Podrobné vyhledávání v článcích

O drobném brouku ovlivňujícím nejen lesy Šumavy bylo již napsáno mnohé. Stejně tak byl, je a bude středobodem diskusí mnoha z těch, kdo se kdy prošli po šumavském lese. Zcela v duchu váchalovské stylizace získal lýkožrout smrkový, odborným názvem Ips typographus (Linnaeus, 1758), za dobu trvání 
Národního parku Šumava (dále „NPŠ“) různá přízviska: bořící, ničící a zkázonosný. Díky vědeckým pracím dnes ale stále častěji přepisujeme na obrozující, životadárný a klíčový. Jednu z nejlepších ukázek tohoto klíčového působení můžeme najít u specialistů na mrtvé dřevo – saproxylických brouků.

Agroenvironmentálně-klimatická opatření (AEKO) vyhlašovaná Ministerstvem zemědělství mají za úkol podpořit způsoby hospodaření zmírňující negativní efekty intenzivního hospodaření na krajinu a její obyvatele včetně hmyzu. I přes svoji produkční povahu představují trvalé travní porosty významnou krajinnou složku hostící celou řadu bezobratlých organismů. Správné vyvážení produkčních postupů a kompenzačních opatření může významnou měrou pomoci udržet diverzitu lučních organismů a jimi poskytovaných ekosystémových služeb. Agentura ochrany přírody a krajiny (AOPK) proto zadala studii věnovanou efektům dočasně nesečených travních pásů na diverzitu a abundanci lučních organismů. Cílem studie bylo ověřit, zda ponechávané části travních porostů mají pozitivní vliv na biotu na běžných hospodářských loukách o různé velikosti.

Mluví-li ochránce přírody o lesích, za klíčovou považuje otázku jejich „přirozenosti“. V zásadě podle hesla: přirozený les je hoden ochrany, kulturní les už méně. Vývoj této problematiky lze skvěle dokumentovat na lesích Národního parku Šumava. Za posledních 30 let se lesy moc nezměnily, jen úhel pohledu se mění.

Národní park a chráněna krajinná oblast Šumava se nacházejí v jádru rozšíření tzv. česko-bavorsko-rakouské (z angličtiny „BBA“) populace chráněného a ohroženého rysa ostrovida. Tato malá a izolovaná populace vznikla ze znovuvypuštění pár desítek rysích jedinců na bavorské a české straně hranice v osmdesátých letech 20. století. Od té doby jsou šumavští rysi monitorováni pomocí nejvhodnějších dostupných metod a to i v rámci různých přeshraničních projektů. Díky postupnému prohloubení spolupráce mezi všemi organizacemi provádějícími monitoring rysa v „BBA oblasti“ se  tato populace  stala jednou z nejlépe monitorovaných populací velkých šelem v Evropě.

Letos si připomínáme 30. výročí vyhlášení Národního parku Šumava (dále jen „NPŠ“) vládním nařízením č. 163/1991 Sb., což je jistě příležitost také k ohlédnutí nad tím, jak se vyvíjel přístup k právním problémům ochrany přírody na území tohoto NP.

Doba se mění. Vnímáme to všichni. Dnes se už o problémech s vodou hovoří naprosto běžně a v krajině se provádejí opatření na obnovu fungujícího vodního režimu. Výjimkou není ani Šumava. Kořeny zdejších revitalizací ale sahají trochu dál v čase, kdy se záhy po sametové revoluci v naší zemi revitalizovalo kde co, mokřady to ale nebyly. Šumava tehdy byla jednou z prvních oblastí, kde se myšlenka obnovy mokřadů začala realizovat. Od těch dob sice uplynula spousta vody, to nám ale nebrání vydat se po ní zpátky a trochu bilancovat.

Šumavské louky a pastviny jsou jako drobné pestrobarevné kamínky ve velké zelené mozaice lesů. Vytvářejí nepravidelné obrazce, které obklopují lidská sídla minulá i současná. Vždyť to byl právě člověk, díky jehož pečlivé, vytrvalé, tvrdé práci povstaly louky, políčka i pastviny z původních šumavských lesů. A na nás lidech stále leží osud většiny těchto druhově pestrých ekosystémů. Bez lidských zásahů se louky a pastviny vrátí zpět lesu a vytratí se pestrá krajinná mozaika se vší svou biodiverzitou. Luční enklávy poskytují stanoviště typickým horským druhům přirozeného bezlesí, druhům vázaným na světlé typy horského lesa, ale také druhům původně se vyskytujícím v nižších polohách a rostlinám, které přišly s člověkem a jeho hospodařením (ruderální druhy, polní a pastevní plevele). Více než 3/4 druhů rostlin Šumavy je vázáno na louky a rašeliniště.  Zhruba 2/3 diverzity rostlin se soustřeďují právě na bezlesé plochy v okolí sídel.

Ačkoliv Národní park Šumava (dále NPŠ) dosáhl teprve 30 let své existence, jeho historie se začala psát mnohem dříve. Pomineme-li holocénní vývoj středoevropských společenstev, který na Šumavě probíhal dlouho bez vlivu člověka, je pravděpodobně konec 19. století obdobím, které významně poznamenalo péči o les i v první polovině trvání NPŠ. Tato doba „světa lesních samot“ přinesla na Šumavu mnoho změn a především se stala na dlouho důkazem, že zdejší ekosystémy jsou výrazně ovlivněné člověkem. Lidé si tehdy, když téměř celá střední Evropa byla zbavená lesů, nedokázali představit, jak probíhá spontánní vývoj lesních společenstev. Vichřici a kůrovce vnímali jako katastrofu a konec lesů. Zůstalo jim to minimálně do konce 20. století a s touto představou řada z nich přistupovala i k nově vznikajícímu národnímu parku.

V oblasti Šumavy bychom jen těžko hledali typická krasová území, rozsáhlé jeskynní systémy či velkolepé podzemní prostory s mimořádnou krápníkovou výzdobou. Popravdě řečeno v rámci Národního parku Šumava není dnes v databázi JESO (Jednotná evidence speleologických objektů) evidována žádná krasová jeskyně. O něco lepší bude situace, pokud oblast svého zájmu rozšíříme i na území CHKO a jeho bezprostředního okolí. Na druhou stranu snad právě pro svoji vzácnost a mnohdy atypické podmínky vzniku a vývoje jsou tyto krasové jevy o to zajímavější a z odborného hlediska mají svůj neocenitelný význam.

Třicet let existence Národního parku Šumava přineslo mnoho nových, či staronových poznání. Díky přírodním disturbancím. Gradace kůrovce kulminovaly v letech 1996–1997 a 2009–2010, přičemž v roce 1997 a 2011 došlo k hromadnému hynutí smrků. 

Ale kůrovec zde své stopy, i když v menší míře, zanechával stále, stejně jako řada orkánů. Výsledkem je, že čtvrtinu  bezzásahového území národního parku (k roku 2019 cca 18 000 ha) tvořily porosty s odumřelými stromy. Na bezlesí a rašeliniště připadlo zhruba 22 % a zbývajících 53 % na různě staré porosty s převahou smrku. Svět rozlehlých smrkových chrámů s vysokým sloupovím kmenů se na části území rychle změnil.