Z naší přírody

Ochrana přírody 5/2017 — 21. 10. 2017 — Z naší přírody — Tištěná verze článku v pdf

Bělokarpatská zahrádka třicetiletá

autoři: Karel Fajmon, Tomáš E. Vondřejc

Pestrost stanovišť a hospodaření
Bezprostřední blízkost obce tady rozhodně není cizorodým prvkem. Naopak zde zpřítomňuje člověka a jeho činností podmíněnou stanovištní pestrost: na dolním okraji najdeme mezi mladými travnatými úhory ještě několik drobných políček se starodávnými, dnes mizejícími plevely, nad nimi pak suché krátkostébelné louky, u nichž by pro množství orchidejí málokdo na první pohled řekl, že jsou to dávná pole, nahoře pak bělokarpatské pralouky a květnaté dubohabřiny.

Pestrost historického využívání, dlouhodobá kontinuita polopřirozených stanovišť bez moderního intenzivního hospodaření i rozčlenění území do mnoha menších „zahrad“ prostřednictvím keřových hrází a remízů mají za následek nevšední druhovou bohatost. S četnými křovinami tu souvisí také nebývalá koncentrace ekotonálních stanovišť a mozaikovitost hospodaření v minulosti i dnes. Díky zmíněné blízkosti obce zde alespoň pomístně přetrvávalo obhospodařování drobných záhumenků s políčky nebo sady s lučním podrostem i zpočátku kolektivizace a na rozdíl od jiných lučních rezervací zde bylo později, v 90. letech, maloplošné hospodaření v dolejších částech svahů obnoveno. Také v současnosti, kdy se o většinu území stará několik zemědělských subjektů z regionu, nahrává prostorová členitost mozaikovité údržbě, jejíž plánování je v jiných územích o poznání složitější.

Ve světle těchto skutečností není překvapivé, že jsou Zahrady jednou z nejvýznamnějších lokalit teplomilného hmyzu a dalších bezobratlých živočichů nejen v Bílých Karpatech, o druhovém bohatství cévnatých rostlin a početnosti orchidejí nemluvě.

Housenky bourovce trnkového (Eriogaster catax) žijí zpočátku v pavučinovém
hnízdě, později se rozlézají po okolí. Foto Tomáš E. Vondřejc

Květnaté louky
V bělokarpatském kontextu jsou Zahrady pod Hájem význačné častým výskytem skeletických nebo silně vysýchavých slínovitých půd s řídkou krátkostébelnou stepní vegetací s dominancí sveřepu vzpřímeného (Bromus erectus), kostřavy žlábkaté (Festuca rupicola) nebo ostřice horské (Carex montana). Najdeme je ponejvíce ve středních partiích svahů jako důsledek dávné eroze v místech zaniklých starobylých políček nebo na sesuvných plochách. Právě tato stanoviště jsou esenciální pro výskyt řady druhů teplomilného hmyzu, i když mnohé lesostepní druhy jsou vázány také na vysokobylinné luční a lemové porosty.

Martináč hrušňový (Saturnia pyri) přes den s oblibou posedává na kmenech stromů.
Foto Karel Fajmon

Nejnázornější ukázkou jsou někteří zástupci střevlíkovitých brouků jako svižník německý (Cylindera germanica). Dospělci se vyskytují přibližně v období od dubna do září a spatřit je můžeme v místech s rozvolněnou vegetací (např. na polních cestách). Dospělci i larvy jsou dravé, loví drobné bezobratlé, zejména mravence. Larva obdobným způsobem, jako to dělají larvy mravkolvů. Na rozdíl od ostatních svižníků, které v Zahradách můžeme spatřit, např. od svižníka polního (Cicindela campestris), létá svižník německý jen výjimečně. Ekologicky podobný je pozemní fytosaprofágní hnojník Euheptaulacus porcellus, obvykle obývající suché pastviny. Vývoj jeho larev probíhá v rozkládajícím se humusu a dospělci, objevující se velmi časně (už od února), jsou fakultativně koprofágní. Na podzemních houbách v půdě pastvin žijí larvy chrobáka ozbrojeného (Odonteus armiger), jehož dospělci létají za teplých večerů nízko nad zemí. Na krátkostébelných porostech a dostatku otevřených plošek jsou závislí také někteří motýli jako hnědásek kostkovaný (Melitaea cinxia), jehož housenky se vyvíjejí na různých druzích jitrocelů (Plantago spp.) a rozrazilů (Veronica spp.). Podobně je na tom i modrásek hořcový (Phengaris alcon), který je zde vázán především na místa s výskytem hořce křížatého (Gentiana cruciata). Pouze v poněkud vlhčí severovýchodní části Zahrad byla jeho vajíčka pozorována také na hořci hořepníku (Gentiana pneumonanthe), jenž jinde v území neroste. Příkladem xerotermofilního druhu dosahujícího na jižní Moravě severního okraje svého areálu je noční motýl jasnobarvec bělozářkový (Cleoceris scoriacea). Preferuje subxerofilní až mezofilní luční porosty s výskytem bělozářky větevnaté (Anthericum ramosum), jíž se živí jeho housenka. Vysokou přírodní hodnotu lučních porostů podtrhuje i výskyt čmeláka klamavého (Confusibombus confusus). Opravdovou hmyzí raritou je bezkřídlá kobylka samobřezí (Poecilimon intermedius), teplomilný býložravý druh lesostepí, stepí a suchých luk.

