Právo v ochraně přírody

Počínaje prvním lednem letošního roku vstoupila v účinnost rozsáhlá novela slovenského zákona o ochraně přírody a krajiny („zákon o ochrane prírody a krajiny č. 543/2002 Z. z. z 25. Júna 2002“). Novela nově definuje, mění či doplňuje celou řadu ustanovení zákona. Z důvodu zmírnění ochrany dřevin rostoucích mimo les, nedostatečné implementace evropského práva, neúplného postavení Státní ochrany přírody a zejména z důvodu přenesení kompetencí k vyhlašování a rušení chráněných území až na úroveň vlády, byla novela kritizována ze strany odborné veřejnosti a nevládních organizací.

Zákon o ochraně přírody a krajiny v § 70 upravuje účast občanů na ochraně přírody a krajiny prostřednictvím občanských sdružení. Ta mají právo za podmínek zákonem stanovených požadovat od příslušných orgánů státní správy informace a případně se zúčastnit rozhodovacích procesů, v nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny. V důsledku rekodifikace soukromého práva však k 1. 1. 2014 všechna občanská sdružení zanikají. Na tuto změnu zákon o ochraně přírody a krajiny (ZOPK) nezareagoval. Autoři v tomto článku uvádějí několik úvah o účasti občanů na rozhodovacích procesech, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny po zániku občanských sdružení.

S účinností od 15. 7. 2013 vydalo Ministerstvo životního prostředí (MŽP) koncem června 2013 dlouho připravovanou vyhlášku č. 189/2013 Sb., o ochraně dřevin a povolování jejich kácení. Oproti dřívějšímu stavu vymezuje některé pojmy a upravuje nedovolené zásahy do dřevin, velikost a charakteristiku dřevin, k jejichž kácení není třeba povolení, náležitosti žádosti o povolování kácení dřevin a oznámení o kácení dřevin a upřesňuje období, ve kterém se kácení dřevin zpravidla provádí. Z dosavadních ohlasů je patrné, že většina odborné veřejnosti se shoduje v tom, že se nová vyhláška nepovedla.

V České republice je možnost přístupu do krajiny tradičním institutem. Svoboda pohybu a pobytu je zaručena již v Listině základních práv a svobod v článku 14 odst. 1. Zároveň se k tomuto principu vztahuje i ustanovení § 63 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „zákon č. 114/1992 Sb.“), tedy že každý má právo na volný průchod přes pozemky ve vlastnictví či nájmu státu, obce nebo jiné právnické osoby, ale je přitom povinen respektovat oprávněné zájmy vlastníka či nájemce pozemku a obecně závazné právní předpisy. Jak k takovému institutu přistoupit ve vztahu ke zvláště chráněným územím?

Nejvyšší správní soud v rozšířeném senátu řešil otázku, zda lze vyloučit pochybnost o nepodjatosti úředníků – zaměstnanců orgánu územního samosprávného celku při rozhodování o jeho zájmech. Protože s takovými pochybnostmi a námitkami se setkávají orgány ochrany přírody v rozhodovací praxi poměrně často, seznámím v tomto článku čtenáře se závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu a pokusím se je ilustrovat na dvou praktických příkladech.

Dne 1. 1. 2013 nabude účinnosti zákon č. 350/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé související zákony. Tato novela přináší řadu změn do stavebního zákona, mění však i další právní předpisy, které s problematikou stavebního zákona úzce souvisí, mezi nimi i zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (ZOPK). Článek je zaměřen na nejvýznamnější změny, které tato novela přináší ve vztahu k ochraně přírody a krajiny.

Účinné zavedení veřejnoprávních smluv, dohod o způsobu hospodaření, znamená významný pozitivní posun v zapojení vlastníků a nájemců do ochrany přírody a krajiny. Můžeme dnes konstatovat, po dvaceti letech od přijetí zákona o ochraně přírody a krajiny, že v běžné praxi státní ochrany přírody jsou vytvořeny legislativní a formální podmínky pro plnohodnotné využití původně v zákoně zamýšlených nástrojů zapojujících hospodáře do realizace opatření ve prospěch ochrany přírody a krajiny.

Začátek letních prázdnin roku 2012 přinesl dvě zásadní události, které budou mít značný význam pro ochranu evropsky významných lokalit (EVL) v České republice. První z nich bylo přijetí nového nařízení vlády č. 208/2012 Sb., o vyhlášení EVL zařazených do evropského seznamu, které vstoupilo v účinnost 4. července 2012, druhou představovalo zahájení meziresortního připomínkového řízení k návrhu nařízení vlády o stanovení národního seznamu EVL, které probíhalo ve dnech 25. června – 18. července 2012. Co obě tato nařízení vlády (se zdánlivě velmi podobnými názvy) do českého právního řádu přinášejí a jakým způsobem mohou přispět k ochraně jednotlivých EVL u nás, komentuje následující článek.