Péče o přírodu a krajinu

Ochrana přírody 3/2019 — 22. 6. 2019 — Péče o přírodu a krajinu — Tištěná verze článku v pdf

Kam kráčí Národní park Šumava?

Autor: Pavel Hubený, Martin Starý, Pavla Čížková

Rozevláté mládí
A tak Správa Národního parku dostala správu lesů, drobných vodních toků, a dokonce tehdy MŽP disponovalo i pravomocemi v územním plánování. Ale rodiče se rozvedli. Územní plánování odplulo na MMR, státní správa lesů na obce. A dítě najednou jako by mělo vyrůstat ve střídavé péči a v každém směru se přizpůsobit jinému příbuznému. Mělo chránit přírodu, naplňovat lesní zákon a trvale udržovat rozvoj území. Pak přišla puberta a národní park začínal pomalu chápat svoji roli ve společnosti. Vymezoval se proti rodičům a příbuzným a objevily se potíže. Touha po naplnění snu o skutečném národním parku byla několikrát potřena. Jednu chvíli to vypadalo, že se jeho budoucnost ztotožní s životem matky, chráněné krajinné oblasti Šumava. Že bude národním parkem jen názvem, nikoli svým posláním. Ale teď už překročil pětadvacítku a pochopil, že rebelií nic nedokáže. Zároveň získal jasnou představu o své budoucnosti. Alespoň do druhé mízy, tedy do pětačtyřicátých narozenin… A o té jasné představě bych rád dnes vyprávěl.

Blatný vrch. Foto Pavla Čížková

To nehezké slovo „divočina“
Byly doby, kdy bylo na Správě NP Šumava neoblíbené slovo „sukcese“ (aspoň ve smyslu samovolného návratu lesa na opuštěné pozemky). Pak nastalo krátké období, kdy bylo ve velké oblibě slovo „divočina“, ale i to se brzy zařadilo mezi slova zakázaná. Inu, divočinu si prostě představuje každý trochu jinak. Někdo jako nedotčený tropický prales, jiný jako léta opuštěnou zahrádku, kam se chodí kouřit. V našem národním parku je to spíš ta druhá možnost. Pralesů máme už málo. Ačkoli ještě na začátku 19. století porůstaly pralesy 70 % plochy národního parku, stačilo další jedno století na to, aby spadly k 15 %. A proč tedy vůbec národní park? Protože po vytěžení pralesů nevznikly kulturní stromové plantáže, ale vyrůstaly a stárly stromy, které byly potomky původních pralesů. Historické záznamy mluví o legiích mladých smrků podrůstajících staré pralesy. A umělá obnova, pokud vůbec nějaká byla, se až do šedesátých let 19. století prováděla hlavně síjí. A to semenem z místních šišek vyluštěných v místních luštírnách. Asi jen 35 % dnešních lesů má původ v kombinaci přirozené a umělé obnovy nebo se jedná o výsadby na zalesněných zemědělských plochách. Ano, na Šumavě sice už skoro nejsou pralesy. Ale roste tady někde více, někde méně divokého potomstva původních pralesů. A od roku 2007 je ponecháno přírodním procesům 23 % území národního parku. Na tomto území jsme tedy znovu uvolnili otěže „divočině“.

Kamenná hlava. Foto Pavla Čížková

Ochranářský experiment
Od počátku vzniku národního parku byl za zcela legitimní považovaný názor, že ponechání lesa přírodním procesům je „experiment“, který nikdo nikdy nevyzkoušel. Přitom už tehdy bylo poměrně dobře známo, že lesy, které rostly před příchodem člověka, si žily svým životem a že byly vyvraceny vichřicemi a napadány kůrovci. Že dokonce i hořely. Z pohledu historických popisů lesa a výsledků pylových analýz jezerních a rašelinných sedimentů se jako experiment jevilo spíše lesnické hospodaření než přírodní procesy. To, jak reagují lesy (převážně ty smrkové) na uvolnění plynoucí z přírodních procesů, vyvolávalo – a stále vyvolává – vášně. Nemálo lidí pravděpodobně pořád věří, že kdyby se lesnicky bojovalo proti kůrovci, nikdy by k tak masivnímu odumření stromů nedošlo. A to navzdory tomu, co už dnes víme. Za prvé víme, že v době gradací kůrovce na území NP Šumava nezůstaly uchráněny lesy tam, kde jsme s kůrovcem řádně bojovali. Za druhé se při obou velkých gradacích na území NP Šumava ukázalo, že se populační hustota kůrovce v zásahových a bezzásahových územích měnila stejně rychle, takže se neprokázalo, že by těžba napadených smrků měla reálný efekt na snížení početnosti kůrovce. Nejspíš za jeho ústupem stálo počasí a choroby. Za třetí je dnes v celé naší zemi vidět, že k velkým gradacím může dojít i přes velké a nekompromisní zásahy. A konečně za čtvrté: vytěžení lesa není ideální začátek přirozených procesů. A právě přirozené procesy na většině plochy národního parku – to je náš nynější cíl.

