Zaměřeno na veřejnost

Ochrana přírody 3/2018 — 28. 6. 2018 — Zaměřeno na veřejnost — Tištěná verze článku v pdf

Krasová krajina na historických mapách

Autor: Ivan Balák

Hranická propast na Komenského mapě Moravy
První krasový jev u nás zakreslil Jan Amos Komenský na známé mapě Moravy z roku 1624. Kupodivu nešlo o některou z jeskyní Moravského krasu. Dnešní Moravský kras byl v té době ještě poměrně neznámý, ani propast Macocha tehdy nenesla své jméno. Pozornosti ale neušla propast v blízkosti dnešních Hranic na Moravě. Komenský zakreslil Hranickou propast v podobě rozeklaného kopce s prostým názvem „Propaßt“. Je velmi pravděpodobné, že se při jejím zákresu inspiroval dílem lékaře Tomáše Jordána z Klausenburku. Ten v roce 1581 vydal rozsáhlý spis „Knijha o Wodách Hojitedlných neb Teplicech Morawských“, což je první česká kniha balneologická. Uvádí zde řadu míst, kde vyvěrají vody vhodné k léčení chorob, mj. i Hranice na Moravě. Na dvou stránkách pak popisuje i dnešní Hranickou propast.

Výřez Komenského mapy se zákresem Hranické propasti

Hranická propast tak nese nejedno prvenství. Jde o první popis krasového jevu v české odborné literatuře a první zákres na topografické mapě. A oba pánové, Jan Amos a Tomáš Jordán, zdaleka nemohli tušit, že o čtyři sta let později se Hranická propast s jezírkem stane i nejhlubší zatopenou sladkovodní jeskyní světa (viz článek „404  m a dno stále nikde“ autora Jiřího Šafáře, v č. 2/2018 časopisu Ochrana přírody).

Krasová propadání a Sloupská jeskyně na Müllerově mapě Moravy
Dne 25. května 1708 vydal císař František I. pověřovací patent k novému mapování Moravy. Pracemi v měřítku cca 1 : 180 000 byl pověřen zkušený zeměměřič Johann Christoph Müller. Mapa vydaná v roce 1716, představovala velký zlom v kartografickém zobrazování našeho území. Bohatý topografický obsah doplnily přírodní a kulturně-historické pozoruhodnosti. Müller si už tehdy všimnul odlišností Moravského krasu od okolní krajiny a poprvé u nás do mapy zakreslil propadání toků do podzemí. Bezpečně můžeme identifikovat ponory Sloupského potoka, vývěr říčky Punkvy, Rudické propadání i propadání Křtinského potoka. (Pozn.: na rozdíl od dnešního stavu bylo hlavní propadání Křtinského potoka v terénu velmi nápadné a vody se ztrácely v závrtu Čertova díra nedaleko Křtin.)

Ve vydání mapy z roku 1790 se v blízkosti Sloupu objevil i latinský nápis „Hic sunt istæ mirabiles meatus terrae Subterranae“, což lze volně přeložit jako „Zde jsou ony úžasně klenuté podzemní světy“. Poznámka se nepochybně vztahuje k tehdy známým částem Sloupsko-šošůvských jeskyní – Nicové jeskyně, Starých skal a Kůlny.

Mineralogická mapa Mauritia Vogta
Jan Jiří Mauritius Vogt byl členem cisterciáckého řádu kláštera v Plasech. Mimo jiné je autorem několika přírodovědných děl. Mezi nimi vyniká poměrně málo známá práce „Bohemia et Moravia subterranea“ neboli „Podzemní svět Čech a Moravy“ z roku 1729. Zajímavou částí díla je mapová příloha s názvem „Geographia Hypogea Bohemiae et Moraviae“ – podrobná mapa Čech a Moravy s vyznačenými výskyty nerostů. Pravděpodobně jde o vůbec první tematickou mineralogickou mapu v našich zemích.