Úporek pochybný (Kickxia spuria) má drobné šklebivé květy. Foto Karel Fajmon

Sesuvná místa s obnaženým minerálním podkladem jsou důležitá také pro výskyt některých na vápník náročných měkkýšů, jako je drobný plž žitovka obilná (Granaria frumentum), vázaný zejména na skalnaté stepní biotopy.

Jak české jméno napovídá, byla majka obecná (Meloe proscarabeus)
dříve běžným druhem. Dnes je na ústupu. Foto Karel Fajmon

Skeletická místa vyhledávají některé orchideje – hojně vstavač vojenský (Orchis militaris) či pětiprstka žežulník (Gymnadenia conopsea), vzácněji vstavač osmahlý (Orchis ustulata) nebo tořič včelonosný (Ophrys apifera).Na polní minulost dnes nápadněji upozorňuje například černýš rolní (Melampyrum arvense), starý plevel obilovin. Podobnou historii měl zřejmě i snědek jehlancovitý (Ornithogalum brevistylum), omezený u nás jenom na Bílé Karpaty.

Úporek pochybný (Kickxia spuria) má drobné šklebivé květy. Foto Karel Fajmon

Horní partie lučních svahů už patří typickým bělokarpatským loukám, archaické luční vegetaci, jež získala mezi botaniky věhlas coby jedno z druhově nejbohatších travinobylinných společenstev světa. V roce 2015 zde bylo na ploše 4 × 4 m nalezeno 106 druhů cévnatých rostlin a dva kříženci, což je celosvětově třetí nejvyšší zaznamenaný počet z takto velké plochy. Z orchidejí najdeme na těchto loukách s hlubší půdou, které nikdy nebyly zorněny, hlavinku horskou (Traunsteinera globosa) nebo v území překvapivě vzácný vstavač mužský znamenaný (Orchis mascula subsp. speciosa). Také ozdobný rudohlávek jehlancovitý (Anacamptis pyramidalis) upřednostňuje spíše staré louky.

Tořič čmelákovitý Holubyho (Ophrys holoserica subsp. holubyana). Foto Karel Fajmon

Na rozmanitých částech luk, většinou krátkostébelných, ale jak xerotermních, tak vlhčích, je pak roztroušen tořič čmelákovitý Holubyho (Ophrys holoserica subsp. holubyana), erbovní druh rezervace i celých Bílých Karpat. Je součástí jejich tajemství jako jeden z mála subendemitů, které tomuto pohoří můžeme přiznat (kromě Bílých Karpat je jeho celosvětový areál omezen pouze na přilehlé oblasti západního Slovenska). Zahrady pod Hájem pravděpodobně hostí nejbohatší populaci tohoto taxonu u nás, a není tedy divu, že se jako číslo jedna objevuje mezi důvody ochrany už v nejstarším návrhu na jejich vyhlášení za chráněné území.

Tořič včelonosný (Ophrys apifera). Foto Zdeněk Patzelt

Vysýchavé mokřiny
Přestože je zde voda vzácná, ovlivňuje biotu významně, zejména na přechodně zamokřených místech ve sníženinách a v okolí pramenišť nebo v kalužích na polních cestách. Při vysychání na minerálně bohatém podloží dochází ke vzlínání zejména vápenatých iontů k povrchu půdy, který se tak zasoluje. Najdeme tady proto druhy příznačné pro vápnité mokřady až druhy slanomilné. Plošně hojný je ledenec přímořský (Lotus maritimus), místy se objevuje zeměžluč spanilá (Centaurium pulchellum), vzácně i ostřice ječmenovitá (Carex hordeistichos) či ostřice oddálená (Carex distans). Jen v některých letech vyrůstá i sítina kulatoplodá (Juncus sphaerocarpus). Obecnou dominantou těžkých nasákavých slínovitých půd je ostřice chabá (Carex flacca), z orchidejí je pro ně příznačná pětiprstka hustokvětá (Gymnadenia densiflora). Některé zamokřené plochy hostí vrkoče útlého (Vertigo angustior).

Zahrady pod Hájem z Hájové u Lipova. Foto Karel Fajmon

Lesíky a křoviny
Nepřehlédnutelnou součástí Zahrad jsou také keřové porosty, které řadě živočišných a rostlinných druhů poskytují zdroj potravy, úkryt a příznivé mikroklima. U větších lesíků se historicky jedná ponejvíce o opuštěné louky na obtížně kositelných, silně členitých terénech, pomístně se ale vyskytovaly také nízké a střední lesy s výmladkovým hospodařením. Výskyt části těchto sukcesních lesů a přestárlých pařezin na nelesní půdě ve vlastnictví AOPK ČR umožnil na konci roku 2014 učinit na dvou přibližně hektarových plochách pokus o obnovu pařezení, dílem jako managementový zásah na podporu saproxylických bezobratlých, dílem jako experiment, při kterém jsou dlouhodobě sledovány následné změny vegetace i společenstev brouků.