Kamenné moře na Plechém. Foto Pavla Čížková

Nový návrh zón
Od zažitého modelu zonace se ta nová zásadně liší: zatímco zonace vymezovaná od roku 1992 definovala 1. zóny automaticky veřejnosti přístupné jen po značených trasách a nejasně limitovala hospodářské zásahy, nové zóny neřeší vstup veřejnosti, ale poměrně přísně definují režimy hospodaření. Vstup veřejnosti už neomezuje zonace, ale zcela jiné opatření: vyhlášení klidových území.

Nejdivočejší zónou bude zóna „přírodní“. Vymezili jsme ji tam, kde je možné zcela uvolnit ruku přírodním procesům už nyní. Popravdě: nejsme úplně revoluční. Udržujeme tuto zónu na téměř stejném území, jaké bylo ponechané přírodním procesům dosud. Přírodní zónu navrhujeme na 27,7 % rozlohy národního parku. K této zóně jsme přiřadili zónu přírodě blízkou. V přírodě blízké zóně jsou především lesní ekosystémy, o kterých jsme přesvědčeni, že mohou být v relativně krátké době převedeny do režimu zóny přírodní. Mohou se tedy za krátký čas stát divočinou. Přírodní procesy v nich už nyní hrají hlavní roli a my jejich projevy jen mírně korigujeme, případně činíme opatření proti šíření lýkožrouta smrkového do okolních lesů. Odborný návrh představuje také 27 % území národního parku, po projednání směřujeme k 24 %.

Ráno na Želnavě. Foto archiv AOPK ČR

Největší podíl, a sice 45 % plochy národního parku, navrhujeme zařadit do zóny soustředěné péče. Jsou v ní zahrnuty ty lesní nebo zemědělské pozemky, ve kterých v následujících desetiletích budeme o přírodu pečovat. Budeme se soustředit hlavně na zachování jedinečných, chráněných, ohrožených či evropsky významných druhů a také evropsky významných biotopů. Po projednání s obcemi by se zóna soustředěné péče mohla rozšířit na téměř 48 %.

Všechna sídla, která vytvářejí prostorově propojitelný celek, zastavěná území a pozemky územními plány obcí určené k zastavění jsme zařadili do zóny kulturní krajiny. Je významnou, i když rozsahem nejmenší částí národního parku. Zaujímá 1 % (642 ha) národního parku. Přitom skutečně zastavěná plocha (se souvisejícími zahradami a dvory) představuje necelou polovinu této plochy, a tak na území národního parku je stále k dispozici přes 320 ha pro rozvoj obcí. Vedle toho jsou ale ještě po celém národním parku v ostatních zónách rozptýleny další objekty, hlavně jednotlivé domy, které nelze kvůli jejich malé velikosti a odloučenosti zařadit do zóny kulturní krajiny. Takové chaloupky jsou součástí některé ze zbývajících tří zón, ale neplatí pro ně cíl dané zóny. Pokrývají další zhruba stovku hektarů. Důležité je říci, že pro zastavěná a zastavitelná území neplatí většina zákazů stanovených zákonem pro většinu území parku. Můžete tady tábořit, rozdělávat ohně, nebo dokonce v zimě solit silnici či chodník.

Ráno na Želnavě. Foto archiv AOPK ČR

Zóny a Natura 2000
V ochranářských kruzích se občas objeví myšlenka, že by zonace měla především zajišťovat ochranu druhů a biotopů soustavy Natura 2000. Ano, to je jeden z hlavních úkolů národního parku. Proto je potřeba nové zóny postavit tak, aby přírodní procesy probíhaly hlavně tam, kde to natuře „nevadí“, a tam, kde musíme o naturové biotopy pečovat, aby byly zahrnuty do zóny soustředěné péče. I tento přístup má ale své mouchy. Například minimální rozloha jednoho segmentu zóny soustředěné péče jsou 2 ha, ale bezlesé naturové biotopy mají často plochu jen kolem 0,5 ha… V přírodní a přírodě blízké zóně by měly být zahrnuty přírodní lesní naturové biotopy a rašeliniště, v zóně soustředěné péče spíše trávníky na druhotném bezlesí. Přírodní lesní biotopy podle stupňů přirozenosti tak leží ze 44 % v přírodní zóně a z 29 % v zóně přírodě blízké. Při příštím vymezení zonace (za 15 let) budeme moci přírodním procesům ponechat plných 73 % lesních biotopů. Dvě třetiny všech lesních, vrchovištních a přechodových rašelinišť jsou zahrnuty v těchto zónách také. Naproti tomu 85 % podhorských smilkových trávníků je situováno do zóny soustředěné péče a kulturní krajiny. No a také 66 % biotopů označených X (člověkem silně ovlivněné nebo vytvořené) leží v zóně soustředěné péče a kulturní krajiny…

