Kulér-Recenze

Ochrana přírody 3/2019 — 27. 6. 2019 — Kulér-Recenze — Tištěná verze článku v pdf

Jak se žije lidem a přírodě v antropocénu Anthropocene. A very short introduction Ellis E. C.

Autor: Jan Plesník

Americká psychologická asociace v současnosti klasifikuje širokou škálu duševních stavů včetně rozmanitých poruch. Patří mezi ně také bezmoc a strach vyvolaný pokračujícím poškozováním životního prostředí a zejména probíhajícími a očekávanými změnami podnebí. V naší mateřštině označujeme obdobné duševní rozpoložení jako environmentální žal nebo poněkud nepřesněji jako ekologickou úzkost. Chronický strach z neodvratné environmentální zkázy zahrnuje nejen obavy z budoucnosti právě v souvislosti se zásadní proměnou globálního ekosystému, ale i smutek způsobený tím, že zaniká příroda, na niž jsme zvyklí a o niž dříve či později přijdeme úplně. Environmentální žal se projevuje celkovou rezignací, úzkostnými obavami o sebe a vlastní potomky, ztrátou smyslu života a pociťováním vlastní viny za nepříliš lichotivý stav světa. I ve státech s vysokou kvalitou života, jako je např. Rakousko či Austrálie, trpí postižení četnými depresemi, dlouhodobou frustrací, syndromem vyhoření a sebevražednými sklony, takže raději navštěvují dostupné individuální nebo skupinové terapie nebo se stěhují na venkov. V nemocnici v australském Melbourne léčili sedmnáctiletého mladíka, který odmítal pít vodu, protože byl do morku kosti přesvědčen, že v době rozsáhlého sucha doplatí na jeho jediný hlt smrtí tisíce lidí. I když zatím nemáme k dispozici žádné „tvrdé“ údaje, vše nasvědčuje tomu, že se nejčastější obětí strachu z celoplanetární zkázy klepající na dveře stávají mladší vzdělané ženy bez stálého partnera, které nemůžeme předem nálepkovat jako hysterky nebo choleričky. V krajním případě, jemuž věnovaly pozornost i hromadné sdělovací prostředky v ČR, vyznavači antinatalismu, sdružení např. v Hnutí za dobrovolné vyhynutí lidstva (Voluntary Human Extinction Movement, VHEMT), No Kidding nebo BirthStrike, právě z uvedených příčin odmítají přivést na svět děti.

Při četbě nedávno vydané publikace kapesního formátu sepsané uznávaným odborníkem na krajinný kryt a využití území Erlem C. Ellisem z Marylandské univerzity jsem se původně domníval, že ji lidem se symptomy environmentálního žalu rozhodně nemohu doporučit. Zájemci by se ale neměli nechat odradit přehnaně skromným podtitulem. Edice Velmi krátký úvod, představující nejrůznější témata od účetnictví a antické filozofie přes počítače a renesanční umění až po Vikingy, supravodivost, schizofrenii nebo Mao Ce-tunga, nabízí v hutné podobě více než pouze očekávané základní informace o dané problematice.

V úvodu autor výstižně líčí, jak výraz antropocén (nové geologické období, v němž na Zemi dominuje člověk, viz Ochrana přírody, 70, 4, 26―30, 2015) vznikl, a následně přechází do vyprávění, jak se postupem času měnily názory na vliv člověka na Zemi, přičemž využívá mj. vesmírný kalendář zpopularizovaný známým americkým astrofyzikem a advokátem vědy Carlem Saganem (neplést s famózním slovenským cyklistou). Následně se čtenář dozví, jak charakterizujeme geologická období. Kapitola nazvaná Velké zrychlení vydatně a současně výstižně dovozuje, jak se tlak lidské společnosti na prostředí neustále zvyšuje, a to v mnoha ohledech. Vhodně řazené kapitoly se v dalších pasážích knihy zaměřují na vzájemně propojené těžkosti, které jsme si zvykli označovat jako globální problémy. Zájemce o ekologii celosvětové změny se na základě objektivních argumentů kupř. dopátrá, proč může být geoinženýrství dlouho očekávaným řešením stejně jako naprostou prohrou.

Kniha rovněž odpovídá na otázku, proč se člověku podařilo za v geologickém měřítku překvapivě krátkou dobu získat v globálním ekosystému tak výraznou převahu. V názorech na divočinu se Ellis přiklání k postoji „nové“ ochrany přírody, nejvýrazněji zastupované americkým ekologem Peterem Kareivou, a na dilema, zda jsme již vstoupli do šestého hromadného vymírání druhů, nahlíží střízlivýma očima. Debatu o invazních nepůvodních organismech spojuje autor rozumným způsobem s pokračující homogenizací bioty. Do postoje k obnově ekosystémů nepromítá ani příliš optimistické, ani mimořádně zatracující hlasy a zdůrazňuje, že skutečně holistický přístup chápe Zemi jako složitý a proměnlivý soubor přímými a zpětnými vazbami vzájemně propojených sociálně-ekologických systémů. Málo se ví, že pojem antropocén pronikl i do heavymetalové muziky, avantgardní architektury a filmové dokumentaristiky.

Hodnocená publikace vyniká naprosto srozumitelným, čtivým textem, a jak zdůrazňuje recenzent ze známého britského deníku The Times, úsporná grafika se obejde bez kalendářových fotografií prohnaných photoshopem či bez barevných titulků. Kapesní formát neumožňuje se věnovat některým dalším aspektům, jako je výživa lidstva z pohledu druhé zelené revoluce nebo využívání soudobých biotechnologických postupů, hlavně syntetické biologie a editování („záplatování“) genů. V kapitole o proměnách lidské společnosti by nebylo od věci zmínit, jak i ničení životního prostředí souvisí s chudobou, vzdělaností, válkami, šířením chorob a sociálně patologickými jevy. Ačkoliv naše znalosti nejsou v tomto ohledu naprosto vyčerpávající, chybí mi v knížce více informací o resistenci a resilienci ekosystémů.

Nevyvolává samotné používání termínu antropocén mezi příznivci péče o přírodní a krajinné dědictví tím, že jednoznačně označuje člověka za dominantního hráče na naší planetě, již vzpomínaný dojem, že vlastně není co chránit, a pokud ano, tak to stejně nemá cenu? Směřuje lidská civilizace neodvratně a stále rychlejším tempem k tragickému zhroucení? Ellis se domnívá, že nikoli. Z čistě vědeckého hlediska není koncepce antropocénu ani dobrá, ani špatná, protože „pouze“ nezaujatě a bez postranních úmyslů přibližuje pozorovatelnou realitu. Vedle pochopitelného pláče nad rozlitým mlékem máme po ruce řadu byť dílčích příkladů, kdy se stav určitých složek životního prostředí podařilo nikoli nevýznamně zlepšit. I přes – anebo právě pro – kritický vhled na to, co s přírodou pácháme, dochází text k závěru, že další vývoj civilizace nebude znamenat ani konec Země, ani dějin člověka. Z tohoto důvodu by si nenápadnou a snadno přehlédnutelnou publikaci o antropocénu měli přečíst také ti, kteří se z přehnaně alarmistického strachu dobrovolně rozhodli být bezdětní.