K pravidelným součástem bohatého podrostu lesních partií patří vedle záplav česneku medvědího (Allium ursinum) violka bílá (Viola alba), jež zde překvapivě kvete jak bíle, tak i fialově. V severní části rezervace je hojná ladoňka vídeňská (Scilla vindobonensis), z orchidejí je po celém území místy častý vstavač bledý (Orchis pallens).

Pokusně obnovovaná lipová pařezina s dubovými výstavky
druhý rok po prokácení. Foto Karel Fajmon

Na xerotermní stráně s roztroušenými křovinami a remízky je vázán bourovec trnkový (Eriogaster catax) a místa s křovinami a starými sady vyhledává otakárek ovocný (Iphiclides podalirius). Z druhů vyloženě lesního prostředí zde byl nalezen dřevomil Hylis cariniceps. jehož hostitelskými dřevinami jsou habry, lísky, hloh, dřín nebo duby. V hnijícím dřevě listnáčů žije skrytě i lesák rumělkový (Cucujus cinnaberinus). Na doubravy a smíšené lesy s dostatkem trouchnivějícího dřeva je vázaný také největší evropský brouk, roháč obecný (Lucanus cervus). V horních částech korun dubů se zdržuje, v ČR hojný, motýl ostruháček dubový (Neozephyrus quercus). Vlhké lesní lemy a porosty podél vodotečí navštěvuje batolec duhový (Apatura iris), jehož housenky se vyvíjejí na vrbách (Salix spp.). Pozornost si zaslouží i lesní okraje, na které je vázána řada druhů píďalek.

Křovité hráze a solitérní dřeviny jsou důležité pro ptáky, jako je bramborníček černohlavý (Saxicola torquata), ťuhýk obecný (Lanius collurio), krutihlav obecný (Jynx torquilla) i na zemi hnízdící strnad luční (Miliaria calandra). Mezi vlajkové obyvatele patří pěnice vlašská (Sylvia nisoria), která své hnízdo umísťuje na větve v hustých porostech keřů nebo nízkých stromů (nejčastěji na trnce nebo šípku).

Lesní prostředí si pro hnízdění vybírá tažný včelojed lesní (Pernis apivorus), jemuž ale zároveň vyhovuje blízkost otevřených ploch – živí se především larvami vos, které vyhrabává ze zemních hnízd.

Políčka
Políčka, kdysi příznačná pro dolní části svahů, jsou dnes z velké části opuštěna, většinou spontánně či výsevem zatravněna a udržována kosením. Na posledních zbytcích včetně políčka, jež udržuje ČSOP Bílé Karpaty, se stále dají najít některé vzácné plevele. K početnějším patří vrabečnice roční (Thymelaea passerina), hrachor pačočkový (Lathyrus aphaca) nebo úporek pochybný (Kickxia spuria). Na pokraji vyhynutí jsou zde prorostlík okrouhlolistý (Bupleurum rotundifolium), svízel trojrohý (Galium tricornutum) či hořinka východní (Conringia orientalis). Ze zajímavých živočichů můžeme na polích nebo krátkostébelných pastvinách najít suchomilného střevlíkovitého brouka prskavce menšího (Brachinus explodens). Je známý tím, že v případě ohrožení dokáže s velkou přesností vystříknout na predátora tekutinu ze svého zadečku.

Ovocné stromy a liniové sady zpestřují květnaté louky zejména v dolejších
partiích svahů. Foto Zdeněk Patzelt

Ovocné sady
Na některých záhumenkách jsou vysazovány ovocné sady, doplňující staré porosty roztroušené po celém území rezervace. Vedle jedinečné přírody tak NPR chrání i výtvory dávných ovocnářů – odrůdy cenných, byť dnes nedoceněných vlastností, některé přežívající už jen v posledních stromech. Také kvůli nim tu ČSOP Bílé Karpaty v roce 1991 založila genofondový sad starých a místních odrůd. Díky ovocným sadům zde můžeme najít i největšího evropského motýla, martináče hrušňového (Saturnia pyri), s rozpětím křídel 110–160 mm.

Zahrady pod Hájem zosobňují zvláštní zápolení člověka s přírodou, z něhož vítězně vycházejí obě dvě strany. Území, kde se i sto let od prvních podrobnějších botanických průzkumů najdou zachovalá místa, s vyskytem téměř všech někdejších vzácných druhů. Zahrady pod Hájem již na počátku 50. let navrhoval k územní ochraně Stanislav Staněk, fenomenální znalec květeny Bílých Karpat. Díky němu si můžeme představit, jak vypadala zdejší krajina v první polovině 20. století, a s povděkem i údivem konstatovat, že se na první pohled příliš nelišila od té dnešní.