Na ukázce mapového výřezu z blanenska (dnešní Moravský kras) jsou přesně zakreslena ložiska nerostů, např. železné rudy, mramorů i výskyty tzv. Unicornu fossile – nálezy kostí pravěkých obratlovců (především jeskynních medvědů), v té době považované za zázračný lék. Unicornu se dle Vogtovy mapy nacházelo u Rájce, ve Sloupské jeskyni, Výpustku a také u Brna. Brněnská lokalita je poměrně překvapivá, ale mohlo jít o nálezy kostí ve sprašových profilech v tehdy budoucí a dnes již bývalé Kohnově cihelně v Brně (pozn.: dnešní národní přírodní památka Červený kopec). Vogt v mapě zakreslil i polohu některých jeskyní. S jistotou můžeme rozpoznat Sloupské jeskyně, Rudické propadání a Výpustek. Je zde zakresleno i dalších šest jeskyní v údolí řeky Svitavy, které nelze jednoznačně určit. S trochou fantazie mezi nimi může být propast Macocha a Býčí skála. V mapě je též zákres ponorů Sloupského, Jedovnického a Křtinského potoka.

Ve Vogtově mapě jsou uvedeny i první názvy jeskyní. Nejde však, jak by se dalo čekat, o jeskyně Moravského krasu, ale o dvě jeskyně Českého krasu. Pojmenovány jsou jeskyně sv. Ivana ve Svatém Janu pod Skalou (Ivan) a Svatoprokopská jeskyně v Hlubočepském údolí (S. Procop).

Moravský kras na mapách I. vojenského mapování
Müllerova mapa byla využita v mnoha válečných konfliktech neklidného období poloviny 18. století. Během válečných šarvátek však rakouští velitelé s trpkostí zjišťovali, že jejich mapy jsou nedostatečné a neodpovídají soudobým válečným potřebám. Po prohrané tzv. sedmileté válce císařovna Marie Terezie nařídila první kompletní mapování habsburské monarchie, pro nějž se vžilo označení I. vojenské či také josefské mapování z let 1764–1768.

Severní část Moravského krasu na mapě I. vojenského mapování

Jeho podkladem se stala Müllerova mapa zvětšená do sáhového měřítka 1 : 28 800. Důstojníci vojenské topografické služby projížděli krajinu na koni a mapovali ji pouhým pozorováním v terénu. Před mapováním nebyla z finančních a časových důvodů vybudována síť přesně určených trigonometrických bodů. Proto se v mapách objevuje řada nepřesností a chyb, značným problémem je i slícování sousedících listů mapy.

I. vojenské mapování zachycuje území Čech, Moravy a Slezska jako celek v době před nástupem průmyslové revoluce, v době největšího rozkvětu kulturní barokní krajiny a její nejvyšší diverzity.

Moravský kras je na I. vojenské mapě zpracován již docela podrobně. Jsou zde již také ve větší míře zakresleny významné krasové formy. Můžeme identifikovat např. Hřebenáč u Sloupu, propast Macochu a samozřejmě i velké ponory a vývěry – ponory Sloupského potoka a Bílé vody, Výtok Punkvy, Rudické propadání, ponory Křtinského potoka a vývěr ve Křtinském údolí. Vchody jeskyní zaznamenány nejsou.

Je poněkud zarážející, že Pustý žleb mezi Sloupem a Skalním Mlýnem je zakreslen, zatímco Suchý žleb mezi Holštejnem, Ostrovem u Macochy a Skalním Mlýnem je v mapě opomenut.

Krasové jevy na Povinných císařských otiscích Stabilního katastru
První velmi podrobné a přesné mapy katastrálních území v měřítku 1 : 2 880 pochází z roku 1826. Základem map byla trigonometrická síť s pravoúhlými souřadnicemi a definovaným listokladem. Jako pomocný elaborát sloužily tzv. indikační skici, jež se po ověření v terénu staly podkladem pro vyhotovení originálů map Stabilního katastru, tzv. Povinných císařských otisků. Tyto historické mapy již můžeme metodami GIS porovnávat s dnešním stavem krajiny.

