, účelně a legislativně-technicky správně nastavená možnost vybírat poplatky za vstup do ZCHÚ, zejména našich národních parků, by mohla přinést mnoho pozitivního! Nejde prvořadě o naplnění fiskální funkce poplatků (i když i tato bude v čase zřejmě nabývat na důležitosti), ale zejména o funkci spolehlivého monitoringu a regulace nadměrné návštěvnosti.

V neposlední řadě by zavedení poplatků mohlo širokou veřejnost pomoci motivovat k tomu, aby se v přírodě (anebo Přírodě, chcete-li) chovala ohleduplněji, vážila si jí a zapojovala se čím dál více do její ochrany.     ■

- - - -

Úvodní foto: V Jizerských horách byl v některých letech zpoplatněn vstup na běžecké tratě formou dobrovolného příspěvku. Nevybírala ho však ochrana přírody, ale společnost, která se o údržbu běžkařských tras stará. Foto Olga Svobodová

- - - -

^[1]  Růžička, T., Nitsch, O.: Češi podporují ochranu přírody. Ochrana přírody č. 2/2026

^[2]  Šmajs, J.: Potřebujeme filosofii přežití? Úvahy o filosofii, kultuře, poznání, vzdělání, řeči a popularizaci vědy. Brno: Doplněk, 2008. s. 5 an.

^[3]  Mill, J. S.: Principles of political economy, od s. 231, cit. dle Sedláčka, T.: Ekonomie dobra a zla. Po stopách lidského tázání od Gilgameše po finanční krizi. Praha: 65. pole, 2009. s. 121 a 258.

^[4]  V rámci některých ZCHÚ na území ČR je již tradičně zpoplatněn vstup do tamějších jeskyní. Dle legální definice v § 10 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, jsou jeskyně podzemními prostory vzniklými působením přírodních sil, nikoli součástí legálně definované krajiny, jejíž volný průchod garantuje § 63 téhož zákona (viz dále). Zpoplatnění vstupu do jeskyní je tedy dle zákona možné.

^[5]  Včetně doprovodných, zejména sportovních aktivit typu cyklistika, horolezectví, orientační a vodní sporty, geocaching, lyžování, aktivit za účasti koní a psů, motoristických aktivit atd.

^[6]  https://www.adrspasskeskaly.cz/

^[7]  Damohorský, M. a kol.: Právo životního prostředí. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 51 an. Autoři rovněž upozorňují, že v některých environmentálních zákonech je nadto výslovně uveden princip sdílené odpovědnosti mající charakter morálního apelu na každého člověka, aby se podle svých možností a schopností na ochraně životního prostředí také podílel.

^[8]  Dílčí konkretizací práva na svobodu pohybu je rovněž § 19 zákona č. 289/1995 Sb., lesního zákona, upravující tzv. obecné užívání lesů. Na základě tohoto právního titulu může veřejnost do lesů v ČR nejen volně a bezplatně vstupovat (na vlastní nebezpečí), ale dokonce si pro vlastní potřebu sbírat lesní plody a suchou, na zemi ležící klest. Lesy jsou vyhledávaným místem rekreačních aktivit provozovaných širokou veřejností, zejména rostoucí obliba terénní cyklistiky (singletracků) přitom nevyhnutelně vyvíjí rostoucí tlak na lesní ekosystémy. Specifikům právní úpravy lesního zákona se však tento text, z důvodu omezeného rozsahu, blíže nevěnuje.

^[9]  Například zpoplatnění vstupu na trasy polské části Krkonoš (Karkonoski Park Narodowy) se děje nejen prostřednictvím fyzických pokladen, ale i sloupků s QR kódy, on-line systému a příslušných mobilních aplikací a je funkční, od r. 1994 postupně zdokonalován v souladu s potřebami správy parku i návštěvníků.

^[10]  Viz též Pešout, P.: Rok chráněných krajinných oblastí. Krása našeho domova, jaro/léto 2026, s. 15: „Nakonec však není až tak zásadní, kolik nových chráněných území přibude, protože to samo o sobě přírodu nezachrání. Podstatnější je shoda partnerů v území na zachování přírodního a kulturního dědictví pro další generace, a pak lze zvolit různé jeho formy.“

^[11]  Bakeš, M. a kolektiv: Finanční právo. 5. upravené vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 90–91: „Zatímco daně jsou většinou platby neekvivalentní, za které není poskytována přímá protihodnota, a zároveň platby, které mívají spíše periodický charakter, jsou poplatky většinou vybírány jednorázově, a to v souvislosti s nějakým protiplněním ze strany státu či jeho orgánů, kraje, obce apod. Mají tedy většinou povahu určitého ekvivalentu za poskytnutí služby, vydání povolení apod. (…) Daně a ostatní platební povinnosti ukládané státem samozřejmě plní širší poslání než pouze fiskální, projevují se svými účinky v oblasti sociální, obecně hospodářské, politické, mzdové, výchovné apod.“

^[12]  Patzelt, Z.: Poplatky a chráněná území. Ochrana přírody, zvláštní číslo, 2. 8. 2010.

^[13]  Tamtéž.

^[14]  Namátkou je možné poukázat na citelné zvýšení poplatků za vstup do amerických národních parků pro cizince, které letos inicioval přímo prezident USA Donald Trump.