Karel Fajmon

Pastarček dlouholistý moravský byl popsán v roce 1979 ze severní části Bílých Karpat botanikem Josefem Holubem. Areál poddruhu je omezen na několik lokalit v České republice a na Slovensku. Patří mezi kriticky ohrožené zvláště chráněné druhy České republiky a rovněž mezi evropsky chráněné druhy. Ohrožený a zákonem chráněný je i na Slovensku. Jak v České republice, tak na Slovensku lokalit i početnosti populací tohoto pastarčku za poslední století citelně ubylo. Proto je zachování jeho populací v moravských Bílých Karpatech zásadní také pro celosvětové přežití tohoto poddruhu.

Národní přírodní rezervace Zahrady pod Hájem v Bílých Karpatech je jedním z nejvýstižnějších vyjádření myšlenky harmonického spolupůsobení přírody a člověka. Lidské a přírodní vlivy se tu na různých místech prolínají v rozličných vzájemných poměrech a podobách. I sám název odkazuje na zvláštní kulturně-přírodní prostředí, na němž se výrazně podílí člověk. Je až absurdní, jak jsou zde kulturní hodnoty, které stářím přesahují většinu českých architektonických památek, viditelné skrze jedinečnost a půvab drahocenné přírody tohoto území. Opěvované území o celkové rozloze 162 ha najdeme na západních úbočích kopce Háj (573 m) nad obcí Velká nad Veličkou, v nadmořské výšce 300–480 m n. m. Jako státní přírodní rezervace bylo vyhlášeno v roce 1987.

Travinobylinná společenstva patří celosvětově k druhově nejbohatší vegetaci na škálách od nejmenších ploch po plochy velké několik desítek metrů čtverečních. Jako primární bezlesí je ve střední Evropě najdeme jen na extrémních stanovištích – nad horní hranicí lesa, na silně zamokřených místech nebo na suchých skalnatých svazích. Naprostá většina je jich tedy podmíněna dlouhodobou činností člověka, zejména využíváním jako louky či pastviny. To se v některých oblastech počítá ne na stovky, ale tisíce let. Způsob obhospodařování (kosení versus pastva, termíny a četnost sečí, přepásání apod.) je přitom v návaznosti na stanovištní podmínky podstatným faktorem ovlivňujícím strukturu a druhové složení porostů, tedy konkrétní vegetační typ.

Po staletí se ze svahů Bílých Karpat v období senoseče linuly táhlé tóny koseckých písní, kterými si zdejší lidé zpříjemňovali sklizeň tisíců hektarů luk – polokulturních luk, jež byly neodlučně spjaty s jejich životem. Bez lidí by zde nebyly louky a bez luk by zdejší usedlíci stěží měli dostatek obživy. Málokterá krajina odráží soužití člověka s přírodou tak výmluvně – druhově pestré louky s roztroušenými solitérními stromy a prameništi se střídají s háji, pastvinami, políčky a sady s množstvím starých a často místních odrůd jabloní, hrušní či slivoní. Symboly zdejší přírody – pestrobarevné květy – najdeme nejen na krojích, ale také jako ornamenty na různých stavbách a užitných předmětech. Dodnes se zde rovněž setkáváme s živou tradicí oslav různých svátků (např. fašank, Velikonoce, hody), při kterých se dostávají ke slovu lidové kroje, písně a tance, v jejichž nepřeberném bohatství jako by se odrážela také pestrost okolní přírody.