Výsledné mapy byly následně použity také jako podklad pro II. vojenské mapování v měřítku 1 : 28 800 z let 1852–1853.

Vlevo: Výřez Vogtovy mapy okolí Brna a Blanska se zákresem jeskyní, propadání
Sloupského, Jedovnického a Křtinského potoka (žlutě) i nerostného bohatství,
např. nálezy Unicornu fossile (modře).

Vpravo: Obec Holštejn a okolí na Povinném císařském otisku Stabilního
katastru z roku 1826 se stávajícím zákresem závrtů. Je zřejmé, že již
v té době byly závrty (až na jeden) vedeny jako orná půda. Na výřezu je
také zřetelné propadání Podhradního ponoru (1), zřícenina hradu Holštejn (2),
ponor Bílé vody Nová Rasovna (3) a poloslepé údolí Stará Rasovna (4).

Povinné císařské otisky Stabilního katastru nám poskytují množství informací o některých krasových jevech. Můžeme na nich identifikovat výrazné skalní útvary, např. Hřebenáč, propast Macochu, skály nad dnešními Punkevními jeskyněmi, skalní defilé Býčí skály a další. Jsou zde zakresleny všechny významné ponory a vývěry krasových vod – např. propadání Sloupského potoka, Bílé vody, Výtok Punkvy, Malý výtok, Rudické propadání, Vývěry Jedovnického potoka a také původní podoba hlavního ponoru Křtinského potoka v závrtu Čertova díra.

Nejstarší geologické mapy Moravského krasu.
Karel Ludvík von Reichenbach – 1832 (A),
Alexander Makowsky a Anton Rzehak – 1895 (B),
Josef Vladimír Procházka – 1899 (C)
a Karel Zapletal – 1921 (D).

Mapy jsou i významným zdrojem informací o závrtech na zemědělsky obdělávaných plochách. Velké závrty mívají vlastní parcelu a podle stavu zeleně jsou i barevně odlišeny. Rozborem map a porovnáním s dnešním stavem krajiny je však zřejmé, že značná část závrtů na krasových plošinách byla již před rokem 1826 rozorána a využívána jako orná půda.

Důvod byl prostý, prohlubně závrtů na zemědělské půdě bránily jejímu dalšímu využívání. Ve snaze získat další plochy je rolníci zaváželi a zasypávali. Okolí závrtů je též velmi náchylné k erozi půdy do podzemí a splachu hnojiv a pesticidů do jeskynních systémů. Historické katastrální mapy tak mohou sloužit jako jeden z podkladů pro vymezení ochranných zón nad ohroženými lokalitami a následnou revitalizaci závrtů.

Nejstarší geologické mapy Moravského krasu
Výzkum, dokumentaci a ochranu krasových jevů si dnes nedovedeme představit bez solidního geologického mapování. Nejstarší moravskou geologickou mapu okolí Blanska sestavil roku 1832 Karel Ludvík von Reichenbach – chemik, geolog a metalurg ve službách starohraběte Huga Františka Salma. Mapa v přibližném měřítku 1 : 100 000 nese název „Geognostische Darstellung der Umbegung von Blansko“ neboli „Geognostické znázornění okolí Blanska“.

Při tehdejší nevalné kvalitě topografického podkladu je vymezení rozlišovaných hornin velmi přesné a v hlavních rysech se dodnes nezměnilo. Mapa je doprovázena geologickými řezy, které velmi dobře ilustrují tektonickou stavbu území. Mapa též obsahuje tzv. stratigrafickou kolonku, podobně jako dnešní moderní geologické mapy.

K dalším významným geologům Moravského krasu patří Alexander Makowsky a Anton Rzehak, kteří v letech 1895 a 1909 vydali dva listy velmi podrobné geologické mapy v měřítku 1 : 75 000 okolí Brna.

