Péče o přírodu a krajinu

Vandalismus se bohužel nevyhýbá ani národním parkům a nejinak tomu je i v Českém Švýcarsku. Nedisciplinovaní návštěvníci ryjí do skal různé vzkazy a nápisy. Vandalové také zbytečně ničí infrastrukturu nebo turistické instalace, jako informační cedule a rozcestníky, nebo malují na všechny možné plochy, včetně skal. Posledním obzvláště dobře viditelným příkladem je série graffiti, které neznámý „umělec“ vytvořil na několika místech ve Hřensku a také přímo v Národním parku České Švýcarsko. Běžnému návštěvníkovi byl nejviditelnější podivný nápis, který vznikl na skalní stěně u turistické stezky vedoucí soutěskou řeky Kamenice.

Labské pískovce, do kterých regionálně patří i České Švýcarsko, jsou krajinou, která se geologicky utvářela miliony let, a současně s geologickou složkou se vyvíjela i její složka živá. Tato krajiny byla původně pokryta, až na extrémní prostředí skal, celá lesem, jehož podoba a rozsah byly přímo určovány přírodními podmínkami. Později se však na utváření její podoby začal stále více podílet člověk, a jeho vliv byl a je jedním z nejsilnějších faktorů, který iniciuje v čase velké změny. Pokud vliv člověka oslabuje, je pak přírodními procesy stírán a příroda si bere své území zase zpět. Takové změny je možné číst i v historickém kontextu. Chceme-li se dozvědět více o přírodě, která nás obklopuje, a lépe ji pochopit, je třeba se zaměřit na dějiny novodobé, a to je zejména poslední století, bohaté na zásadní historické události. Změny iniciované politickou situací, socioekonomickými faktory i stavem společnosti se do značné míry odrážejí ve struktuře krajiny a stavu přírodních hodnot. Tyto změny lze dnes již pokročilými geoinformačními metodami analyticky hodnotit. Taková zjištění pak mohou být nástrojem pro hodnocení přírodních struktur a lze je používat při odborném plánování využití krajiny či pracovat s nimi v ochraně přírody.

Koncept jednotného environmentálního povolení (dále jen „JEP“) není novou myšlenkou. Poprvé byl diskutován před několika lety [1] v rámci mezirezortního připomínkového řízení věcného záměru tzv. rekodifikace veřejného stavebního práva. Ministerstvo životního prostředí (dále jen „MŽP“) jej tehdy navrhovalo jako alternativu k maximalistickým představám o velmi široké integraci správních úřadů do nové soustavy státní stavební správy. Tehdejší koncept JEP byl postaven na návrhu vyčlenění oblasti ochrany veřejných zájmů do samostatného správního řízení, jehož výsledkem by bylo jedno správní rozhodnutí obsahující posouzení vlivu konkrétního záměru na relevantní složky životního prostředí. Legislativní řešení bylo na MŽP navrhováno v podobě nahrazení současného zákona o posuzování vlivů na životní prostředí (dále jen „zákon EIA“) [2].

^[1]  Věcný záměr k rekodifikaci veřejného stavebního práva byl v připomínkovém řízení
       na přelomu let 2018 a 2019.

^[2]  Zákon č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, ve znění pozdějších předpisů.

O problematice říčního dřeva již bylo napsáno mnohé a bylo by, abychom parafrázovali, „nošením vody do řeky“ zbytečné jeho význam připomínat (např. MÁČKA et al., WOHL, E. et al. – viz literatura). Jiným a v ochranářské praxi důležitým tématem je ovšem způsob, jak zajistit, aby v souladu s právními předpisy říční dřevo vůbec zůstalo. Nemáme tím na mysli jeho případné zcizování, ale otázku odstraňování překážek v toku podle vodního zákona a jeho prováděcích předpisů. Tato povinnost bývá správci vodních toků posuzována různě, což je v principu správně, protože různé jsou i situace, v kterých se ta či ona překážka či jinými slovy říční dřevo v korytě nachází.

Mokřadů v naší krajině oproti minulosti značně ubylo. Ty, které zůstaly, jsou velmi často do značné míry negativně poznamenané lidskou činností, zejména melioracemi. Mokřadní ekosystémy, respektive prostředí v nich, jsou dnes proto různého charakteru a kvality. S hodnocením stavu prostředí nám mohou významně pomoci přítomní ptáci. V příspěvku bychom rádi představili výzkum publikovaný v mezinárodním vědeckém časopise Wetlands Ecology and Management (č. 29) v článku Habitat use of breeding birds in Central European reed beds (Šťastný and Riegert 2021, Habitaty ptáků hnízdících v rákosinách střední Evropy). Kromě prezentace výsledků výzkumu bychom chtěli poukázat zejména na možnosti jejich využití v praktické ochraně české přírody a krajiny.

Střevle potoční patřila v minulosti mezi charakteristické ryby potoků a říček Vysočiny. V posledních desetiletích však v důsledku změn v krajině mizí. Proto před pěti lety vznikl regionální akční plán pro střevli potoční na Vysočině. V rámci jeho přípravy proběhla vlna mapování, která potvrdila obavy: střevle byla potvrzena jen na čtrnácti místech Vysočiny. Často přitom přežívá v malých izolovaných populacích v pramenných úsecích potoků. Během suchého léta 2018 však řada těchto refugií střevle zcela vyschla. V roce 2021 byl proto připraven projekt, který prověřil, kde střevle na Vysočině přežila a kde má smysl usilovat o její ochranu.

Oheň patří k nejstarším pomocníkům hospodářů. V částech světa s méně rozvinutým zemědělstvím je tomu tak ostatně dosud. V České republice je využití ohně při hospodaření velmi omezeno, vypalování porostů bylo zcela zakázáno. V zásadě je tento přístup na místě s ohledem na uhlíkovou stopu. Určitě není dobré se vracet například ke spalování posklizňových zbytků na polích. Nicméně v určitých specifických případech, např. při obnově sekundárních vřesovišť, je využití ohně přínosné, či přímo nezbytné.

V našich podmínkách patří suché trávníky a stepi mezi stanoviště s nejvyšší biologickou rozmanitostí. Až do druhé poloviny 20. století byly udržovány tradičním hospodařením. To zde podporovalo mikrostanoviště, na která byly vázány vzácné xerotermní druhy bezobratlých živočichů. Příkladem může být holá plocha substrátu mezi rozvolněnou vegetací. Díky ústupu od tradičního hospodaření a absenci těchto disturbancí dochází k zarůstání lokalit a akumulaci rostlinné biomasy. Uvedený proces vede k zániku zmíněných mikrostanovišť, což je i pro xerotermní bezobratlé cesta do záhuby. 

Pastevečtí psi jsou právem doporučováni jako nejúčinnější opatření proti útokům vlků na hospodářská zvířata. Farmářům je často vytýkáno, že s pořízením pasteveckých psů váhají. Málokdo si však dokáže představit dlouhou a náročnou cestu k pracovně upotřebitelnému pasteveckém psu.

Management mladých jedinců invazních nepůvodních dřevin bývá v ochranářské praxi často podceňován. Hlavní úsilí se často zaměřuje na odstranění starých stromů, zatímco mladí jedinci zůstávají bez povšimnutí nebo jsou likvidováni metodami s nejistým účinkem. Přitom včasným a správným zásahem lze předejít mnoha problémům spojeným s rozvinutím invaze na cenných lokalitách. V tomto příspěvku, který navazuje na článek z čísla 5/2020, představuji méně známé způsoby managementu (eradikace) testované v posledních letech v Národním parku Podyjí.