Jakub Šafránek

V současné době experti z řady oborů studují na ploše požářiště v NP České Švýcarsko z roku 2022 dopady požáru na různé složky ekosystému a také monitorují spontánní obnovu přírody na této ploše. Předkládaný článek shrnuje zatím spíše některá empirická pozorování tak, jak je může částečně vidět i běžný návštěvník národního parku, včetně několika srovnávacích fotografií s ročním odstupem. Exaktní výsledky těchto studií budou nepochybně předmětem vědeckých publikací po skončení probíhajících výzkumných projektů. 

Vandalismus se bohužel nevyhýbá ani národním parkům a nejinak tomu je i v Českém Švýcarsku. Nedisciplinovaní návštěvníci ryjí do skal různé vzkazy a nápisy. Vandalové také zbytečně ničí infrastrukturu nebo turistické instalace, jako informační cedule a rozcestníky, nebo malují na všechny možné plochy, včetně skal. Posledním obzvláště dobře viditelným příkladem je série graffiti, které neznámý „umělec“ vytvořil na několika místech ve Hřensku a také přímo v Národním parku České Švýcarsko. Běžnému návštěvníkovi byl nejviditelnější podivný nápis, který vznikl na skalní stěně u turistické stezky vedoucí soutěskou řeky Kamenice.

Může to znít překvapivě, ale i v Českosaském Švýcarsku vznikaly a dosud existují různé staré ekologické zátěže. Už před 1. světovou válkou to byly např. problémy s těžbou kamene, na které upozorňovaly zejména okrašlovací spolky. Nakonec byla ve 40. letech 20. století těžba kamene podél Labe zakázána. Po druhé světové válce začaly vznikat větší skládky zejména komunálního odpadu a v okolí průmyslových závodů nebo v okolí vojenských posádek i skládky nebezpečného odpadu. Dalším problémem jsou v Českém Švýcarsku staré průzkumné ložiskové a hydrogeologické vrty. Mnohé již začínají být v havarijním stavu, ne každý byl také správně zlikvidován. Dnes z takových vrtů může hrozit značná újma na zdrojích podzemních vod.

Když se řekne Českosaské Švýcarsko, každý si vybaví Pravčickou bránu, Hřensko nebo soutěsky říčky Kamenice. Lidé vnímají romantickou krásu zdejší pískovcové krajiny, jejíž základ vznikl již v období druhohor (v křídě, před přibližně 90 miliony let), kdy velkou část území Čech zalilo mělké moře. Mocné mořské uloženiny tvoří tzv. českou křídovou tabuli a dochovaly se dodnes jako kvádrové pískovce tvořící známá pískovcová města s množstvím skalních masivů, věží, úzkých roklí a roztodivných skalních útvarů. Reliéf Českosaského Švýcarska se od většiny ostatních pískovcových oblastí odlišuje svou mohutností, extrémní členitostí a velkou dynamikou reliéfu. Typickým příkladem může být hluboce zařízlé dno údolí Labe, které lemují vysoké skalní stěny.

Region Šluknovského výběžku se dnes může zdát jako bohem zapomenutá část České republiky, místo, kde lišky dávají dobrou noc. Ne vždy tomu tak ale bylo. I tento region má své zajímavosti, své významné osobnosti a národní buditele. Jedním z nich byl i amatérský geolog, astronom a přírodovědec, Rudolf Kögler – autor první naučné stezky v naší přírodě.

V úterý 27. června byl v brzkých ranních hodinách nad Gabrielinou stezkou vedoucí z Mezní Louky na Pravčickou bránu, v místě zvaném Lovecká trubka, shozen nebezpečný pískovcový balvan, který ohrožoval bezpečnost turistů na této trase.

Skalní brány na sebe odjakživa poutaly značnou pozornost. Některé skýtaly přístřeší a ochranu, jiné utvářely orientační body v krajině a některé mohly zdánlivě sloužit jako vstupní brány nebo průzory do jiných světů. Někdy jsou brány monumentální, jako bylo například nedávno zřícené Azurové okno na ostrově Gozo. Jindy jsou skoro zanedbatelné a jde spíše o skalní okna než brány, kterých je i v české krajině nepočítaně. Není tedy divu, že se o tyto skalní útvary člověk zajímal a že je důkladně zkoumal. A zkoumá i dnes. Asi nejznámější skalní branou v Česku je Pravčická brána, pojďme se na ni tedy podívat zblízka.

Svahové pohyby jsou přirozenou součástí Českosaského Švýcarska. Patří k nim zejména skalní řícení, která utvářela typickou krajinu této oblasti s útlými skalními věžemi a vysokými pískovcovými stěnami, tolik oblíbenou turisty i horolezci. Skalní řícení však mohou být velkou hrozbou pro obyvatele Labských pískovců i pro návštěvníky národního parku a je nutné se s tímto nebezpečím vypořádat. Proto existuje při Správě národního parku České Švýcarsko oddělení geologie – skalní četa, se sídlem v obci skalními říceními nejohroženější – ve Hřensku.

Českosaského Švýcarska je tvořena především křídovými pískovci, které byly vlivem eroze sníženy až o několik stovek metrů. Na začátku byla pískovcová deska, v jejímž podloží byly staré horniny porušené množstvím zlomů. Vlivem oživení podložních zlomů v průběhu saxonské tektoniky došlo k tektonickému porušení pískovcové desky. To se projevilo zejména vytvořením komplikované sítě puklin, vzniklé v závislosti na zlomové stavbě podloží. Typickým výsledkem tohoto procesu jsou kvádrové pískovce. Tektonický režim oblasti spolu s erozními činiteli utvářely fenomén krajiny labských pískovců. Typickými útvary takovéto krajiny jsou vysoké skalní stěny, skalní brány a branky, ale také hluboké rokle, soutěsky a kaňony. Údolí Labe je díky svému specifickému vývoji a geologické stavbě rizikové ke vznikání skalních řícení. Opakovaný výskyt skalních řícení je přirozený geologický proces, který na jedné straně zdejší krajinu obohacuje o její rozmanitost, na stranu druhou přestavuje velké ohrožení bezpečnosti obyvatel a návštěvníků.