Přinesou klid klidová území?
Určitě ano. I když před jejich vyhlášením bude kolem nich jistě hodně hluku. Jak už jsem zmínil, klidové území nereguluje hospodaření – to je úloha zonace, ale usměrňuje návštěvnost. Svoboda pohybu je jedním ze základních práv občanů, které je zakotveno v Listině základních práv a svobod a jeho omezení je možné pouze v odůvodněných případech. V našem návrhu klidových území se snažíme jít na pomyslnou „kost“. Připravený návrh klidových území, která jsou ze zákona přístupná pouze po trasách a cestách vyhrazených orgánem ochrany přírody, tak zaujímá 16,7  % rozlohy národního parku. Představuje pouze to nejcitlivější a nejohroženější minimum. Soustředíme se zejména na chráněné a rušením ohrozitelné druhy živočichů, výjimečně rostlin a rašelinišť. Největší podíl národního parku bude patřit ochraně tetřeva hlušce. O jeho citlivosti a populační hustotě jsme už psali v tomto časopisu (1/2019). K jeho ochraně chceme vytvořit jedno společné kompaktní území s Národním parkem Bavorský les, ve kterém budou platit stejná pravidla na obou stranách hranice. Cílíme k maximální ochraně skutečného srdce tetřeví populace, do oblasti Modravských slatí a pohraničního hřbetu mezi prameny Vltavy a Plesnou. Do tohoto území budou časově omezeny možnosti vstupu a také hustota přístupových cest bude minimální. Na obou stranách hranice je zároveň vyloučen lov zvěře i lesnické zásahy.

Druhou největší plochu klidového území jsme zasvětili ochraně vymírajícího tetřívka obecného. Jeho populace je co do početnosti výrazně nižší než populace tetřeva. A zatím se tento stav nezlepšuje. Tetřívci nejsou soustředěni v uceleném území, ale obývají planiny v okrajové části národního parku, které jsou od sebe značně vzdálené. Rozdrobenost populace může být velkým problémem pro trvalé udržení druhu. V současné době vrcholí práce na analýze DNA jedinců podle sebraného trusu. Teprve letos se dozvíme podrobnější informace o skutečné početnosti tetřívčí populace, vzájemné příbuznosti jedinců a také o tom, jak daleko jednotliví ptáci létají. S ochranou tokanišť a hnízdních biotopů tetřívka obecného se dnes spojuje i ochrana hnízdišť jeřába popelavého, jehož početnost v posledních letech na Šumavě mírně stoupá. V plánu máme rovněž ochránit tři území, která jsou trvale osídlena reprodukceschopnými rysicemi. Jsou dostatečně členitá, skalnatá a nepřístupná, jsou i komorami zvěře, které právě rysi využívají k lovu. Jde o části kaňonů Vydry a Křemelné a o suťový prales na Medvědici. Několik maloplošných klidových území s omezením vstupu jen na jarní měsíce chceme zasvětit ochraně sokola stěhovavého. Na Plešném jezeru zas budeme chránit šídlatku ostnovýtrusnou zákazem vstupu do jezera, podobně jako některá rašeliniště a mokřady situované do těsné blízkosti cest s extrémně vysokou návštěvností.

Novela zákona č. 114/1992 Sb. s sebou v roce 2017 přinesla změny vpravdě revoluční. Oddělení režimu hospodaření, který řeší systém zón ochrany přírody, od režimu regulace návštěvnosti, který přináší systém klidových území, je stále nezvyklý a nový. Vznikají tak území bez zásahu člověka, jež je však možno volně navštěvovat, a obhospodařované oblasti s časově omezenou přístupností pro návštěvníky (typická historická tokaniště tetřívka obecného na sečených loukách). Tato změna způsobu ochrany přírody nás posouvá do západní Evropy, kde je tento přístup běžný. V praxi tak sjednocujeme přístup na české a bavorské straně státní hranice a oba národní parky na Šumavě i v Bavorském lese znovu začínají mluvit společným jazykem.