Časopis vydává Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ve spolupráci se Správou jeskyní ČR a Správou NP Šumava, Krkonošského národního parku, NP Podyjí a NP České Švýcarsko. V tištěné podobě vychází již od roku 1946.
cs / en
Ochrana přírody 6/2017 — 30. 12. 2017 — Kulér-Recenze — Tištěná verze článku v pdf
Půda pro život. Nebo obráceně?
Mnoho povolaných, málo vyvolených. Biblický citát platí i pro kritiky nejmladšího, byť už značně letitého umění – filmu. Snad mi vážený čtenář promine, že se v následujících řádcích pustím na poněkud tenký led. Omluvou může být jen skutečnost, že jsem si obdobnou příležitost jednoduše nemohl nechat ujít.
Na mysli mám populárně naučný snímek Geoderma. Živý plášť planety Země. Filmem, představujícím skrytý, přitom kromobyčejně pozoruhodný a pestrý život edafonu (živé složky půdy), zasvěceně provází Ladislav Miko, původním povoláním půdní biolog. Nepřekvapí, že se stal i autorem scénáře. Co ale není v kraji zvykem, je skutečnost, že se exministr životního prostředí spolu se zkušeným matadorem filmů zaměřených na přírodní a kulturní dědictví Ivanem Stříteským ujal také režie. Je přece jen rozdíl, jestliže v kolejní klubovně režírujete představení divadla posluchačů Přírodovědecké fakulty UK DNA, nebo jestliže máte na starosti profesionální dílo, cílící na náročnou nejširší veřejnost. Přinejmenším v tom, že v prvním případě spolupracujete se spolužáky, zatímco v druhém s mnohonožkami a chvostoskoky, o pancířnících ani nemluvě.
Film ve 26 minutách odpovídá na otázku, položenou v titulku, jednoznačně. Bez edafonu, potažmo organické hmoty by půda nemohla fungovat tak, jak má, a řečeno slovy ochranářského newspeaku, poskytovat lidem nezbytné ekosystémové služby. „Bez studentů by fakulta nebyla fakultou,“ prohlásil kdysi na slavnostním zahájení školního roku děkan tehdejší Fakulty žurnalistiky UK. Pokud bychom zamýšleli nechtěnou maximu parafrázovat, tak bez půdy by nebylo lidské civilizace. Právě uvedenou přímou a zpětnou vazbu mezi kvalitou hmoty, po níž chodíme, a lidského života film názorně, bez školometského zdvíhání prstu, přibližuje divákům. I v době, kdy citlivá čidla družic rozpoznají z oběžné dráhy chodby lýkožroutů ve dřevě, udiví uživatele snímku dokonalé mikrosekvence, často umocněné časosběrnou metodou. Bohužel nedávno uveřejněná publikace Stav světových půdních zdrojů, zpracovaná Organizací Spojených národů pro výživu a zemědělství (FAO), potvrzuje, že stav půdy není na mnoha místech světa, Českou republiku nevyjímaje, nikterak příznivý (viz Ochrana přírody, 71, 4, iii-iv, 2016).
Milovníky stříbrného plátna – či lépe řečeno digitálního záznamu – určitě zhýčkalo pravidelné předávání všech těch Oscarů, Zlatých glóbů či alespoň Českých lvů. Mikovo a Stříteského dílo pochopitelně obdobné ambice nemá. Přesto již sbírá ocenění. V říjnu 2017 získalo mezi 113 přihlášenými filmy hlavní cenu na 33. ročníku Agrofilmu v Nitře. Jde skutečně o prestižní ohodnocení, což neříkám proto, že akci spoluzakládal strýc. O měsíc později filmu přibyl další pomyslný vavřínový věnec, jmenovitě Cena ministra zemědělství na 7. mezinárodním festivalu dokumentárních filmů s tematikou zemědělských a potravinářských věd Life Sciences, organizovaném Českou zemědělskou univerzitou v Praze.
A nakonec jednu poznámku. Ačkoliv dnes musíte, pokud se nechcete společensky znemožnit, nasazovat na principu kolektivní viny Bruselu psí hlavu, hodnocený snímek ukazuje, že vysoce postavený eurokrat může být erudovaným odborníkem, navíc s nesporným popularizačním nadáním.
Zájemci mohou film zhlédnout na internetové adrese
https://www.youtube.com/watch?v=Z5rMheOnaec.