Z roku 1899 pochází další geologická mapa od Josefa Vladimíra Procházky. Procházka též do odborného světa uvedl dnes užívaný název Moravský kras, který postupně nahradil původní pojmenování Moravské Švýcarsko.

Trojrozměrná interpretace historické důlní mapy
Ve střední části Moravského krasu, zejména v okolí obce Rudice, se až do konce 19. století dobývaly železné rudy. Hlubinná těžba se odehrávala v mnoha kilometrech štol a šachet, sahajících do hloubek až kolem 120 m. Z roku 1892 se dochovala důlní mapa z okolí rudického Žegrova.

Mapa o rozměrech 1 x 2 m v měřítku 1 : 500 je kreslena barevnými tušemi na průsvitném papíru. Barvy označují hloubku zakreslených šachet a štol. Zanesena jsou podzemní díla – šachty, štoly a dobývací komory s ochrannými pilíři.

Pro poznání geneze krasu jsou zajímavé údaje o hloubkách vápencového podloží. Pomocí nich byla interpolována trojrozměrná podoba pohřbeného povrchu vápenců. Podloží rudických dolů představuje velmi členitý terén s formami, které dnes známe z krasových oblastí tropického pásma – s krasovými kužely (tzv. mogoty) a hlubokými depresemi nyní zcela zaplněnými rudickými vrstvami. Bez starých hornických map bychom tyto skutečnosti v dnešním plochém reliéfu nebyli schopni rozeznat.

Počítačová rekonstrukce pohřbeného fosilního krasu v okolí obce Rudice,
sestavená na podkladech historické hornické mapy (detail v kruhovém výřezu)

První karsologická mapa
Významným badatelem byl vídeňský středoškolský profesor Richard Trampler. V roce 1894 publikoval první komplexní karsologickou mapu s názvem „Das Brünner Höhlen-Gebiet“ neboli „Brněnské jeskynní území“ v měřítku cca 1 : 150 000. Na zjednodušeném podkladu geologické a topografické mapy zakreslil vchody padesáti čtyř významných jeskyní. Celou mapu navíc zcela správně rozdělil do tří skupin podle příslušnosti ke krasovým povodím – povodí Punkvy (I. Gruppe), povodí Jedovnického a Křtinského potoka (II. Gruppe) a povodí Říčky (III. Gruppe).

Mapa Brněnského jeskynního území
od Richarda Tramplera

Mapy krasové krajiny počátkem 20. století
Prvním geografem, který již na přelomu 19. a 20. století zakresloval zmenšené půdorysy významných jeskyní do topografických map (pozn.: používal velmi přesné mapy III. vojenského mapování z let 1876–1878 v měřítku 1 : 25 000) byl známý speleolog a karsolog Karel Absolon. Průběhy podzemních dutin dával do vzájemné souvislosti s polohami závrtů, ponorů a krasových vyvěraček.

Byl také průkopníkem v tvorbě pohledů na krasovou krajinu z ptačí perspektivy a uvést lze především barevné studie Macochy a Punkevních jeskyní či šikmý pohled na celý Moravský kras mezi Brnem a Macochou.

Na Absolonovo mapování navázal Jan Knies, který v roce 1909 publikoval knihu s vloženou mapou s názvem „Punkva a její krasové přítoky“.

V mapě jsou zakresleny zjednodušené půdorysy tehdy známých významných jeskyní, závrty, ponory a vývěry, rozvodí a předpokládané průběhy podzemních vodních toků.

Absolonovým a Kniesovým dílem vyprávění o historických mapách krasové krajiny končí. Teprve ve 2. polovině 20. století přicházejí noví geografové a karsologové, kteří se problematikou komplexního mapového zobrazení krasové krajiny také zabývali a stále zabývají.

Ale to už je jiný příběh...